Nepůjdeme příliš hluboko do historie..., padesátá léta se školicími základnami CIC na mnichovském předměstí, suezskou krizi i kubánskou krizi, stejně jako Vietnam a Indočínu necháme v archivech. Necháme je v jámě zapomnění, i když Stalinova politika se od té Chruščovovy nelišila až tak mnoho. Zůstaneme "doma", u událostí tak důvěrně známých.

Rok 1968, Československo: "testovací" podpora "demokratizačního" procesu a osob na něj navázaných a následná diplomatická nečinnost - ve jménu mocenského stau quo v bipolárně rozděleném světě. Jeden z prvních z pokusů o "barevné" revoluce. Výsledek: na straně jedné zklamané naděje a ohnuté páteře pod porobou normalizace. Hrstky nejdříve romanticky naladěných, posléze brutálně pokořených intelektuálů, posléze emigrantů, použitých, využitých či zneužitých v dlouhodobé konfrontační politické rozehrávce. Vznik dostatečně silné vnější opozice, většinou se rekrutující z humanitně orientované inteligence. O zbytek emigrovavší občanské společnosti nebyl až tak velký zájem a pozornost byla směřována pouze na někoho. Na druhé straně dost komplexní model chování Brežněvova vedení vůči politickým satelitům. Dvacet let přítomnosti sovětských vojsk, posléze s jadernými zbraněmi na "linii dotyku". Udržovací podpora domácímu disentu, ze kterého nikdy nevznikl odboj.

Rok 1977 Československo: předem připravená operace s okamžitou odezvou v centrálních světových médiích, pro které bylo Československo do té doby prakticky neznámé. S výjimkou publicity několika desítek "disidentů" neznámé zůstalo. Rýma pana Havla měla v zahraničí větší publicitu, než kriminál stovek "venkovských" rezistentů. O nic jiného než o pasivní rezistenci až na malé výjimky nikdy nešlo. Charta 77 zůstala vždy stranou zájmu československého mainstreamu. Ne tak už "disidentská" kultura, ale i ta zajímala intenzivně slabých deset procent obyvatel. Hudba Plastic people of the Universe či performance hnutí Fluxus nebyly zrovna estetickým zážitkem, stejně jako další kulturní počiny "svobodného" umění. Daleko více chyběla polovina jedné generace populární hudby, a to nejen Kryl, Kubišová či Hegerová. Import "zakázané" literatury oslovoval stovky, maximálně tisícovky lidí. Systém neerodoval. Hrabal neemigroval, ale psal. Chytilová také neemigrovala, ale točila. O stovkách intelektuálů se dodnes neví ve společnosti nic a nikomu to kupoidivu nevadí. Větší "rozvratný" vliv mělo až gorbačovské oteplení.

Rok 1981 Polsko: Zase jedna zpočátku instinktivní a spontánní, posléze už až příliš dobře organizovaná zklamaná naděje... Přes miliónové demonstrace polských odborářů se nestalo nic. Jen Walesu vystřídal generál Jaruzelský. Na postoji "demokratického" světa vůči RVHP či Polsku samému se nezměnilo nic. Demokraticky s Polskem obchodovali, pokud to pro ně bylo výhodné. Stejně tak demokraticky se zachovala katolická církev i nový papež Jan Pavel II.

Rok 1989 Československo: Systém zdegeneroval do podoby gerontokracie, ostudné karikatury socialismu. Čekalo se už jen na neodvratnou smrt jeho představitelů. Čekali všichni. Ti, kteří byli už tehdy antikomunisté, čekali ale i komunisté. Změny měly globální podobu. Dohoda Gorbačov-Bush z Malty docházela naplnění. Postupně, evolučně, výměnou generací. V celé Evropě. Urychlení procesu přeměny na konci roku 89 nepřekvapilo nikoho, snad jen Ceausesca. Nové elity, vzešlé z přesně ohraničené části disentu a přesně ohraničené části prověřené emigrace se mohly alespoň chvíli tvářit jako autentičtí vítězové.

