Ještě zajímavější jsou pokusy o propagaci tohoto díla, které naopak všechny zákony přírody popírá. Bylo by zajímavé zjistit, kolik lidí má stejné názory. Myslí si pan profesor, že stejný názor mají hladoví zapatovci v Mexiku, miliony lidí pracujících 12 hodin denně za dva dolary v jihovýchodní Asii nebo další miliony třeba i v Evropě? Myslí si, že se lidé smíří s "koncem dějin" -- s tím, že zůstanou už navěky otroky liberálních demokratů v režii nadnárodních monopolů?

Globalizace

podle Fukuyamy představuje spjatost procesu ekonomické homogenizace lidstva s globálním rozšířením liberální demokracie. Jedním z důsledků globalizace v neoliberálním pojetí je však extrémní nerovnost a stále rozsáhlejší přesuny bohatství ve prospěch kapitálu - přináší velký růst bohatství menšiny na úkor chudnoucí většiny, dlouhodobou nezaměstnanost a vznik nových forem moci spojených s novými tíživými druhy závislosti i odcizení. Růst produktivity práce je ve většině vyspělých zemí provázen hromadnou nezaměstnaností a nadnárodní kapitál - ve spojení s neoliberálními politickými silami - se i zde snaží odbourávat sociální práva a zákony na ochranu práce (pod heslem flexibility pracovního trhu) i životního prostředí. Zostřují se jak rozpory mezi zvýhodňovanými a znevýhodňovanými společenskými skupinami uvnitř jednotlivých států a národních společností, tak rozpory mezi bohatými a chudými státy a prohlubuje se polarizace mezi uvedeným bohatstvím a bídou. Všechno co vybojovali za sto let naši dědové a otcové začíná likvidovat u nás vláda, která si říká sociálně demokratická. Teď skončí, a po ní nastoupí pravicové vlády, které už bez servítků zlikvidují veškeré sociální vymoženosti. Jak dlouho bude trvat než si lidé uvědomí o co jde, nikdo neví. Ale kolo dějin se otáčí a dokáže, že pravdu nemá pan profesor Fukuyama. Lidé se nenechají od neoliberálů okrádat do nekonečna.

Polarizace bohatství a bídy dosáhla nevídaných rozměrů. V současné době žije ve světě více než miliarda lidí za méně než jeden dolar denně a tři miliardy za méně než dva dolary denně. Na opačném pólu nejbohatších 225 lidí naší planety kontroluje majetek, který se rovná ročnímu příjmu poloviny (47 %) světové populace. Tři nejbohatší lidé světa mají větší majetek než 600 milionů lidí v chudších zemích světa.

Nadvláda koncernů

-- mzdy klesají a zisky stoupají. V USA i v západní Evropě pokračuje prudký pokles minimálních mezd. Naši podnikatelé nám říkají, že nemohou platit minimální mzdu ani 7000.- Kč měsíčně. Pohlcování menších firem nadnárodními společnostmi znamená ztrátu zaměstnání nejen pro dělníky, ale i pro manažery pohlcených firem. Prohlubování větších mzdových nepoměrů je zatím nejvíce zjevné ve Spojených státech a Velké Britanii, tedy zemích, které nejrychleji "deregulovaly" svůj pracovní trh. 80% nových pracovních míst vzniká v oborech sektoru služeb, kde jsou nejnižší mzdy. Očekává se, že zisky firem, které v posledních letech rostou dvojciferným tempem se budou i nadále ohromujícím způsobem zvyšovat, přičemž má pokračovat stálý pokles reálných mezd a dávek. Výnos připadající na jednu akcii se u největších 500 korporací za posledních 10 let více než zdvojnásobil. Nejbohatší pětina lidstva "přečnívala" v roce 1960 nejchudší 30x, v roce 2000 je to 82x. Obrovské zvýšení příjmů na jedné straně přináší automaticky snížení příjmů na druhé straně. Ve Velké Britanii je (podle údajů britského tisku) jedna třetina Britů "vyloučena ze společnosti" a druhá se "trvale obává toho, aby se nepropadla do té spodní". U nás 80% lidí příjmově stagnuje, padá dolů nebo už na dně je. Více než 60% lidí pobírá podporu. Nelze pořád zakrývat pravý stav věcí a kráčet anglickou třetí cestou přes močál k utonutí v jeho německém "novém středu".

