Že místo pokusu o věcnou reflexi konfrontující nezaujatě rozmanité přístupy k realitě a k jejímu hodnocení jsou navíc obdobně fascinováni misijní vizí svého životního poslání. Není pak příliš velký rozdíl mezi oběma vytčenými skupinami ani v tom, že jejich ne zrovna funkční radikalismus je provázen plochou -- přitom ale sebedůvěřivou a hlučnou -- přímočarostí. Nihilismus a slepá víra také nemají k sobě daleko. Obé se rodí a roste bez zřetele k zodpovědnosti za život. A obé spojuje také to, že teprve extrém je znakem "opravdovosti". A v obou případech povznáší manifestovat -- ovšemže do sugestivních hesel přiseknuté -- "pravdy" v mohutném davu. A má-li mít nějaký proces svou příčinu, ta nechť je v obou pojetích jedna, nadto velká, snadno představitelná, a navíc možná tajemná (ať už konspirační, anebo transcendencí posvěcená).

Když po roce 1989 zřejmě ne zrovna slavně zapadla hvězdná éra marxismu, v ideové nice našeho světa bylo najednou vakuum. Pro kapitalismus nabídl americký intelektuál Fukuyama jako "konečné řešení" sociálního uspořádání společnosti liberální demokracii (a tím z politického hlediska "konec dějin") . Jeho bývalý učitel Huntington ale už větřil ve vzduchu příští velký svár civilizací. Po 11. září 2001 jako kdyby tento druhý, konfliktní model byl shledán jako adekvátní. A ne poprvé se ukázalo, že nemusí být tak důležitá fakta, jako způsob jejich případné prezentace. Ta musí být "očividná" a bez komentáře pádná. Snadno ji dnes dodá masově rozšířená televize svými pohotově podstrčenými (a působivě "sestřiženými") obrázky. Koho okamžitě napadne, že takový "klipový" obrázek je jen jedním z mnoha dalších možných pohledů a ač zřejmě odpovídající pravdě, přesto neúplný, a proto možná zkreslující. Vzájemně se lišíme jak svými životními zkušenostmi, tak také svou vnímavostí, a ovšemže i prioritami, jimiž poměřujeme to, co se děje jak kolem nás, tak také přímo v nás. Takže přece jenom se musíme kajícně vrátit do "postmoderního" subjektivismu?

Nikoli. Už ve starém Římě (jak se někdy říká) byla formulována zásada, "aby byla slyšena i druhá strana". Britové dodnes pro zpravodajství vyžadují tzv. "vyváženost". Ale ani ověření zprávy z nezávislých zdrojů není konečnou metou pro jejího příjemce. To, "jak se věci mají", zřejmě vyžaduje zřetel k dalším možným (a aktuálním, či aktualizovaným) souvislostem. V pohybu jsou jak události, tak i jejich aktéři, a ovšem i jejich pozorovatelé. Teprve v tom širším rámci daných vztahů a vnímaných souvislostí mohou případná "fakta" zapadat do případné sítě potenciálních významů a lze se pak pokoušet o kauzální -- ne-li dokonce o finální -- vysvětlení. A takové vysvětlení pak bude mít intersubjektivně testovatelný stupeň relevance. Pochopitelně tu sehraje přitom svou roli kvalifikovanost jednotlivých dalších subjektů. Nemělo by automaticky mít víc než podpůrný psychologický nebo sociologický (a omezeně politický) význam to, jak vysoké procento občanů sdílí např. většinový názor na událost, osobnost, postup. Kritériem případné pravdy není počet hlasů, který jí fandí.

