1. ledna 1994 zasáhlo povstání zakuklených zapatistů mexický stát Chiapas jako blesk z čistého nebe. Několik tisíc povstalců rozdělených do několika proudů obsadilo na krátkou dobu několik měst - Las Margaritas, Altamirano a Ocosingo a především významné centrum státu Chiapas, San Cristóbal de las Casas. Z balkónu radnice přečetl subcomandante Marcos proklamaci. Došlo ke spálení obecního archivu a k propuštění vězňů. Zapatisté také významně rozšířili svůj arzenál zbraní.

Povstalcům se vydařil i únos starého kádra PRI a bývalého guvernéra státu Chiapas Castellanose Domíngueze. Navzdory tomu, že se jednalo o muže zodpovědného za četné masakry v osmdesátých letech, zapatisté se nemstili a nesnažili se jej ani použít jako rukojmí nebo za něj vymoct výkupné. Namísto toho situaci využili k svérázné podobě happeningu. Tajný indiánský soud jej sice odsoudil k trestu smrti, ale následně byl omilostněn a donucen několik dní pracovat na kukuřičném poli. Poté následovalo propuštění.

Poté, co se zotavila z prvotního šoku, poslala mexická vláda do boje proti povstalcům 12 000 vojáků, tedy zhruba pětinu mexické armády. Ti s podporou letectva a obrněných transportérů zahnali zapatisty zpět do těžko přístupného terénu hor a pralesa. V bojích padlo na padesát vojáků, sedmdesát povstalců a přes dvě stě padesát civilistů (krutosti vůči nim jsou obecně i nezaujatými autory přičítány vládním vojskům). Vlastní vojenské síly zapatistů nestačily ani na obranu výsledků první ofenzívy, natožpak na její pokračování. Výzvy k zahájení podobných povstání po celém Mexiku rozhodně nepadaly na úrodnou půdu. Poté, co odezněl moment překvapení, se zdálo, jako kdyby zapatistickým vzbouřencům došel dech. Proč se povstání jednoduše nezhroutilo, nebo nebylo zcela poraženo vládními jednotkami?

Myšlenky zapatistů

Pokud by takový vojenský neúspěch potkal nějakou klasickou latinsko-americkou marxisticko-leninistickou guerillu, znamenalo by to patrně zhroucení i její politické linie, založené na ozbrojeném dobytí politické moci. Skupinky bývalých partyzánů by ještě nějakou dobu přežívaly v pralese, než by se armádě podařilo do jednoho je pochytat. Tento scénář se v Latinské Americe opakoval už mnohokrát - a právě zapatisté se z něj dokázali poučit.

Základem pro činnost těchto guerill byla a je tzv. teorie ohniska. V podstatě se jedná o svérázné dopracování Leninovy teze o straně jako předvoji (avantgardě) dělnické třídy. Jestliže si totiž Lenin v Rusku povšiml, že pracující v mnoha případech vůbec nezajímají jeho řeči o socialistické společnosti, protože mají úplně jiné starosti a řešil to zformulováním tvrzení, že strana, která zastává správnou politiku v zájmu pracujících je "objektivně vzato" jejich předvojem a už se nemusí příliš starat o to, co si oni pracující myslí, pak v latinskoamerických podmínkách, kde se klasické politické strany mohly těžko rozvinout a ti nejradikálnější jednotlivci byli přitahováni k partyzánským aktivitám, byla strana jednoduše nahrazena guerillovou skupinou. Ta měla být základem, "ohniskem", které svou aktivitou rozhýbe dosud nečinné masy. Konečným cílem pak mělo být uchopení politické moci v jednotlivém státě a vybudování socialismu, eventuelně pak prostřednictvím podpory podobným skupinám jinde socialismus rozšiřovat. Vzorem pro tuto teorii byla Kuba, nikde jinde se ji ale nepodařilo úspěšně realizovat. To spolu s nevábností kubánské reality vedlo tomu, že "ohnisko" postupně ztrácelo na přitažlivosti.

Již jsme viděli, že zapatisté odmítli hrát si na předvoj a naopak se s místní komunitou ztotožnili a jednali s jejími členy jako rovní s rovným, ne jako s pasivním objektem svého "osvobozování," od něhož se očekává, že bude vůči "předvoji" nápomocný a poslušný. Rozdíl tu ale byl i v cílech.

Zapatisté se totiž zařadili mezi tu část politických radikálů (reprezentovanou anarchisty, ostatními antiautoritáři, "grassroots"* hnutími i některými neomarxisty jako např. Immanuelem Wallersteinem či Johnem Hollowayem), která upozorňuje na to, že tradiční strategie levicových stran získat politickou moc v rámci národního státu a pak se snažit měnit svět příliš nefungovala a dnes již je zcela zastaralá. Zapatisté byli už v roce 1994 schopni přijít s analýzou procesů, které jsou dnes označovány jako ekonomická globalizace, a s ucelenou představou, jaké cíle si klást, jakými prostředky je dosahovat, na koho se obracet a v jakých dimenzích a kategoriích uvažovat.

