Lidé si většinou myslí, že vědí, že dokáží říci, jak se věci mají, a třebaže se zdržují v poslední době stále více zaujetí jakéhokoli názoru v náboženské oblasti, přesto svým konáním dávají najevo, že mají jasno, ba že mají jasno natolik, že necítí vůbec důvod si některé otázky klást. Ale právě to jasno je největší zbabělostí a zpovrchněním života. Byť by se člověk pokládal za věřícího křesťana sebevíce, minul se s vírou absolutně, má-li v ní jasno. Víra není soustava pojmů, doktrína církve, množina historických či vědeckých fakt. Je to otevřenost vůči tomu druhému, který je jiný a který hovoří. Proto je víra vztah. Ve vztahu není nic jasné, proto také stojí na bolestné naději i lásce. Ten, kdo má jasno, žije pouze pro sebe a všechno přizpůsobuje své jasnosti na úkor druhého. Je-li však někdo ve vztahu, je na cestě od sebe k druhému, neví, co bude za rohem, v bázni a chvění láskyplné naděje, tolikrát pokořené, se ptá a rozhodně nemá jasno. Nijak jinak nelze poznat nevyslovitelná tajemství víry.

Evangelní zvěst o tom, že Stvořitel miliard galaxií se vtělil do malého děťátka v Betlémě, je tu pro nás nikoli v tom smyslu, abychom ji přijali, nebo nechali být. Jaká by to jen byla pýcha chtít tu zvěst našim ubohým rozumem pochopit, analyzovat, posoudit její pravdivost! Nikdo nedokáže vysvětlit, co vlastně chce říci. Je tajemstvím, otázkou, apelem. Zní v ní slovo toho druhého, který je jiný, neuchopitelný, ba možná i nejsoucí (možná že nejsoucnost je jsoucí ve zcela jiném, plnějším smyslu než všechno to pomíjivé, krvavé "bytí" plné křivd a zmaru). To, že je možné vůbec vpustit do života představu vtěleného Boha, Spasitele rodícího se v bídě ponížení, aby přinesl lásku, pro niž bude přibit ke kříži a umře v nejhorších mukách, aby byl vzkříšen, to že je možné otevřít se slovu druhého, který překračuje banalitu života, to je velké svědectví o lidské naději v možnost a smysluplnost necynické nejasnosti láskyplného čekání na pravdu, která přece nemusí být tak banální, plochá, egoistická, jako je pravda všech těch, kdo mají jasno.

Vánoční události jsou znamením, které přehlížejí zrovna tak sváteční promluvy farářů jako smích požitkářských ateistů či hemžení beznázorové masy za zajímavějším kouskem cetky do korýtka rozchrochtaného konzumu. Jejich zvěst je pro tyto lidi neslyšitelná tak jako betonový blok nemůže slyšet houslové adagio. Hlavní rozdíl je však v tom, že beton nikdy nebude cítit samotu, potřebu lásky, nikdy nebude plakat, umírat, nikdy se nebude tváří v tvář osud ptát na smysl svého života -- kdežto člověk, ať už je jakýkoli, bude i v té největší sebejistotě či ve své dokonalé beznázorovosti kdesi na dně své duše cítící, rozechvělou bytostí, k níž se vánoční poselství obrací, aby ji vytáhlo, očistilo a proměnilo k životu věčnému.