Představa Egona Lanského, že jeho povzbuzující dopisy, psané na objednávku AI v Londýně, aktivistické články a jiné "lidskoprávní" aktivity v zákulisí evropské politiky změnily či mohly změnit něčí osud v Praze, Písku či Kroměříži, je stejně pofidérní, jako představa, že tytéž dopisy mohly změnit osud Chilanů ve věznicích diktátora Pinocheta.

Ony "demokratické" Spojené státy přitom významně pomohly Pinochetovi stejně jako významně pomohly nikaragujským Contras. Nikdy se nestyděly a nikdy z těchto mezinárodně politických faux pas nevyvodily veřejný závazek ke změně politiky a uzavření "Školy teroristů".

Teroristy potřebovaly oba politické bloky. Na jedné straně zmatení bojovníci za národní, etnickou či jinou nezávislost ze zemí třetího světa v teroristickém učilišti československé armády v Ruzyni, budoucí šéfové špionáže i průmyslu ve škamnách českých vysokých škol, na druhé straně stejný výcvikový tábor ve státě Georgia , v USA. Western Hemisphere Institute for Security Operation (WHISC, dříve School of the Americas "Škola Amerik", SOA, přezdívaná také Škola vrahů či Škola amerického teroru) ve městě Fort Benning a funguje pro výcvik (proamerických) fanatiků dodnes. Od roku 1946 vycvičila SOA více než 60 000 latinskoamerických vojáků a policistů. Mezi jeho absolventy jsou nejznámější mučitelé, masoví vrazi, diktátoři a státní teroristé na jihoamerickém kontinentu.

V Chile vedli absolventi School of the Americas Pinochetovu tajnou policii a spravovali jeho tři hlavní koncentrační tábory. Jednotky vycvičené v SOA se vracejí domů, aby vedly válku vůči obyvatelstvu vlastních zemí. Jeden z absolventů této školy pomohl zavraždit Orlanda Leteliera a Ronni Moffitta v roce 1976 ve Washingtonu. Masakr Ocosingo, k němuž došlo v Mexiku v roce 1994, byl dílem absolventů této školy. Převraty v Hondurasu, Panamě, Argentině, Kolumbii . Soud, který nevedl k jejímu uzavření ani potrestání viníků, ale pouze k přejmenování, se v oné "demokratické" zemi, za niž se USA vydávají, konal v roce 2000 . Devět let po sametovém předsevzetí Václava Havla, že české zbrojovky budou nadále vyrábět pouze vzduchovky na střílení vrabců a na světě zavládne mír.

Mír nezavládl, jen Česko přepustilo výnosné trhy na dlouhou dobu "západním" firmám, zejména německým a britským. V mnoha lokacích i americkým. Ale kdo to dnes pozná, čí domicil má který dodavatel zbraní NATO?

Irák 1985-2007 V Britských listech na toto téma bylo zveřejněno mnoho kritických slov. I mých. Nechám proto dnes mluvit jiného - profesora Noama Chomského:

Jedinou důležitou otázkou, kterou je možné položit ve věci sankcí je to, zda máme co do činění se zarážejícím zločinem, nebo také s obyčejnou genocidou. Výtka genocidy byla vznesena těmi, kteří se lépe orientují v celé situaci. Mám na mysli hlavně koordinátora programu Spojených Národů Denise Hallidaye, vysoce ceněného úředníka OSN, který rezignoval na své zaměstnání, stejně jako jeho nástupce Hans von Sponeck, na protest proti tomu, že byl nucen k, jak to sám popsal, vykonávání "aktů genocidy". ... Nejprostší způsob argumentace představila Madeleine Albright. Jistě si vzpomínáte, jak byla před několika lety dotázána celostátní televizí, jak se cítí poté, co zabila půl milionu iráckých dětí. Nepostavila se proti výtce týkající se faktů. Shodla se na tom, že to byla, používajíc její slova "vysoká cena", ale dodala: "myslím, že bylo těžko". Konec diskuse. Je to důležitý fakt, a pohled na reakci je něčím osvícenským. Komentář je její, reakce je naše. Hledíc na způsob, jakým reagujeme, dozvídáme se něco o sobě.