Velmi dobře si povšimli, že v dnešní době není jediným a určující hřištěm pro politickou aktivitu národní stát. Viděli až příliš jasně, jaká je jeho dnešní role. Marcosovými slovy:

"V kabaretu globalizace předvádí stát striptýz a na konci představení mu zbývá jen holá nezbytnost: jeho represivní moc. Když je jeho materiální základna zničena, jeho svrchovanost a nezávislost potlačena, stává se národní stát pouhou bezpečností službou pro megaspolečnosti... Noví páni světa nemají potřebu přímo vládnout. Úkolem spravovat záležitosti jejich jménem jsou pověřeny národní vlády."

To ovšem neznamená, že by zapatisté na stát zcela rezignovali. Naopak, kladou si velmi významné úkoly v rámci celého Mexika, svůj boj prohlašují za "národní." Jejich cílem je zplnohodnotnit indiánskou identitu a postavit mexické národní vědomí na tradici více než pětisetletého útlaku a boje proti němu. V politické rovině je jasným cílem zapatistů svrhnout vládu jedné strany a zbavit se neoliberálního poručníkování ze strany nadnárodních společností a USA a prosadit práva domorodých obyvatel.

Horizont zapatistů ale národním státem nezačíná ani nekončí, Mexiko pro ně není alfou ani omegou. Velmi dobře chápou, že je třeba působit v nižším i ve vyšším měřítku. Pokud jde o to nižší, jejich cílem není převzetí státní moci, ale vytváření samosprávných vesnic a jejich sítí na místní úrovni. Pokud jde o vyšší měřítko, snaží se zapatisté poměrně úspěšně mobilizovat celosvětovou podporu k boji proti společnému nepříteli - neoliberalismu a ekonomické globalizaci. Dokázali zde přitom ocenit a ještě povzbuzovat různorodost, nesnažili se přitáhnout pouze "pravověrné" a sdružit je do nějaké nové Internacionály. Dlužno dodat, že se snažili získat si celosvětovou podporu i kvůli vlastnímu přežití - čím více se o nich mluvilo a čím větší sympatie na mezinárodní úrovni vyvolávali, tím větší obtíže by mexické vládě způsobil razantnější postup proti nim.

Zapatisté mají řadu originálních myšlenek a nemají přitom potřebu hlásit se k žádnému levicovému -ismu. Byli schopni oprostit se od tradiční levicové ideologičnosti a rétoriky a ve svých prohlášeních (zjevně i díky literárním vlohám svého mluvčího Marcose) spojit kvalitní analýzu s čtivou formou a oslovit velmi široké spektrum lidí.

Válka nízké intenzity v Chiapasu

V samotném státě Chiapas se tak proti sobě ocitli zcela nesrovnatelní soupeři. Na jedné straně mexická armáda, jejíž počty se pohybovaly v řádech desítek tisíc lidí a která byla dokonale vyzbrojená, na druhé straně několik tisíc povstalců z džungle, špatně vyzbrojených a vojensky značně neprofesionálních. Vláda si nicméně nemohla z vnitro- i mezinárodně-politických ohledů dovolit hnát konfrontaci s EZLN na ostří nože.

Namísto toho se rozhodla povstání postupně, lidově řečeno, "vydusit." Nestačilo jí na to 12 000 vojáků nasazených proti povstalcům v lednu 1994. O rok později jich bylo už 30 000 a v roce 1996 se toto číslo zvýšilo dokonce na 50 000. Lokální válka v Chiapas tak po určitou dobu poutala většinu sil mexické armády. Ta byla podpořena také USA, které se obávaly destabilizace země, v níž byly nemalé americké investice, a rovněž i globálních politických dopadů povstání zapatistů. Mexiku tak byly na boj proti vzbouřencům nejen prodávány, ale v některých případech i darovány nejrůznější zbraně a výstroj, včetně bojových vozidel, letadel, vrtulníků a helikoptér. V samotném státě Chiapas bylo zřízeno mnoho vojenských táborů. Ani tato militarizace ovšem nebyla samospasitelná. Vojáci neměli příliš chuť proti zapatistům bojovat, někteří s nimi jejich názory dokonce sdíleli. Během ledna 1994 došlo podle některých neoficiálních informací ke zhruba stovce dezercí. Celkově vzato ovšem takto silné nasazení armády v Chiapas jasně ukázalo, že zapatisté nemají s největší pravděpodobností možnost zvítězit vojensky. Armáda postupovala a likvidovala jednotlivé oblasti ovládané zapatisty, kterým často nezbylo než ustupovat dále do hor a džungle nebo se rozptýlit po venkově. Problém byl ale oboustranný. Jestliže zapatisté neměli příležitost vojensky porazit armádu, ani ona nebyla schopna vojensky porazit zapatisty, kteří dokázali skvěle splynout s rolnickým prostředím, z něhož vzešli. To si mexický establishment uvědomil nejpozději s fiaskem ofenzívy v únoru 1995, které se nepodařilo ani zlikvidovat povstalce, ani zajmout jejich velení.

