"Euroskepticismus" versus "eurooptimismus"

Jen málokdo si uvědomuje, že používání těchto frekventovaných termínů je zavádějící a nepřesné, i když jde o výrazy běžně se objevující i v odborných statích. Jde přitom spíše o nálepky než o pojmová vymezení. Naprosto scestné je potom používání termínu jako "eurohujeři" apod. Tady se již přechází od více či méně "neutrálních" vymezení k přímým projevům pohrdání nositeli odlišných přístupů. A to je špatně, bez ohledu na to, zda se takového "faux-pas" dopustí publicista či politický činitel.

Pokud výše uvedená nepřesná označení nahradíme výstižnějšími termíny "intergovernmentalisté" a "eurofederalisté", dostáváme se z roviny nálepkování k věcné diskusi. Uvědomuji si, že zejména ten první název je v češtině těžko vyslovitelný, ale lze jej v běžné mluvě nahradit slovním spojením "stoupenci mezivládní spolupráce". Vlastní euroskepticismus lze pak přiřadit k menší části této skupiny, kterou nazýváme "suverenisty", tj. ty, kteří si v Evropě nějaký jiný útvar než tradiční "národní" státy nedovedou představit. Ti z nich, kteří zastávají významné politické funkce, občas svůj suverenismus zakrývají a oslabují poukazem na "nutné zlo" či "oběť" za určité výhody, které evropská integrace přináší.

Stoupenci mezivládní spolupráce nejsou na rozdíl od suverenistů zásadními odpůrci Evropské unie, avšak představují si ji především jako výsledek spolupráce na mezistátní (mezivládní) úrovni. Takto se Evropská společenství vyvíjela po dlouhou dobu, prakticky až do roku 1993, kdy byla přijata maastrichtská revize původních smluv. V době, kdy členů Společenství bylo méně než 10 a navíc šlo o státy víceméně na stejné úrovni ekonomického rozvoje, bylo nezbytné konsensuální dohadování sice obtížné (vzpomeňme na "potížisty" de Gaulla a M. Thatcherovou), ale shoda se nalézala i při rozdílných výchozích pozicích přece jen snadněji nežli při počtu větším.

Významným mezníkem pro vývoj EU byl rok 1989 a s ním i rozpad tehdejšího východního bloku. EU musela čelit nové výzvě -- svému rozšíření na východ. Nejprve to byla bývalá NDR, poté začaly klepat na dveře další země, mezi nimi i Česká republika. Její tehdejší premiér Václav Klaus podepsal v roce 1993 smlouvu o přidružení jako přechodný stav do okamžiku plného členství.

Byly to právě uvedené nové výzvy, které vedly k postupnému přebírání prvků nadstátního systému a nikoli výmysly evropských sociálních inženýrů a "hujerů", jak se nám snaží nyní podsouvat tentýž Václav Klaus a početná kohorta jeho sympatizantů a obdivovatelů. Smlouva z Nice (2003) byla jen dalším stupněm v tomto vývoji a nezbytným předpokladem, aby rozšířená Unie mohla efektivně fungovat. Nicméně při počtu 27 členských států je už velmi těžké dosahovat jednomyslnosti a současně funkčnosti přijatých usnesení a vždy hrozí veto jednoho či několika málo nespokojenců.

"Euroskeptičtí" Češi. Opravdu? Vládám pod vedením ČSSD se bohužel nepodařilo nesporná pozitiva ze vstupu do EU politicky "prodat". Sobecky se snažily si přivlastnit celou zásluhu na nebývalém ekonomickém rozvoji podpořeném ještě miliardami ze společné evropské kasy. Tím udělaly Evropské unii medvědí službu, a otevřely tak cestu dosud velmi utlumenému euroskepticismu. Bylo příznačné, že pod vlivem Václava Klause zaujímala nejsilnější pravicová strana ODS k Unii velmi ambivalentní postoj a její nemalá část se vyhranila přímo suverenisticky. Přitom převážná část voličů ODS z řad podnikatelů, živnostníků, manažerů a vyšší střední třídy další integraci Evropy podporuje, protože jí to přináší nemalý profit a perspektivy dalšího růstu. Je příznačné, že tyto sociální skupiny jsou rozhodujícím motorem i pro urychlení našeho vstupu do eurozóny.

