Ve zdravotnictví na Kubě jsou určitě problémy - ale nebylo by to lepší, kdyby nebylo toho embarga? "jediní lidé, kteří mají přístup k lepším stříkačkám a k čistým postelím jsou lidé ve vládě. Jako Češi tohle přece znáte velmi dobře." Neznáme, pane Golgo - u nás i za komunismu byla slušná zdravotní péče. My ale nežijeme v Latinské Americe. Tu znáte vy velmi dobře a víte, že např. v Peru nebo Bolivii byste dostal perfektní zdravotnickou péči. Ovšem pouze za dolary. Jihoameričtí Indiáni asi nemají zdravotní péči ani takovou jako Kubánci. Nebo se mýlím??

Jsem překvapen, že takový názor může vyslovit vysokoškolák. Víte, jakou moc má vzdělání? Víte, že gramotnost je důležitější pro život, než cokoli jiného? Člověk, který umí číst, si už najde, co ho zajímá bez ohledu na vládnoucí režim. Žádný režim nemůže ohlupovat člověka, který umí číst. Toto známe zase dobře my, co jsme žili "za komunistů". Jen díky znalosti čtení jsou na Kubě disidenti, které chválíte. Jinak je v Latinské Americe málo disidentů - málokdo totiž umí číst a málokdo umí psát. Snad jen subcomandant Marcos. Ale to je Fidelův kamarád.

Když se pan Golgo rozjel, nezapomněl se zmínit o Číně - "pravidlem na čínských policejních stanicích je mučení" . To je opravdu hrozné. To by se v demokracii např. v USA stát nemohlo. Tam jenom za vlády národního hrdiny Guillamiho vráželi černochům do zadku násadu koštěte a trhali střeva. Následná pokuta milionů dolarů na věci nic nemění. Ale o Castrově Kubě nic takového není známo. Takže nevím, proč se tom pan Golgo v článku o Kubě zmínil. Nebo se snažil nenápadně podsunout Castrovi i takové praktiky?

Mně osobně se režim na Kubě nelíbí a nechtěl bych na Kubě žít. Vadí mi, že Castro brání emigraci lidí, kteří chtějí Kubu opustit. Vadí mi omezený přístup na internet. A vadilo by mi mnoho dalších věcí, kdybych tam žil. Ale to neznamená, že je špatný pro Kubánce. Kubánci vědí, jestli je lepší než Batistova diktatura, která tam - s Američany - vládla před tím. Co by se stalo na Kubě po vítězství "americké demokracie"?

Všechno, co na Kubě bylo vybudováno, rozkradou noví "demokraté" - spolu s Američany. Na Kubu by se vrátila nezaměstnanost - spíš velmi velká než menší. Ona totiž ta umělá zaměstnanost (proti které pan Golgo brojí) není tak špatná.

I my s ní máme zkušenost a půl milionu Čechů by bylo dnes rádo, kdyby se vrátila. Za lékařskou službu budou Kubánci platit (když nebudou mít peníze - jejich smůla) stejně jako za školství. Na Kubu se během jedné generace vrátí analfabetismus - stejný, jako je v okolních státech.

Nakonec proč by měli umět číst a psát - třeba by chtěli číst něco od Marxe. Na americkém zadním dvorku chudáci nepotřebují umět číst. Budou mít svobodu - budou moci svobodně žebrat v okolí amerických hotelů (pokud je tam pustí). Budou moci svobodně sbírat špačky doutníků (kubánské provenience) od amerických turistů.

Svržení Castrovy diktatury přinese přetvoření Kuby v další z celé řady středoamerických banánových republik, sloužících jako překladiště drog pro "nerozpočtové" financování tajných operací USA (na způsob aféry Írán-Contras), v zemi "levné pracovní síly" a "zprivatizovaných" nerostných surovin, nepředstavitelné korupce, chudoby a sociálního bezpráví - jako v ostatních zemích v jejím latinskoamerickém okolí: Mexiko, Dominikánská republika, Guatemala, Honduras, Salvador, Nikaragua, atd.