Navíc -- pokud jde o výsledky průzkumu -- bychom měli vždy vědět, na základě jaké metodiky byl ta procenta získána a z jakého (jak kvalifikovaného a jak disponovaného) souboru osob. Pokud jde o obecné intelektuální dispozice, shovívavější autoři tvrdí, že tzv. běžný průměr je poněkud pod průměr, což pochopitelně u nějakých procent pro či proti čemukoli snad vágně dává charakteristiku postojů nebo nálad, ale rozhodně není obrázkem o zodpovědném stanovisku k věci na základě promyšlené úvahy. Tohle se samozřejmě také týká citací procent proti válce v Iráku obecně nebo případných sympatií s tou či onou stranou v tomto konfliktu zvláště. (Ať někdo zodpovědně poví, co všechno může snad -- zřejmě dost podmíněně -- znamenat, že "většina" v Rusku fandí teď Iráku proti USA!)

Jako se zkreslujícím faktorem je nutné počítat také s uplatňováním analogií, krátkých spojení, apelů na osvědčené předsudky (národní, rasové, náboženské), apod. Je určitě v těchto týdnech nepřeslechnutelné, v kolika jen ústech se ocitlo citování československých zkušeností z období Mnichova, někdy také ve formulaci "Mnichovská karta". Vždy přitom šlo o úvahu nad pragmaticky vnímanou shovívavostí vůči diktátorovi, zároveň vesměs jako málo účinnému prostředku k udržení míru a k relativně spravedlivému ("vyváženému" a perspektivnímu) řešení vyvstalých problémů. Dějiny probíhají jako jedinečný proces a jakékoli paralely nutně věcně kulhají. (Když se současný ministr obrany USA Donald Rumsfeld jako funkcionář tehdejší americké administrativy setkal před 23 lety se Saddámem Husajnem, mělo se to už tehdy vnímat jako podání ruky "Hitlerovi"?)

Jako otevřená otázka tu může být vnímána míra možného úspěchu usmiřovacích snah vůči diktátorovi za cenu jistých ústupků vůči jeho požadavkům, počínaje smířlivostí vůči nedemokratickému režimu a jeho respektování. Dnes dobře víme, jak to všechno dopadlo po tzv. "Mnichovské dohodě" (včetně trpkého "o nás bez nás", následné likvidace čs. státu, i vypuknutí hrozné světové války). Také zrovna tak dobře víme, že režim v Iráku není jediným nedemokratickým systémem vlády na zeměkouli.

Mnohé navenek "prezidentské" systémy jsou autoritativními režimy, nejednou s monarchistickými ambicemi (aby syn prezidenta posléze převzal prezidentský stolec; viz mj. kromě Iráku Egypt nebo Sýrii; a to už je mimo tuto skupinu také následnicky vyprofilovaná Severní Korea). Pak se dá obtížně přehlédnout zásada, že z hlediska mezinárodního práva se běžně neočekává změna sebekrvavějšího režimu kdekoli na světě nějak zvenčí. Po 2. světové válce je ovšem "moderní" takový případný zásah zvenčí legalizovat usnesením Rady bezpečnosti OSN.

Jsou bohužel takové situace, kdy pro celkovou "senzitivnost" situace v terorem postižené zemi se politické reprezentace nejvlivnějších států k intervenci zvenčí přesto nerozhodnou. Máme si teď připomínat poměrně nedávnou genocidu v Kambodži nebo Rwandě? Anebo dosud neukončené krvavé masakry v Kongu?... Vůči válce v Iráku senzitivní Evropané by si mohli připomenout aspoň to, že bez přímé diplomatické a vojenské intervence USA zůstávala Evropa v konfrontaci s genocidou v Kosovu nepřiměřeně nerozhodná.

Jako doušku by se hodilo sem ještě uvést, že dokonce přímo ve Spojených státech máme dvě varianty "konzervatismu", přičemž tzv. neokonzervativci počítají s nutností čelit "zlu" na celém světě (a jsou víc než loajální vůči USA a jeho světové politice), zatímco tzv. paleokonzervativci naopak kořeny toho "zla" na světě přičítají Spojeným státům (a proto přímo USA nenávidí; majíce příkladně za to, že i k 11. září došlo vinou americké politiky vůči Izraeli, nikoli vinou fundamentalistického -- arabsky artikulovaného -- extremismu).