Dividendy je možno zvýšit jedině snížením nákladů -- to je mezd. Restrukturalizace a zeštíhlování podniků znamená jen jedno -- propouštění a snižování mezd pro ty, co zůstanou. A propouštění znamená, že zbylí zaměstnanci musí dělat mnohem více a intenzivněji. To způsobuje ( spolu se strachem ze ztráty zaměstnání) obrovskou psychickou zátěž pro pracující. Domyslíme-li tento systém do konce, vyjde nám následující : stále menší množství lidí s nízkými platy bude vyrábět více zboží. Čím menší množství lidí se bude na výrobě podílet, tím větší bude množství nezaměstnaných. Malé množství zaměstnaných lidí nebude schopno uživit velké množství nezaměstnaných. A co udělá hladový nezaměstnaný???

Peníze dělají peníze

-- tato téze platí dnes více než kdy jindy. Finanční manipulace -- obchod s cizími měnami dnes představují 95 % kapitálu -- ve srovnání s 10 % v roce 70 ovšem z daleko menšího celkového objemu. Tisíce miliard (!) dolarů každý den se přelévá z banky do banky - ze země do jiné země. měnové transakce dnes tvoří naprostou většinu světových kapitálových toků - na jeden dolar reálné směny připadá dnes 40 dolarů finančních transakcí - a jsou silným faktorem nestability a nejistoty - proto se dnes často hovoří o "kasínovém kapitalismu". Tito "obchodníci" jsou tak mocní, že jsou schopni položit i národní měny. Jenom pan Sőrős vydělal při útoku na anglickou libru 5 miliard liber. Zaplatili to samozřejmě angličtí daňoví poplatníci. On a jemu podobní takto "položili" měny v Argentině, Mexiku, Brazilii, Malajzii, Rusku a dalších zemích. A přitom machinace s měnami nejsou zdaněny!! Pokusy o zdanění těchto čachrů nemají šanci -- tito lidé jsou mocnější než vlády. Moc finanční oligarchie se projevuje v plné nahotě.

Své zkušenosti ovšem máme i u nás. Díky panu Klausovi u nás máme statisíce absolventů "Harvardu". V bláhové naději na blahobyt ztratili lidé nejen své peníze ale i iluze - a nejen v Harvardských fondech. Lidé už zapomněli, že obchody na burze se pohybují na samém okraji kriminality. Skutečnost světa burziánů nám na příklad ukazují americké filmy "Peníze těch druhých" nebo film "Wall Street" -- to je realita kapitalismu. Film nám ukazuje, jak burzovní makléř škrtem pera vydělá padesát milionů dolarů a zároveň pošle padesát tisíc lidí na dlažbu. To vše za pomocí lží a podvodů. A pokusí-li se někdo jeho plány ohrozit jde do vězení. To je skutečnost jak ji ukazují filmy z kolébky kapitalismu. Hollywood snad nikdo nebude obviňovat z komunismu. Pomocí těchto transakcí vznikají zisky vysoce přesahující rentabilitu jakýchkoliv investic do výroby. Dochází k nebezpečným hospodářským otřesům jako např. v Argentině. Výsledkem je potlačení lidských a sociálních práv, které znehodnocuje desetiletí pokroku celých zemí.

