Jak známo, Česká republika od ledna předsedá na půl roku Evropské uniI, a to hned po Francii, která si kladla hned několik ambiciózních cílů. Finanční krize ale tak trochu smazala hystriózní projekt Unie pro Středomoří, jímž se dlouho Sarkozy pyšnil; a setkání zemí eurozóny v posledních týdnech u něho vyvolalo potřebu i nadále pokračovat v trendu řízení, když ne celé pětadvacítky, tedy alespoň eurozóny, kam se čerstvě připojuje od ledna příštího roku Slovensko.

Končící francouzské předsednictví Evropské unie, poznamenané obavami o budoucnost kapitalismu, nyní vyvolalo jednou nemístnou poznámkou v České republice naprostou hysterii. Poznámka deníku Le Figaro, hlásné Sarkozyho tribuny, že by měla Francie dál pokračovat alespoň ve vedení eurozóny, udeřila na strunu českého sebepodceňování. Česká opozice již nějaký čas vyvolává dojem, že české předsednictví není připraveno. Samotná vláda právě nepůsobí, že by byla po prohraných regionálních volbách právě v kondici. Jejich heslo je v tomto ohledu skutečným unikátem.

Ale samotný fakt, že Česká republika bude předsedat Evropské radě, ještě neznamená, že to bude ona, která bude v Evropské unii rozhodovat. To si jistě nemyslí nikdo z těch, kteří o tom referují, a proto je velmi necitlivé, snaží-li se vytvořit dojem, že Českou republiku chce snad někdo o nějaké rozhodování připravit. Samotná povaha Evropské unie není jednolitá: je totiž konsensuální, založená na diskusi a někdy úmorném vyjednávání, nikoliv ovšem diktátu kohokoliv: ať už se jmenuje Merkelová, Brown nebo třeba Sarkozy.

Žádná válka, natož česko-francouzská se opravdu nevede. To pouze malý velký muž a také prezident Nicolas Sarkozy přišel z jednou ze svých dalších nekonečných iniciativ, jimiž dodává pravidelně zásobu svým domácím, a nyní už i mezinárodním médiím. Sám nemůže rozhodnout nic, stejně jako již dříve ale může vnášet do procesů zmatek (francouzsky se tomu společně s Asterixem říká: "semer la zizanie" -- "rozsévat rozruch"), ale žádnou válku, ani Velkou francouzskou unii tím nevytvoří. To se může zdát, slovy korespondenta Jana Šmída, jako jistá "nevyzpytatelnost Francie", ale nic více.

Tradice bonapartismu, tedy jisté formy plebiscitní demokracie, se ale ve Francii neodvozuje pouze od velikosti postavy jednoho, kterého vůdce, ale ve slovnících má i své přesné místo: je to rys v povaze, která přeceňuje své schopnosti a končí většinou v neslavně prohrané bitvě, známé jako Waterloo. U nás tomu říkáme Bílá hora.