První se konalo ještě v Rakousku a bylo vedeno vazebně. Soud ve Wiener Neustadt přezkoumal trestní spis, posoudil dokazování jako neprůkazné a žádost o vydání zamítl. O druhém, které proběhlo již v Německu v letech 1991-3, Rostislav Roztočil vůbec nevěděl. Německé orgány jej ani v tomto případě nevydaly, neboť tehdejší česká právní úprava porušovala mezinárodněprávní dohody o ochraně lidských práv tím, že navrátilcům do vlasti, kteří byli v době emigrace odsouzení v nepřítomnosti, nezaručovala obnovu řízení a spravedlivý proces.

Rostislav Roztočil se v Německu zabydlel. Do vlasti se po Listopadu 1989 nevrátil. Ale zůstal českým občanem s povolením k trvalému pobytu v SRN. Postupně získal tři čsl., resp. české pasy a od r. 1992 pravidelně dojížděl do České republiky, a to jak soukromě, tak pracovně. Netušil, že jej ohrožuje zatykač, který na něj vydal Krajský soud v Praze v r.1991. Jeho přechody státních hranic probíhaly osm let bez komplikací až do 2.9.2000, kdy byl na Svatém Kříži zatčen a dodán do pankrácké věznice. Nezletilý syn, který ho doprovázel, musel čekat do dalšího dne v autě, až si jej rodina vyzvedne. Jeho dlouholetý volný pohyb přes naši hranici navzdory zatykači zůstává záhadou: dokumentace o jeho odbavování na hranicích byla po jeho zatčení skartována. Stejně tak pravost jeho pasů se podařilo ověřit jen díky nezničeným záznamům na mnichovském konzulátu, přes nějž si je vyžádal. Jeho pasová agenda v ČR byla skartována prý při jejím předání z ministerstva vnitra na civilní orgány.

Na Pankráci strávil asi měsíc, dle jeho sdělení ve sklepní cele. Nebyl mu povolen styk s advokátem a z počátku ani s rodinou. Za těchto okolností odmítl seznámit se s trestním spisem a převzít rozsudek z r. 1985, o jehož existenci neměl dosud tušení. Vězeňskou službu to nezneklidnilo: rozsudek byl po vyhlášení formálně doručen obhájci ex-offo, který se ovšem s pátráním po uprchlém klientovi a doručením rozsudku nenamáhal. Tím měla být povinnost soudu vůči odsouzenému splněna. Pak byl převezen do valdické kartouzy, kde žil až do podzimu 2004. Odtud ho přemístili do věznice Plzeň - Bory.

Bez ohledu na to, zda je Rostislav Roztočil vinen či nikoli, výše popsaným způsobem zacházení s ním porušila Česká republika své mezinárodněprávní závazky. Nerespektovala jeho právo navrátilce, souzeného v nepřítomnosti, na odmítnutí rozsudku, obnovu řízení, tedy na spravedlivý proces se zachovaným právem na obhajobu. Je pravda, že do trestního řádu se příslušný paragraf dostal až o dva roky později, ale mezinárodní smlouvy mají před národním právem přednost, takže protiprávnost jednání české justice je nezpochybnitelná.

Záchrany protiprávně vězněného se ujala jeho sestra, německá občanka. Najala advokátní kancelář s dobrou pověstí, která se pak snažila věc napravit. Advokáti podali ve prospěch odsouzeného žádost o milost, která byla kanceláří prezidenta republiky vyhodnocena jako podnět ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Prezident se jí proto dále nezabýval.

Podnět ke stížnosti pro porušení zákona předložili mimo to advokáti přímo. Ale za tehdy platné procesněprávní úpravy se ministr nemohl těmito podněty zabývat. Advokáti se také obrátili s ústavní stížností na Ústavní soud ČR, odkud se jim dostalo moudré odpovědi, že lhůta pro podání stížnosti vypršela v r. 1985...

Na podzim r. 2004 se psychicky i finančně zcela vyčerpaná sestra odsouzeného obrátila o pomoc na občanské sdružení Šalamoun. "Šalamouni" prostudovali trestní spis a provedli vlastní pátrání ve věci a dospěli k názoru, že Roztočil je pravděpodobně nevinen a jeho trestní stíhání mohlo být intrikou bezpečnostních orgánů totalitního státu.