V mexickém Cancúnu, se v září 2003 sešla V. konference ministrů Světové obchodní organizace -- WTO. Na vrcholné schůzce Světové obchodní organizace (WTO) se Evropská unie, Spojené státy a Japonsko snažily prosadit svoje vlastní kritéria rentability, zabalené do řečí o soucitu s chudými. Nikdo však nechtěl udělat nic s hlavním bodem rokování o distribuci základních surovin a prostředků výroby. Stejně tak se snaží zakrýt snahy posilnit postavení nadnárodních společností, ze kterých čtyři největší dnes kontrolují 80% celosvětového obchodu se zemědělskými výrobky. Tyto státy nemají v plánu přemýšlet o souvislostech mezi zemědělstvím, výživou a chudobou. Zemědělská politika vyspělých je hlavní příčinou bídy ve třetím světě, protože rolníci v chudých zemích nejsou schopny konkurovat dotovaným potravinám ze západu. Dotace rolníkům v Japonsku tvoří 63% polnohospodářských příjmů, v EU to je 40% zatímco v USA je to 23% a v Kanadě 18%. Dotace pro jednoho jediného rolníka jsou ve Spojených státech 20 803 dolarů a v EU to je 16 028 dolarů. Rolník ve třetím světě musí vyžít ze svého zisku, který představuje cca 500 dolarů ročně.

Proces obchodní liberalizace

navrhovaný západem je pouze jednosměrný. Podporuje vývoz dotovaných potravin do zemí třetího světa a brání dovozu do západních zemí. Je to jen pokrytectvím - konečným cílem je podle prestižního britského ekonoma Bhagwatiho zajetí, restrukturalizace a zkreslení WTO tak, aby sloužila americkým lobbistickým zájmům. V Cancunu se objevil nový problém - chudé země třetího světa odmítli akceptovat jednostranně diktované podmínky Severu.

Každá chudá země, která se pokusí postavit proti tlaku WTO bude silně pokutována a je možné, že i vyloučena z WTO. Země třetího světa však mají jiný názor na činnost WTO. Jsou nutné změny v mnoha oblastech, které staví rozvojové země do nevýhodné pozice -- včetně dohod o antidumpingu a zemědělství. Bohaté země musí podstatně omezit překážky vývozu z chudých zemí ve všech oblastech, včetně zemědělství, v souladu s jejich stupněm rozvoje. Všechny druhy podpory zemědělského vývozu musí být postupně omezovány všemi zeměmi a dovolené domácí podpory zemědělství by měly být přesměrovány do opatření, která podporují veřejné statky, jakými jsou ochrana životního prostředí a rozvoj venkova. Prioritou musí být ochrana základních práv pracujících ( jak v chudých tak i bohatých zemích) před bezskrupulózními vládami a společnostmi, které hledají neoprávněné výhody v mezinárodním obchodě prostřednictvím porušování základních pracovních standardů.

Privatizace veřejných služeb

Kromě změn ve WTO by měly také MMF a Světová banka ukončit podmiňování pomoci rozvojovým zemím další liberalizací, která likviduje i to málo, co v těch zemích je. Pravidla WTO musí zaručit rozvojovým zemím flexibilitu, kterou potřebují pro svůj strategický rozvoj a ochranu veřejných služeb. Pravidla obchodu ve službách musí být vyjasněna tak, aby zaručila právo na veřejnou kontrolu v poskytování základních služeb jako jsou zdravotnické služby, služby v oblasti vzdělávání a zabezpečování vodních zdrojů. Protože právě tyto veřejné služby jsou poslední oblastí, kam se tlačí nadnárodní společnosti. Po privatizaci těchto služeb se stanou nedostupné pro mnoho obyvatel a ostatním prudce sníží životní úroveň. Nejznámější historkou o tom, jak vypadá privatizace veřejné správy vodních zdrojů, je příběh z Cochabamby v Bolivii. V oblasti polopouště je voda vzácná a vyskytuje se zřídka.

