Východní blok -- pouze "deformace"?

Marcos říká: "V kalendáři umírajících národnostních států byla rozhodující moc v rukou politické třídy. Ta sice brala ohled na moc ekonomickou, ideologickou, společenskou, ale zachovávala si vůči nim relativní autonomii, která jí umožňovala "vidět dál" a vést národní společenství do budoucnosti, ve které hospodářská moc nejenže si svůj vliv uchovala, ale dokonce ho ještě posílila." To je pravda, ale musíme si zároveň uvědomit, že ekonomický stav společnosti vždy určoval politické moci mantinely, kolíkoval jí hřiště. Následkem toho byla "autonomie" politických vládců skutečně jen velmi relativní. Vládci jednotlivých národních států si mohli si vybrat, jakým způsobem budou střežit svou branku, a snažit se dát gól soupeři, nemohli se ale rozhodnout porušit základní pravidla hry nebo jednoduše hru nehrát.

Egon Bondy upozorňuje na nejdůležitější pokus o zrušení hřiště nebo alespoň radikální změnu pravidel. Už ne jednotlivá mužstva národních států snažících se jedno druhé vzájemně obehrát (a ve skutečnosti bojující na život a na smrt), ale naprosté překreslení hřiště, zrušení branek a spojení mužstev. Světová socialistická revoluce.

Podle Egona Bondyho byla v případě Ruska "uskutečněna socialistická revoluce" a výsledkem bylo opuštění principu zisku a obrovské sociální výdobytky pro většinu populace. Až v důsledku tlaku zvenčí vznikaly zdroje deformací a posléze úpadku.

Nechci nad reálným socialismem moralizovat. Egon Bondy má naprostou pravdu, že je třeba jeho důsledná analýza. Má pravdu i v hlavní příčině selhání revoluce -- že nebyla mezinárodní, že se zastavila v hranicích jedné země (a posléze několika dalších). Opomíjí ale v této polemice druhý významný zdroj -- autoritářské a avantgardistické politické názory ruských bolševiků. Ti se domnívali, že mají právo likvidovat tendence k samosprávné demokracii už prakticky od počátků revoluce, rozpouštět "špatné" sověty a potlačovat své politické odpůrce. Vnější intervence spíše než že by je nutila k represím, jim k nim dávala potřebnou legitimitu. Oba tyto dva zdroje selhání revoluce se pak vzájemně podporovaly -- mezinárodní izolace pomáhala zvyšovat autoritářství režimu a autoritářství režimu pomáhalo zvyšovat izolaci. Ne od západních vlád a kapitalistů (s těmi se v případě potřeby dokázal vždy domluvit každý ze "sovětských" mocipánů -- a oni s nimi), ale od velké části západní literatury a kultury, od západního kritického myšlení atd.

Ať už byla ruská revoluce čímkoli, rozhodně nebyla vítězstvím neprivilegovaných, "dělníků a rolníků". Byla spíše jejich dvojnásobnou porážkou. Dvojnásobnou, protože nedošlo (a je otázka, zda mohlo dojít) k celosvětové revoluci, která by umožnila rozvoj skutečně socialistické společnosti bez rizik pocházejících od ostatních národních států -- a proto, že zároveň došlo (a právě Egon Bondy to ve své "Neuspořádané samomluvě" velmi dobře popisuje) k etablování nové vládnoucí třídy. To ale nebyla postupná degenerace něčeho v podstatě pozitivního. Byla to takřka od samého počátku porážka neprivilegovaných -- jejich vlastními silami (na rozdíl od západu, kde byly vážné revoluční pokusy v Itálii, Německu a Španělsku brutálně potlačeny různými frakcemi privilegovaných tříd nebo jimi podporovanými hnutími). To bylo zcela definitivně (a už spíše symbolicky) zpečetěno roku 1921 -- likvidací nejen krondštadských povstalců a machnovců, ale také Dělnické opozice v samotné bolševické straně, a zahájením nové ekonomické politiky. "Obohacujte se," vzkázal kulakům (Stalinem později zlikvidovaným) Lenin. Platí skutečně i o této době (pár let po revoluci!), že "padla i základní kategorie kapitalismu, tj. zisk"? Jestliže "socialismus" východního bloku vytvořil ekonomiku spravující se podle "potřeb", není vůbec nutné připomínat, že naprostou přednost měly vždy potřeby vládnoucí třídy. Ta se pochopitelně snažila dát poražené pracující třídě nějaké sociální jistoty. Vznikla tak velmi specifická varianta toho, co bylo na západě později známo jako "welfare state" a do češtiny je to nejčastěji překládáno jako sociální stát. Tak jako v jiných případech sociálního státu se jednalo o kompromis -- my se o vás jakž takž postaráme (dlužno dodat, že tento slib nebyl v některých případech dodržen) a vy se na oplátku nebudete bouřit. Tam, kde východní pracující třída na tento kompromis přistoupila, vykoupila to stejně jako ta západní rezignací na vlastní politickou aktivitu (která byla stejně brutálně potlačována). Nezaplatila ale jen "svobodou k," ale i "svobodou od" - svobodou od velkoplošné státní cenzury, například. A tento kompromis byl (stejně jako je ten západní) dlouhodobě neudržitelný. Východní blok nefungoval ve vzduchoprázdnu, měl sto a jedno pouto s okolním kapitalistickým světem. A v kapitalismu nelze dlouhodobě a beztrestně snižovat zisk.

