Víte ovšem taky z BL, že papež zrušil exkomunikaci popírače holocaustu, možná ale netušíte, jak právě německý Bildzeitung, který tak vášnivě vítal "německého" papeže, využil zrušení této exkomunikace k tomu, aby na něho začal verbálně útočit. Pro mě je na tom zajímavé, že se při tom argumentovalo tak, jako kdyby papež zrušil tu exkomunikaci záměrně pro jediného člověka, ale také, že němečtí politikové se byli nuceni k tomu vyjádřit.

A tak všechno v Německu zdánlivě vyvrcholilo tím, že evangelická kancléřka zkritizovala veřejně katolického papeže a žádala, aby dal jasně najevo, že není přípustné popírat holocaust. Zpočátku se ozvalo z Vatikánu, že papež na to nebude reagovat, potom byl ale Richard Williamson vyzván, aby odvolal, co řekl ohledně holocaustu, a byl varován, že by jinak nemohl být jmenován biskupem.

Čtenáři mých poznámek asi tuší, že mi dnes nejde ani tolik o papeže ani o kancléřku, ani o popírače holocaustu Williamsona, ani o počínající kritiku od kancléřky Merkelové. Jde mi o to, ukázat aspoň teoreticky kontrolní funkci veřejnosti v demokratickém státě. Tahle kontrola ale funguje jen tehdy, když lidé v médiích využívají své moci k posílení demokracie a ne k oblbování čtenářů a posluchačů.

I když konečně lidé z celé historie ohledně zrušení exkomunikace popírače holocaustu pochopí, že i papež Benedikt XVI. je jen člověk, který může jednat nepřipraveně, protože není vševědoucí, přesto je nutno říci, že práce novinářů v redakci časopisu Bildzeitung nebyla slavná. Už ten začátek byl tak mizerný, že by se za to měli stydět ještě dnes. Mediální moc je důležitým faktorem v dobře fungující demokracii. Problémem demokratických zemí ale je, že ani "špatní" a "nekriticky" jednající novináři nejsou bezmocní. Ale to přece znáte i vy z každodenního života v ČR, nebo ne?