V roce 1999 doporučila Světová banka privatizaci městské společnosti dodávající vodu v Cochabambě udělením koncese společnosti International Water, sesterské společnosti firmy Bechtel, která teď slaví žně v Iráku, kde získala zakázky za miliardu dolarů. V říjnu 1999 byl vydán v Bolivii zákon o pitné a odpadové vodě, který ukončil vládní příspěvky a dovoloval privatizaci.

Ve městě, kde je minimální mzda menší než 100 dolarů za měsíc, dosáhly účty za vodu 20 dolarů za měsíc; je to výdaj přibližně tak vysoký jako strava pro pětičlennou rodinu na dva týdny. Tak si představují svobodný obchod americké korporace. V dubnu 2000 se bolivijská vláda pokusila umlčet protesty kolem vody. Aktivisté byli vězněni, protestující byli zabíjeni a sdělovací prostředky podrobeny cenzuře. Nakonec ale 10. dubna 2000 lid zvítězil a Bechtel opustil Bolivii. Vláda byla donucena odvolat svou tak nenáviděnou legislativu o privatizaci vody. I u nás už máme privatizaci vody za sebou a ceny vody stále rostou. Omezí-li lidé spotřebu, automaticky opět stoupne cena vody -- zisky společnosti přece nemůžou klesat.

O ministrech obchodu z celého světa, kteří se sešli v silně střežené luxusní hotelové zóně Cancúnu, aby vedli jednání WTO, řekl subcommandante Marcos (mexický vůdce zapatovců -- mexických bezzemků) : "Není to poprvé ani naposled, že ti, kdo si myslí, že vlastní planetu, se musí skrývat za své vysoké zdi a soucit vzbuzující bezpečnostní síly, aby provedli své plány. Nejvyšší vedení této armády nadnárodních společností, se schází chráněno bezpečnostním systémem, který je srovnatelný pouze s jejich strachem."

Jednání v Cancunu zkrachovalo -- bohaté státy odmítly ustoupit a chudé země řekly dost.

Přestože ekonomika v USA pomalu roste, nezaměstnanost stoupá

Celá světová ekonomika stagnuje, ale hospodářská krize v Evropě a v Japonsku bude dále sílit a předstihne hospodářskou krizi v USA. Dokonce i britští komentátoři předpokládají, že i Britové se brzy budou distancovat od USA a přičlení se k Evropě. Amerika má nyní obrovský obchodní deficit, a tak je nyní silně závislá na zahraničním kapitálu. Americká ekonomika si půjčuje kapitál ze zahraničí (letos celých 5% HDP) aby mohla financovat svou vysokou spotřebu. Jenom Čína nyní vlastní 290 miliard dolarů amerických dluhů a tím se stala nejdůležitějším americkým věřitelem. Roční obchodní přebytek Číny vůči USA nyní převyšuje 100 miliard dolarů. Toto je obdobná situace jako v sedmdesátých letech s arabskými petrodolary -- a tenkrát to skončilo krizí a poklesem kurzu dolaru.

Oživování americké ekonomiky nabírá tempo, ekonomika však stále nevytváří pracovní místa

I přes zrychlení hospodářského růstu přišlo v USA jen za jediný měsíc o práci 100 tisíc lidí. Od roku 2001 ztratilo práci v USA skoro 3 miliony lidí. Je to výsledek vládnutí presidenta Bushe. Ten před volbami slíbil a také v praxi provedl snížení daní pro podniky. Ekonomika skutečně mírně roste, bohužel však roste i nezaměstnanost.

Růst produktivity práce je ve většině vyspělých zemí provázen hromadnou nezaměstnaností a nadnárodní kapitál - ve spojení s neoliberálními politickými silami - se i zde snaží odbourávat sociální práva a zákony na ochranu práce (pod heslem flexibility pracovního trhu) i životního prostředí. Zostřují se jak rozpory mezi zvýhodňovanými a znevýhodňovanými společenskými skupinami uvnitř jednotlivých států a národních společností, tak rozpory mezi bohatými a chudými státy a prohlubuje se polarizace mezi uvedeným bohatstvím a bídou. Polarizace bohatství a bídy v podání liberálních vlád dosáhla nevídaných rozměrů.