Měli bychom nechat na Kubáncích, aby rozhodli, zda Fidel Castro a jeho represivní režim reprezentuje takové rozsáhlé porušování lidských práv, jako to, které čeká Kubu po pádu režimu a nastolení latinskoamerické verze kapitalismu. Na příkladu některých zemí regionu si můžeme ukázat, zda si po pádu Castra lidé na Kubě opravdu polepší.

Pane Golgo jakou zemi vyberete jako vzor pro Kubánce?

Chile

Chile je nejlepší příklad americké demokracie. V Chile v roce 1970 byla zvolena lidová, levicová vláda jako první v Jižní Americe. Nejdříve tisk (vlastněný americkými mediálními firmami) rozpoutal divokou kampaň proti vládě a vyvolal nepokoje. Pak zasáhla armáda - generálové napojení na americké velvyslanectví. Výsledek známe - třicet tisíc zavražděných, nárůst nezaměstnanosti. S pomocí USA se sice zlepšilo hospodářství, ale za cenu vysoké nezaměstnanosti a zvětšujícího se rozdílu mezi bohatými a chudými. Nikdo nemůže dokázat, že prezident Allende by nedosáhl stejného výsledku - navíc při mnohem vyšších sociálních jistotách obyčejných lidí. Dnešní situace v Chile je stejná jako jiných "demokraciích" v Argentině, Paraguaji, Kolumbii a dalších.

Kolumbie

V Kolumbii hoří krvavá válka. Ve venkovských oblastech se vytvořily partyzánské oddíly bezzemků, kteří válčí proti vládě, proti latifundistům a dá se říci proti všem. Mnozí z nich se spojili s drogovými mafiemi. Válka se pro ně stala zaměstnáním, jediným zdrojem obživy. Vláda jim však nezůstává nic dlužna. Únosy a vraždy sociálních aktivistů jsou v Kolumbii na denním pořádku.

V samotném Barrancabermeja bylo v tomto roce uneseno 56 lidí a dalších 94 zabito. Od 1. července 2002 do 30. června 2003 si politické násilí po celé zemi vyžádalo 6978 obětí, lidí, jež byli zavražděni, zmizeli či padli v bojích. Kolumbijský odborový svaz odhaduje, že v roce 2002 bylo zabito 172 odborářů, dalším 164 bylo vyhrožováno smrtí a 132 odborářů bylo svévolně zadržováno úřady. Paravojáci, podporovaní armádou, jsou zodpovědní za množství těchto útoků. I přesto, že je Kolumbie pro sociální aktivismus mimořádně nebezpečnou zemí, podkopává kolumbijská vláda dál otevřeně lidská práva. Nedávné plamenné prohlášení prezidenta Alvaro Uribeho tuto skutečnost jen potvrzuje. 8. září, při příležitosti uvedení do úřadu nového velitele vzdušných sil, označil Uribe před vysokými důstojníky obránce lidských práv za stoupence teroristů a zbabělce.

Vysmíval se blíže neurčeným skupinám za jejich podporu terorismu "pod záminkou ochrany lidských práv" a za schovávání "jejich politických názorů za lidská práva". Nazval je "mluvčími" teroristů a vyzval je k tomu, aby "odhodili masky". A co nabízí president Uribe lidem? Vysokou nezaměstnanost, vysokou dětskou úmrtnost, negramotnost a další vymoženosti jihoamerických demokracií.

Bolívie

Dalším příkladem "demokracie" je Bolívie. Copak to nebyla dokonalá demokracie, která ctila dvě nejzákladnější lidská práva - svobodu projevu a politickou svobodu? A nic na tom nemění ani skutečnost, že tento "dokonale demokratický" stát stále pošlapával právo na práci, bydlení, zdravotní péči, vzdělání, výživu a tolik dalších práv neméně základních. V Bolívii žije sotva 8,5 miliónů obyvatel. Nachází se zde jedny z největších nalezišť nerostného bohatství, avšak tyto zdroje ovládá už dvě stě let nepatrná hrstka lidí, která má ve svých rukách i politickou moc.