Na rozdíl od prakticky uvažujících kapitánů byznysu se suverenističtí odpůrci v řadách ODS uchylují k tradičnímu argumentačnímu klišé o neexistenci "evropské identity", přílišné kulturní a jazykové rozrůzněnosti, popřípadě si berou na pomoc právní ekvilibristiku s procenty vlivu České republiky (v jejich pojetí vlivu vlastního) v EU. Velmi silným argumentem je také odpor k tzv. "bruselské byrokracii". Většinou se jedná o argumenty vhodné spíše pro hospodské diskuse, ale právě proto jsou velmi účinné a rychle se šíří. Bohužel se do této módní vlny zařazují i někteří publicisté, takže to vypadá v jejich pojetí jako permanentní válka mezi moudrými českými představiteli a tupými byrokraty z EU.

Uvedu jeden typický příklad z června t.r. Přijetí novelizované směrnice o nakládání s odpady uvedl internetový server Aktuálně.cz pod názvem "Brusel poražen. Z Česka se nestane smetiště Evropy". Málo pozorný a neinformovaný čtenář z toho mohl pouze usoudit, že evropská byrokracie chtěla naši krásnou zemi zavalit tunami odpadků a že tomu stateční čeští vyjednavači odolali.

Skutečnost je ovšem podstatně prozaičtější. Odpad se v posledních letech stal zbožím, předmětem obchodu. A ten je v rámci Unie velmi liberalizován. Kromě poctivých podnikatelů se do něj zapojují i různí nepoctivci, kteří se s využitím nastrčených prostředníků snaží o rychlý výdělek. Využívají přitom i různé úrovně poplatků v teritoriálně blízkých územích. S jejich pustošivými aktivitami jsme se setkali již dávno před novelizací příslušné směrnice.

Právě oni a ne anonymní bruselští byrokraté jsou původci oprávněných obav české veřejnosti. Brusel se stará o maximální využití odpadových surovin v době, kdy již "vidíme" budoucí vyčerpání zásob klíčových surovin (nejen ropy, ale i kovů atd.). Ne všechny země (a ČR patří v tomto směru mezi ty méně vyspělé) jsou však na vysokou míru recyklace již připraveny. Proto se v novelizované směrnici počítá i se spalováním netříděného odpadu jako s jejich přípustnou likvidací. Důvodem pro regulační pojistku prosazenou Čechy (samozřejmě nikoli jen jimi) je nebezpečí, že by zahraniční podnikatelé (včetně nepoctivých mafiánů) u nás houfně budovali spalovny, které by v důsledku nižších poplatků za ukládání zpracovávaly nejen místní, ale i dovážený odpad.

Tento příklad je typický pro dnešní situaci. Začlenění do sjednocujícího se evropského trhu přináší nejen nesporné výhody, ale také s nimi spojená rizika. Suverenisté na ně reagují úsilím o opětovné uzavření hranic. Rozumní politici na rozdíl od nich vyjednají výjimku.

Mám dojem, že Češi nejsou tak "euroskeptičtí", jak se o nich píše v zahraničí pod vlivem nepříliš uvážlivých výroků jednotlivých politiků. Většina obyvatelstva si přínos EU alespoň částečně uvědomuje a také prožívá (během dovolené, na cestách, někteří i v rámci studia, nebo pracovního poměru). Určitě by z EU nechtěli vystoupit, ať již je jejich názor na Lisabonskou smlouvu jakýkoli. To se týká i mnohých těch, kteří pod vlivem nacionalistické a suverenistické propagandy hlasovali v roce 2004 proti vstupu (především členů a stoupenců KSČM).

Bohužel vláda současné pravostředové koalice pod tlakem silného suverenistického křídla v ODS značně zmenšila i předtím nedostatečnou propagaci EU. Prosazuje se utilitaristický přístup, který vhodnost členství v EU pro Českou republiku "měří" výší disponibilních evropských dotací, aniž by za tyto nabízel odpovídající protihodnotu. Tento postoj slouží suverenisticky založeným politikům a ekonomům k "omluvě" za přílišnou "shovívavost" vůči nenáviděnému Bruselu. Jakmile se ovšem objeví pochybnosti nebo problémy s čerpáním fondů, tato shovívavost končí a suverenisté navrhují z EU vystoupit (Petr Mach atd.).