Proto se věci ujali a jejich laická drzost skutečně "prolomila ledy". "Šalamouni" napsali sestře odsouzeného jednoduchý návrh na povolení obnovy procesu a nový podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Ve věci stížnosti pro porušení zákona pak sváděli boj s pozůstatky normalizačních kádrů na ministerstvu, které obhajovaly své dřívější zamítavé stanovisko.

Toto řízení ale zůstalo ve fázi předběžných jednání, protože ministerstvo nemohlo pracovat se spisem a později je Šalamoun pozastavil. Naproti tomu krajský soud neměl jinou možnost než se s návrhem na obnovu nějak vypořádat. Nijak se do toho nehrnul: návrh byl předložen koncem října 2004, veřejné jednání ve věci bylo nařízeno na den 1.12.2005. Průtahy byly zčásti vyvolány objektivními příčinami: bylo nutné vykorespondovat s odsouzeným jeho stanovisko k návrhu, další ztráta času vznikla soudem nezaviněnou změnou obhájkyně ex-offo.

Nicméně základní příčinou průtahů bylo to, že soud vůbec nevyděsilo zjištění, že v české věznici je již pět let vězněn občan, který je nevinen sice jen možná, ale jehož právo bylo při uvěznění kráceno porušením mezinárodněprávních závazků ČR zcela jistě.

V této fázi sám odsouzený svou věc řádně zkomplikoval. Přestože již měl v ruce předvolání k veřejnému jednání o povolení obnovy, počátkem listopadu z vězení uprchl s vrahem Romanem Čabradou. Jednal zkratovitě jako kanár, jemuž náhle otevřete klec: uletí bez rozmyslu a zajde pak zimou a hladem, před kterými byl v kleci v bezpečí.

Takové jednání je nerozumné, ale snadno pochopitelné: touha po svobodě je neřest, které nelze odolat. Uprchlíci zamířili do Vídně, kde jim poskytla na pár dní střechu nad hlavou milosrdná žena, u které bydlel Roztočil s manželkou po propuštění z běženeckého tábora v Traiskirchenu.

U ní ho našel Phillip Janyr, který dříve pomáhal Šalamounu v pátrání po stopách Roztočilova pobytu v rakouské emigraci. Ten se ujal dalšího řízení Roztočilova osudu a později vystupoval jako mluvčí rodiny. Cesty uprchlíků se zde rozdělily: Čabrada odjel do Španělska, Roztočil zamířil zpět k sestře do Bietigheim-Bissingen, kde se vydal do rukou německých orgánů a skončil ve vydávací vazbě.

Prakticky skončilo také spojenectví se Šalamounem, jenž se patrně Roztočilovi zdál být pro budoucnost nadbytečný. Došlo ke střetu dvou koncepcí řešení Roztočilova osudu. Šalamoun setrval na stanovisku, že jeho zadáním bylo zajistit odsouzenému spravedlivý soud, nikoli svobodu za každou cenu.

Počítal s tím, že se odsouzený bude muset jednou vrátit před český soud, protože nemá jinou cestu, jak se zbavit cejchu vraha. Šalamoun nepouštěl na veřejnost informace z trestního spisu a vlastního pátrání, které by byly znehodnoceny zveřejněním před zahájením řízení o povolení obnovy procesu. A konečně se držel názoru, že přes všechny kritické výhrady k úrovni české justice je třeba uznat, že poměry se od Listopadu 1989 značně změnily, takže s velkou dávkou optimismu lze počítat s tím, že sice s obrovskými potížemi, ale přesto se Rostislav Roztočil může domoci spravedlnosti.

Naproti tomu Janyrovo stanovisko bylo ostře ideologické: rozsudek z r. 1985 musí být špatný, protože jej vynesl komunistický soud, o nevině je předem rozhodnuto, není co zkoumat. Počítal dále s tím, že německá justice bude ze setrvačnosti hájit své stanovisko k žádosti o vydání z let 1991-3 a nevydá uprchlíka českým úřadům.

