25. 12. 2006
Vánoce jako DIYNarodil se Kristus Pán, veselte se. To je ta nejlepší rada, pokud v něj věříte. Anebo se na Krista Pána vybodněte, protože jeho kult není pro Vánoce - dva tisíce let po jeho obecně uvažovaném narození - nijak významný. K tomu, abyste o Vánocích povýšili svou vlastní existenci na duchovnější úroveň než obvykle, Ježíše nepotřebujete. Vyjádřit náklonnost blízkým lidem, takzvaně se "zastavit" nebo se vymanit z každodenního ubíjejícího stereotypu můžete za naprosté neúčasti Ježíše. Ježíš je možnost, ale pouze tolik, tak proč stavět leninské mausoleum jeho (ne)smrtelnosti. |
Pravda je, že Vánoce jsou daleko hlouběji součástí podstaty lidstva, než je skrz křesťanský mýtus zřejmé. Není náhoda, že se Ježíš Nazaretský narodil v tomto období, a je jedno, jestli to bylo na konci prosince, nebo na začátku ledna. Kdy jindy by se měl narodit ten, kdo přináší světlo, božskou substanci, v boji s temným chaosem (vánoční stromeček nezáří jen tak po nic zanic), než v období zimního slunovratu, kdy temnota vládne nad světlem jako nikdy jindy? Slavnosti slunovratu byly celebrovány starověkými civilizacemi dlouho před příchodem Ježíše na svět a ještě déle před tím, než se podařilo z této události vytvořit kult. Přitom není "pohanská" radost nad příchodem světla o nic menší, než zážitek z velkého dramatu, kde světlo je personifikováno postavou božího syna. Naopak mi připadá více upřímnější a otevřená skutečně každému, nejen lidem, kteří velkolepé drama o Ježíšovi ke své existenciální katarzi skutečně potřebují. Unikátní "bezbožné" prostředí poskytuje v souvislosti s Vánocemi skvělou možnost dokumentovat zdánlivou spojitost institucionálních celospolečenských událostí s jejich domnělými kořeny. Příliš mnoho lidí si neklade otázku, jak je to možné, že během komunistické (ale ani nacistické), a tedy výjimečně antireligiozní totality, nedošlo k žádnému omezení vánočních svátků a dokonce ani z náboženského hlediska významnějších Velikonoc. Co více spojovalo náboženskou společnost, než společné uctívání svých kultů? Žádná agresivní ideologie by nepodstoupila takové riziko, aby tyto spojníky nechala dále působit na společnost a řezat si tak větev, na které sedí. Leda že by samotná podstata toho, že lidé na přelomu prosince a ledna slaví a něco uctívají, nesouvisela s relikvií nepřátelské ideologie. Nikdo asi nebude namítat, že každou relikvii je nutné vnímat jako prostředek, nástroj k dosažení určitého cíle. A jestliže nějaká relikvie postrádá tyto vlastnosti, nemá význam. Chci-li slavit Vánoce, chci-li slavit opakované vítězství světla nad temnotou, chci-li slavit to, že tento koloběh zůstává zachován, aniž bych tomu dával podobné významy přesahující konsenzus tzv. rodinných svátků, nemusím kvůli tomu chodit do kostela, abych vzdával úctu něčemu, v co nevěřím. Chodit do kostela na "půlnoční" je v takovém případě spíše východiskem z nouze. Mnoho okolností, ať už komunismus nebo horizontálně i vertikální vzrůstající blahobytnost, působí vyprazdňování původně platných forem uctívání. Během komunismu samozřejmě nebylo možné uctívat Vánoce oficiálně jako oslavu narození spasitele nepřátelské ideologie, takže Vánoce se rázem staly svátkem bez ideologického opodstatnění. Vánoce tím samozřejmě byly silně degenerovány na automatické provádění naučených rituálních úkonů. Pokoušet se jim navracet to, co za nimi dříve stálo, se tak zdá být vcelku logické. Pokud se ale pozorně rozhlédneme po současné, výjimečně sekularizované společnosti, zdá se mi absurdní, abychom si jednou za rok, za asistence médií, která pouze mechanicky přejdou z všední tématiky společenských deviací na "pozitivní" vánoční tématiku, organizovaně vzpomněli na to, že se jakýsi "náš Pána spasitel" narodil. Skutečně je možné takovou událost vidět jako alfu a omegu vlastního života, ale působivost dramatu Ježíšova života končí tam, kde končí víra v něj. Není možné, abychom nadále chtěli společně vztahovat ruce nebo myšlenky k jedné modle, když se chceme účastnit společenského rituálu. Vytahovat jednou za rok Ježíše ze skříně (chodit do mausolea) smysl současným Vánocům dát nemůže. Není vůbec nutné mít společnou modlu, a přece lze být součástí rituálu. Současnost je taková, že v ní koexistují naprosto odlišné náboženské (anebo vůbec kulturní) komunity a skupiny, které přitom dodržují stejné zákony a nesou i další společné znaky celistvé společnosti. Slavnost slunovratu má proto jiný význam než v době jednoho kultu. Snad ještě větší a důležitější -- může být oslavou vzájemné odlišnosti a respektu. Kdo chce jít do kostela, ať jde, ale kdo chce na rockový koncert nebo být chvíli doma a nikam se nehnout, jet na hory nebo být chvíli sám se sebou, ať je. A kdo chce každý rok slavit zimní slunovrat vždycky jinak, ať to tak udělá. Vánoce v režimu DIY jsou nejlepším způsobem, jak jim v době, kdy každý symbol má svou tržní cenu, zachovat netržní smysl. |