O nedemokratičnosti voleb nás přesvědčovala i redaktorka Drtinová na ČT2. Jako obvykle vyslýchala přímého účastníka voleb a snažila se z něho dostat přiznání, že volby byly nedemokratické. Nevadilo, že se to nedařilo – paní Drtinová nám přesto řekla svoje a účelu bylo dosaženo. Hlavní slovo v těchto zprávách měl „disident“ Gary Kasparov, jehož strana dostala asi 2% hlasů. Stěžoval si na všechno možné, jenom nevysvětlil, proč ho lidi nevolili. Že by došlo k volebním podvodům, se neodvážil říci nikdo. Lidé v Rusku prostě pravici nechtějí.

Demokratické volby jsou modlou. Je však velmi obtížné určit, co to jsou demokratické volby. Nedávno jsme slyšeli, že volby v Bělorusku také nebyly demokratické, protože Lukašenko dostal 70% hlasů. Zato volby v Gruzii byly demokratické, protože Saakašvili dostal 99% hlasů. Dnes se lidé v Gruzii bouří a v Bělorusku je klid – lidé klidně pracují a neprotestují - (jen jestli to není právě proto). Volby jsou demokratické hlavně v USA nebo v Británii. Tam mají lidé možnost si svobodně a demokraticky vybrat jednu ze dvou stran, které se střídají ve vládě. Nevadí, že jedna je za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou. Volby vyhrávají hlavně peníze. Peníze sponzorů. A vlády pak mají povinnost se za ty peníze odvděčit. Dokonale to je vidět za vlády prezidenta Bushe. Nejprve válka a potom smlouva o využívání ropných polí v Iráku na věčné časy. Akcie zbrojařských a naftařských firem stoupají stejně jako jejich zisky. To je přímo ukázková forma demokracie.

Abychom se v tom vyznali, musíme si ujasnit, co to znamená demokratické nebo přímo, co je demokracie. Kdysi dávno jeden idealista jménem Lincoln řekl, že demokracie je „vláda lidu a pro lid“. Od té doby už uplynulo mnoho vody a svět se změnil. Dnes se o tom, co je a co není demokracie, rozhoduje v Bílém domě. Ti tam mají dost síly, peněz a zbraní, aby o tom přesvědčili celý svět. Nebo si to alespoň myslí...

Většinou se jim to daří. Proto víme, že v Bělorusku demokracie není – Lukašenko odmítl nechat rozkrást národní majetek země do rukou soukromých firem. V Rusku je situace složitější. Tam byla v devadesátých letech demokracie. Za vlády demokrata Jelcina se vesele rozkrádalo veškeré bohatství. Továrny a nerostné bohatství státu se přesouvalo pomalu ale jistě za hranice. Potom však přišel Putin, zarazil toto rozkrádání národního majetku a to byl konec demokracie v Rusku. Obdobné to bylo i v Srbsku. Ani Srbové nejevili snahu nechat si rozkrást státní majetek a snažili se ho převést na vlastní pracující. Proto bylo nutné (z humanitárních důvodů) je vybombardovat. Špinavou práci dole nechali na teroristické organizaci, ze které se přes noc stala státotvorná demokratická instituce.

Co jiného je válka proti terorismu, než Orwelova „věčná válka za trvalý mír“? Žijeme v Orwelově světě. Jsme generací roku 1984. Je pozoruhodné, že Orwell prokoukl tento náš svět už před 60 lety.