Proto se pokusil dosáhnout změny obhájce, aby soud musel dát novému obhájci čas na prostudování spisu. Soud by pak zmeškal lhůtu předložení žádosti o vydání a Roztočil by musel být propuštěn na vánoce domů. Kdyby jeho kalkulace vyšly, Rostislav Roztočil by mohl zůstat v Německu na svobodě, která by měla povahu zlaté klece: uvnitř by byl chráněn a hýčkán, za hranicemi by mu hrozilo zatčení na základě českého zatykače. Janýr věřil v nekonečnou moc médií.

Asi se domníval, že navodí takový tlak veřejnosti na soud, že ten se skloní a hladce zprostí Rostislava Roztočila viny. Uvolnil proto všechny dostupné informace, aby materiál byl pro novináře co nejzajímavější. Uprchlík i jeho sestra si s ním notovali a ochotně ho doplňovali. V období po útěku skutečně propukla smršť mediálního zájmu, ale zejména přes reportéry pořadu "Na vlastní oči" TV Nova se vydaly do světa i takové informace, které měly být zveřejněny až před soudem. V současné době mediální zájem nepřevyšuje jiné zajímavé kauzy, o ovlivňování veřejnosti a soudu nemůže být řeč.

Navzdory útěku veřejné jednání 1. prosince 2005 proběhlo. Rostislavu Roztočilovi se s pomocí Šalamouna podařilo doručit soudu souhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti, a protože byl řádně zastoupen obhájkyní a jeho sestra-navrhovatelka byla přítomna osobně, projednání návrhu nic nebránilo. Nedělejme si iluze: soudkyně Oldřiška Rysová se od počátku stavěla k návrhu nevlídně a ani při veřejném jednání nepřekročila svůj stín.

Asi se již nikdy nedovíme, zda chtěla obnovu povolit či nikoli, nicméně v případném zamítnutí návrhu jí stejně zabránil státní zástupce Tomáš Milec, který trval na tom, že Rostislav Roztočil musí dostat příležitost vyjádřit se k věci před soudem. Předsedkyně senátu mu musela vyhovět odročením řízení na neurčito za účelem provedení výslechu odsouzeného před německým soudem.

Po přerušení delším než rok 19. prosince t.r. jednal soud o Roztočilově věci znova, tentokrát v jeho přítomnosti. Na situaci, v které jednání nyní pokračuje, lze ilustrovat platnost orientální moudrosti, podle níž "nelze dvakrát vstoupit do téže řeky". Mnoho věcí se změnilo. Vydávací řízení v Německu proběhlo jinak, než Rostislav Roztočil a jeho rodina a tamní přátelé doufali.

Vrchní zemský soud ve Stuttgartu rozhodl o jeho vydání do ČR s podmínkou, že česká justice mu musí vyhovět, bude-li si přát obnovit řízení z let 1982-5, a nebude stíhán za útěk z vězení, který není v Německu trestným činem (pokud nedojde ke škodám na životech, zdraví a majetku třetích osob).

Rostislav Roztočil tak měl na výběr ze tří možností:

1. Dostavit se dobrovolně před český soud s rizikem, že po překročení hranice bude zatčen a dodán do výkonu trestu. 2. Vyčkávat a nechat se pak dopravit do ČR policejní eskortou. 3. Uprchnout do další země, která by ho nevydala. Dal sám sobě dobré vysvědčení tím, že zvolil první možnost. Na letišti byl zatčen, dopraven do ruzyňské věznice a ráno přiveden k soudu v poutech. Změnila se procesní situace. Soud musel v souladu s ustanovením § 388 odst. (1) tr.ř. vyhovět německé vydávací podmínce a zrušit rozsudek z r. 1985.

Zdánlivě se tak postavení Rostislava Roztočila zjednodušilo, neboť bez diktátu vydávacích podmínek by mohl dosáhnout obnovy procesu pouze za podmínek, stanovených v § 278 odst. (1) tr.ř. takto: "Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem ... se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly ...odůvodnit jiné rozhodnutí o vině...".

Je nasnadě, že obstarat odpovídající nové poznatky u věci, která se stala zhruba před 30 lety, je obtížné, ne-li nemožné. Obhajoba skutečně nemá v ruce nic dříve neznámého, co by přímo zpochybňovalo popis skutkového děje v rozsudku z r. 1985. V něm a v řízení jemu předcházejícím jsou "hluboké díry", ale to není dle trestního řádu důvod k obnově; mohou být "zaplněny" novou výplní teprve tehdy, dosáhne-li se obnovy s použitím jiných, dříve neznámých důkazů.