Omezovat ale konflikt v Chiapasu pouze na střet mezi vzbouřenci a vládními jednotkami by bylo velmi zjednodušující a krátkozraké. Důležitými aktéry jsou především ostatní obyvatelé Chiapasu. Rolníci zde reagovali na povstání různě. Zejména konzervativnější rolnické kruhy si uvědomily, že zapatistické povstání bude znamenat velkou hrozbu pro jejich dosavadní mocenské pozice, často vykoupené spoluprací s vládou. Velkostatkáři a dobytkáři se pak povstání pochopitelně obávali. Na velkou část rolníků ale vzpoura působila poněkud jinak - jako rozbuška a velká výzva. Přestali se bát vlastní aktivity a mnozí z nich se pustili do obsazování půdy patřící velkým vlastníkům.

Řada politicky aktivních rolníků rovněž vyhlásila jednotlivé obce za autonomní na centrální vládě. Část z nich se přihlásila přímo k EZLN a vytvořila samosprávné orgány napojené na povstalecké struktury. Jiné obce se ale rozhodly pro úplnou autonomii nebo pro koordinaci na jiném než zapatistickém základě. Velkou část vesnic tak vedle zapatistů zastřešila Státní rada indiánských a rolnických organizací, která se skládá z široké koalice odborářů, rolníků a indiánů a jejich uskupení - narozdíl od zapatistů ovšem neodmítá spolupráci s levicovými politickými stranami.

Zabírání půdy se pochopitelně neobešlo bez represí. Na straně velkostatkářů byla armáda a policie, která byla velmi agilní v zatýkání rolníků, kteří si dovolili sáhnout na "posvátný" soukromý majetek. Ani to ale nestačilo a tak vznikla celá řada polovojenských jednotek orientovaných na boj proti zapatistům, někdy ve službách statkářů, jindy vytvořených vládní stranou nebo iniciovaných částí tradiční indiánské hierarchie ohrožované ve svých pozicích. Jednotlivé skupiny s názvy jako Mír a spravedlnost, Revoluční indiánské antizapatistické hnutí, Hovězí vnitřnosti nebo Ozbrojené síly lidu spolu s již tradičními velkostatkářskými Bílými gardami terorizují obyvatelstvo, zejména pak politické aktivisty, rolnické předáky a podobně. Jen během roku 1994 došlo k vraždám asi 700 rolníků a zejména jejich organizátorů. Někdy ale docházelo i k plošným masakrům. Patrně nejznámější z nich se odehrál 22. prosince 1997 ve vesnici Acteal. Za nečinnosti policejních jednotek ozbrojenci některé z polovojenských protizapatistických skupin zmasakrovali při mši v kostele 45 lidí, jejichž velkou část tvořily i děti.

Celkově řečeno probíhá v Chiapasu klasická válka nízké intenzity s masivním nasazením obou stran, ale s relativně malým počtem bojových srážek. Přesto má za následek desítky až stovky mrtvých a desetitisíce vyhnaných. Vláda spíše doufá, že povstalce udolá klasickou kombinací "cukru a biče" - v tomto případě vyjednáváním a předstíranou ochotou ke kompromisu na jedné straně a masivním nasazením armády a terorem polovojenských složek na straně druhé.

Život na zapatistických územích

Zapatisté nejsou aktivní jen navenek, ale snaží se organizovat i život na svém území. K tomu jim jako výchozí bod slouží Revoluční zákony přijaté již roku 1993. Jedná se o zákon o městské reformě, o sociálním zabezpečení, o průmyslu a obchodu, dodatky k platnému zákoníku práce, ženský a agrární zákon. Zákony byly poprvé přečteny z balkónu obecního domu v San Cristóbal de las Casas v první den povstání.

Autonomní obce

V prosinci 1994 prohlásila EZLN asi třetinu území Chiapasu pod zapatistickou kontrolou a ustavila 32 tzv. autonomních obcí čili paralelních místních vlád. Comandante Samuel důvody pro tento krok vysvětluje takto:

"Tento nápad se vynořil v roce 1994, byl to způsob, jak se vyhnout styku s vládními institucemi. Řekli jsme 'dost!' jejich kontrole všech záležitostí našich komunit. Vytvořením autonomních obcí jsme si určili vlastní prostor, kde se můžeme chovat podle našich politických a sociálních zvyků bez zásahů vlády, která na nás nikdy nebere ohled a jedná pouze ve vlastní prospěch."

Řada okresů se zeměpisně reorganizovala, jednalo se zejména o velké okresy ustavené vládou bez ohledu na reálné místní podmínky. Oficiální Ocosingo se takto rozdělilo do sedmi menších autonomních okresů. Obce, které se prosadily jako autonomní, dodnes odmítají jakoukoliv státní pomoc, aby mohly zůstat nezávislé a nedocházelo k rozporům mezi jejich jednotlivými obyvateli, popřípadě se již existující rozpory více neprohlubovaly. Všichni lidé ale nevydrží neustálý represivní nátlak a v naději na vládní finanční příspěvky a více bezpečnosti se od EZLN odvrací. V některých autonomních vesnicích takto existují dvě nebo tři různé frakce. Přítomnost armády navíc často brání rolníkům v obdělávání polí a výměně plodin a dalších výrobků mezi jednotlivými vesnicemi. Naopak existují i obce a okresy, které se z bezpečnostních důvodů sice za autonomní neprohlašují, ale jsou prakticky nezávislé.

