Postmoderní rizika a nedostatečnost mandátu reprezentace jsou novodobým projevem postupného selhávání dosavadního systému politiky.

Jinak řečeno: jedná se o to, jak zajistit, aby přepis obecné vůle, vyjádřený reprezentací, byl při aktu rozhodování v souladu s konkrétní jedinečností výkonu moci. Jiná věc je, zda-li je to vůbec možné, ale současný systém politické reprezentace vzešlé ze standardních voleb nijak nezajišťuje, aby tento soulad nešlo zpochybnit.

Problém je dále v tom, že zatímco pro samotný výkon moci zdánlivě existuje oprávnění k vykonávání, a to v podobě reprezentace mandátu, pro cíl jeho využití se už nedostává legitimní podpory.

To znamená, že pro jednotlivé akty vládnutí, např., rozhodnutí o rozsahu sociální sítě či solidarity nechybí mandát takto činit, ale nedostává se podpory pro "zadání" jak to učinit.

Ještě jinak řečeno: jedná se o nedostatečnost zdůvodnění, proč jedinečné rozhodnutí bylo učiněno na úkor jiné jedinečnosti

Neboť akt výkonu moci je vyjádřen v jedinečnosti konkrétní procedury, to znamená v tom, jak se něco provede, která vždy vytěsňuje jinou možnost jedinečného provedení. Tedy uplatnění jiné verze či postupu, což omezuje suverenitu obecné vůle.

Ta totiž nedisponuje žádnou konkrétní jedinečností, neboť je pouze převáděna na zastoupení.

Spor jedinečností výkonu moci tak snižuje oprávnění reprezentace, zpochybňuje samotný projev obecné vůle.

K tomu, aby se určila oprávněnost použití určitého postupu by bylo zapotřebí nové instance "rovnováhy" mezi poskytnutím pověření od voličů a odchylkou, danou konkrétním provedením jinak obecného zadání.

Jedním z nezbytných projevů "odchylování" konkrétních kroků vůči obecnému zadání je vyjádření dopadů, které toto poskytnutí oprávnění bude mít na voliče samotné.

Lze tedy hovořit o implicitním riziku zastupování, neboť zjevně chybí instance odpovědnosti za náklady, které voliči svým převodem vůle na zprostředkovatele vlastně ponesou.

Řekněme náklady za to, že mezi svěřením mandátu k zastupování a výkonem daného mandátu bude vždy mezera, jistý nesoulad.

Můžeme je označit za kalkulaci "nákladů zdrženlivosti", či rovnou sebe-omezení, kterou si voliči tímto aktem sami kladou, aniž by je ovšem povětšinou vůbec znali.

A navíc, spoléhat na přetrvávající étos protestantské etiky je v současné době poněkud zavádějící.

Neboť "náklady zdrženlivosti" nejsou nikdy součástí přenosu oprávnění, nejsou součástí žádného politického zadání jaksi předem, prostě z toho důvodu, že kalkulace jejich výše je mimo rámec "smlouvy" mezi politikou a společností.

Nelze totiž předem vyloučit, že výkon zastupování se bude míjet se zájmy těch, kdož toto pověření poskytují.

Vydávat tudíž jednotlivá politická rozhodnutí za výstupy, které naplňují očekávání nebo vycházejí vstříc obecné vůli je samo o sobě sporné, pokud není předem uveden alespoň přibližný rozsah "odchýlení", řekněme "položka zátěže" a její rozložení na jednotlivé skupiny a vrstvy.

Především z toho důvodu, že každá takováto zátěž je vlastně svého druhu daní za to, že voliči vůbec něco chtějí, aniž znají dopady svých preferencí.

Dovedeno do důsledků, zcela zřejmým efektem takto pojatého přenosu vůle voličů je obecné uvalení břemena za jejich "oprávněnost" volit.

Politická reprezentace tak vlastně sankcionuje subjekty politické vůle za to, že plní nároky formátu demokracie a činí tak přímo z definice.

Odměnou vůle k volbě je riziko nákladů za to, co jsme nevolili.

To znamená, zátěže za samotnou reprezentaci.

