Náhle je na pořadu dne otázka nastolení veřejného pořádku, který by měl měl zabezpečit ekonomickou bezpečnost; podobně jako už je věcí veřejného pořádku bezpečnost ve věcech zdraví občanů, životního prostředí a boje s terorismem, stejně jako je věcí veřejnou otázka bezpečnosti lidí a jejich majetků. Boj se zónami bezpráví je povinností francouzského Státu.

Dnes se zónou bezpráví stal finanční sektor, a to v globálním měřítku. Je to finanční sektor, který vyvolává strach mezi občany, střádaly, námezdními pracovníky i podnikateli. Je to finanční sektor, před kterými nás naše státy nyní musí chránit, a to i přesto, že se tytéž státy samy již dříve postaraly o svou vlastní politickou impotenci v této věci.

Nejliberálnější vůdcové , včetně Nicolase Sarkozyho, najednou zcela nedůvěryhodně prohlašují, že o problémech současného kapitalismu nikdo nevěděl. Přitom však oni sami nesou zodpovědnost za to, že odmítali ve svém dogmatismu přijmout pro finanční trhy jakákoliv omezení nebo regulační opatření. Byl to sám prezident, kdo společně s MEDEF [francouzská obchodní lobby -- poznámka překladatele] předložil sarkoziánskou řeč na obranu tržní samoregulace.

Dnes však již víme, že tržní samoregulace je neúčinný a nedůvěryhodný nástroj, nepoužitelný pro potírání podvodů typu subprime hypoték, a nefunkční jako nástroj sebedisciplíny pro budoucí pachatele finančních trestných činů.

Stejný argument vyvstává, pomyslíme-li na fascinaci Sarkozyho šílenou kreativitou amerických finančníků. Jejichž vliv zasahoval až do bodu, kde ovlivňovali Sarkozyho vlastní politické návrhy. Donedávna tento muž bránil ideu rozšíření přístupu k hypotéčním úvěrům pro domácnosti s nízkými příjmy, což v konečném důsledku znamenalo transplantaci subprime hypoték do finančního systému Francie.

Stejný argument přichází na mysl, když vzpomeneme Sarkozyho uštěpačné odmítání návrhů na uzavření zón, chráněných před daněmi, bankovními zákony a soudními procesy, jako jsou Lucembursko nebo londýnská City, které v srdci Evropy organizují legální, avšak nepřijatelná deregulační opatření.

Vezměme si ubohého Jean-Claude Junckera, premiéra Lucemburska a prezidenta Eurozóny. Přímo před jeho očima proběhl kolaps polostátní francouzsko-belgické banky Dexia, protože Juncker ležérně poskytl této finanční společnosti svoje liberálně-tržní požehnání. Je to ten samý muž, který mně a Vincentu Peillonovi před časem nadával do "prokurátorů policejního státu" pro námi organizované parlamentní vyšetřování evropských daňových rájů; a je to ten samý muž, který odpovídá za pochybné metody privatizace firmy Clearstream.

Toto jsou evropští ultra-liberální trhovci, kteří dovolí burze, aby se stala soukromým podnikem, a kteří dají poté, co dojde ke sloučení evropské burzy Euronext a americké NYSE, v Evropě průchod ultra-lehkému americkému právu.

Myslí si snad někdo, že tito státní úředníci jsou nyní schopni prosazovat opak toho, co předtím hlásali?

Připadá na levici, aby znovu ozbrojila politiku v boji s finančním světem, který zešílel. Levice by to ovšem měla vykonat s vědomím, že ani ona sama nemá čisté ruce. Levice si rovněž dopřávala příjemného ošálení příslibem růstu, zaznívajícím od ultra-liberálních trhovců. Levice to byla, která podlehla víře, že liberalizace pohybu kapitálu napomůže financování soukromých podniků, ku prospěchu námezdních pracovníků.

Náprava věcí ekonomických zahrnuje v první řadě boj proti finanční nejistotě. Ze všeho nejdříve je nutné odzbrojit potenciální pachatele trestných činů, kterými jsou bankéři.

Ihned poté je nutné posílit legislativní arzenál represivních složek za účelem vytvoření věrohodného veřejného pořádku, který na konci toho všeho vykoná sankce. Základem všeho je, abychom spoutali nástroje, které umožňují finanční spekulace.

Musíme ukončit -- a proto zakázat -- vytváření cenných papírů z bankovních úvěrů, což je v současnosti metoda, kterou banky snižují rizikovost svého podnikání. Banky, které půjčují peníze domácnostem nebo soukromým podnikům, musejí držet tyto úvěry ve svých účetních knihách až do té doby, než jsou plně splaceny.

Současná krize také volá po návratu k průhlednému, nedvojsmyslnému oddělení reálných ekonomických aktivit od financí. Smíšení žánrů, které bylo povoleno mezi investičními bankami, depozitními bankami a pojišťovnami bylo prvním krokem, který vedl k pádu francouzsko-belgické banky Dexia, stejně jako americké pojišťovny AIG.

Současná finanční krize rovněž volá po tom, aby finančním hráčům typu hedge fondů bylo zakázáno hrát jakékoliv spekulativní role na finančním trhu. Šílená touha po spekulativním zisku nemůže být zastavena bez striktní definice kompenzačních režimů pro finanční operátory, kteří neznají nic -- ať už vyhrají nebo prohrají -- než bonus, bonus, bonus. Není nic důležitějšího než zajistit, aby tyto zákazy byly trvalé.

Kam najednou zmizely všechny orgány veřejného dohledu nad finančním sektorem, i tak zvané nezávislé autority samoregulujícího trhu?

Francouzské orgány dohledu s pravomocemi ve finančním sektoru jsou řízeny lidmi, kteří přišli z finančního světa. Zájmy těchto osob jsou propojeny s lidmi z finančního sektoru, na které mají dohlížet. Výsledkem je, že ruka ruku myje. Je proto nutné abychom změnili způsob, jakým jsou vrcholoví pracovníci orgánů dohledu nad finančním trhem jmenováni. Potřebujeme v těchto orgánech přítomnost zákonodárců, zástupců námezdně pracujících, malých akcionářů i bankovních klientů, abychom z nich učinili výkonné ruce našich politických rozhodnutí.

Současná krize také ukazuje, že liberálně-tržní dogma, které je základem konstrukce sjednocené Evropy, nechrání ani občana, ani ekonomiku. Co dnes znamenají pojmy jako "svoboda konkurence" nebo "zákaz státní podpory", když celá ekonomika upadá? K čemu je nám dobrá umíněná posedlost Evropské centrální banky inflací, když ji nemůže kontrolovat, a růstem, když ho zadusila?

(Z francouzštiny pro BL shrnul V. W. Vittek.)

Kompletní článek ve francouzštině ZDE