Saddám Hussein provedl strašný zločin, užil jedovatého plynu a chemických prostředků proti svému obyvatelstvu, avšak S NAŠÍ PODPOROU. Naše podpora v podstatě neustále probíhala. Zůstával favorizovaným přítelem, obchodním partnerem a spojencem, zcela nezávisle na všech těch zločinech, které nás příliš nezajímaly, jak to ukazovala naše reakce. naše podpora trvala, a ve skutečnosti dokonce narůstala. ... Saddám Husajn je hrozbou pro státy regionu. Bezpochyby je hrozbou pro každého ve svém dosahu, stejně jako tehdy, kdy vykonával své nejhorší zločiny z podporou a účastí USA.

Turecko a Kurdové: Turecko se hlásí do EU a většina "demokratických" politiků Evropy ho v tom podporuje. Osmdesát miliónů lidí pod křídly "svobodného" trhu se hodí... A co na to americký antiestablishmentový Noam Chomsky?

Přehled válek ve světě, vzniklých od roku 1990 je dlouhý. Na vzniku kolika z nich měla podíl americká silová a zákeřná diplomacie? V kolika z nich získaly prospěch americké či evropské těžařské, zbrojní a další firmy?

1990 - 1992 povstání v Jižní Osetii, 1990 převrat v Libanonu, 1991 - 1993 Somálská občanská válka, 1991 vojenský převrat v Thajsku, 1991 - 1992 Moldavská občanská válka, 1991 - 1996 občanská válka v Sierra Leone, 1991 - 1994 občanská válka v Džibuti, 1991 válka v Perském zálivu, 1992 - 1993 povstání v Abcházii, 1992 Alžírská občanská válka, 1992 Angolská občanská válka, 1992 - 1998 Povstání Rudých Khmerů, 1992 Vojenský převrat v Sierra Leone, 1992 - 1994 občanská válka v Tádžikistánu, 1992 vojenský převrat ve Venezuele, 1992 vojenský převrat v Čadu, 1993 - 1994 občanská válka v Burundi, 1993 - 1996 válka v Jugoslávii, 1994 - 1997 1. rusko-čečenská válka, 1994 Povstání Chiapas v Mexiku, 1994 - 1995 etnické násilí v Ghaně, 1994 genocida v Rwandě, 1995 hraniční válka mezi Ekvádorem a Peru, 1995 nepokoje v Ghaně, 1996 vojenský převrat v Burundi, 1996 povstání v Kolumbii, 1996 občanská válka v Libérii, 1996 vojenský převrat v Sierra Leone, 1997 občanská válka v Kambodži, 1998 etiopsko-eritrejská válka, 1998 povstání Tutsiů v Kongu, 1998 občanská válka Sierra-Leone, 1999 válka v Kosovu, 1999 - 2003 2. rusko-čečenská válka, 1999 etiopsko-eritrejská válka, 2000 - 2002 palestinská intifáda, 2001 - válka "s terorismem", 2002 Indicko-pákistánský konflikt v Kašmíru, 2003 - válka v Iráku, 2006 - Izraelsko-libanonský konflikt, 2006 - Izraelsko-palestinský konflikt v pásmu Gazy ...

Libye: Muammar Muhammad Abd as-Salám Abu Minyar al-Kaddáfí (*1942) je u moci od roku 1969. Narodil se v rodině berberského beduína. Vystudoval práva, dějiny a politilogii, potom na vojenské akademii v Benghází. Už v 16 letech založil revoluční buňku a předsevzal si svrhnout krále a bojovat proti sionistům. 1.9.1969 bez jediného výstřelu sesadil prvního a jediného libyjského krále Idrísího I. Americká vláda už nepovažuje Libyi za zemi, která podporuje terorismus. Libye, odpovědná za útok na letadlo PanAm, které v roce 1988 spadlo nad Lockerbie, a při němž zemřelo 270 osob, hlavně Američanů. Útok provedený českým Semtexem. Dva Libyjci, Abdal Basat Alí Muhammad Midžrahí a Amín Chalíf Fíma, dali do letadla kufřík s plastickou trhavinou umístěnou v radiopřehrávači. Kufr s náloží Libyjci vypravili Malty přes Frankfurt nad Mohanem na londýnské letiště Heathrow, kde byl naložen do kontejneru do předního zavazadlového prostoru. Muži byli obviněni 14.11.1991. Bezprostředním důvodem amerického útoku v dubnu 1986 ale byl teroristický útok na berlínskou diskotéku La Belle z 5.dubna téhož roku. Teprve v roce 1999 vydal Kaddáfí atentnátníky z Lockerbie soudu . Amín Fíma byl 31.1.2001 po proběhlém soudu propuštěn. A teprve v roce 2002 připustil, že Libye stála za útokem na berlínskou diskotéku. Od otce pákistánského jaderného programu doktora Abdula Kádira Chána, si koupila Libye svůj jaderný program. V únoru 2004 Abdul Kádir Chán připustil, že kromě Libye poskytoval jaderné technologie získané v Evropě také Íránu a Severní Koreji. Pákistán je ovládán politiky s malým citem k evropské zženštilé demokracii a jeho tajná služba nepatří k nejhorším v regionu. Přesto je Pákistán i přes Chánův prodej atomového tajemství spojencem Spojených států amerických ...

