Lidové noviny z 6. září píší, že ideou spotu je prezentovat řadu významných Čechů, kteří svými výkony a dovednostmi Evropě život již osladili. Scénář spotu začíná záběrem na mužské ruce, které si pohrávají se lžičkou a postrkují kostku cukru sem tam, až ji odpálí kamsi před sebe. Kostka letí z ruky Jaromíra Jágra do ruky Petra Čecha a cestuje dále k primabalerině Klimentové, ta ji podá vědci Antonínu Holému, aby pokračovala k modelce paní Maxové a skončila své putování u dirigenta Libora Peška. Libor Pešek pustí kostku z výšky do klidné hladiny. Kostka do kávy spadne a vyvolá velkou vlnu. Opět symbolika, kterou si vykládám tak, že české předsednictví vyvolá v EU jakýsi druh politického tsunami. Zda je libreto vládního spotu přesvědčivé a zdali české předsednictví vyvolá vysoké vlny politického tsunami, teprve uvidíme. Všichni účinkující ve spotu prý ocenili humor, s jakým je text spotu pojatý, chválí Lidové noviny.

Problém zakopaného psa ve scénáři vládního spotu spočívá však jinde, totiž v tvrzení že my (jakýsi imaginární kolektiv českých vynálezců) jsme obohatili svět vynálezem cukrové kostky.

Na moravské Sibiři v Dačicích opravdu stojí od roku 1983 moderní pomník kostky cukru, věnovaný jejímu takřka zapomenutému vynálezci Jacobu Christophu Radovi, narozenému 1799 ve švýcarském Rheinfeldenu. Ve Vídni se Rad vyučil drogistou a po pobytech v zahraničí přejal 1840 vedení dačického cukrovaru. V té době se ještě cukr prodával v homolích, které musely být pro použití porcovány, což vyžadovalo jistou námahu a zručnost hospodyněk. Vypráví se, že se paní Radová (korektně Frau Rad) při porcování homole zranila, a proto žádala muže, aby vymyslel pro použití cukru menší tvary. To se řediteli Radovi 1841 r. podařilo tím, že zkonstruoval lis na kostky cukru. Požádal o licenci k jeho výrobě a o patent. 23. ledna 1843 mu bylo vystaveno pětileté privilegium, takže mohl svůj vynález finančně zhodnotit. Na vídenském trhu byly pak cukrové kostky prodávány pod značkou Tee-Zucker nebo Wiener-Würfelzucker.

Vynálezcem cukrové kostky jsme nebyli tedy my -- imaginární kolektiv českých vynálezců -- ale konkrétní na Moravu přišedší rakousko -- švýcarské individuum jménem Jacob Christoph Rad .

Karel Čapek se zabýval neúctou české duchovní elity k faktům a litoval, že politici nemají čas na kulturu, což vyjádřil takto: "Na většině našich názorů i sporů je vidět neúctu ke skutečnosti, strannost a nekritičnost, neobjektivitu a strašně málo ochoty přesvědčit se, nekřivdit a poctivě hledat pravdu Užil jsem jednou slova noetické lajdáctví ."

Z toho plyne poučení, že není dobré se chlubit cizím peřím a též, že přední politici, v tomto případě Mirek Topolánek a Alexandr Vondra, si ledabyle pohrávají s fakty a noetickým lajdáctvím chtějí zvyšovat zájem občanů o české předsednictví v Radě EU.