Zejména v posledních letech pokračovali zapatisté s rozvíjením autonomních struktur a bez jakékoliv pomoci ze strany vlády začali přebírat organizaci zdravotnictví, školství, zemědělství, místního obchodu, kultury a správy do vlastních rukou. Navzdory všudypřítomné armádě a polovojenským skupinám se jim to více či méně daří. Mnoho obcí také založilo obchodní kooperativy s drobnými uměleckými předměty nebo ekologicky pěstovanou kávu. Ekologické zemědělství je důležitým aspektem, vyhnutí se používání pesticidů zmenšuje závislost na chemickém průmyslu a podporuje větší různorodost pěstovaných plodin, což zase vede ke zpestření výživy.

Jednotlivé komunity také jmenují vlastní učitele a zdravotníky. Prosazují používání místních indiánských jazyků, ale i španělštiny (tedy bilingvismus) a studijní program založený na místní kultuře a vztahující se k životu na venkově. Nové zdravotnické organizace se soustřeďují na prevenci nemocí a zabývají se tradiční indiánskou medicínou. Hlavními problémy je nedostatek materiálních zdrojů, znalostí a dovedností. Komunity jsou tedy závislé na nevládní pomoci zvenčí a to budou až do té doby, než se politická nezávislost spojí s ekonomickou.

Až donedávna bylo zapatistické území na regionální úrovni koordinované pomocí pěti Aguascalientes, což byla komunikační a logistická centra, kde se kromě velkých prostorů pro shromáždění, obchodů, dílen, kulturních zařízení, sportovních hřišť nebo specializovaných škol nacházely i malé nemocnice. Označení Aguascalientes pochází od stejnojmenného města, kde se v roce 1914 sešly oddíly Zapaty a Villy, aby zde "navrhly revoluci". Pět Aguascalientes (Oventic, La Garrucha, La Realidad, Roberto Barrios a Morelia) bylo rozmístěných do oblastí s největším zapatistickým vlivem a plnilo důležitou funkci při mobilizaci a organizaci samotné EZLN a jejích podpůrných skupin. Byly také kontaktním bodem pro návštěvníky z Mexika a jiných zemí. Aguascalientes byly v srpnu 2003 nahrazeny tzv. Caracoles, jimž se věnuje část o aktuálním vývoji.

Idea autonomie se neuchytila jen v Chiapasu, ale i v sousedním mexickém státu Guerrero, kde vznikl velký svaz 30 autonomních vesnic.

Zabírání půdy

Jádrem zapatistického boje za nezávislost je kvalitní a úrodná půda, na které by si rodiny mohly pěstovat plodiny zejména pro vlastní potřebu a až v druhé řadě pro vývoz. Otázka půdy byla jedním z hlavních důvodů povstání a je chápána jako zásadní problém, který je třeba řešit. Jedním z kroků byl Revoluční agrární zákon zvýhodňující všechny chudé rolníky a pracující v zemědělství bez ohledu na jejich politickou příslušnost, náboženské přesvědčení, pohlaví, původ či barvu pleti. Vztahuje se na veškeré pozemky nízké kvality přesahující svou rozlohou 100 hektarů a veškeré pozemky dobré kvality převyšující 50 hektarů. Vlastníci pozemků přesahujících svou rozlohou výše uvedené limity musí tyto odevzdat. Ponechat si mohou jen maximální množství povolené tímto zákonem. Mohou zůstat samostatnými farmáři anebo vstoupit do rolnických družstev a organizací či převést své pozemky do obecního vlastnictví. Tato reforma se nevztahuje na občinovou půdu a pozemky ve vlastnictví družstev. Zabavené pozemky se podle zákona rozdělují mezi bezzemky a námezdní dělníky, kteří je obdrží jako kolektivní vlastnictví pro zakládání družstev, rolnických organizací anebo zemědělských kooperativ.

Revoluční agrární zákon upřednostňuje pěstování nezbytných základních potravin pro mexický lid: kukuřice, fazolí, rýže, zeleniny a ovoce, a také chovu dobytka, včel, prasat, koní a živočišné výrobě. Dále praví, že v případě, že některý region neprodukuje určitý výrobek, ve spravedlivém a rovnoprávném obchodu jej získá z jiného regionu, kde je vyráběn. Nespotřebované výrobky mohou být vyváženy do zahraničí, pokud pro ně není místo na domácím trhu. V čase války budou za účelem obživy sirotků a vdov vyčleněny části pozemků přerozdělených tímto zákonem. Zákon pamatuje i na neporušené lesy a pralesy, které nařizuje zachovávat a v klíčových oblastech plánuje započetí programů postupného zalesňování. Prameny, řeky, jezera a oceány považuje za kolektivní vlastnictví mexického lidu a jejich znečišťování trestá.

Vlivem povstání začalo v Chiapasu docházet k zabírání půdy častěji než v předchozích letech. Přívrženci EZLN, a členové dalších domorodých a rolnických organizací obsadili v prvních třech měsících roku 1994 minimálně 30 000 hektarů půdy, které si mezi sebou rozdělili nebo, jak tomu bylo ve většině případů, začali společně obdělávat. Koncem června 1994 bylo obsazeno na 340 pozemků o celkové rozloze 100 000 hektarů. Poté se ale začali mobilizovat dobytkáři a velkostatkáři a řada zabraných pozemků byla kvůli hrozící represi opět opuštěna nebo rovnou vyklizena policií. Není přesně známo, kolik hektarů obsazené půdy se podařilo udržet, ale lze se domnívat, že velká část nových zapatistických osad (snad i několik set) funguje dodnes.