Možná, že si ze SSSR a východního bloku můžeme odnést mnoho poučení, možná, že mnoho z nich nejsem schopen díky svému věku docenit (když padala železná opona bylo mi sedm let). Osobně jsem si ale z četby o tomto bloku (a rozhodně nikoli nejméně z četby Egona Bondyho) odnesl poučení, že revoluce nemůže být převzetím národního státu -- ale že musí jít napříč národními státy a proti nim. A že všechny možné "stranické revoluční předvoje" nejsou přes všechna hezká slova a třeba i hezké subjektivní úmysly ničím jiným než alternativním státním managementem, který je v důsledku protirevoluční. Možná banální, ale jen proto o nic méně pravdivé.

Globalizace jako spiknutí?

Globalizace je podle Egona Bondyho "program", který přišel na řadu po pádu východního bloku. Byl "dávno připravený" "globalizátory" a jeho prostředkem bude "genocida podle rasového klíče."

Domnívám se oproti tomu, že globalizaci nelze redukovat na program několika mocenských skupin, tím je možná neoliberalismus -- soubor pravicových dogmat, který pomohl dát globalizačním křižákům z mezinárodních ekonomických institucí a organizací i nadnárodních korporací pravou víru. Proces globalizace byl jistě neoliberalismem popostrčen a dostal díky němu svou současnou podobu. Neoliberální politicko-ekonomický program byl prosazován už nejpozději od počátku 80. let. Washingtonský konsensus, ordinovaný mnoha zemím MMF a Světovou bankou, prohluboval rozvrat -- a otevíral jednotlivé země volnému trhu. Poradci finančních institucí a nadnárodní korporace se jako skupina znásilňovačů střídali na vyhlídnuté oběti, až jí pak dodělali. S desetiletým zpožděním dorazila tato banda i do východní Evropy -- a v posledních letech se důsledky neoliberální globalizační politiky začínají velmi intenzivně projevovat i ve vyspělých kapitalistických zemích. Lze si ale dle mého soudu představit, že motorem kapitalistické globalizace bude nadále jiná ideologie než neoliberální -- aniž by jí to příliš významně ovlivnilo.

Proces globalizace, tedy podstatné zintenzivnění mezinárodních vazeb v kapitalistickém systému, je rámcem, který neoliberalismus podstatně urychlil, ale nezpůsobil. Nerozhoduje o něm americký prezident, George Soros, MMF ani nějaké spiknutí kapitalistů. Řídí se do značné míry samospádem (protože každý jednotlivý kapitalistický subjekt tlačí konkurence ostatních) a role jednotlivých lidí, skupin, programů a ideologií v něm je omezená.

Jeho podstatou je především celoplanetární tvorba co nejvýznamnějších podmínek pro kapitál. Tomu se hodí, když pro něj budou lidé pracovat co nejlevněji -- a je mu v podstatě jedno, jestli jsou bílí, černí, nebo žlutí. Domnívám se tedy, že spíše než rasistická genocida nás čeká masová globální nezaměstnanost. Ta začíná velmi tíživě doléhat i na obyvatelstvo "bohatých" a "bílých" zemí, kde v podstatě dochází k demontáži dosavadního sociálního státu -- jak nám vysvětlují politici snad všech politických stran, ve stávajících podmínkách už není udržitelný. Tvrdit, že pro kapitalismus jsou genocidy cílem samy o sobě, mi připadá přehnané. Jsou spíše jeho vedlejším produktem.

Nejsou ale jediným vedlejším produktem. Jiným, a troufám si říci neméně důležitým, je postupné odstraňování národních bariér. Ty jsou pochopitelně bourány kvůli volnému pohybu kapitálu a aby odstranily alespoň tu relativní autonomii politické třídy, o níž mluví Marcos. Jenže to zároveň pomáhá stmelit i náš odpor. Pokud nemá mít politická analýza vycházející z našeho hnutí hodnotu vykopávky, nemůže se zaměřovat na dobytí politické moci v hranicích jednoho státu. Musí docházet a také dochází k mezinárodnímu propojování bojů a hnutí neprivilegovaných lidí. Mezinárodní protesty proti kapitalistické globalizaci byly první a dosud asi nejvýznamnější ukázkou této nové mezinárodnosti, nové internacionalistické identity a aktivity hnutí odporu. Revoluce, která by proběhla celosvětově, má mnohem větší šanci rozvíjet se bez vnějšího ohrožení, které by nahrávalo autoritářským ideologiím. Jinými slovy -- jedním z vedlejších produktů současného vývoje kapitalismu je i velmi silná možnost skutečné revoluce.