Vlastním rizikem zastupování je tak neustálé rozšiřování nesouladu mezi pověřením a jeho vykonáváním. Z logiky systému politické reprezentace je totiž nelze uvést v jedinečný soulad.

Postup vyprazdňování pojmu politické reprezentace tak postupně začíná nabývat podoby techniky mizení, ovšem s tím, že "mizející" je samotný obsah obecné vůle, který víceméně nenápadně nechává rozpoutávat mohutné síly odstraňování.

Řekněme exkomunikaci těch, na něž se odvolává.

"Každý člověk, který usiluje o moc se sám izoluje a přirozeně směřuje k vyloučení sebe sama z dimenzí ostatních: všechny techniky, které mají rozpoutat sílu jsou technikami mizení.."

Virilio: 1991:23

Vzniká tak fenomén prázdné reprezentace, aktuální zastupování něčeho, co směřuje k vyloučení se z dimenze voličů.

Otázka tohoto rizika tedy zní, kolik obecné vůle má projít režimem přepisu na systém reprezentace, abychom riziko nákladů za "prázdnou reprezentaci" vůbec akceptovali.

Neboť důsledky jsou nasnadě: Riziko prázdné reprezentace znamená "...nevyhnutelnost nejasné situace, v níž začíná platit ekonomie nejistoty" na úkor společenského řádu.

Bauman: 2004:88

Problém reprezentace má ovšem ještě jedno sporné hledisko:

Řekněme problematické spojení mezi obecnou reprezentací a dílčí kompetencí: tedy zastupováním jako převodem pověření měnit obecné na jednotlivé.

Zjednodušeně řečeno: zatímco reprezentace je obecnou kategorií, kompetence už znamená konkrétní postoj. Tento nenápadný přesun obecného na jedinečné ale není součástí pravidel politického řádu.

Lze říci, že pro tento převod neexistuje jasný mechanismus.

Mandát totiž automaticky generuje předpoklad o rozhodování ve věcech veřejných, aniž by se ovšem legitimizoval druhý krok. Řekněme ověření možnosti využívat svěřený mandát v určitém odborném rámci.

Už zmiňovaná mezera mezi zastoupením a rozhodováním vede k důsledkům, jež lze nazvat rizikem post-demokracie:

Spočívá totiž v tom, že odborné rozhodnutí lze přenést na nevolené instituce či organizace, aniž by tyto pro danou oblast měly politické pověření.

A to i přesto, že vycházíme z předpokladu, že post-demokracie je stav politického uspořádání společnosti, v němž je značné míry zpochybněna samotná konstrukce reprezentace.

Problém "kompetence" tak lze odsunout či přenést, aniž by ovšem šlo stejným způsobem přenést samotný mandát.

Politická reprezentace může nechat přenést otázky kompetence na jiné subjekty společnosti, aniž ovšem zpětně dohledává legitimitu pro případ, že jejich stanoviska použije při rozhodování.

Převzatá kompetence tak může obcházet samotný systém reprezentace, neboť mandát sám o sobě kompetencí bohužel či bohudík není a nějaké věcně "zdůvodněné" stanovisko je k rozhodování zapotřebí.

Riziko uvedeného postupu potom spočívá v tom, že v čím dále komplexnější společnosti bude zapotřebí spíše legitimity pro kompetenci než jenom vágní oprávnění k reprezentaci.

Politika zastupování tak může být vytlačována politikou "zvláštního zacházení", neboť pro určité oblasti to ani jinak nepůjde.

Máme na mysli např., současné vojenské strategie, koncepce jaderných energií, telekomunikací, atp.,

Dovedeno do důsledků: politická reprezentace jako forma zvláštního zacházení s pověřením k vládnutí začíná nabývat podoby pouhého prostředku, řekněme čistého nástroje, který je nutné použít, aby byla vyvolána technika síly k jejímu uskutečnění.

Hovoříme o čistém zprostředkování.

A konkrétní akty vládnutí nabývají podoby "předvádění zprostředkování", neboť samo politikum se stalo pouhým prostředkem.

Důvod je zřejmý a ukázal nám ho velmi přesvědčivě A. Badiou:

žijeme ve spektakulárním státě, který je, jako většina jiných států, založen nikoliv na společenské vazbě, jejímž vyjádřením by měl být, ale na zákazu jejího zrušení.

