Těžko ale nesou ponižování, pocit zbytečnosti, marnost. Snad to nejdůležitější, co může většinová společnost udělat, je zajistit každému možnost uplatnění, vědomí vlastního významu a uznání osobní platnosti rovnoprávných občanů. Pak už je to na lidech, a těm věřím.

(Je profesorem filozofie, vyučoval na několika univerzitách v USA. Nyní působí jako vědecký pracovník v Centru globálních studií Filozofického ústavu Akademie věd v Praze, často publikuje. Je členem ČSSD a čestné rady ekologického sdružení Děti Země.)

Janko Horváth-Dóme:

"Každý člověk, bez rozdílu barvy pleti či náboženského vyznání, má právo na důstojný život beze strachu, nenávisti a rasismu a diskriminace."

Tak zní citát z Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod. Bohužel, v Česku právo funguje jen na papíře. A to nám Romům nestačí. Romové jsou podle názorů většiny nepřizpůsobiví. Už když se narodíme, dostaneme všichni nálepku nemakačenka, lháře a podvodníka, parazita, ničícího vše kolem...

Desítky let nás někdo chce měnit, přetvářet k obrazu svému -- ale jedná se o nás bez nás. Vlastně pardon -- vždyť máme romskou vládní radu, máme ministryni, která prý dává Romům výhody. Také máme stovky poradců, asistentů v obcích a městech, kteří se však bojí promluvit, protože se obávají ztráty dobrého místa, prestiže a pádu z jakési vyšší kasty uvnitř romské pospolitosti. Jsem poradce, kdo je víc, že?

Čunek, Národní a Dělnická strana, dříve Sládkovi fašisté, ti všichni nás nutí k emigraci. Už nikdo z nás nevěří planým slibům gádžovských emisarů, agentur a těch, kteří se zabývají tzv. romskou otázkou. Jenže ona to není jenom otázka Romů, to je problém majority. Naše romské přísloví praví: Save lavutara, ajso bašaviben.

Jací muzikanti, taková hudba. A české moudro říká: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nedivím se nikomu, když opouští vlast a jde za lepším životem. Moje babička mě učívala: Čhavoreha -- synku, před nikým se neponižuj, ale také nepovyšuj! Náš národ je ale ponižován po staletí. Stovky roků hledáme místo, kde nás okolí bude považovat za lidi. Nalezneme je? Ano, všude tam, kde nerozhoduje barva pleti. V Kanadě, v Anglii i jinde.

Tam je opravdu Rom člověkem -- manušem, který něco umí. Tady můžeme být ze samého zlata, stejně budeme pro většinu lidí jen "Cikáni". Co by měla česká vláda dělat proti romské emigraci? Co by měli samotní Romové dělat pro to, aby se obraz Romů lepši?

Všichni společně -- savore jekhetane -- pracovat na tom, aby se romský národ v této malé zemičce necítil jako občané druhé kategorie. Ach, pane Čunku a ostatní, jste k smíchu, jděte od válu. Nerozumíte nikomu a ničemu. Ne Romové, ale vy jste ten vřed společnosti, který je třeba vyříznout. Dokud se to nezmění, pak budou naši utíkat za lepším. Mimochodem -- já chci také emigrovat. Najisarav, paľikerav, děkuji -- odcházím -- džav.

(Podle svých slov Rom tělem i duší již 48 let. Zaměstnání: učitel romského jazyka, žurnalista, bojovník za lidská práva všech utiskovaných. Žije v litvínovském Janově, učí na Obchodní akademii v Mostě.)

Štefan Tišer:

Vidím dvě hlavní příčiny emigrace Romů. Tou první je dlouhodobý nezájem české vlády o problematiku národnostních menšin. I dnes, v době, kdy je jedním z cílů sociální politiky inkluze, podpora práv národnostních menšin a reforma demotivujícího systému sociálních dávek, se skoro denně setkávám s diskriminací, když romský občan žádá o práci či o bydlení. Jak už někdo pronesl: "Je daleko těžší být v této zemi slušným pracovitým Cikánem než slušným pracovitým gádžou."

Druhou příčinu spatřuji v médiích. Již uběhl nějaký čas od doby, kdy Nova odvysílala v pořadu Na vlastní oči reportáž o bezstarostném životě českých Romů v Kanadě.

Tedy co se nepovedlo panu Sládkovi a jeho ultrapravicové republikánské straně za několik let, povedlo se televizi Nova za 15 minut. Dle kanadského filozofa Charlese Taylora je v České republice odlišné soužití s příslušníky etnických menšin a imigranty, jejich tradice se od těch našich zásadně liší. Myslím, že právě tato slova nám napovídají, jak danou situaci řešit.

Vláda i organizace zabývající se problematikou národnostních menšin se musí řídit politikou sociální inkluze.

Měla by zde vzniknout multietnická společnost, kde by měli příslušníci jednotlivých etnických skupin rovné příležitosti v přístupu ke zdrojům ekonomickým, politickým i kulturním. Měla by být vytvořena vrstva inteligence, která působí ve zpětné vazbě na spoluobčany stejné národnosti.

Za zamyšlení by stála i reforma školství ve smyslu antidiskriminační výchovy. Líbilo by se vám odstranit ze škol šikanu, předsudky a separaci "odlišných"? Mně ano!

(Vede Sdružení Romů a národnostních menšin Plzeňského kraje, které od roku 2004 poskytuje sociální služby, organizuje volnočasové, vzdělávací, sportovní a kulturní akce.)

Martina Brzobohatá:

Přesnou odpověď neznám, napadají mě jen další otázky. Zajímaly by mě výpovědi Romů, kteří se do Kanady přestěhovali, a to hlavně: co od této změny očekávali, zdali se jejich očekávání naplnilo, a co pro to museli oni sami udělat.