Poslední výzkumy veřejného mínění navíc odhalily (nebo potvrdily) paradoxní rozpor mezi některými stranami a jejich voličskou základnou. Voličům ODS zjevně neimponuje suverenismus pana prezidenta a jeho stoupenců v řadách strany. Strach před pronikáním "socialismu" díky evropské legislativě na rozdíl od senátora Kubery a jemu podobných také nemají. Naproti tomu vedení ČSSD nedokáže velké části vlastních sympatizantů vysvětlit přednosti evropské integrace. Chybí obecně schopnost přetlumočit vlastní evropskou vizi -- ať je jakákoli -- do srozumitelných informací pro běžného občana. Při této absenci ovšem nastupuje iracionalita, emoce a předsudky, kterých se ochotně chápou všelijací demagogové.

Etnická, kulturní a jazyková rozmanitost Evropy -- překážka k integraci?

Shodou okolností byla podstatná část této stati napsána během dovolené na řeckém ostrově Kos, na samém pomezí Evropské unie i Evropy samotné. Zde si člověk uvědomí, že tak zvaná evropská civilizace vznikla z velké části v Asii (starořeckých městech v Malé Asii -- jedno z nich, dnes turecký Bodrum, dříve Halikarnassos jsem navštívil) a zčásti také v Africe (Féničané). A zrodila se nikoli na základě kázání starozákonních proroků, nýbrž z hospodářské spolupráce středomořských městských států a obchodu mezi nimi.

Že to zní v souvislosti s Evropskou unií nějak povědomě? Samozřejmě, vždyť i ona vznikla z podobných příčin. V její kolébce nestála původně žádná vznešená idea, po které tolik touží kritici Lisabonské smlouvy, nýbrž zcela prozaická snaha o zabezpečení fungujícího trhu se základními surovinami v podmínkách válkou poničené Evropy. Dalším impulsem byla perspektiva Evropy bez válek jako poučení z obou největších světových konfliktů. Teprve o několik let později byly podpisem Římských smluv položeny základy k novému společenství evropských států.

Postupnou integrací podstatné části Evropy se nijak nesnížila její kulturní a etnická rozmanitost. Obavy suverenistů a intergovernmentalistů ze "zprůměrované" evropské kultury se nepotvrzují a i do budoucna můžeme hledět s optimismem. Naopak díky intenzivnější kulturní výměně nabývají jednotlivá národní a kulturní specifika nové kvality a významu.

Proč tedy tolik humbuku ohledně národních kultur? Problém je v tom, že do kulturní identity zařazují někteří odpůrci evropské integrace i postoje a stanoviska, které s ní sice souvisejí, ale v podstatě do ní nepatří. Určitě není součástí moderní kulturní identity odpor vůči potratům, registrovanému partnerství homosexuálů či jiné projevy netolerance vůči menšinám. Jakmile se pod rouškou kulturní a národní identity někdo snaží podsouvat potlačování lidských, občanských a sociálních práv menšiny, musíme zvýšit ostražitost o to více, že to může být někde i většinový postoj. Bohužel všechna tři neúspěšná referenda o evropských "ústavních" dokumentech byla ovlivněna právě touto okolností. Odpor vůči "polským instalatérům", migrantům, homosexuálům či potratům byl jednou z významných příčin převažujícího NE. Proto nemohu souhlasit s pokryteckým varováním, abychom "netlačili na Iry" ani v případě, že se prokáže výše uvedený důvod. Na Iry tlačit budeme muset, stejně jako na další země, aby přijaly univerzální platnost lidských práv, která je právě klíčovou součástí identity integrující se Evropy podobně, jako byla kdysi společnou identitou zakládajících států USA. Tlačit na Iry pochopitelně nechce Klaus a lidovci, protože mají na lidská práva podobné názory jako většina hlasujících Irů. Je ovšem příznačné, že když Američané šíří "ohněm a mečem" lidská práva v Iráku, jsou pro nebo cudně mlčí.