Nyní už Libye patří do klubu zemí, na které se neútočí... Rostoucí a dostatečně a po americku "liberalizovaná" ekonomika, které vévodí bohaté zásoby ropy, nemůže být dnes přece zemí nepřátelskou. Libyjský premiér Šukrí Ghaním ukázal logiku uvažování Kaddáfího režimu velmi plasticky. "Zjistili jsme, že i když zbraně hromadného ničení vyvinete a opatříte si je, nemůžete je použít. Ani Amerika je nemohla použít ve Vietnamu nebo v Kambodži, takže i kdybychom za ně utratili všechny peníze, co bychom s nimi pak dělali? ... Pokud je řeč o lidských právech, každý má v této oblasti své problémy. Human Rights Watch nebo Amnesty International někdy obviňují i Spojené státy nebo Británii, čas od času i Švédsko. Samozřejmě, že k porušování lidských práv dochází, někdy úmyslně a jindy neúmyslně, ale každý by rád zlepšil stav, co se lidských práv týče. My i ostatní. Dokonalou vládu nenajdete nikde na světě."

Prý Libye i nadále podporuje rebely filipínského hnutí Abú Sajjáfa. Prý financuje palestinské hnutí Hamas (Schůzka Kaddáfího s Chalídem Míšalem se uskutečnila koncem března 2006 v Tripolisu). Prý financuje a podporuje i zabijáky v diamantovém ráji západoafrické Sierra Leone a válečného zločince a dobrodruha , exprezidenta Libérie a kazatele baptistické církve, Charlese Taylora. Ten byl mimo jiné v roce 1985 v Libyi vycvičen . Prý posílá své zbraně do nepokoji zmítaného Dárfúru. Prý už je Libye přítelem Spojených států, zasluhující si plnou normalizaci vztahů na úrovni velvyslanců - poprvé od roku 1980. Ve svém prohlášení dne 19.12.2003 Kaddáfí překvapenému světu sdělil, že se Libye vzdává programů, materiálů a zařízení souvisejících s vývojem a výrobou ZHN a zpřístupňuje k mezinárodním kontrolám svá jaderná zařízení. Na počátku března 2004 Libye podepsala Dodatkový protokol ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT). Tony Blair navštívil na jaře 2004 Tripolis. Muammar Kaddáfí přijel v roce 2004 do Evropy poprvé po patnácti letech. Nejen na schůzku s Prodim, ale i belgickým premiérem Guyem Verhofstadtem. "Byli jsme nespravedlivě obviněni z terorismu. Libye dělala jen to, co bylo nutné. Amerika i Evropa bojovaly proti nám. Nyní přišel čas sklidit plody boje," řekl Kaddáfí bezelstně před předsedou Evropské komise i novináři. To není pokora poraženého, ale diplomatický triumf. V květnu 2004 vydala Libye prohlášení, ve kterém se zavázala k zastavení vojenské a vojensko-obchodní spolupráce se zeměmi podezřelými z vývoje a šíření ZHN.

