Virtuální bohoslužba nejen pro nedůvěřivé nevoliče

Vůle ke smyslu

8. 9. 2006 / Zdeněk Bárta

Podstatu lidské existence vidí Frankl v odpovědnosti člověka za vlastní život. Objevil, že člověk k tomu, aby mohl být šťastný, potřebuje nutně cítit ve svém životě smysl. Smysluplnost však potřebujeme také a zejména ve chvílích, kdy prožíváme a překonáváme nějaké těžké životní situace. Franklova životní zkušenost se opírá především o vlastní zážitky z koncentračního tábora, kde žil s ostatními v každodenním utrpení a ohrožení vlastní existence.

Ve svých vzpomínkách popisuje, jak v takovém táboře upadá jednotlivý lidský život do radikální bezcennosti. Zde bylo velmi těžké nějakou smysluplnost života prožívat a přesto, kdo to dokázal, stal se vůči všem útrapám odolnější a jeho šance na přežití se zvýšila. Z této doby pochází jeho parafráze Nietzcheho výroku: "když ví člověk proč, zvládne skoro každé 'jak'".

Podle Frankla i v situaci zdánlivě totální nesvobody zbývá jakási duševní svoboda postoje mého ,,já``. Člověku, zbavenému v koncentračním táboře všeho, nemůže být vzato jedno důležité: poslední lidská svoboda postavit se k daným poměrům tak, či onak. Zásadně se člověk může i za takových okolností rozhodovat, co se z něho duchovně v táboře stane, zda typický koncentráčník, nebo člověk, uchovávající si lidskou důstojnost. Pro uchování si života v táboře je také důležité zaměřit se k nějakému budoucímu cíli. Kdo již nemůže věřit v budoucnost, je v táboře ztracen.

Právě v utrpení či v jakékoli nepřízni je dána neopakovatelná možnost jedinečného činu, který záleží v tom, jak to vše nedobré přijímáme a neseme. Jednou z Fraklových stěžejních tezí je, že člověk nemůže na smysl čekat nebo jej pouze hledat, ale musí smysl světu aktivně dávat. Člověk musí za smysl svého života převzít odpovědnost. Právě v tom tkví lidská svoboda. Nikdo nemusí být vláčen svým osudem, ale může svobodně svým postojem vlastní osud utvářet.

Vůle člověka ke smyslu může být také zmařena. V tomto případě mluví logoterapie o ,,existenční frustraci``, která může vyústit v neurózu, kterou můžeme nazývat termínem ,,noogenní neuróza`` (noos = mysl, duch.).

Všechno tohle se mi promítá při častých rozhovorech s lidmi o stavu světa a naší země zejména. Mnoho lidí je frustrováno stavem společnosti, jsou neerotizováni až k jakési koncentráčnické netečnosti vůči smyslu vlastního života i smyslu společnosti, ve které žijí. Dobrým příkladem je až jistá pýcha na rezignaci základního principu demokratické společnosti, totiž ona "hrdá" proklamace, s níž ten či onen prohlašuje, že nechodí k volbám -- a to ani do místních zastupitelstev. Ani třeba referendum v Brně, které mělo rozhodnout o velkých penězích Brňáků za případné přemístění nádraží nebylo platné, protože to těm Brňákům prostě bylo fuk a k referendu nepřišli.

Tento postoj znám velmi dobře z věznic, kam chodím, kde mnozí odsouzení naprosto rezignují na jakoukoliv odpovědnost za svůj další osud -- a tím i na ten díl vnitřní svobody, který jim i ve vězení je dán. Je poněkud tristní, že tuto kriminálnickou neurózu sdílí tolik spoluobčanů. Podtrhuji: spolu-občanů, nejsme přeci nevolníky. A protože s Osvobozenými pověděno "čtěme Bibli, tam to všechno je", podívejme se do biblické knihy zvané "Židům" a nechme se oslovit jejím poselstvím.

Nevíme kdo tuto knihu psal, ani přesně komu, ale je to jakési kázání, které neznámý autor psal kolem roku 95, tedy v době, kdy začalo první rozsáhlejší pronásledování křesťanů za císaře Domitiana. Ze zmínek v knize (Žd 12,4) se dá však usoudit, že se tehdy snad ještě nejednalo přímo o krvavý teror, který nastoupil později, spíše šlo o xenofobní výbuchy nevole obyvatel starověkých měst vůči křesťanům, stejné, jako se vždy znovu objevovaly i vůči Židům. Některé náznaky ukazují (Žd 11,25n), že křesťany tehdy ohrožovalo ještě víc než fyzické násilí spíše pohrdání, které "normální" společnost projevovala vůči lidovému hnutí, kterým prvotní křesťanství bylo. Byla to již druhá generace křesťanů, už se začínala po prvotním nadšení otců projevovat jistá unavenost, ztráta smyslu, frustrace z postupného uvědomování si, že vláda pravdy, lásky a spravedlnosti nezačala ani nezačne naráz, ale že je to vlastně celoživotní a celodějinný zápas, je to "běh na dlouhou trať.

