Brazilský novinář Fabiano Golgo žijící v Praze považuje policejní zprávu z března 1950 za přesvědčivý důkaz, že Milan Kundera byl udavač. Dodává, že Milan Kundera nikdy nepřerušil své přátelství s Antonínem Kachlíkem, režisérem filmu Já truchlivý Bůh, který Kundera považuje za nejlepší filmovou verzi svých děl. Důvěrné přátelství Kundera s Kachlíkem udržoval po celá sedmdesátá i osmdesátá léta, přestože Kachlík tehdy natáčel prorežimní, komunistické filmy. Pro Golga je to "náznak", svědčící prý o tom, jaký prý má Kundera vztah k někdejšímu komunistickému režimu v Československu. (Že byl Kundera schizofrenik? Že by publikoval mezinárodně věhlasné romány, analyzující a odsuzující komunistický režim, jako například Kniha smíchu a zapomnění či Nesnesitelná lehkost bytí a ve skutečnosti byl tajným obdivovatelem husákovské normalizace? Nezdá se to být příliš přesvědčivým argumentem.) Pro Britské listy je to spíš důkaz, že osobní přátelství je Kunderovi nad ideologii.

Znovu zdůrazňujeme, že "dokument" z r. 1950 je ohledně Kunderovy "viny" zcela neprůkazný, jak by zjistil - pokud se nenajdou další informace - jakýkoliv soud. Vzhledem k těmto skutečnostem je neetické Kunderu v médiích pomlouvat a vláčet ho blátem. Tato "debata" neměla nikdy vzniknout, protože probíhá na základě neúplných a nedešifrovatelných informací, které si "novináři" upravili ve "fakta". │JČ

Poznámka ŠOK: Antonín Kachlík (*1923) je navíc stále v konfrontaci s dnešními filmaři stále Pan režisér. Cožpak skvělá slovácká komedie Náš dědek Josef je prorežimní? Nebo pohádka Bajaja (1971), která byla oceněna na filmovém festivalu v Benátkách či pohádka O zatoulané princezně (1987) ? Kachlík, stejně jako jiní filmaři v té době, točil filmy dobré i špatné. Odmítnout leccos točit nešlo. Vynikající je třeba jeho film Kouzelníkův návrat o severomoravském pohraničí po skončení druhé války či Kouzelné dobrodružství na motivy románu Alaina Fourniera (1982) . Tím špatným je třeba Dvacátý devátý (1974).

Pro mne osobně bylo šokem, že celou kauzu Kundera rozpoutala osmdesátiletá manželka Miroslava Dlaska Ivana Dlasková-Militká. Udala vlastně po více než 50 letech svého mrtvého muže na základě stejně nepotvrzených domněnek a tvrzení, s jakými operoval posléze její prasynovec - v roce 2008, nikoliv v roce 1950...? Pro mne osobně to bylo šokem, protože jsem ji znal jako tichou, skromnou až zakřiknutou ženu v domácnosti, která vychovávala dvě děti, z toho jedno s Downovým syndromem.