Silla mi dává další misku čaje, civilizovaného chování, jako je pití z hrnků, jsme se vzdali už dávno, do hrnku se stejně moc čaje nevejde. "Cožpak Amélie ještě pořád telefonuje?" ptá se Céline zrovna, když Amélie vyjde ze svého pokoje a položí telefon zpět na stůl. Začnou mezi sebou hovořit francouzsky, ale Silla je rychle přeruší a upozorní je, že v tomto bytě se mluví jen španělsky. Silla ale rozumí francouzsky -- já ne.

Z legrace, abychom rozčílily Francouzky, začneme obě mluvit německy. Německy rozumím téměř všemu, což je něco, co u mě nebylo automatické. Otročila jsem ve snaze zvládnout tuto nemožnou řeč po dobu šesti dlouhých let a jediné, co mi z toho zůstalo, je moje schopnost německy "rozumět". Vím, že je to moje vlastní chyba, necvičím se v mluvení německy. Takže bohužel dokážu Sille říct německy jen pár slov, ale ona mi rozumí ví, že může německy mluvit zcela volně a že já rozumím, co říká.

Je to zvláštní metoda, která je příhodná, když potřebujete cizí jazyk, když chcete hovořit o věcech, o nichž nechcete, aby jim rozuměl každý, anebo když nemůžeme nalézt vhodné slovo ve španělštině, často zjišťujeme, že si rozumíme, když to zkusíme holandsky nebo německy. Včera večer jsme byli na diskotékách. Byla to další typická noc z oněch mnoha nocí, které sdílím s těmito vynikajícími dívkami.

Je to pokaždé totéž: asi v devět nebo v deset hodin večer přijdu k nim do bytu, kde povečeříme, je to standardní vegetariánská směs s těstovinami, kterou uvařila Silla. Pak uvaří Amélie kávu, zesílíme hudbu a z kuchyně přijdou do obýváku lahve, kde sedíme kolem kulatého skleněného stolu a každá už tam máme své místo.

Moc mi nevyhovují módní stylové židle ze sedmdesátých let, které patří k tomuto stolu, jsou spíš na dívání než na sezení, takže vždycky svou židli odkopnu a stulím se do pohodlného křesla, což znamená, že sedím v podstatě s rameny na úrovni stolu, ale aspoň mě nebolí záda. Tenhle byt se stal mým druhým domovem, jsem tady čtvrtou, i když neoficiální bydlící.

Měla jsem opravdu štěstí, že jsem se seznámila se Sillou hned onoho prvního večera, kdy jsme se všichni sešli se zahraničními studenty. Nastěhovala se do jednoho bytu s Céline a s Amélií a tak vzniklo kvarteto, bratrství čtyř. Všichni studujeme na "Universidad del Salvador" až na Amélii, která nemá studentské vízum, a tak ji na té škole ke studiu nepřijali. Naštěstí UCA, Katolické univerzitě, to nevadí, a tak Amélie studuje tam. Znamená to ale, že musí z Argentiny každé tři měsíce odjet a vrátit se na nové turistické vízum.

Blíží se konec jejího prvního tříměsíčního pobytu, a tak plánujeme, že pojedeme na víkend do Uruguaye. Já bych sem bývala také ráda přijela bez studentského víza, ale musím studovat na USAL, na Spasitelově univerzitě, protože má univerzita ve Skotsku s ní má styky. Proto jsem musela projít skutečným mučením, než jsem to studentské vízum dostala. Nevěřili byste, jak obtížné to bylo získat to ošklivé, bezvýznamné razítko do pasu! Celý proces úsilí dostat se do Argentiny byl velmi pomalý a bolestný.

Jako studenti hispanistiky musíme všichni strávit rok v zemi, kde se hovoří španělsky, a tak jsme to všichni organizovali a plánovali. Většina z nás jela do Španělska a jen hrstka z nás odcestovala do Jižní Ameriky. Chtěla jsem jet do Argentiny, protože jsem čtyři roky měla argentinského přítele, jednou v létě jsme v Argentině strávili dva měsíce a okamžitě jsem si to tam zamilovala.

Od ledna jsem začala plánovat všechny záležitosti, nutné k tomu, abych sem mohla přijet, ale neodvážila jsem se pomyslet si, že budu čelit milionům problémů. Tak se pohodlně usaďte, protože vám teď budu o všech z nich povídat. No, možná že ne o všech, to bych zase dostala epileptickou ruku, kdybych se je všechny snažila popsat.

Nejprve vznikl problém, na kterém velvyslanectví mám žádat o vízum do Argentiny, protože žiju a studuju v Británii, ale jsem z Holandska. Sdělili mi, že to můžu zařídit v Holandsku a když jsem je upozornila, že budu mít v Holandsku před cestou do Argentiny jen měsíc, že už jsem si koupila letenku, aby využila její levné ceny, řekli mi, že to bude časově úplně stačit.