Opakuji, možnost. Nelze spoléhat na to, že by nějaké "zákonitosti dějin" pracovaly pro nás. Jestliže existují nějaké vývojové trendy, rozhodně je dnes nejsme schopni poznat natolik, abychom mohli s jistotou spoléhat na to, že dělají práci na emancipaci lidstva za nás. Nehledě na to, že i my jsme jejich součástí a záleží na aktivitě každého z nás. Nelze než opakovat to, co napsal Marcos: "Zvítězíme, ne proto, že by nám to bylo souzeno nebo proto, že to je tak psáno v našich vlastních vzbouřeneckých nebo revolučních biblích, ale proto, že pro to pracujeme a bojujeme."

Perspektivy odporu

Výzva zapatistů již z roku 1994 byla výzvou ke globálnímu odporu. Nezůstala oslyšena. Ozvěnou Chiapasu 1994 byla Global Street Party 1998, Seattle 1999 a v menší míře také Praha 2000. Odpor pokračuje a může přispět k lepší budoucnosti. Může ale také skončit v podobných slepých kolejích, v jakých skončil už v minulém století. Proto je třeba jej kriticky reflektovat.

Kriticky neznamená sektářsky. Musíme se jistě uvarovat sektářství, které se tváří mít jedinou pravdu a z výšky odsuzuje jiné už jen za to, že nejsou v té správné skupině, organizaci či hnutí. Musíme se ale také vyvarovat nekritičnosti, která by nejradši řekla o všech, kteří se tomu nebrání, že jsou "na té správné straně" bez ohledu na jejich skutečné pozice a záměry. Nekritičnost se tváří jako opak sektářství, ale ve skutečnosti je jeho rodnou sestrou, stejně hloupou a zcestnou. Proto se nelze stavět nekriticky k současnému takzvanému "antiglobalizačnímu hnutí". Jistěže v něm jsou neobyčejně přínosné proudy. Zároveň v něm jsou ale i skupiny, plným právem označované za sektářské a autoritářské, skupiny, o nichž ve vztahu k revolucím dvacátého i jednadvacátého století platí Marxovo "nic nezapomněli a nic se nenaučili."

A také zde jsou lidé, kteří jsou ve skutečnosti jen "levicovou" frakcí kapitalismu, kteří tuší, že neoliberální model je sebevražedný. A oni nechtějí "sebevražedný" kapitalismus, ale "udržitelný" kapitalismus, chtějí nový kompromis mezi utlačovanými a utlačovateli. Od lidí, jako jsou "polepšení bankéři" Joseph Stiglitz či Jeffrey Sachs, může být občas zajímavé přečíst si jejich kritiku institucí, v nichž zastávali významné posty (do nich mají oproti běžnému smrtelníkovi vhled insiderů), nesmíme ale zapomínat na to, že nejsou jen intelektuály, kteří "udělali chybu" a teď by na to rádi "zapomněli". Jsou bývalými manažery kapitalismu a byli by jimi rádi zase, jen trochu jiného. Hnutí odporu se musí rozhodnout, jestli chce zásadní změnu, nebo jestli chce pomoci těmto lidem budovat nějaký "kapitalismus s lidskou (jejich) tváří". A bojím se, že v tzv. "antiglobalizačním" hnutí najdeme mnoho těch, kteří klidně deklarativně odkývou Marcosovo odmítnutí politiky ("Utíkat se k tradiční politické třídě jako ke "spojenci" v boji odporu je dobré cvičení v nostalgii. Utíkat se k novým politikům je příznakem schizofrenie. Tam nahoře není nic co dělat, leda si hrát na to, že bychom snad mohli něco dělat."), ve své praxi ale budou dělat přesně to, co Marcos popisuje.

Dále tu jsou různost kulturních tradic. Marcos i Bondy zcela oprávněně horují za kulturní autonomii a samosprávnost. Objevuje se tu ale otázka míry. Co s utlačovatelskými prvky v různých kulturách (snad všech, samozřejmě včetně té euroamerické)? Může, zcela konkrétně, hnutí za emancipaci např. tolerovat ženskou obřízku? Může její vykonavatele pokládat za své "spojence" jen proto, že bojují proti stejnému nepříteli? Může bojovat za "samosprávu" a "autonomii" pro kultury, které jsou ovládány tmářskými kněžími? A ještě jedna otázka - můžeme podporovat různé přeživší klony "státního socialismu" jen proto, že se zdají stát proti západnímu imperialismu -- a jen proto, že se ohánějí svou "státní suverenitou" a "odlišnou kulturní tradicí" -- stejně jako se, dokud na to někdo slyšel, oháněly "socialismem" a "proletářským internacionalismem"?