V každém případě není ohroženo ani české pivo, národní zvyky a tradice, kulturní památky. Naopak díky evropským dotacím se česká kultura může rozvíjet rychleji než před vstupem do EU. A český jazyk? Proti jeho uznání za oficiální úřední jazyk Evropské unie, naprosto rovnocenný s němčinou, by obrozenečtí buditelé jako Balbín, Dobrovský, Jungmann či Tyl určitě neprotestovali.

Izolacionismus je přirozenou reakcí na fiktivní či skutečná ohrožení zvenčí. Například mnozí čeští pravicoví politici odmítají evropskou integraci z obavy ze "socialistické" Evropy. Pravý opak je důvodem strachu komunistů. Obojí je přehnané. Evropská unie není ani pravicová ani levicová, stejně jako Česká republika, neboť jak správně v jednom článku v BL podotkl Jan Zeman, demokracie nesmí "kulhat na jednu nohu". Bohužel u mnohých odpůrců evropské integrace nalézám v podtextu záměr potlačit ty druhé, vytlačit je na okraj společnosti. Respektu k odlišným názorům se ještě nenaučili.

Kulturní ani jazyková rozmanitost nejsou překážkou k přetváření evropských společenství v konfederaci či federaci. Překážkou je naopak strach z této rozmanitosti, totalitní přesvědčení o jediné pravdě (samozřejmě "té naší") a s ním spojené snahy o potlačování nežádoucího menšinového chování. Ultraliberálové sice tyto postoje oficiálně odmítají, avšak jako řešení střetu zájmů preferují neregulovaný (či co nejméně regulovaný) politický zápas. Tím ovšem nahrávají výše uvedeným totalitním náladám, protože za přirozený a tudíž i žádoucí výsledek považují (opět co nejméně regulované) uplatnění práva silnějšího.

Sen o stručném a jednoduchém dokumentu

Většina stoupenců i kritiků Lisabonské smlouvy shodně vyjadřuje přání schválit jednoduchý, stručný a srozumitelný základní dokument EU. Vzorem je přitom obvykle ústava Spojených států. Shoda je v zásadě i na obsahu takové smlouvy. Měla by obsahovat základní principy institucionálního fungování Společenství, zakotvit hlavní zásady jednotného trhu a potvrdit univerzalitu lidských práv (včetně práv jednotlivce -- evropského občana). Detaily by byly rozvinuty v návazných dokumentech, schvalovaných Evropským parlamentem, popřípadě i národními parlamenty (například Evropském obchodním zákoníku, Chartě lidských práv atd.). Posílit by se měla role evropského, ale i národních parlamentů. Evropský parlament by měl být dvoukomorový, přičemž v horní komoře by každý členský stát měl rovnoměrné zastoupení. Do druhé komory by se nevolilo, ale jednotlivé vlády by do ní jmenovaly své zástupce. Horní komora EP by tak nahradila stávající Evropskou radu.

V uvedeném uspořádání by tak byla lépe sladěna suverenita národních států a suverenita občanů EU. Spíše než o federaci by v tomto případě šlo o konfederaci se společnými zásadami zahraniční politiky, ochrany lidských práv, ochrany životního prostředí, obrany a pravidel jednotného vnitřního trhu s perspektivami přechodu na společnou měnu a hospodářskou unii. Vše ostatní by zůstalo v kompetenci národních členských států.

Vzniká otázka, proč takový dokument nelze vytvořit a schválit, když po něm všichni tak touží. Bylo by přitom úplně jedno, kdyby jej vytvořil nějaký speciální konvent (ten tu v jisté podobě již fungoval v případě původní euroústavy) nebo jmenovaná komise ústavních právníků (třeba v rámci Evropského parlamentu).

