24. 10. 2008
Monitor Jana Paula: Bolest a utrpení je také cestaV Britských listech proběhla nedávno diskuse k tématu eutanázie, rád bych se k ní ještě vrátil krátkým příspěvkem. Na konci své Uwe Ladwig píše, že "K rozhodování o smrti by člověk neměl být nucen o samotě volit mezi nejistým provazem, nábojem, nožem a jedem. Mělo by se mu dostat poradenství"a v samém závěru vznáší otázku: "Mělo by se mu pomoci, aby mohl v klidu ukončit svůj život při vědomí zdaru svého rozhodnutí. Nebo myslíte že ne?" |
Pan Arťom Suchý vyjádřil ve své reakci odvážnou odpověď, jíž se v našem prostředí příliš sluchu nedostává: "Já si myslím, že by se mělo spíše pomoci člověku objevit smysl všeho v životě i v umírání" a dále cituje Viktora E. Frankla, který na základě vlastního prožitku z koncentračního tábora píše: "Utrpení k životu jaksi náleží - právě tak, jako k němu náleží osudovost a smrt. Nouze a smrt teprve tvoří z lidského života celek" a pokračuje: "Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, pak bude muset tento člověk v tomto utrpení vidět úkol, svůj specifický úkol. Nikdo mu jej nemůže odejmout, nikdo jej nemůže místo něho protrpět". V závěru pan Suchý myšlenku uzavírá : "Proto neberme lidem šanci přerůst sama sebe, ale pomožme těm zkoušeným přenést se přes jejich slabosti a objevit svoji velikost a oni pak ponesou nás". Myslím že v této větě bylo vyjádřeno velké a silné téma, byť současnou společností odmítané: Bolest a utrpení jako mezní hranice poznání života a možnost další vnitřní práce na sobě samém. Ano, veřejně se stále bavíme o tom, jak netrpět a když, tak jak utrpení skončit, avšak už velmi málo pozornosti věnujeme tomu, jak v utrpení člověka posílit, jak mu pomoci bolestí projít a vůbec nemám na mysli léky a technické možnosti. Bolesti a utrpení občas nelze předejít, kromě té, kterou působí člověk člověku. Můžeme utrpení nazývat zlým osudem, blbou náhodou, špatnou volbou, ale vždy je součástí našeho života a trpíme převáženě jen sami za sebe. Přísloví praví : Co tě nezabije, to tě posílí. Ví o tom své i Viktor E. Frankl a mnoho jiných lidí v jiných těžkých životních situacích, kteří neměli kam uhnout a jediné co mohli, bylo nevzdát se a nalézt smysl života i tváří v tvář smrti. Vím, že v tuto chvíli, když píši tento text v poklidu domova, trpí někde jinde mnoho lidí, nevyléčitelně nemocných, či jinak postižených a přesto, musejí udělat to samé, pokud mohou, aby i poslední chvíle jejich života, pokud to tak bude, nebyly marné. Ano, eutanázie bere možnost dožít svůj úděl až do konce a možná cosi pochopit. Kdo ví, v kterou chvíli člověk učiní to své jedinečné poznání, které má smysl i na samém prahu smrti a možná právě jenom tam? Jestliže umíme v nemocnicích zadržovat život člověka na prahu smrti, jak to nedávno sebevědomě prohlásil jeden lékař, nemáme morální právo poskytovat dodatečně těmto lidem eutanázii. Když přišel kdysi onen čas na člověka, přestal jíst, pít a nakonec dýchat a tak zemřel, nebylo vyhnutí, avšak v kruhu rodiny, mezi svými. Dnes jíst a pít nemusí, medicína to udělá za něho, zadrží ho na prahu smrti, ale nakonec stejně zemře sám. Pozn. JČ: A co když člověk zemřít chce? Budeme rozhodovat za něj? |