Moje odpověď zní: Kulturní autonomie? Odpor proti "kulturnímu imperialismu"? Ano, ano, stokrát ano. Ale jen pro takové kulturní identity, kde mohou existovat svobodní lidé, kteří si mohou svou kulturní identitu spoluutvářet. Ne pro utlačovatele, kteří z podivně petrifikované "kulturní identity" (která velmi často deformuje skutečnou kulturní identitu a potlačuje její vývoj) dělají nástroj pro udržení svého privilegovaného postavení.

Jistěže se musíme vyvarovat toho, o čem mluví Egon Bondy: "Násilím zavádět "osvobození" a "pokrok" atd. atd. je neoprávněné a evidentně disfunkční -- a na tom by bylo možno znovu jen ztroskotat." Jistěže nejde o to, vnucovat násilím "osvobození". Na druhou stranu, můžeme si dovolit nepodpořit ty, kteří budou bojovat proti útlaku ve svých vlastních kulturách? Podle mého názoru ne -- a to nejen proto, že jich jinak mohou rafinovaně využívat ti, proti kterým bojujeme (tak jako zneužili situaci žen v Afghánistánu ve své proválečné propagandě). A ještě válka. Marcos o ní výstižně napsal: "Při postmoderním stresu, který způsobuje společenství moci, je válka pohovkou. Katarze smrti a ničení ulevuje, ale neléčí." Pohovkou je samozřejmě válka pro ty, kteří jí vidí v přímém přenosu -- ne pro ty, na něž místo televizního signálu dopadají bomby.

Válka byla reakcí elit Ameriky -- spíše ale na problémy v zázemí než na jejich bývalé fámuly z Iráku a Afghánistánu. Usáma bin Ládin není pro protagonisty "války proti terorismu" větším zloduchem než anonymní "antiglobalizační" demonstrant, Sadám Husajn a jeho "pozůstalé" guerilly nejsou větším nebezpečím než povstalci a povstalkyně v lacadonském pralese. Taliban, Al-Káida a Irák ve skutečnosti posloužily elitě USA hned dvakrát -- nejdřív jako ideální spojenci a nyní jako ideální nepřátelé. Válka je ale ve skutečnosti vedena proti někomu úplně jinému. Jedná se skutečně o "globalizaci jinými prostředky", jako o ní mluví český sociolog Jan Keller, či o "Multilaterální dohodu o investicích v poslední instanci", jak ji popisuje kanadský ekonom Michel Chossudovsky.

Hysterie a faktický válečný stav umožňují přijímání represivních zákonů, ale i tvrdých sociálních reforem. A zároveň odvádí pozornost. Jestliže se dříve hnutí odporu soustředilo na celou řadu témat a převládala v nich současná podoba kapitalismu (i když se tak o ní třeba vždy nemluvilo), dnes je většina očí obrácena na blízký východ. Celá řada témat zůstává opomíjena (zeptejte se kolumbijských anarchistů a anarchistek -- a hádám, že i na Chiapas se ve stínu Bagdádu dosti pozapomnělo) a hnutí je v defenzívě -- už tolik neslyšíme "Jiný svět!" jako spíše "Žádnou válku!"

A konečně -- k různým "manifestům a manifestacím" se přidávají i ti, kteří by žádný jiný svět skutečně nechtěli, kteří opět chtějí stále ten starý svět, jen trochu racionálnější. Schröder a Chirac, a v mnohem inteligentnější podobě Habermas a Derrida, nám nabízí v podstatě "mírové" vykořisťování a "mírový" útlak, ze kterých nás nebudou rušit střely s plochou drahou letu. A když budou chtít přece jen někde vycenit zuby a vyměnit režim (jako to udělala Francie ruku v ruce s USA nedávno na Haiti), včas si vyjednají podporu OSN nebo alespoň (když "humanitárnost" opravdu nesnese odkladu) celého NATO. Tisíceré díky, něco lepšího by na skladě nebylo?

Navzdory desítkám tisíc mrtvých, navzdory šílené válečné mašinérii, která se opět dala do pohybu, tu je přece jen jedna dobrá zpráva -- mocní se cítí natolik ohroženi, že pokládají za potřebné rozpoutat válku. V takové situaci není nic ztraceno -- a výzva k mezinárodní diskusi, koordinaci a spolupráci je nanejvýš naléhavá.