Odpověď není jednoduchá, ale hlavní příčinou je nepochybně souvislost se vznikem nového útvaru, který si někteří členové EU z různých důvodů nepřejí. Neuspěl by proto ani Václav Klaus, kdyby svůj úmysl navrhnout vlastní dokument myslel doopravdy. Také veřejné mínění v Evropě ještě není na hlubší integraci dostatečně připraveno a politici na něj musejí brát ohled. Očekávám, že ještě potrvá delší čas, než bude Evropa schopna přijmout skutečnou Ústavu -- stručnou, srozumitelnou, jednoduchou. Proto se musíme prozatím spokojit s nepřehledným, pro neodborníky těžko srozumitelným textem, který v podstatě jen shrnuje, co z těch mnoha předešlých ještě platí (otázka pro kritiky Lisabonské smlouvy: smlouva z Nice včetně všech platných dokumentů předchozích je srozumitelnější a jednodušší?) a přidává něco málo navíc -- to, co z hlubší integrace byli schopni přijmout všichni zúčastnění. Je příznačné, že českým vyjednavačům nevadila ani tak Evropská charta lidských práv (vliv zelených NGOistů?), avšak "důsledně hájili český národní zájem", aby na Pražském hradě nemusela povinně vlát vlajka EU a pan prezident nebyl nucen proto trvale emigrovat do Lán.

Budoucnost Evropy je v integraci

I přes obtíže a dočasné otřesy je evropská integrace na postupu. Ne díky "sociálním inženýrům", byrokratům či vzletným frázím eurospeaku, nýbrž "přízemním" globalizačním problémům, které si vynucují spolupráci na nadnárodní úrovni v oblasti řešení dopadů klimatických změn, zásobování vodou, surovinami a energií i jinde. Vzhledem k novým hrozbám bezpečnostního charakteru (terorismus, národnostní a náboženská nesnášenlivost) vzniká potřeba vytvořit systém jednotné evropské obrany. Evropská unie se svojí potenciálně půlmiliardou obyvatel se nemusí krčit před Ruskem ani Spojenými státy, je schopna se sama ubránit před jakýmkoli nebezpečím, jen chtít. Je též schopna vybudovat rovnoprávné a vzájemně výhodné vztahy se zbytkem světa, vstupovat do řešení mezinárodních konfliktů a působit ve směru jejich mírového řešení. Rovněž společný postup v otázkách klimatu a energetické bezpečnosti by neměl být problémem. Proč to dosud nejde? Protože mnozí politici stále spoléhají na to, že přechytračí ty druhé a získají nějakou výhodu na jejich úkor tím, že poruší zásady společného postupu. Obecně se tomu říká "hájit národní zájmy", dodejme však, že se jedná o projevy krátkozrakého národního sobectví.

Tlak postupující globalizace je však silnější než sobecké chytračení politiků a lobbyistů. Suverenistický koncept hledání jednostranných (ekonomických, daňových, politických, vojenských) krátkodobých výhod na úkor druhých už v minulosti mnohokrát ztroskotal a vedl ke zničujícím válečným konfliktům. Říkají tomu svoboda, je to však pouhá iluze, protože výsledkem je její omezování v důsledku potenciálního ohrožení terorismem, sousedy, náboženskými fanatiky atd.

Jako smysluplná alternativa se proto nabízí koncept integrační, který poprvé v dějinách něco sjednocuje bez použití násilí a podmanění slabšího silnějším. Není to strach z dopadů globalizace, co má sjednotit Evropu, jak se mylně domnívají někteří publicisté, nýbrž nutnost využít jejích pozitivních momentů a přetvořit je v hybné síly společenského pokroku. V poznání této nutnosti spočívá skutečné osvobození se od strachu, ale prosazuje se skrze složité rozpory a protikladně působící vlivy v materiální sféře společenského života i ve vědomí lidí. Důležitou úlohu proto musejí sehrát vůdčí osobnosti -- ne jako "sociální inženýři", nýbrž jako opravdoví lídři, kteří dokáží přesvědčit ostatní, aby je následovali. V současné době jich Evropa nemá nazbyt a ani nové členské státy jí v tom moc nepomohly. I vstupem do EU spokojený český volič poslal hned následující rok do Evropského parlamentu přímo plejádu suverenistů v čele se známým exotem Vladimírem Železným. Aby tomu tak příště nebylo, musejí si to příznivci evropské integrace "odpracovat" a svést zápas o duchovní vůdcovství společnosti. K tomu ovšem jalové fráze stačit nebudou.

Autor je členem představenstva Komory evropských poradců