Oproti tomu 60 % Bolívijců žije pod hranicí chudoby. Původní obyvatelé jsou diskriminováni, dětská úmrtnost dosahuje ostudné výše, nezaměstnanost nikdy neklesá, negramotnost je všeobecná a 51 % lidí nemá doma zavedenou ani elektřinu. Ani to však nemění to podstatné - jedná se totiž o "demokracii".

Srovnávat tyto údaje s obdobnými na Kubě našim demokratům nepřipadá spravedlivé. Vztek bolívijských indiánů vyvěrá ze staleté historické zkušenosti. Vývoz nerostného bohatství (stříbro, cín, ropa) nikdy nezlepšil postavení chudých a neumožnil modernizaci země. Stejně jako "povstání" v Ekvádoru v lednu roku 2000 proti prezidentu Jamil Mahuadovi, v Peru v listopadu roku 2000 proti prezidentu Alberto Fujimorimu a v Argentině v prosinci roku 2001 proti Fernandovi de La Rua odmítli obyvatelé Bolívie svržením prezidenta Sancheze de Lozady hospodářský model, který všude v Latinské Americe zhoršil korupci, zbídačil obyvatelstvo a vyostřil sociální nerovnosti.

11. a 12. října na rozkaz prezidenta Gonzala Sancheze de Lozady armáda střílela proti demonstrantům těžkými kulomety, přičemž zabila asi šedesát lidí a zranila jich další stovky (International Herald Tribune, Paříž, 15. října 2003). Celkově dosáhl počet obětí 78 mrtvých a několik stovek zraněných. K nim je třeba připočíst 34 mrtvých a 205 zraněných z února tohoto roku při demonstracích dělníků a policistů (!) proti rozhodnutí zvýšit daň z nízkých příjmů. Condoleeza Riceová, poradkyně prezidenta Bushe, se na tiskové konferenci v Chicagu o tomto "povstání" vyjádřila před členy Meziamerické tiskové kanceláře takto: "Washington varuje demonstranty (!) před jakýmkoli pokusem o násilné svržení demokraticky zvolené vlády." (zpráva z 13. října 2003)

"Řezník" - jak je nyní Bolívijci přezdíván Sanchez de Lozada - pochopitelně hledal útočiště v Miami, kam dorazil 17. října. Spojené státy neuvažují o možnosti, že by byl postaven před nějaký soud za zločiny proti lidskosti.

Ovšem ani lidé v jižní Americe už nejsou ovce. Poznávají, že místní oligarchie ve spolupráci se Spojenými státy jim jejich sociální postavení nezlepší. Že se musí o svoje práva hlásit a třeba za ně i bojovat. Proto v jižní Americe roste sociální hnutí a rostou i preference stran, které mají sociální práva ve svém programu. Socialistické strany zvítězili ve Venezuele nebo v Brazilii. Ale silnou posici mají i jinde. Bohužel proti nim stojí silný nepřítel. Místní oligarchie podporovaná vojenskou i hospodářskou mocí Spojených států. A ti dělají všechno proto, aby se systém neměnil. Jsou schopni vraždit nejen odboráře a odbojné rolníky, ale i presidenta a vládu jako v Chile. Ale nic netrvá věčně - sociální hnutí roste v Ekvádoru, v Peru, v Argentině a dalších zemích. Socialisté už vyhráli volby ve Venezuele nebo v Brazílii. Ale ještě nemají vyhráno.