Honba za vysokým ziskem

vede k přesunu výroby do "levnějších zemí". Pan Mach z Centra pro ekonomiku a politiku (z dílny ODS) říká, že už v roce 1752 anglický ekonom vystihl podstatu kapitalismu, když napsal : "podnikatelé postupně přesouvají výrobu ze zemí, které díky ní zbohatli, a směřují do jiných zemí, které přitahují lacinějším materiálem a levnější pracovní silou. To vede následně i v těchto zemích k růstu bohatství." Protože se vlády chudých zemí předhánějí ve svých investičních pobídkách, zahraniční investoři tak vedle nákladů na mzdy (které jsou ve srovnání s vyspělými zeměmi nízké) mohou nést jen malou část nákladů, spojených s investováním, protože další významnou část nákladů kryjí hostitelské státy. Z globálního hlediska vede celý tento vývoj k výsledku, který je asymetricky posunut ve prospěch vyspělejší země (odkud přichází kapitál).

Pokud vede přesun výroby z bohatých zemí do zemí s lacinou pracovní silou, jak je možné, že za těch 250 let už není blahobyt na celé Zemi? Co se stalo v zemi, odkud se podnikatelé přesunuli do levnějších oblastí? Nevznikla tam náhodou nezaměstnanost a bída? Není to tak, že aby se půl miliardy lidí v severní Americe a západní Evropě mělo dobře, musí pět a půl miliardy lidí v třetím světě žít v bídě? Není pravda, že systém dvanáctky v zemích jihovýchodní Asie udržuje nízké ceny textilního zboží, počítačů a dalšího zboží, které známe ze supermarketů?

Pro ty, kteří neví, co je systém dvanáctky, tak to je systém globalizačního kapitalismu, kde dvanáctileté děti dělají dvanáct hodin denně za dvanáct dolarů za rok. Jen bída třetího světa vytváří blahobyt v Americe a v Evropě. A nízké daně to nezachrání. Vždycky tady bude někdo, kdo bude pracovat za méně peněz, aby nezemřel hlady. A tam se lidumilní podnikatelé přesunou za vyššími zisky. Kdyby pracující v třetím světě měli stejné platy jako američtí pracující, byly by pak ještě ceny v supermarketech nebo na vietnamských tržištích tak nízké?

Odpůrci EU

nás přesvědčují, že "od doby, kdy započal proces evropské integrace, tempo hospodářského růstu -- a tedy i tempo růstu životní úrovně -- v západní Evropě trvale klesá. Západní Evropa tak dlouhodobě ztrácí náskok před rychleji rostoucí jihovýchodní Asií a východní Evropou, a nyní dlouhodobě prohlubuje ztrátu za Spojenými státy". Růst, růst, růst růstu - to je bůh všech liberálních ekonomů. -- přitom všechno je pouze přesná hra s nepřesnými čísly. Dovedou o tom mluvit dlouhé hodiny, ale nevysvětlí nic. Chtěl bych vědět, jak se rychlý růst HDP v jihovýchodní Asii odráží na životní úrovni těch dvanáctiletých dětí (viz výše). Že by dneska braly už 13 dolarů ročně?

Hospodářský růst měřený v HDP (hrubý domácí produkt) se dá dobře vypočítat -- horší je to s jeho zvyšováním. Zvláště pracujeme-li (jako oni) s procenty. Růst HDP o 1% v Mali nebude takový problém, jako v USA. Navíc totiž zvyšovat produkci (HDP) není dnes žádný problém. Problém je vyrobené zboží prodat. Další problém je neustálé zvyšování produktivity práce. Ta totiž zvyšuje nezaměstnanost. A protože nezaměstnaní nemají peníze, nic nekupují. A tím dochází k dalšímu poklesu výroby a dalšímu propouštění. A to vše roztáčí kolotoč, ze kterého v kapitalismu nelze vyskočit.