Důležitější, než kolektivní vlastnictví půdy jako zdroje obživy a zrušení těžké námezdní práce na dobytkářských farmách a kávových plantážích, je pro zapatisty jejich svázanost s půdou, která je jádrem tisícileté mayské kultury. Pro původní obyvatele nejen Chiapasu je půda posvátná a společně s řekami, deštěm, setím a sklízením je součástí jejich každodenního života.

Zlepšení postavení žen

Díky vstupu Mexika do NAFTA stoupl v této zemi podíl žen zaměstnaných v zemědělství, kde asi 1,2 milionu sklízí za velmi těžkých podmínek vývozní plodiny. Nemají dlouhodobé pracovní smlouvy ani zaplacené přesčasy a bydlí stísněné na malém prostoru. V rolnických rodinách vykonávají až dvě třetiny práce, za kterou nejsou placeny vůbec. Situace se také zhoršila v Chiapasu, kde se stále nachází na 60 000 vojáků mexické armády. Ti ženy a dívky zastrašují, zabraňují jim v obdělávání polí a prodeji vlastních výrobků ve větších městech navštěvovaných turisty. To vede k ještě větší finanční závislosti a nezřídka i prostituci. Situaci domorodých žen a dívek shrnula ve svém projevu ze dne 28. března 2001 k členům vládního Kongresu Unie comandanta Fidelia:

"Postrádáme přístup k pitné vodě, elektřině, vzdělání, důstojnému bydlení, silnicím, klinikám a nemocnicích, mnoho našich sester, žen, dětí a starých lidí umírá na léčitelné nemoci, podvýživu a při porodu (...). Žena také nosí vodu dvě tři hodiny denně ve vědru, dítě na zádech, pro potřeby domácnosti, ve které obstarává všechny domácí práce. Od malička musí pracovat. V dospělosti pracuje na poli, seje, pleje, s dítětem na zádech. Muži odcházejí pracovat na plantáže kávy a cukrové třtiny, aby si vydělali trochu peněz na přežití, a někdy se už nevrátí, protože tam zemřou. (...) Protože jsme ženy, myslí si, že za moc nestojíme, neumíme samostatně myslet ani pracovat, nevíme, jak naložit se svými životy. Proto mnoho žen neumí číst a psát, nikdy neměly příležitost se to naučit. Jakmile trochu vyrosteme, rodiče nás přinutí se vdát, nezáleží na tom, jestli chceme nebo ne, neberou naše přání v úvahu. Zneužívají našeho rozhodnutí, bijí nás a špatně s námi zacházejí naši vlastní manželé a příbuzní, nemůžeme se bránit, protože v jejich očích na to nemáme právo. Vysmívají se nám (...)."

Za těchto podmínek je samostatnost a nezávislost domorodých žen nemyslitelná. Proto také nebyly nikdy zastoupené ve vyšších funkcích ve správě domorodých obcí a byly vytlačené z rozhodovacích procesů. Na venkově - v neposlední řadě díky vlivu zapatistického povstání - se dnes již řada žen snaží vymanit ze své tradiční role, sdružuje se a prosazuje své požadavky. Ke změně došlo nejdříve v samotné EZLN. Ženy se zde kromě zacházení se zbraní naučily i číst, psát a počítat, mluvit španělsky a osvojily si základy dějepisu a dalších předmětů. Subcomandante Marcos v rozhovoru s novinářkou Martou Durán v roce 1994 vzpomíná:

"Povstalecké ženy jsou oproti těm z vesnic o světelné roky napřed, hlásí se ke slovu např. v otázce milostných vztahů, ale i ve vydávání rozkazů. (...) Byly to ženy, které v Ocosingu* nejlépe bojovaly, vynesly zraněné z obležení. Některé z nich mají dodnes v těle střepiny z granátů. Ty lidi vynesly, a to živé. Tím se zodpověděla otázka, zda mohou oddílům velet nebo ne. (...) Když povstalecké ženy odcházely do hor, obviňovaly je vesničanky, že se tam jdou jen prostituovat, že je tam nebude nikdo hlídat. Ale mladé ženy z vesnic byly nadšené. (...) Život v horách je neuvěřitelně těžký, opravdu velmi těžký a ženy jím trpí daleko více než muži. Protože žijeme za mnoha omezení, je řada z nich chudokrevná a podvyživená. Mladé ženy navíc díky menstruaci trpí ztrátou krve. Pro ně je to zatraceně těžké, i co se týče hygieny. Ale ti, kterým nejdřív dojde dech, jak tomu říkáme, kdo hory nevydrží a vrací se do vesnic, jsou muži. Ženy říkají: 'Proč bych se měla vrátit, když se mi ve vesnici povede hůř.' Cítí se zde lépe, i když jsou na tom zdravotně špatně."