Nelze než doplnit, že politika se v takovémto státě uplatňuje jako čistá zprostředkovanost, řekněme společně s G. Agambenem, jedná se "..o bytí v prostředku jako nevyhnutelný stav člověka".

Agamben:2003:94

Otázka potom ovšem zní, k čemu budou pověření zástupci vlastně oprávnění z hlediska přenosu obecné vůle, pokud tato "vůle lidu" nebude postihovat složitosti vývoje společnosti a jeho formát zprostředkování?

Za této situace hovoříme o vzniku fenoménu post-demokracie, o výkonu politiky s nenápadným vyloučením veřejnosti, neboť obecná vůle není k dispozici jinak, než skrze takové zastupování, které jednak nebude mít schopnost kompetence v oblastech, jež jsou příliš speciální a potřebují režim "zvláštního zacházení" a dále, nebude rozeznávat onen zásadní rozdíl mezi zastoupením a zprostředkováním, který začíná velmi nebezpečně splývat.

Hovořit v tomto případě o objektech politických zájmu, cílů atp., je velmi nejisté, neboť nejde o objekty, ale o rozdíly, které ještě ponechávají ve hře samotné aktéry hry na veřejnost.

"Zde všude již nejde o to určovat objekty, nýbrž odlišovat diference"

Luhmann:2002:200

Důvod je vcelku zřejmý: Sama podstata reprezentace totiž nespočívá v jakémsi hájení toho, co se znovu - zpřítomňuje, ale v prostém vyvolání prostředku, který vyvolává sílu uskutečnění.

To znamená, že reprezentovat neznamená apriori hájit záměry a pohyb "obecné vůle", ale naznačit proces "předvedení" zájmů na konkrétním zprostředkování. Rizikem post-demokracie je, že ono zprostředkování nemusí být výhradním právem politiky. A co více, spíše je tomu tak, že začíná být doménou zcela jiných instancí: médií, nestátních organizací atp.,

Dlužno dodat, že v poslední době začínají mít navrch právě rozmanité formy mediálního zprostředkování, tele-matické instance, která z politiky činí jen spektákulární kulisy.

A to je přeci jenom méně než málo.

Obecně vzato, právě ve spektakulárním státě ono "předvedení zprostředkování" velmi účinně potlačuje nároky na platnost aktů politické moci a postupně ničí důvěru v samotný společenský a právní řád.

"..nároky na platnost, jež jsou konstitutivní pro kulturní reprodukci života, jako jsou pravda a správnost, přestávají být diskursivně řešitelné tehdy, když jsou pojata jako média řízení a když jsou postaveny na roveň s jinými médii, jako jsou moc, peníze, důvěra, vliv atd.".

Habermas, J. : 2000:15

Můžeme uzavřít: Artikulace veřejného zájmu parciální politickou skupinou /stranou/ je jiného druhu než původní obecná vůle.

Pokud za reprezentaci "obecné vůle" považujeme určitý politický směr, řekněme převládající směřování zájmů skupin a jednotlivců, spojených v jedné straně, které lze ještě učinit veřejným nárokem

( především z toho důvodu, že oslovuje dostatečné procento voličů na to, aby se vyhnul marginalizaci) pak artikulace toho samého zájmu skrze politickou stranu je ovšem zcela jiného druhu.

Neboť pokud by jaksi z definice byl zájem obou vůlí analogický, nejsou strany zapotřebí.

A jsou zapotřebí tehdy, je-li zde jistá diference v jednotlivém, které zastupuje obecné. A zde leží ústřední bod problému.

Reprezentace je problematická už jenom z toho důvodu, že jednotlivé dílčí, máme na mysli stranickou artikulaci problému, zastupuje obecnou jednotlivost.

Nároky reprezentace evidentně nesedí, neboť se jedná o odlišné proměnné.

Vzniká tak specifické prostředí ukazovaného, pouze předváděného zprostředkování, spektakulární stát, (A.Badiou) v němž dochází k postupnému oddělování veřejnosti od politické reprezentace, ke stále hlubšímu rozdílu mezi výkonem politické mocí a oprávněností k zastupování veřejného zájmu, který má být reprezentován.