A to již jsme u našeho dnešního textu:

První verš -- "Vytrvejme v běhu!" Metafora závodního běhu (agwnse v Novém zákoně objevuje častěji, ale v této knize jde právě nikoli o sprint, ale o maratón. O běh na dlouhou výdrž. Proto také autor nabádá k odložení "všeliké přítěže" a všeho "pod nohy se pletoucího" hříchu.

Vinou církevního puritánství se nám jeví slovo hřích jako nějaká sladká neřest; zde (a nejen zde) je však položen důraz na to, že hřích je něco tíživého, nešikovného, co vadí a brzdí v běhu jako dlouhé šaty, co se pletou při běhu pod nohy, něco, co může způsobit i pád na zem, či úplný konec závodu. Hřích je, logoterapeuticky řečeno, ztráta vůle k pozitivnímu smyslu života, odmítnutí Boží výzvy k smysluplnému, odpovědnému a svobodnému životu.

Výzvou, pobídkou a pomocí proti tomu je nám "oblak svědků", martyrů, kteří jsou vyjmenováni v předchozím textu. Ten maratónský běh života neběžíme každý sám, nýbrž ve společenství vzájemného podpírání, pomoci a povzbuzení. Vzpomněl jsem si na tento biblický text, když na mne kdysi naléhali (i fackami) v cele předběžného zadržení příslušníci StB, abych s nimi začal kolaborovat. Právě představa kamarádů venku, i vzpomínka na svědectví osobností, kterých si vážím z minulosti; to pomyšlení, co by tomu řekli a jak bych vůči nim obstál -- to mne povzbuzovalo i napomínalo, abych na něco podobného ani nepomyslel. I to znamená třeba ten oblak svědků.

Verš druhý -- "s pohledem upřeným na Ježíše." Každý máme svůj oblak svědků, kteří běží s námi ten maratón života. Mohou to však docela dobře být kumpáni ze čtvrté cenové skupiny, či dokonce z kriminálu. Ti nám k nalezení smysluplného života, odpovědnosti a svobodě moc nepomohou.

Proto autor specifikuje styl i cíl běhu -- je jím životní cesta Ježíše, který trpělivě snesl i potupné popraviště, než aby zradil svou cestu, a tak se nám stává pomocníkem, cílem i smyslem života.

Verš třetí -- "Myslete na to, co všechno on musel snést od hříšníků...! Spíše: porovnávejte, či vzpomeňte na to, co on snášel, když je vám zle a hrozí, že kvůli únavě ztratíte smysl a naději. Je to tak -- jsme schopni krátkodobého vznětu, revolučního nadšení -- při dlouhodobém šlapání ale ztrácíme nejen dech, ale i smysl a cíl cesty. Únava, dlouhodobé střetávání s lidskou podlostí, zlobou a hloupostí -- prostě s hříchem -- to vše nám podlamuje síly. To právě zlo potřebuje -- namluvit nám, že není žádného jiného smyslu, než živočišného přežívání. To se potom snadno stáváme obětí manipulace a zotročení.

A ještě verš dvanáctý -- "Proto posilněte své zemdlené ruce...." Ze svědectví svědků o pravém smyslu života -- minulých i přítomných - z jejich podpory a pomoci; z důvěry v Ježíše a v porovnávání se s jeho trpělivostí i utrpením (v řečtině je stejný výraz pro oboje) nacházejte sílu k dalšímu běhu po dlouhé trati.

Nesete si spoustu zranění a bolestí, je vám často mizerně a zmocňuje se vás rezignace, strach a chuť se na všechno vykašlat. Ale nevzdávejte to! Má to smysl! Cítíte se jako chromí, všude temno, ale naděje přeci, a víra -- s Charlotou Masarykovou řečeno -- jsou jako svíce, jejíž světlo je o to potřebnější, oč více se smráká! Stojí za to tou vírou a nadějí -- a láskou do slavné trojice -- posvítit na tu cestu před sebou sobě i druhým, kteří někdy jsou svědky vám, někdy ale za svědky potřebují oni vás! Mějte a rozdávejte víru ke smyslu života!

Amen

Vytisknout