Povolební vystoupení Mirka Topolánka jsou -- na rozdíl od projevů Jiřího Paroubka činěných při stejné příležitosti -- důstojná. Porážku přiznal klidně, stejně tak se klidně vyjádřil k tomu, jak ji bude on sám i jeho strana reflektovat. Vzpomeneme-li některých jeho minulých projevů, musíme objektivně uznat, že ho to ctí.

Momentem, který do toho výrazně nezapadá, je Topolánkova demonstrace s kočárkem. Když premiér strany, která verbálně ctí konzervativní hodnoty, veřejně předvádí, že tyto hodnoty v jeho případě neplatí, musí počítat s tím, že se někteří "hlídací psi demokracie" změní v hyeny, které si na tom smlsnou. "Žádný novinář nemá právo ohrožovat mé děti," pravil šéf vlády a strany. Že to má souvislost s legitimitou a společenskou přijatelností tohoto jeho dítěte, úplně vypustil. Obezřetného politika by navíc jistě nenapadlo jet v okamžiku zveřejňování výsledků prohraných voleb do stranického sídla s levobočkem.

Ano, nechtěl bych být v kůži Mirka Topolánka. Subjektivně dělá co může, v některých momentech si zaslouží jistý respekt. V jiných bohužel -- pro něj, jeho stranu, jeho vládu, a nakonec i pro tuto společnost - naopak.