V západoevropské politice nyní probíhá spor o to, na jaké úrovni má být umístěno těžiště kontroly finančního sektoru -- zda národní státy mají především obnovit někdejší daňovou suverenitu, jak se o to snaží Německo, a pouze některé úkoly delegovat výše, nebo zda má regulace být ukotvena primárně na úrovni bruselských či dokonce brettonwoodských institucí, jak to požaduje francouzský prezident. Zatímco se tedy dva nejvlivnější státy EU přou o vhodnou odpověď na selhání neoliberálních receptů, čeští představitelé dávají najevo, že nejlepší je pokud možno nedělat vůbec nic - protože kdo nic nedělá, nic nezkazí, kdo nic nezkazí, je finančníky pochválen, kdo je pochválen, je povýšen, kdo je povýšen, nic nedělá, kdo nic nedělá... atd. Tento postoj může sice v krátkodobém ohledu přimět některé spekulativní investory, aby uvažovali o zaparkování svých zisků právě v českých bankách, politicky však Českou republiku v Evropě dlouhodobě poškodí. Nejde jen o oslabení půlročního českého předsednictví Unii, ale také o důsledky faktického sabotování francouzského i německého přístupu pro mezinárodní prestiž ČR. Současné německo-švýcarské třenice o regulaci přeshraničního pohybu kapitálu mohou být pouhou předehrou mnohem vážnějších mezinárodních sporů, i když jistě nikdo vážně nezamýšlí řešit mezistátní finanční záležitosti metodami Saddáma Husajna v Kuvajtu.

Jak vlastně došlo k odpoutání spekulativního kapitálu od reálné ekonomiky? Zhruba mezi lety 1945-1975 prováděl stát v evropských zemích aktivní hospodářskou politiku. Směřovala jednak k podpoře a stabilizaci hospodářského růstu, jednak k získání prostředků na sociální programy, jejichž cílem bylo posilovat vnitřní soudržnost západních společností tváří v tvář konkurenčnímu společenskoekonomickému systému. Zpravidla platilo, že investoři působili v hranicích národních států a "pumpovali" peníze do rozvíjejících se průmyslových odvětví. Fiskální zátěž sice omezovala zisky, ale vyhlídky byly z ekonomického hlediska stabilní, prognózovat bylo možno na desítky let dopředu a za železnou oponou existoval odstrašující příklad, co by se mohlo stát, kdyby chamtivost zašla příliš daleko. Jenže pak - mezi lety 1969-1975 - vznikla politika détente. Obě soupeřící supervelmoci, USA a SSSR, dosáhly nukleárního patu v podobě vzájemně zaručeného zničení (mutually assured destruction, MAD) a invaze do Československa zasadila komunistickým stranám na Západě poslední, fatální ránu. Začalo období antagonistické strategické spolupráce mezi Washingonem a Moskvou, které pak trvalo až do rozpadu východního bloku. Západní investoři pochopili, že bolševická hrozba "znárodňování" se stává pouhým papírovým tygrem, protože Sověti nemohou a už snad ani nechtějí rozšiřovat říši západním směrem.

Po jomkippurské válce v roce 1973 vedla politika islámských ropných států ke světové ekonomické krizi, jakou poválečná epocha do té doby nezažila. Krátce před ní vydali manželé Meadowsovi dnes již klasickou studii nazvanou Meze růstu, v níž upozornili na fakt, že bezpříkladný poválečný hospodářský růst vlastně probíhá na úkor spotřebovávání konečných zásob surovin v konečném prostředí, takže nebude moci pokračovat bez omezení. Otřes ropné krize knihu Meadowsových proslavil a způsobil, že investoři ztratili důvěru v dlouhodobé perspektivy průmyslové ekonomiky. Protože současně s tím slábla sovětská hrozba, reagovali faktickým vypovězením poválečné sociální smlouvy a začali hromadně přesouvat aktiva z dosahu vlád.

"Daňové ráje" od té doby patří do rejstříku kasínového kapitalismu. Jsou důkazem nedůvěry investorů v dlouhodobě stabilní rozvoj západní průmyslové ekonomiky, nikoliv vynucenou reakcí na přílišnou státní kontrolu. Pro reprodukci a fungování kasínového kapitalismu mají daňové ráje daleko významnější roli než mnohem později vynalezené spekulativní investiční nástroje, o nichž se v souvislosti s aktuální krizí popsalo zdaleka nejvíce papíru. Právě daňové ráje si totiž vynutily vzájemnou konkurenci mezi státy -- konkurenci o to, kdo daňovou zátěž co nejvíce omezí, ale také, kdo bude vlastníkům peněz klást co nejméně nepříjemných otázek, lapidárně řečeno, kdo nabídne nejnižší myslitelný standard. Schopnost států vybírat přímé daně pod hrozbou odchodu investorů setrvale klesala a tento za daných podmínek neodstranitelný pokles příjmů si vlastně vynutil neoliberální politiku formulovanou za Thatcherové a Reagana. Mezinárodní konsensus založený na těchto skutečnostech se dotvořil zhruba v polovině 80. let, byl posvěcen nadnárodními institucemi brettonwoodského původu a trval bez podstatnějších změn až do letošního září. Poté spekulativní bublina začala splaskávat a světová ekonomika vykročila do prázdna.

Státy investovaly do kolabujícího finančního systému obrovské prostředky z kapes daňových poplatníků a nyní za to chtějí někdejší daňovou suverenitu zpět. Mezinárodní organizace Transparency International odhaduje, že jen z Německa ročně do daňových rájů odplyne až 500 miliard euro. Stát tak přijde možná až o 15 miliard euro na daních. Četné společnosti totiž účetně vykazují zisky kdesi na ostrovech Man či Jersey, na Bahamách, v Andoře, Monaku či Lichtenštejnsku a vyhýbají se tak jejich zdanění doma.

Svět, v němž žijeme, se právě teď stal velmi labilním. Díky nemalým Sarkozyho ambicím v ekonomické i zahraniční politice ožívá někdejší německo-francouzská rivalita pohřbená Montánní unií v roce 1950. Požadavek na oživení a reformu brettonwoodského systému je přímou výzvou k odstavení USA od role lídra světového ekonomického systému. Může se také nakonec ukázat, že kontrola finančních trhů je příliš ambiciózním cílem i pro Evropskou unii či Mezinárodní měnový fond. Dlouhodobá krize s trvající destrukcí poptávky a z ní plynoucí pokles cen ropy by pak mohly znamenat, že současní ruští vládci nebudou schopni nespokojeným generálům věnovat tolik peněz, kolik jim nedávno slíbili. Všechna tato rizika jsou zřejmá a pravděpodobnost, že se realizují, není radno podceňovat.

To jediné, čím si však můžeme být zcela jisti, je skutečnost, že dějinný pohyb se na českých hranicích nezastaví, i kdyby je Topolánkova vláda znova obehnala ostnatým drátem. Nepodařilo se to v roce 1989 a nepodaří se to ani v tom letošním, osmičkovém. Jistě, opatrnost je namístě a netřeba se přetrhnout v tupém napodobování jiných zemí. Jak dlouho ale za sebe necháme mluvit ty, kdo se řídí heslem "Kůl v plotě, náš vzor"?