Nejprve k onomu vánočnímu příběhu o narození Krista: My vlastně nejen nevíme, kdy se Ježíš narodil, a jeho "narozeniny" jsou vlastně pokřesťanštěný zimní slunovrat, ale zejména celý ten příběh o jeho narození není žádným popisem faktické události, jak je to obecně chápáno. Je to podobenství, které nám vyprávěním příběhu obrazně říká něco velmi podstatného o člověku, o našem lidství vůbec -- a také o Bohu, jak v něho věřili první křesťané z okruhu Matoušova a Lukášova, evangelistů, kteří tento příběh -- každý trochu jinak -- vyprávějí.

Tutéž představu o člověku a Bohu sdělují ostatní bibličtí svědkové jinak, jinými výrazovými prostředky než vánočním vyprávěním -- takový Pavel, jehož texty jsou starší než evangelia příběh o narození v Betlémě ještě vůbec neznal, ostatní dva evangelisté -- Marek a Jan také ne. Co tedy ten vánoční příběh chce sdělit o člověku a o Bohu, v kterého jeho vypravěči věřili a proč jej v Bibli máme?

Člověk je zvláštní živočich. Již staří Židé na prvních stránkách bible vyprávějí jiný obrazný příběh -- o Adamovi, jakémsi prototypu člověčenství. Adam, sotva povstal z prachu země, chtěl znát dobré a zlé -- chtěl sám svévolně rozhodovat, chtěl manipulovat zlem i dobrem. Člověk rád manipuluje druhými, světem, rád svrchovaně rozhoduje. Bible právě tuto lidskou vlastnost nazývá hříchem: na nikoho a na nic nebrat ohled, rozhodovat vždy podle své okamžité potřeby a chuti, brát do své režie život svůj i život svých bližních, být středem všeho. Tato adamovská pýcha provází člověka dějinami a vždy znovu přináší nová náboženství a nové ideologie které si člověk vyrábí podle svých potřeb. Není lepšího nástroje k manipulaci s ostatními lidmi, než náboženství (ideologie, virtuální reality, reklamní kampaně, volební hesla, pověry, mýty - atd.).

Ten vánoční příběh o druhém Adamovi, jak Ježíše nazývá Bible, nás zve k jiné existenci, k jinému lidství, než tomu "hříšnému". Zve nás k pokoře, spravedlnosti, úctě k druhým lidem, k sociální rovnosti, svobodě. To vyjadřuje například slavný Mariin chvalozpěv "Magnificat", který je čtením tohoto kázání: "...rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně, tyrany svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil a bohaté poslal pryč s prázdnou..."

Ten příběh naléhavě říká: to smysluplné pro člověka, to dobré, to, co mu přináší novou nabídku života, radost a štěstí, to nepřichází z herodovských paláců, nejsou u toho vojenské manévry a politické čachry. Ta nabídka nového lidství ze rodí v chudobě chléva a rozpoznávají a nalézají ji buď jen ti nejmoudřejší (mudrci u Matouše), či ti nejchudší (pasáci dobytka u Lukáše). Nejsou zde žádné mocenské ambice, žádná xenofobie, žádný imperialismus, šovinismus, kolonialismus, klerikalismus, a vůbec žádné --ismy. Jiným slovem -- žádné náboženství, které si člověk vytvoří k ospravedlnění svých vlastních ambicí a které nepřináší nikdy nic jiného, než peklo válek, zabíjení, upalování, koncentrační tábory...

Vánoční příběh říká: ten chudý bezmocný Ježíš, to je sám Bůh. Bůh tedy není ideologická futráž toho, či onoho lidského usilování, Bůh je takový, jako byl Ježíš. Chudý, bezmocný člověk, který se nechá raději popravit, než aby použil násilí. Vánoce nechtějí být tou sentimentální ideologií konzumu, mohutně živenou reklamními kampaněmi všeho druhu, jak je zažíváme dnes. Skutečné vánoce naléhavě zvou k věření, že návod na život, jak jej prezentuje Ježíš Kristus, je tím správným receptem. Tato vánoční víra nás vyzývá hájit velikost a důstojnost každého, i toho nejposlednějšího člověka, jeho práva a svobodu. Vánoční zvěst říká své jasné "NE" všem pokusům snižovat a znevažovat hodnotu kohokoliv. Proto žádný člověk na světě nesmí být diskriminován -- ani z důvodů rasových, ani náboženských, ani politických, či nacionálních. Žádný člověk by neměl umírat hlady, když jsme schopni hlad odstranit. Každý lidský život, i ten nejchudší a nejbezmocnější, je posvátný a je hoden naší ochrany.