Občanské sdružení Šalamoun postavilo návrh na povolení obnovy na okolnostech a skutečnostech, které se zkoumanou materií souvisí nepřímo:

1. Novými okolnostmi je ratifikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která zakotvila v čl. 6 odst. (3) právo navrátilce, odsouzeného v nepřítomnosti, na spravedlivý soud, a přijetí závazku nadřadit ujednání mezinárodněprávních smluv nad národní právo. Soud v r. 1985 tyto podmínky neznal. Německý soud formuloval svou vydávací podmínku s odvoláním na stejný argument.

2. Phillip Janýr již na počátku akce Šalamouna obstaral články dobového rakouského tisku o extradičním řízení proti Rostislavu Roztočilovi, které označují jeho trestní stíhání za intriku čsl. tajných služeb. Ve spisu se nachází jeden článek téhož druhu, ale jednak k němu soud jako k důkazu nepřihlédl a zejména v ostatních článcích jsou uvedeny další informace, tehdy soudu neznámé.

Vlastním pátráním se nám pak podařilo získat indicie, které tvoří uzavřený logický celek a nasvědčují tomu, že legenda, obsažená v novinových článcích, při nejmenším není zcela nesmyslná.

A v tom je právě postavení podezřelého těžší: tyto argumenty již nejsou pro obnovu procesu potřebné a soud se bude jejich prověření bránit.

Dále byly po Roztočilově útěku zveřejněny některé poznatky ze spisu, které měly zůstat utajeny až do projednání soudem, aby bylo možno využít momentu překvapení. Některé budou zcela nepoužitelné, účinnost jiných bude snížena k nule.

Ve věci se již neangažuje občanské sdružení Šalamoun, které tvrdě tlačilo na uznání významu Úmluvy pro rozhodování o povolení obnovy a zejména na prověření informací o možném zásahu čsl. tajných služeb do osudu Rostislava Roztočila.

Útěkem z vězení se určitě změnil vztah některých příslušníků Vězeňské služby k Rostislavu Roztočilovi, jehož postavení v obou věznicích bylo velmi dobré. Několik příslušníků Vězeňské služby přišlo o zaměstnání, jiní byli překládáni, kázeňsky trestáni, jeden stojí před soudem.

Ve všech věznicích se po jeho útěku zostřily nároky na výkon služby personálu. Mnozí z příslušníků Vězeňské služby mu jsou za to jistě "vděčni". Velmi citelnou změnou je samo postavení Rostislava Roztočila. Vrátil se do postavení podezřelého, tedy dosud nevinného, ale současně na něj byla uvalena vazba.

Nezměnil se senát, přestože Šalamoun vytrvale útočil na jeho předsedkyni návrhy na kárné řízení a snažil se ji přimět, aby se z řízení vyloučila. Pátráním v minulosti Rostislava Roztočila jsme zjistili, že nebyl andílek, ale jeho "postoj k lidově demokratickému státnímu zřízení" byl vyhraněně nenávistný, což projevoval i šířením exilové literatury. Emigroval pak ve stejném roce, kdy byla předsedkyně Oldřiška Rysová jmenována soudkyní, tedy kdy se stala nomenklaturním kádrem totalitního režimu. Rostislav Roztočil se tak po 30 letech emigrace šťastně vrátil do rukou příslušnice stejné společenské vrstvy, před kterou utekl. Považuji to za výsměch osudu a charakteristický příznak poměrů, v kterých žijeme.

Způsob, jakým předsedkyně senátu vede řízení, odpovídá jejím začátkům. Hned při zahájení veřejného jednání zakázala pořizování obrazových a zvukových záznamů. Překročila tak pravomoc, danou zákonem o soudech a soudcích, který jí předběžné zakázání pořizování zvukových záznamů neumožňuje.

V dalším průběhu pak zmínila, že návrh sestry odsouzeného neobsahoval argumenty pro obnovu. Ve skutečnosti se před prvním z nich musela sklonit, aby vyhověla německé vydávací podmínce. Do plné krásy vykvetlo její myšlení při rozhodování o vazbě.

