Vídeňský rodák, od roku 1950 člen sociálně demokratické strany, když již čtyři roky před tím byl členem Socialistického učitelského svazu. Nastoupil jako učitel na střední škole, aby v roce 1955 začal pracovat v rakouském veřejnoprávním rozhlase ORF. Vybudoval zde program pro školy a především se stal známým, když vystupoval v "městských rozhovorech".

V letech 1967 až 74 se stal programovým ředitelem ORF a pak ombudsmanem nejrozšířenějšího rakouského deníku "Kronen Zeitung". Odtud se vrátil zpět do politiky, když se nejprve stal v roce 1979 kulturním radou Vídně a v roce 1983 ministrem školství ve vládě Freda Sinowatze. Rok poté se vrátil na vídeňskou radnici již ve funkci starosty hlavního města. Zde se proslavil jako velký modernizátor dunajské metropole, byla zahájena výstavba podzemní dráhy, výstavba sociálních bytů a velkorysá obnova města. Vyřešil rovněž problém likvidace odpadů a zasadil se o otevření nové velké moderní nemocnice AKH.

Při svých prvních komunálních volbách v roce 1987 byl Zilk za zásluhy o rozvoj města odměněn voliči 55 procentním vítězstvím sociálních demokratů. Čtyři roky poté však již jeho podpora klesla pod padesáti procentní hranici. Nejtěžší porážku však utrpěl, když se mu v lidovém hlasování nepodařilo prosadit uspořádání světové výstavy EXPO 95 ve Vídni. V prosinci 1993 se stal obětí první bombové série. Dopisová bomba těžce poškodila jeho levou ruku, když mu utrhla dva prsty. V roce 1994 po deseti letech opustil křeslo starosty města.

Osoba Helmuta Zilka vstoupila i do podvědomí českých a slovenských občanů. Největší ohlas zaznamenaly televizní městské rozhovory z roku 1964 mezi Vídní a Prahou. Jednalo se o první svobodnou diskusi mezi Západem a Východem, která se necenzurovaně a přímým přenosem objevila na československých obrazovkách.

Tehdejší ústřední ředitel ČST Jiří Pelikán, který se v této souvislosti i dnes objevil na vzpomínkovém vysílání ORF, tím prosadil zmírnění cenzury. Zilk později hovořil o obtížích, které předcházely tomuto pořadu. "Když jsem se pokoušel zorganizovat toto televizní vysílání, musel jsem hovořit s celou řadou lidí v Československu. Aby mohlo být přímo odvysíláno, musel jsem vést rozhovor s 20 až 30 důležitými lidmi.

Hovořili jsme otevřeně o všem, o vlastním životě, rodině a o nás i sousední zemi. Naši občané sledovali programy ORF ve značném počtu." Technici, kteří projížděli českými obcemi, zjistili, že většina antén na střechách je nasměrována na Rakousko.

Pro Helmuta Zilka se nakonec stala tato jeho snaha osudná, když byl obviněn, že předával informace československým tajným službám. Kvůli tomuto obvinění Václav Havel odstoupil od úmyslu vyznamenat ho při příležitosti 80. výročí vzniku československého státu Řádem Bílého lva. Nakonec došlo k soukromé schůzce v prezidentově pražské vile, kde tento problém byl projednán.

Prezidentův mluvčí poté prohlásil, že prezident se Helmutu Zilkovi omluvil za díl viny, který v aféře nese jeho kancelář. Ten pak prohlásil, že je "velice šťasten ... bylo to tak krásné, že jsem si to ani nedokázal představit". Zilk během svého jednání ani neočekával nějaké zvláštní omluvy, protože již předtím mu ji vyjádřil český velvyslanec ve Vídni Jiří Gruša.

Byl však ještě přijat tehdejším předsedou Poslanecké sněmovny Václavem Klausem. Ten, jak prohlásil, chtěl touto schůzkou "vyjádřit vídeňskému exstarostovi podporu a lítost nad celou událostí". Prorocky se současnou kauzou Milana Kundery Klaus řekl, že důsledky "aféry Zilk"lze těžko odhadnout, neboť jde o tíhu celé komunistické minulosti. "Takové problémy se u nás vyskytly stokrát, ba tisíckrát. My si je už musíme nějak prožít, ale je velmi nepříjemné, když zasáhnou do zahraničí".

Při příležitosti svých 80. narozenin v minulém roce vyjádřil v rozhovoru pro "Kurier" přání, co má být na jeho náhrobku: "Jen ZILK. Toto jméno stačí. Vždyť profesorů existuje statisíce, ředitelů a dvorních radů desetitisíce, ale ZILK kromě mého syna a vnuka jen jeden".