V samotné EZLN tvoří ženy již třetinu povstalecké síly a několik málo jich zastává i vedoucí funkce. V civilním zapatistickém hnutí, ve kterém jsou zastoupeny asi z poloviny, zajišťují mj. i logistické a zásobovací funkce a starají se o bezpečnost. Jak jsme již psali výše, je Chiapas velmi silně militarizovaný a mexická armáda má snahu vstupovat do autonomních zapatistických vesnic. Potom proti nim potom stojí v první řadě ženy, které je vyhánějí. Nakolik to vše ale souvisí s ulehčením od tradičních prací v domácnosti a pro rodinu, je velmi těžké určit a situace se liší od vesnice k vesnici.

Nové sebevědomí nabyly ženy také díky Revolučnímu zákonu žen (viz rámeček) z roku 1993, který byl následně ještě rozšířen. Přestože stále existují velké rozdíly mezi teorií a praxí, jsou pro řadu z nich důležitým úspěchem. Ženy dosáhly i zákazu alkoholu v zapatistických obcích, za který jejich muži vydávali poslední peníze a potom neměli "jasnou hlavu pro důstojnou rebelii". Navíc muselo mnoho žen snášet bití ze strany agresivních opilých manželů. V zapatistických vesnicích se tento zákaz většinou dodržuje.

Aktivita povstaleckých žen motivovala i další ženy a ženské skupiny v Chiapasu a částečně i mimo něj. Zatímco v roce 1989 jich proti sexistické agresi demonstrovaly pouhé dvě stovky, v roce 1996 jich bylo již 6000. Zapatistické velitelky během "Zapatistického pochodu za indiánskou důstojnost" do města Mexiko v březnu 2001 přiznaly jisté pokroky, ale zároveň zdůraznily, že za své zájmy musí bojovat více žen, že se muži musí ještě mnohému naučit a že stále není "vše v pořádku". Lze konstatovat, že vztah obou pohlaví v zapatistickém hnutí je oblastí, kde navzdory zlepšením stále přetrvává velký rozdíl mezi teoretickými požadavky a každodenní praxí. Odvolávání se na tradiční zvyky na jedné straně a snaha některé z nich naopak změnit nebo zrušit je velmi složitá záležitost, kterou se dnes zabývá celé domorodé hnutí.

Zapatisté v mexickém kontextu

Jak již bylo řečeno, neomezují zapatisté svou činnost pouze na stát Chiapas. Stejně jako mexická vláda stáhla do tohoto státu většinu své armády, snaží se zapatisté různými způsoby ovlivnit situaci v celém Mexiku.

EZLN si získalo přirozené spojence v různých mexických levicových skupinách, odborech, rolnických svazech a indiánských organizacích. Dlužno ovšem dodat, že tyto vztahy nebyly vždy zcela harmonické. Mnozí levičáci měli značný problém s tím, že se jim EZLN nevejde do jejich tradičních škatulek. Mnohem důležitější byly ale smíšené pocity, které vůči EZLN chovaly některé indiánské organizace. Jestliže velká část z nich povstání přivítala a podporovala, stanoviska některých byla poněkud opatrničtější. Kritičnost některých indiánských organizací vůči zapatistům ještě více zvýšila radikalita požadavků EZLN a v jistém smyslu privilegované postavení této organizace, dané tím, že se jí podařilo způsobit mexickému státu značné problémy, kterých se vládnoucí strana pochopitelně chtěla zbavit. Následkem toho v jednání o celé řadě indiánských problémů dominovali zapatisté, kterým se s konzervativnějšími indiánskými organizacemi ne vždy podařilo najít společnou řeč.

Dlužno dodat, že zapatisté byli problémem pro mexický stát zdaleka nejen jako partyzánská armáda a katalyzátor rolnické aktivity, ale také díky podpoře, kterou dokázali vyvolat. Už 10. ledna 1994 proběhla v hlavním městě Mexika půlmilionová demonstrace za mír. Demonstrace pokračovaly a byly radikálnější. Poté, co vstoupily v obecnou známost hlavní cíle povstalců, neskandovali už demonstranti na akcích proti nové vládní ofenzivě v únoru 1995 "Mír v Chiapasu!" ale "Všichni jsme zapatisté!" Zapatisté nalezli oporu především mezi tou částí "občanské společnosti" (termín s oblibou používaný samotnými zapatisty), která měla sama negativní zkušenosti s vládnoucí stranou.

PRI se pokoušela se zapatisty jednat a to zejména po neúspěchu své ofenzívy v únoru 1995. Poté, co mexický Kongres přijal "Zákon pro dialog, usmíření a důstojný mír v Chiapasu," přistoupili k jednání k překvapení mnohých i zapatisté. Ke zprostředkování rozhovorů se přihlásil chiapaský biskup Samuel Ruíz, kněz požívající důvěru jak vlády tak i povstalců (mimo jiné ovlivněný teologií osvobození). Místem jednání se stala autonomní vesnice San Andrés, pro svou blízkost hlavnímu městu státu Chiapas jedno ze strategických míst, které zapatisté udrželi. Jednání bylo rozděleno na šest okruhů:

• práva indiánských obyvatel a kultura
• demokracie a spravedlnost
• rozvoj a blahobyt
• usmíření v Chiapasu
• práva žen v Chiapasu
• ukončení násilí

V první oblasti bylo dosaženo dohody. Ta uznala právo indiánů na sebeurčení v rámci mexického národa, a také právo na rozsáhlou kulturní, politickou, ekonomickou a společenskou autonomii, včetně práva na vytváření vlastních politických a správních institucí. K překvapení mnoha pozorovatelů vláda ustoupila a přiznala domorodým obyvatelům značná práva. Dohoda ze San Andrés měla ovšem jednu chybu - zůstala jen na papíře.