Napadá mě, že možná byli donuceni projít osobními změnami, kterými kdyby prošli u nás, nemuseli se nikam stěhovat. Pokud je Kanada mnohem lepším místem pro život Romů, tak v čem konkrétně?

(Od roku 2003 působí v organizaci Společný svět -- Jekhetani Luma jako ředitelka a sociální pracovnice. Loni pracovala na Ministerstvu práce a sociálních věcí jako členka skupiny pro rozvoj sociálních služeb.)

Miroslav Kotlár:

Otázky kolem emigrace Romů do zahraničí mě docela udivují. Dokonce je vnímám v některých souvislostech jako pokrytecké. Vždyť se stačí podívat, jak se v Česku žije průměrné romské rodině.

Nacističtí členové legálně zřízené politické strany veřejně praktikují rasismus. A stát si to nechává líbit, ne-li dokonce s tichým souhlasem.

Před školami stojí extrémisté a pod zástěrkou udržování pořádku zastrašují zejména naše romské děti. Člen Senátu veřejně prohlašuje, že by Romy vystěhoval za vysoký plot a že by jim zaplatil cestu do zahraničí. Média záměrně vytvářejí negativní mediální obraz Romů a otevřeně podporují konflikty mezi majoritou a Romy.

Získat bydlení či zaměstnání je pro Roma několikanásobně těžší než pro Čecha. Proto se domnívám, že odsuzovat emigraci je víc než pokrytecké. Ano, kdekoli na světě je chleba o dvou kůrkách, ale to je na jiné téma.

A co by měla podnikat česká vláda? Zde jsem poněkud na rozpacích, neboť česká vláda zatím neudělala nic, co by Romům opravdu pomohlo. Pokud jsou někde vidět nějaké výsledky, jsem přesvědčen, že si k nim dopomohli Romové sami.

A romské organizace? Největší slabinou romských organizací je, že neumí spolupracovat. Pokud by se spojily a ukázaly jednotu, a to zejména v období voleb, myslím, že by je konečně začal brát někdo vážně, protože jestli někdo ví, co dělat, pak to jsou právě romské organizace. Doporučení různých romských organizací k řešení problémových situací doposud nikdo vážně nebral. Dokonce si myslím, že vláda a další čelní představitelé si jsou této nejednotnosti Romů obecně velmi dobře vědomi a počítají s ní při různých návrzích řešení. Rád bych se dočkal doby, kdy by se Romové dokázali spojit a na různé aktivity extrémistů nebo špatných rozhodnutí vlády odpovědět nejen nátlakovými akcemi, ale také ukázat sílu a rozhodnost.

(Pracoval jako romský koordinátor na libereckém magistrátu, v současnosti je ředitelem Libereckého romského sdružení. Ve filmu Indián a sestřička obsadil roli Martina Duny.)

Linda Sokačová:

Důvodů pro emigraci Romů do Kanady je zcela jistě celá řada. Mezi ty nejdůležitější patří přetrvávající diskriminace. Na rozdíl od České republiky vidí Romové v Kanadě možnost uplatnit se, a to bez neustálého překonávání rasových předsudků a bariér.

Podle mého názoru by se neměl řešit jen odchod Romů do Kanady. Vždyť každý by měl mít svobodu pohybu a pokud vidí své životní možnosti a perspektivy lépe v Kanadě než v České republice, může se pokusit žít jinde. Problém je spíše v důvodech, proč Romové odcházejí. A právě ty by se měly řešit: rasové předsudky v české společnosti, diskriminace na trhu práce, ve vzdělávacím systému a ve společnosti obecně, chudoba apod. Tyto problémy by měly být řešeny nejen vládou a romskými organizacemi, ale občanskou společností obecně. Aktivní by měly být různé organizace zabývající se antidiskriminačními opatřeními, občanskou participací nebo vzděláváním; otázky spojené s diskriminací Romů a možnými způsoby řešení by měly být diskutovány v médiích i nejširší veřejností.

Důležité je při tom zapomenout na stereotypní uvažování a spíše hledat skutečná řešení, která umožní v české společnosti život bez diskriminace a rasové segregace.

(Vystudovala sociologii, působí jako ředitelka obecně prospěšné společnosti Gender Studies, současně publikuje texty na feministická témata na internetových serverech www.genderstudies.cz, www.rovneprilezitosti. cz, www.feminismus.cz a v časopisu A-kontra.)

Stanislav Daniel:

Osobně nevím, které romské rodiny vycestovaly. Důvodů k odchodu Romů do zámořských států, ke kterým došlo a nadále dochází, je několik. Zcela jistě někteří vycestovali kvůli obavě o život svůj nebo svých blízkých. Jiní kvůli úspěchu na trhu práce a v naději na lepší životní podmínky.

V zahraničí většina Romů uplatnění nachází a tato zkušenost motivuje k odchodu další. Podle mě je velmi špatné, že v minulosti, ale i nyní odešla a odchází také část romské inteligence a Romů, kteří mají schopnosti uplatnit se a být prospěšní naší společnosti.

Vláda by se v první řadě měla snažit přijmout antidiskriminační zákon, který by hodně věcí vyřešil. Věřím, že poslanci přehlasují právo veta prezidenta republiky. Samotné romské organizace mohou dle mého názoru velmi těžko ovlivnit vycestování rodin nebo jednotlivců. Ne vždy jsou tito lidé někde organizovaní.

(Učí na Vyšší policejní škole a Střední policejní škole v Holešově, místopředseda Demokratické aliance Romů ve Valašském Meziříčí)

Text vyšel 15. října 2008 v listu Romano hangos -- Romský hlas č. 4 / 2008