Venezuela

Jistě si vzpomínáte, že v dubnu 2002 byl taktéž demokraticky zvolený prezident Venezuely Hugo Chavéz na krátkou dobu svržen částí armády, kterou podporovali zaměstnavatelé a významné sdělovací prostředky. Washington, stejně jako před lety v Chile, přispěchal s uznáním pučistické vlády pod lživou záminkou, že Chavéz "dal střílet do lidu"... Naštěstí se jim to nepovedlo, protože lidé vystoupili na podporu vlády a ani celá armáda se nepřidala na stranu pučistů. Měl štěstí, že je "nová doba" a proto nedopadl jako Alende v Chile. Ani Američané si dnes nemohou dovolit to, co před 30 lety.

Když totiž nějaký prezident - v našem případě Hugo Chávez - chce doplnit formální demokracii demokracií, ve které se na spravování věcí veřejných podílí i obyčejní občané, okamžitě je označen za zplozence pekla a "populistu". "Populismem" je míněno jakékoli myšlení, které je v rozporu s neoliberalismem.

V březnu roku 2003 pronikly stovky kolumbijských paravojáků do Venezuely. Poté co zabili devět kolumbijských uprchlíků a venezuelských rolníků, zapálili tři školy a násilím vyhnali 1500 lidí do okolních kopců. Takovéto události neblaze připomínají vytváření základen contras, kteří napadali z Hondurasu sandinistickou revoluci.

Brazilie

V Brazílii, kde lid volil změnu, se prezident Luiz Inácio da Silva musel zavázat, že dodrží dohody, které podepsal jeho předchůdce s MMF. Tudíž že bude dál splácet vnější zadlužení a pokračovat v strukturálním uzpůsobení. Za takovýchto podmínek bude potřebovat mnoho vůle a taktu, aby mohl zvýšit sociální výdaje, pokud to vůbec půjde. Dnes už poznal, že si vzal příliš veliký krajíc.

Naši "demokraté" žádají tuto svoji "demokracii" pro občany Kuby. Takže pánové, jakou demokracii vyberete pro Kubánce? Tu bolivijskou, kolumbijskou s eskadrami smrti? Nebo chilskou (ta by se vám určitě líbila nejvíc) ? Jenže, je to, co existuje pod patronací Spojených států v jižní Americe opravdu demokracie? Demokracie... Mluví někdo o demokracii?

Lidé v Jižní a střední Americe si už vybrali. Bohužel všechny jejich pokusy jsou kontrolovány a korigovány z Washingtonu. Dobré je na tom to, že tyto státy už nejsou osamocené a tím se mohou posilovat. Pomoc mohou získat i od Kuby. Např. Venezuela dostává z Kuby lékaře za naftu.

Ve svém posledním projevu Fidel Castro řekl :

"V žádné zemi Latinské Ameriky neexistuje bezplatné vzdělání pro všechny děti. V žádné zemi Latinské Ameriky neexistuje lékařská péče pro všechny děti bez rozdílu. Na Kubě revoluce nastolila spravedlnost, přinesla rovnost a slušný život pro všechny občany bez výjimky. Jsme zemí, kde neuvidíte dítě školního věku toulající se a žebrající v ulicích.

Toto je země, kde sto procent dětí ve vašem věku, ve věku pro první stupeň základních škol, chodí do školy a dokončí šestou třídu. Toto je země, jediná na naší polokouli - Spojené státy nevyjímaje - kde sto procent dětí nastupuje do sedmé třídy. Země, kde 99,5 % dospívajících dokončí devátou třídu. Země, kde prakticky sto procent dětí mladších pěti let využívá možností, jež nabízí výchovný plán v rámci programu Vzdělávej své dítě. Země, jediná na této polokouli, kde má dítě od okamžiku svého narození možnost zdravého vývoje, dostává litr mléka denně, potřebnou stravu, a pokud jde o studium, má možnost absolvovat školy od předškolních zařízení až po doktorát věd, aniž by vynaložilo jediný cent."

Ať je to jak chce - pokud je to pravda, tak je to velký úspěch na americké poměry.