První den, co jsem vstoupila na půdu argentinského velvyslanectví v Holandsku, řekli mi, že budu potřebovat nejméně dva měsíce na to, než dám dohromady všechny dokumenty na žádost o vízum, že "doba, po kterou budeme vaši žádost zkoumat a přijímat, v tom ještě ani není zahrnuta". Zuřila jsem a strávila jsem čas, který jsem měla strávit s rodiči a přáteli, než odjedu na rok do zahraničí, tím, že jsem křičela na různé oficiálně vyhlížející byrokraty na různých oficiálních úřadech velmi neoficiálním jazykem!

Cestovala jsem křížem krážem po Holandsku, posílali mě od čerta k ďáblu pro nejrůznější razítka a podpisy a všechno to stálo peníze! Nedala se zařídit jediná věc bez neustálého vytahování peněženky. Měla jsem dokumenty s třemi podpisy a dvěma razítky, za všechno jsem zaplatila. Mé úsilí pak však náhle skončilo, když jsem prostě nemohla a nemohla jeden oficiální dokument vůbec získat. Čekala jsem a čekala. Pak už jsem začala rozesílat výhrůžky smrti na všechny strany.

Nezbylo mi nic jiného než ignorovat let, jímž jsem měla cestovat to Argentiny už za čtyři dny, a koupit si novou letenku. Problém. Celé Holandsko se rozhodlo odstěhovat se do Argentiny. Z Amsterodamu do Buenos Aires létala letadla každý den, některá možná s mezipřistáními na různých místech, a byla to velká letadla s množstvím cestujících, ale byla všechna plná. Ani se to nedalo vyřídit penězi, prostě nebyly k mání žádné letenky. Až jednoho dne jsem konečně jednu letenku našla, třikrát tak drahou než svou původní letenku, až za měsíc. Těsně před tím, než na univerzitě v Buenos Aires měl začít školní rok.

Dál jsem čekala na ten zoufalý cár papíru a když jsem ho konečně dostala, dívala jsem se na něj s pohrdáním, jak bezvýznamný vypadal, a běžela jsem zase na velvyslanectví. Pak po mně ještě chtěli lékařskou zprávu. Za to jsem taky musela zaplatit z vlastní kapsy, protože v Holandsku nemám zdravotní pojištění, protože tam už nežiju.

Kdyby člověk onemocněl, rád by za doktora jistě zaplatil, jenže teď jsem byla nucena jít třikrát k lékaři jen proto, aby zaškrtal kolonky na množství papírech ohledně toho, které všechny nemoci nemám. Když mi lékař sdělil, že získali rentgen mých plic, aby dokázali, že jsem opravdu tak zdravá, jak se praví v dokumentaci, prohlásila jsem, že se všichni zbláznili a všichni jsme se pěkně smáli, jak je to celé absurdní.

Rozhodli jsme se, že to všechno pošleme Argentincům, jak to stojí a leží, jestli budou protestovat. Nikdo se neozval.

Vrcholem bylo mé potěšení se setkání s argentinskou velvyslankyní, samotnou zlou čarodějnicí z jihu! Pomyslela jsem si, jestli budou všichni v Argentině takoví, jaká jsi ty, a jestli tě vysílají do zahraničí jako vzorek tamějšího obyvatelstva, pak si můžete tohle vízum strčit víte kam, protože v tom případě ho potřebovat nebudu.

Pak, o měsíc později, jsem seděla připoutaná a s veškerou elektronikou vypnutou při startu letadla Boeing 747 z Amsterdamu do Sao Paola, přímo do Argentiny. Podařilo se mi to. Podařilo se mi tak dlouho otravovat všechny učitele a byrokraty na mé univerzitě ve Skotsku, že jsem je přesvědčila, aby mě pustili do Argentiny, pronásledovala jsem všechny ty krysy, kteří si říkají funkcionáři, zaplatila jsem za každý pohyb jejich prstů, odolala jsem snahám čarodějnice proměnit mě v krávu, aby si mě mohla upéct v neděli k obědu, a tak tady jsem.

Ležím na zemi v bytě kamarádky a bolí mě hlava z kocoviny po propité noci v Buenos Aires. Stálo to za to? Ale samozřejmě, udělala bych to milionkrát znovu! Jsem tady doma. Našla jsem to přátele, o které jsem přišla kdesi při přechodu z tohoto života do života dalšího. Seznámila jsem se s novými lidmi, které mi tento život připravil jako překvapení, aby byl zajímavý a čerstvý. Nalezla jsem se. Znovu a znovu. Téměř jsem se předtím ztratila, topila jsem se, hlavu pod vodou, snažila jsem se vynořit, uprostřed trápení v neuspokojivém vztahu.

Dlouho jsem se z toho pořád nemohla dostat, až jednoho dne, kdesi uprostřed mé honičky byrokratů, krys, na které jsem musela házet peníze i za jediné jejich kýchnutí, jsem najednou zjistila, že mám ruku nad vodou a že se dokážu vytáhnout za smradlavé, mokré dredy z vody na pevninu. Tak jsem jela, sama, svobodná, do jeho země, ale bez něho.