Reprezentace se stává "zveřejněným nástrojem", projevem oddělení a znecitlivění systému politiky právě tím, že ukazuje člověku jenom tu vnější stranu každodennosti: totiž stát se také jenom prostředkem a nikoliv cílem politiky. Je to pravý opak toho, k čemu politika byla povolána, je to zároveň odmítnutí cesty, po které chtěl jít Kant, a tak se veřejné blaho rozpouští v produkci ekonomie nejistoty.

Ukázání totiž nepřipouští skutečnost, kterou nelze znázornit: to znamená, že všechny problémy subtilního charakteru prostě nebudou předmětem reprezentace a naopak ty, kterou jsou až příliš na očích budou jenom k vidění a nikoliv k praktickému řešení.

Praxe politiky totiž vyžaduje ekonomii volebního zisku, která by měla zohledňovat tvorbu určité nadhodnoty originálního a funkčního řešení problému, ale nikoliv jen úspěšné předvedení tématu "vhodným ukázáním" jako praktické uskutečnění politiky.

Věc se má nicméně tak, že v současnosti se děje většinou pouze to druhé.

To je ovšem přesně to, co posiluje spektakulární stát a vytváří rizika post-demokracie v nebývalé šíři.

Artikulace politických zájmů totiž musí být úspěšná nejen v produkci odpovídajících idejí a systému jejich zdánlivého zastupování: především musí být úspěšná v produkci síly či techniky, která problémy řeší.

Nikoliv ovšem tak, že je prostě nechá zmizet v nekonečných sériích zprostředkování.

Doplňme ještě poslední riziko: které je zároveň nechtěným efektem úspěchu demokracie:

Spočívá v možnosti rychlého nástupu náhradních typů obecného zájmu. To znamená, že od systému monarchistické demokracie přejdeme rovnou k technikám zhodnocování uměle vytvořených typů veřejného zájmu, který se prostě obejde bez mandátů.

Účinná hrozba těchto náhradních objektů zdánlivě veřejné reprezentace spočívá především v možnosti vyřazení samotné politiky jako instance reprezentace ve prospěch sice náhradní, ale efektivní hry kalkulu s dohodami, pro které není potřeba souhlas veřejnosti.

Politika by si potom zabírala jen ty oblasti, které by na ni zbyly, především proto, že vlastně pro nikoho nejsou zajímavé.

Obecně vzato, žijeme ve spektakulárním státě, v němž převažuje hledisko "předvedení zprostředkování" nad hlediskem účinného zastupování politického mandátu.

Reprezentace se v současnosti stává především "zveřejněným nástrojem", projevem oddělení a znecitlivění systému politiky právě tím, že ukazuje člověku jenom tu vnější stranu každodennosti: totiž stát se také jenom prostředkem a nikoliv cílem politiky.

Politická reprezentace jako forma zvláštního zacházení s pověřením k vládnutí začíná nabývat podoby pouhého prostředku, řekněme čistého nástroje, který je nutné použít, aby byla vyvolána technika síly k jejímu uskutečnění. Skutečným rizikem post-demokracie je tudíž vznik technik síly, která rozpoutají systémy "mizení", tzn., čistého zprostředkování, a to především mimo oblast politiky.

Vzniká tak fenomén prázdné reprezentace, aktuální zastupování něčeho, co směřuje k vyloučení se z dimenze voličů.

Literatura:

• Agamben, G.: State of Exception. University of Chicago Press. Chicago. 2005
• Agamben,G.: Prostředky bez účelu. SLON, Praha 2003
• Badiou, A.: Metapolitics. Verso. London,New York 2005
• Bauman, Z.: Individualizovaná společnost. Mladá fronta. Praha 2004
• Bystřický J.: Virtuální a reálné. Sofis. Praha 2002
• Habermas, J.: Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Filosofia. Praha 2000.
• Jameson,F.: Archaeologies of the Future. Verso. London, New York 2005.
• Luhmann, N.: Láska jako vášeň. Prostor. Praha 2002.
• Virilio, P.: The Aesthetics of Disappearance. New York. Semiotext(e). 1991