Vláda totiž otálela s uplatněním výsledků dohody v legislativě. Práva tedy poskytla indiánům pouze dohoda, nebyla ale ničím zaručena. Celá jednání navíc ztroskotala hned na druhém bodě, kdy vládní vyjednavači doufali, že se EZLN spokojí s nějakou formou lokální změny, tato organizace ale požadovala radikální demokratizační reformy platné pro celé Mexiko. Jednání tak na plné čáře ztroskotalo a při pokusech je obnovit zapatisté vždy znovu odkazovali na již podepsanou Dohodu ze San Adrés.

Jestliže ale jednání vedlo do slepé uličky, EZLN nepodpořila ani ozbrojený boj pohrobků starých marx-leninských guerill. Když se v létě 1996 v mexickém státě Guerrero objevila Lidová revoluční armáda (EPR), odmítla EZLN kontakty s touto skupinou s tím, že se jedná o starou strukturu, která opakuje dávno překonané chyby a chce být předvojem mas, které o ní nestojí. Namísto toho se snažili o vytváření širší sítě podpůrných organizací v celonárodním měřítku.

S tímto cílem byl do Chiapasu už v roce 1994 svolán Národní demokratický konvent. Ten se měl mj. pokusit najít vhodnou strategii pro porážku PRI ve volbách 1994. Jeho účastníky ale, jak se nakonec ukázalo, nespojovalo často nic víc než odpor k vládnoucí straně a tak tento první pokus skončil pouze vágní (a neúspěšnou) výzvou k volbě opozice.

V létě 1996 byl schválen vznik Zapatistické fronty národního osvobození (FZLN), jakéhosi politického křídla EZLN. Tato organizace ale reálně vznikla až v září 1997. EZLN do ní odmítla vstoupit kolektivně, bylo to ponecháno na vůli jednotlivců. A zatímco většina zapatistů měla poněkud jiné starosti než budovat vlastní politickou organizaci, FZLN byla vítanou platformou spíše pro mexické "salónní revolucionáře" a podobný druh lidí. Následkem toho se FZLN stala neživotaschopným subjektem, kterému se rozhodně nepodařilo zúročit v politice význam EZLN.

Mnohem významnější se tak nakonec ukázaly být kontakty s různými skupinami mimo politické spektrum. Zapatisté byli inspirací pro mnoho rolnických skupin a odborů a podařilo se jim s řadou z nich navázat i přímé kontakty prostřednictvím svých delegátů. Podobně se jim podařilo kontaktovat se se studenty univerzity v hlavním městě Mexika, Autonomní národní mexické univerzitě (UNAM). Ti devět měsíců stávkovali a okupovali budovu univerzity. Významné byly rovněž již zmíněné aktivity mezi ostatními indiány. Na popud zapatistů vznikl roku 1996 celomexický Národní indiánský kongres, který vyšel z požadavků EZLN a roku 2001 jasně vyhlásil na svém setkání požadavek práva na sebeurčení a samosprávu pro jednotlivé indiánské obce.

Roku 2000 proběhly volby, ve kterých byla po jednasedmdesáti letech poražena vládní strana PRI. Zapatisté a další mexická sociální hnutí k tomu velmi významně přispěli - byli to právě oni, kdo narušil dosavadní monopol na moc, kdo si tento monopol dovolil konfrontovat a kdo vyvolal v Mexiku nejen "nestabilitu," ale také mnoho otázek, které si začala klást stále větší část společnosti. Vítězem voleb se stala koalice pravice a zelených a jejich kandidát Vicente Fox. Příliš mnoho se toho ale nezměnilo ani poté.

Fox totiž v mnoha ohledech pokračoval v dosavadní politice PRI, pouze ji dělal "demokratičtěji." Zapatisté s ním odmítli o zásadních otázkách uzavřít kompromis a naopak pokračovali v nátlaku na splnění svých požadavků. Tento nátlak na sebe bral různé podoby, asi nejviditelnější byl rozsáhlý pochod z Chiapasu až do hlavního města Mexika v březnu 2001. Zapatistický boj za uznání v měřítcích Mexika stále pokračuje.

Mezinárodní politické souvislosti zapatistického povstání

Již v prvních dnech po povstání došlo v Mexiku i jinde k solidárním akcím a od té doby vzniklo po celém světě nespočet podpůrných skupin, které organizují demonstrace, pořádají finanční a materiální sbírky a šíří informace, do Chiapasu cestují pozorovatelé a další návštěvníci ze zahraničí a lze tvrdit, že mezinárodní solidarita je jednou z nejúčinnější zbraní zapatistů. Nejdůležitější úlohu v šíření zapatistických myšlenek sehrál internet a to společně se snahou oslovit a být v kontaktu s mexickou a světovou veřejností velmi významně ovlivnilo vytvoření toho, co dnes nazýváme hnutím proti ekonomické globalizaci.

Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů zapatistického hnutí je fakt, že bylo schopné vyvolat mezinárodní diskusi o smyslu demokracie a globalizace, která mezi "grassroots" hnutími (viz níže) vedla k poznání, že ač velmi různá, bojují proti stejnému nepříteli. Zapatisté říkají, že "nuestra lucha es tuya", náš boj je váš boj, a stále zdůrazňují nutnost změny systému na celém světě, nejen v Mexiku. Nevnucují ostatním svá řešení, spíše je pobízejí ke kladení otázek a hledání odpovědí, sdělování si zkušeností a společnému vytváření různorodé alternativy. Po celém světě dokázali oslovit miliony lidí.

Velmi účinnou zbraní proti nezájmu většiny médií, který se dostavil již krátkou dobu po povstání a snaze vlády o jeho izolaci, se ukázalo být šíření informací prostřednictvím internetu. Udivující je, že samotní zapatisté mají přístup k internetu velmi omezený až žádný a ani stránka www.ezln.org není jejich oficiální stránkou, ale spravují ji dobrovolníci, kteří k tomu obdrželi souhlas. Velké množství zapatistických komuniké, prohlášení, dopisů a zpráv je šířeno dál, překládáno ze španělštiny a přepisováno do letáků, brožur a knih ve všech možných jazycích. To vytváří protiváhu vládním a mediálním dezinformacím. Světová veřejnost se také prostřednictvím internetu mohla v srpnu 1995 zúčastnit plebiscitu (tzv. Consulty) o budoucím politickém směřování EZLN. To se sice konalo v Mexiku, ale skrze internet se do něj zapojilo dalších 81 000 lidí ze 47 zemí světa.

Snad nejbombastičtějšími mezinárodními událostmi, na nichž měli zapatisté přímý podíl, byla obě tzv. Mezikontinentální setkání proti neoliberalismu a za lidskost. První se konalo v červenci 1996 na zapatistickém území v Chiapasu a zúčastnilo se ho přes 3000 solidarizujících osob z více než 40 zemí a ze všech pěti světadílů: revolucionářů a reformistů, socialistů a dalších levičáků, anarchistů, bojovníků za lidská práva a proti ničení životního prostředí, členů politických stran, akademiků, odborářů, mužů a žen, starých lidí a dětí. Týdenní setkání se neslo ve znamení diskuse o vybudování "kolektivní sítě všech našich bojů". Diskutovalo se v pěti velkých skupinách, z nichž každá odešla na jiné místo v Chiapasu a řešila témata jako je alternativní ekonomika, role kultury a umění v hnutí odporu, občanská společnost nebo problémy původních národů. O čtyři dny později se všichni znovu shromáždili v La Realidad a seznámili se s výstupy z ostatních skupin. V Chiapasu se tehdy setkaly různé proudy a hnutí a byla zahájena intenzivní vzájemná komunikace a koordinace. Důležitým bodem byla ze strany EZLN navržená horizontální, tedy nehierarchická, struktura a zachování autonomie jednotlivých skupin a hnutí. Vyskytla se samozřejmě také řada problémů, jedním z hlavních byla náročnost překladu diskusí do velkého množství různých jazyků. Následná hodnocení byla také různá: od velkého nadšení až po přirovnání k festivalu Woodstock, na kterém si dali dostaveníčko revoluční romantikové z celého světa.

Druhé Mezikontinentální setkání se konalo v následujícím roce ve Španělsku a neslo se v podobném duchu jako první. Zúčastnilo se ho také okolo 3000 lidí. Zapatisté zde již byli zastoupeni jen prostřednictvím malé delegace a celou akci zorganizovaly sympatizující španělské skupiny. Velké geografické vzdálenosti mezi jednotlivými městy, kde se diskutovalo na jednotlivá témata (podobná těm z předchozího roku) a logistické problémy vedly k určité kritice organizátorů, ale přesto zde pokračovala výměna zkušeností, názorů a kontaktů.

Výsledky obou setkání a zapatisty zahájené diskuse jsou ohromující. Začíná se hovořit o tzv. nových sociálních hnutích, které se značně liší od formálně a hierarchicky organizovaných odborů či politických organizací usilujících o převzetí státní moci. Mají decentralizovanou nehierarchickou strukturu a zabývají se i otázkami, jako je ochrana životního prostředí, ženská práva nebo kulturní rozmanitost. Pro toto hnutí se vžilo označení "grassroots". Existovalo zde již samozřejmě dříve, ale až nyní začalo vystupovat koordinovaně a být vidět. Takto byla roce 1998 ustavena neformální síť Peoples' Global Action (PGA) sdružující organizace a hnutí z celého světa, která se velmi významně podílí na celosvětových mobilizacích proti zasedáním institucí jako je Světová banka, Mezinárodní měnový fond nebo Světová obchodní organizace.

AKTUÁLNÍ SITUACE