V bibli je známé vyprávění o tom, jak Židé odcházející z Egypta, jednoho velikého koncentráku, se po čtyřicet let, tj. po celou jednu generaci zbavují na poušti svých kriminálních chytráckých návyků a učí se být moudrým a svobodným národem. Učí se zapomenout nízce arogantní nedůvěru otroků a navykají si hrdě pokornou důvěru svobodných lidí. Neboť: čím svobodnější je člověk, či celé společenství, tím více zná cenu pokorné důvěry, toho nejdůležitějšího civilizačního měřítka.

To biblické vyprávění o putování po poušti je předáváno, čili tradováno, jako každý takový příběh určený k vyprávění čili legenda, nikoli ke vzpomínání, ale k poučení. K tomu, abychom se v příběhu našli, pochopili jej jako nastavené zrcadlo i nám samotným a našim moresům čtvrté či spíše páté cenové skupiny. Stejně tak je to  s příběhem o dvou mužích v chrámu, který vypráví Ježíš v textu pro toto kázání.

Nejprve se však zastavme u Pavlova textu z jeho traktátu určeného římským křesťanům poloviny prvého křesťanského století ze čtení. Ten vzdělaný farizeus, plnohodnotný hrdý Žid, movitý, požívající dokonce privilegia římského občanství, došel k zvláštnímu poznání. Hodnota člověka, říká, se neměří podle jeho zásluh, jeho správné náboženské či kulturní příslušnosti, ale podle jeho pokory před Bohem a druhými lidmi a podle důvěry v to, že životní cesta lásky, naděje, pomoci, solidarity, sociální spravedlnosti dalších Ježíšových návodů k životu je lepší, než cesta pýchy, namyšlenosti, zneužívání moci, nedůvěry a tvrdosti k druhým.

Pouze pokornou důvěrou, která si váží všech ostatních, jakkoli jiných, než jsme my, nalézáme pravý smysl života, říká Pavel. A také, pokornou důvěrou nejvyšší pravdě, která je společná všem lidem bez rozdílu vyznání. Tradičním vyjádřením řečeno: pouhou vírou jsme spaseni a ospravedlněni. Spasení a ospravedlnění je opakem toho, čemu dnes říkáme odcizení a dá se dobře vyjádřit tím výrazem smysl života. A víru je lépe nazývat důvěrou nejen v dnešních časích, kdy si lidé pletou víru s pověrou, ale vůbec, neboť ona biblická víra je vskutku více důvěřováním někomu, spolehnutím na někoho, než přesvědčením, že to či ono existuje, či funguje.

Pavel říká: všichni jsme stejné potvory, jenom své křivárny zastíráme každý více, či méně sofistikovaným způsobem. A ani sebeparádnější maska, kterou světu nastavujeme, nás naší pokřivenosti a z ní plynoucího odcizení nezbaví. Tuto schopnost nalézt smysl života má jen sebeuvědomění vlastní pokřivenosti, biblicky řečeno hříchu, zbavení se pýchy a machrování, a pokorný obrat k oněm ježíšovským, božím hodnotám.

A nyní se vraťme k onomu Ježíšovu příběhu o dvou mužích, kteří přijdou do chrámu. Ten prvý je vzorným občanem, dodržujícím všechna pravidla a řády. Vyjadřuje v chrámu vděčnost za to, že je takový dobrák a že není jako druzí lidé, kteří jsou podle něho vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, či dokonce takoví, jako je ten druhý, který kolaboruje s římskými okupanty.

Ten kolaborant, výběrčí daní pro Římany je asi skutečný lump. Je si toho také vědom a pokorně prosí o slitování. A Ježíš naprosto v rozporu s našimi představami řekne: v pořádku je ten lump, pro svou pokoru. Ten vzorový občan není v pořádku, pro svou nafoukanost.

Tohle Ježíšovo podobenství je v prvé řadě nastavené zrcadlo církvi, která se pokládá za nepostradatelnou, vypočítává své zásluhy z minulosti, stará se o vnější upevnění svých pozic, zdůrazňuje svůj význam pro společnost, ale nemá důvěru v to, že i bez tohoto všeho by mohla existovat a nalézt tak třeba konečně smysl své existence. Církev totiž začne být ježíšovskou, až v ní začnou nacházet přijetí a domov ti, kdo si jako ten výběrčí daní nevědí rady se svým životem, kteří jsou zoufalí a bezradní, kteří hledají smysl života.

Doma se však cítíme tam, kde vnímáme podobné problémy, jaké máme sami a ne tam, kde se bojíme si třeba jen sednout, abychom se nedopustili nějakého faux pas a hostitele probůh nějak nepohoršili.

Křesťané jsou tu od toho, aby jako Kristus přijímali všechny jakkoli zabloudilé, aby bořili přehrady předsudků národnostních, náboženských, politických, aby překonávali mravní povýšenost a tak vytvářeli předpoklady pro skutečnou lidskou pospolitost, kde se lidé budou cítit svobodní a kde naleznou smysl svého života. Ježíšovo podobenství záměrně varuje před nebezpečím, že se církev stane farizejskou, samospravedlivou sektou, pohrdající světem a lidmi v něm, se kterými je ochotna komunikovat jedině jako vševědoucí kantor sekýrující zlobivé žáčky. To ovšem není příliš kristovské.

Ostatně tento postoj je odpuzující už i proto, že je z něho cítit už na  dálku vlastně nedůvěru nejen vůči těm údajně hříšnějším bližním, ale i vůči samotnému Bohu: jednak ti, Bože, nedůvěřujeme, že by to tu bez nás, bohorovných dobráků, vůbec mohlo dobře fungovat vždyť ty to, Bože, moc dobře neřídíš a tak to vezmeme do ruky my. A jednak tě, Bože, vůbec moc nepotřebujeme, protože si stačíme sami se svou spravedlností -- maximálně jsi dobrý k tomu, abys nám sloužil jako garant naší výtečnosti.

Toto Ježíšovo podobenství však je nastavené zrcadlo nejen církvi, ale každé ideologii, která je přesvědčena o tom, že je avantgardou určenou k spáse světa a každému vševědoucímu "spasiteli", který se postaví do čela pochodu ke šťastným zítřkům. Posledních pár desetiletí všech možných i nekřesťanských farizeismů, které stály miliony životů je toho smutným důkazem.

Taková nenápadná, až hloupá věc: pokorná důvěra v to, že nemáme gebír na pravdu a že stojí za to brát druhé vážně a že stojí za to naslouchat návodům na žití ve světě, jak nám je prezentuje to, či chceme-li ten, co/který je nad námi všemi. Pokorná důvěra přinášející pokoj a radost a svobodu a naději a lásku.

Nenápadná věc, a přeci tisíckrát lepší, než arogantní, vševědoucí nedůvěra, že by kdokoli jiný než my mohl mít také třeba pravdu. V církvi, v politice, v rodině -- všude. Nenápadná, a přeci zřejmě jediná cesta k opravdovému lidskému štěstí.

Amen