George Bush dokonce uvolnil ekonomické sankce, které na Libyi vyhlásil Ronald Reagan v roce 1986. Amnesty Internetional upozorňuje, že Tripolis nadále běžně mučí a popravuje politické oponenty Kaddáfího. "Nejdemokratičtější země světa" i socialistický premiér Velké Británie ví určitě lépe, co mají dělat pro světový mír a vítězství lásky nad lží a nenávistí. Lépe, než Amnesty International. Lépe, než bývalý místopředseda české vlády Egon Lanský, jehož premiér kdysi v Izraeli prohlásil, že s teroristy se nevyjednává, ale bojuje. Myslel tím Palestince. Ty Palestince, jejichž stát teď organizují i Spojené státy. Blair i Bush si potřásli s Kaddáfím rukou. Kaddáfí přijal 26. 1. 2004 skupinu kongresmanů USA. Kaddáfí při té příležitosti naznačil, že tajné služby obou zemí spolupracují v boji proti terorismu. Zadání, které by si pro českou diplomacii přál bývalý místopředseda vlády Lanský , je prosté: co nejméně diplomaticky a co nejvíce spektakulárně urazit zemi, o jejíž ropu se uchází polovina Evropy a o jejíž andělské nevinnosti nepochybuje už nikdo, s výjimkou Egona Lanského. Popřít principy právního státu a nezávislosti libyjského soudu s mlhavým obviněním, že se bulharské sestry a palestinský lékař stali obětí diplomatické a špionážní hry. Obvinit zemi, jejíž představitel dohaduje s nejvyššími představiteli Evropy vyvažovací obchod, snižující alespoň částečně ropnou závislost Evropy na Putinově Rusku z justičního zločinu a myslet si, že to nebude mít fatální důsledky nejen na českou pozici v Evropě, ale i na české hospodářství. Za situace, kdy většinu produkce exportujeme právě do zemí, které hodlají s Kaddáfím uzavřít výhodné ropné obchody...

Lanského zastírací manévr pod pokličkou ochrany lidských práv a emocionální manipulace má jednu jedinou nevýhodu. Jde jako vždy o něčí zájmy. Jde o ropu a o závislost na ní. Jde o to, kdo ji bude těžit. Jde o jaderné technologie a to, kdo je bude dodávat. Jde o zbraně a jejich výrobce. Nikdy nejde a nikdy nejspíše ani nešlo o bulharské zdravotní sestry či padesát libyjských dětí.

Nepíše se rok 1989 ani 1968. Je rok 2007 a Al-Káida se prý sloučila se silami alžírské sítě a od nynějška budou pracovat v tandemu, aby společnými silami "zlikvidovali pilíře křižácké aliance". Česku už nevládnou amatéři ani romantici. Pragmatická je pravice i levice. Diplomacie ani mezinárodní vztahy v globální politice se neřídí kupodivu romantickou agendou lidských práv, nadiktovaných kdysi komunistickému bloku na základě nápadu jednoho švédského profesora mezinárodní politiky. Bloku, který chtěl vypadat lepší, než ve skutečnosti byl. Mezinárodní vztahy se řídí ekonomickými a politickými zájmy. Zájmy států i zájmy firem. Ve světě relativizace bombardování, ale i pomoci by byl jiný přístup směšný. Řídí se zájmy občanů, kteří způsobí, že jedni politici budou a druzí nebudou zvoleni. A zájmem českých občanů není budovat světový mír za cenu vlastních ekonomických a politických ztrát. To bývá ale vždy zájmem emisarů těch, kteří na tom pak vydělají. Pracují-li veřejně, pak jsou to vyslanci. Pracují-li pod pláštíkem jiných zájmů, byť prodchnutých humanismem, pak jsou to špióni.

Bulharsko spolu s Libyí, Spojenými státy a Evropskou unií na jaře 2006 oznámilo vytvoření mezinárodního fondu, z něhož budou vypláceny finanční kompenzace ve výši 4,4 miliardy eur postiženým libyjským rodinám. Bulharsko je nyní nováčkem v EU. Libye hodlá spolupracovat s Francií při mírovém využití jaderné energie. Vyplývá to ze smlouvy, kterou v březnu 2006 obě země podepsaly. Českého knížete Schwarzenberga v roli přechodného ministra zahraničních věcí k tomu nepotřebují...