Zrušením rozsudku z r. 1985 vrátila Rostislava Roztočila do postavení, v kterém na něj musí být pohlíženo jako na nevinného (presumpce neviny) a má mu svědčit vznešené pravidlo "in dubio pro reo" (v pochybnostech ve prospěch obviněného), kterým se soudci často okázale ohánějí. Praxe je však taková, že se často uplatňuje obrácená zásada "in dubio contra reo" (v pochybnostech v neprospěch obviněného) ve spojení s presumpcí viny.

Tak je tomu i v tomto případě. Soudkyně v podstatě odůvodnila rozhodnutí o vazbě tvrzením, že odsouzený nemá v ČR trvalé bydliště, řadu let zde před uvězněním dlouhodobě nežil, mohl by uprchnout a skrývat se. Nedbala jeho nabídky, že zůstane po dobu řízení v ČR u svého dlouholetého přítele, jenž byl přítomen v soudní síni.

Podle jejího názoru měl Rostislav Roztočil prokázat svou nespolehlivost útěkem z věznice, který soudkyně vyložila jako neochotu podřizovat se soudnímu rozhodnutí. Nejen, že ho znova zbavila osobní svobody, ale poškodila také jeho existenční zájmy. Rostislav Roztočil si od propuštění z vydávací vazby stačil najít slušné zaměstnání, které během vazby určitě ztratí. V jeho věku to věru není radostná událost.

Útěk z vězení je určitě povážlivý skutek a v tomto speciálním případě musím konstatovat, že mne osobně, který jsem měl na starosti jeho agendu ve spolku Šalamoun, vůbec nepotěšil. Nicméně jde-li o útěk nevinného člověka před účinky justičního zločinu, pak jej musíme přijmout jako legitimní protest svéprávného občana proti zvůli státu. Protože Rostislav Roztočil je nyní de iure nevinen, nelze jej za útěk trestat.

Ostatně rozhodnutím o uvalení vazby projevila paní předsedkyně pohrdání německým soudem a neochotu respektovat vydávací podmínky. Německý soud přece zaručil, že v případě, že by se Rostislav Roztočil nedostavil k českému soudu, jej zadrží a vydá. Obavy z útěku a skrývání jsou tedy nadbytečné, protože podezřelý nemá mimo Německa a ČR kam jít.

Její rozhodnutí je ostatně i urážkou "zdravého selského rozumu". Uvalení vazby je přece nadbytečné i z hlediska bezpečí společnosti. Rostislav Roztočil žil od svého útěku v r.1980 řádným životem. Nedopustil se žádného trestného činu ani přestupku, jeho jméno se v databázích německé policie vůbec nevyskytuje. Jeho pobyt na svobodě nikoho neohrožuje. A konečně je jeho prvotním životním zájmem, aby se zbavil cejchu vraha. Proto se nepokusil vyhnout jednání před senátem Oldřišky Rysové, naopak, přicestoval dobrovolně, ač věděl, že může být zatčen. A určitě by se v budoucnu dostavoval, i kdyby nebyl ve vazbě. Nehledě k tomu, že po základním výslechu není účast obžalovaného při soudním jednání nutná, je-li řádně zastoupen obhájcem.

Výsledná bilance útěku z vězení je pro Rostislava Roztočila spíše nepříznivá. Jeho tvrzení, že utekl, aby upozornil na svůj případ veřejnost, protože měl obavy, že by jinak nedosáhl obnovy procesu, odporuje skutečnosti, že v době útěku již bylo nařízeno první veřejné jednání k návrhu na obnovu. Prosazení obnovy by nebylo automatické, jako pod vlivem německých vydávacích podmínek, ale zřejmě bychom ho dosáhli, i když možná až cestou podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Podnět byl ministerstvu předložen a jeho projednávání by pokračovalo automaticky po zamítnutí návrhu na obnovu procesu.

Změna podmínek vedení řízení a únik informací ze spisu poněkud oslabily sílu argumentů, zpochybňujících rozsudek z r. 1985. Útěkem dosáhl odsouzený snížení chuti soudu ponechat ho po dobu obnoveného procesu na svobodě. A život ve vazbě je těžší než ve výkonu trestu. Zejména Rostislav Roztočil ztratil rok života, který by možná stačil na vyřešení jeho problému. To je v tomto případě ta největší ztráta, protože čas nám nikdo nevrátí.