Člověk stále touží být Bohem -- a vánoce přicházejí naopak se zprávou, že Bůh se stal člověkem. Člověk Ježíš je pravý Bůh.

Povězme realisticky: ona se žádná, ani ta křesťanská víra časem nevyhne určité institucionalizaci. Vyznavači každé víry si časem postaví svá shromaždiště, vytvoří si své obyčeje, zvyky, pravidla, svou řeč, prostě -- své náboženství. Náboženství je jakýsi sdílený prostor věřících, je to jazyk víry. To je celkem normální, člověk musí mít jisté identifikační kódy, aby věděl komu a kam patří, aby se domluvil se stejně smýšlejícími.

Problém nastane, když se náboženství stane samoúčelným. Když se prvotní ethos víry vytratí a zbudou jen ta vnější znamení, která se stanou ne již jen prostředkem víry, ale cílem. Když víra atrofuje v náboženství, ideologii, která nahradí živou víru a konání obřadů a dodržování pravidel a pouček se stane vlastní náplní lidského vztahování se k pravdě a spravedlnosti. To je problém fundamentalismu všech věr.

A skutečná tragedie nastane, když se ona ideologie stane vědomě machiavelistickým nástrojem manipulace, cynicky zneužívaným těmi, kteří jí sami nevěří.

Proti tomuto degradování víry do pověrečného, samoúčelného, či dokonce cynického náboženství bojovali již bibličtí izraelští proroci; právě toto by měl být i stálý vnitřní zápas křesťanské církve. (A ovšem platí to i pro vnitřní zápas opravdového Islámu a jiných spiritualit.)

Vždy znovu je třeba připomínat -- a třeba právě při těch vánocích -- že ve víře jde o zcela jiný vztah k Bohu, než je ideologická náboženská praxe. Uvěřit -- to je zcela osobní akt svobodného rozhodnutí se pro zcela určitý smysl života. Víra je osobní volba, osobní rozhodnutí směrovat zcela konkrétním směrem svůj život, víra se nedá dědit jako náboženské zvyky či tradice. Víra se osvědčuje spíše v osobním jednání vůči druhým a světu než v tom, jak horlivě dodržuji náboženské poučky.

Pavlův text, který je základem tohoto kázání to říká jasně: v křesťanské víře nezáleží na vnějších projevech náboženství, jako např. židovská obřízka, ale pro víru je rozhodující víra realizující se v aktivní, energické lásce k druhým lidem. A jen připomeňme, co naznačil již před svou smrtí ve vězení Dietrich Bonhöfer: to, čemu říkáme sekularizace, odnáboženštění, to je pouze svým způsobem logický a nikoli zavrženíhodný důsledek právě této kritiky náboženství. Kritiky, kterou vznášeli již starozákonní proroci, kterou ztělesnil Ježíš, a kterou by právě křesťané měli a mohli vnášet do světa místo masírování se k násilnému "střetu civilizací". Víra -- každá víra - je zcela jasně definovaný hodnotový systém. Náboženství je indiferentní -- může posloužit k záchraně milionů lidí, stejně tak k jejich záhubě. Záleží na tom, jaký je Bůh toho, či onoho náboženství, či spíše jak je těmi, či oněmi interpretován.

Na celém světě, i na té naší bohaté severní polokouli přes všechny její zdravotní a sociální pojištěnecké a jiné systémy, je přeci tolik lidské bolesti, tolik utrpení, tolik potřeby lásky, energické lásky, o které psal Pavel jako o nejvlastnějším projevu víry! Pavel k tomu říká: budete-li udržovat pouze vnější projevy svého náboženství, Kristus vám nic neprospěje -- tedy, víra vám k ničemu nebude.

Ježíš, jehož narození si opět připomínáme nebyl zakladatelem nového náboženství. Nebo -- alespoň jím nechtěl být. S náboženskými autoritami své doby byl v konfliktu, který jej stál život. Chtěl nás pozvat -- a stále nás zve -- k svobodě víry zodpovědné za sebe sama i za celý svět, ve kterém žijeme. To je pravé poselství vánoc, nekonečně důležitější, než celé to sentimentálně-komerční pozlátko vánoc, jak je prožíváme dnes.