Znamená to mimo jiné zvládnout přechod k trvale udržitelnému rozvoji a v dlouhodobější perspektivě ke stacionární ekonomice a společnosti. To může pro liberální demokracie představovat nelehký úkol, jelikož jejich stabilita je v mnohém podmíněna ekonomickým růstem. Liberální ekonomika je založena na růstu HDP. Neustálý růst výroby je její podmínka. Jenže jak jsme si ukázali, svět (v současném stavu) dospěl k bodu, odkud nemá kam růst. Chybí odbyt. Chybí peníze. Teda ti, co by měli kupovat, nemají peníze, a ti co je mají, situaci nezachrání.

Stacionární ekonomika je východiskem

Pod tímto pojmem je ukryta společnost a systém, který vyrábí jen tolik zboží, které je možno spotřebovat. Při takovém systému však nemůžou růst zisky akcionářů a to je něco, co se jim nebude líbit. Nakonec i životní úroveň pracujících by se snižovala. Mělo by to i svoje výhody. Nižší výroba by znamenala více volného času. Lidé by se mohli více věnovat kultuře, sportu a dalším činnostem volného času. Mohli by více cestovat a poznávat. Pro některé by to byla rána, jiní by to uvítali. Nakonec nežijeme proto, abychom pracovali, ale pracujeme, abychom dobře žili.

Byla by tady i jiná možnost zachovávající vysokou výrobu, dokonce její růst. Znamenalo by to zvýšit spotřebu v rozvojových zemích. Zvýšit spotřebu v rozvojových zemích znamená zvýšit platy pro jejich pracovníky. Proč by měli dělat za dolar nebo dva denně, když by mohli mít pět. Stejně je to mnohem méně než hodinový plat v USA nebo Evropě. Stejně všechny továrny jsou v rukou nadnárodních společností. Zvýšením platů a mezd vznikne poptávka po zboží vyráběného v USA a západní Evropě. To by mohlo udržet vysokou výrobu i životní úroveň v těchto zemích na dlouhou dobu. Co by však nešlo udržet, jsou vysoké dividendy a zisky. Je to však jediná cesta k udržení statu quo ve vyspělých zemích. Všechny jiné cesty vedou ke krachu. I tato možnost má však problém. Tím je situace v Číně.

To, že Čína ( a nejen Čína, ale celá jihovýchodní Asie) platí svým zaměstnancům jen absolutně minimální mzdy, znamená, že je Čína schopna likvidovat miliony pracovních příležitostí nejen v jiných rozvojových zemích, ale i ve Spojených státech. Každoroční obchodní přebytek Číny vůči USA nyní převyšuje 100 miliard dolarů. Čína s pětinou světové populace je schopna zahltit světové trhy výrobky vyráběnými za dumpingové ceny. Za takové ceny, kterým nelze konkurovat.

Nikdo v Evropě nebude pracovat a žít za podmínek jako čínský dělník. Tento problém známe velmi dobře z vlastní zkušenosti. Čína zlikvidovala u nás textilní i obuvnický průmysl a žádná naše vláda není schopna s tím něco udělat (nebo nechce??). A je jen otázkou krátkého času, než čínský export začne zahlcovat světový trh laciným zbožím i v dalších komoditách.

Obě tyto varianty -- jak stacionární ekonomika, tak zvýšení platů ve třetím světě - mají zásadní chybu -- pokles zisků. To však nadnárodní monopoly nepřipustí, protože to už by nebyl klasický kapitalismus, jak ho známe dnes. Ovšem historie nedá ani na přání nadnárodních monopolů. Fukuyamův konec historie není pravděpodobný. Pod koly historie skončili otrokáři, feudálové a skončí i neoliberálové. Padesát nebo sto let pro historii není žádný čas.