Vždyť je to tak choulostivé niterné lidské téma. Málo kdo vám vystaví na pranýř své nejniternější city, mezi něž člověk lásku zcela jistě počítá. Mluvíme-li o lásce, ocitáme se na úzkých můstcích mezilidských vztahů a to je půda jak se patří horká. Láska mezi lidmi určuje vzájemnou náklonnost. Bývá křehká a zranitelná. Je to lidské hájemství, do kterému ostatním nic není. Ale to zase prr. Na lásku, musí být dva, aby byla skutečnou a pravdivou láskou. Láska jednotlivce je samolibost, narcismus a tomu se člověk snaží spíše vyhnout. Na lásku musí být dva a právě láska je to, co jejich vztah vytrhává z obyčejných schémat lidského soužití, je to něco, co lidské soužití ochucuje, zkvalitňuje, dává mu smysl.

I bible připomíná, že něco takového, jako je láska, je základem lidského žití. Milujte se, zní hned v prvních kapitolách bible. Milujte se a množte se. Milovati budeš bližního svého... Budeš mít pro svého bližního otevřenou náruč lásky, do které ho budeš přijímat, ať se děje cokoli. Tak bude lidské společenství fungovat. Zní to skvěle, ale co nepřátelé? Na ty máme taky recept: nenávidět ho budeš. Láska pro ty naše, nenávist pro ty cizí. Láska pro dobré, nenávist pro špatné. Velmi jednoduché rozdělení světa, které člověk velmi rád přijme. Jak nebezpečně vrtkavé rozhodnutí. Tam, kde včera panovala ta nejvřelejší láska, dnes zuří ta nejhorší nenávist. I to se stává...

Křesťané si už tak nějak zvykli, že evangelium za nimi přichází s absolutním nárokem. Žádná polovičatá řešení člověče, ale důslednost. Chceš-li milovat, jako že milovat máš, miluj všechny. Tak slyšíme říkat: Milujte své nepřátele.

Teď je dost důležité, co si skutečně pod láskou představujeme. Pokud je nám jenom intimním vztahem dvou lidí, pak nikdy nemůžeme pochopit, jak a proč milovat v množství, a dokonce toho, koho milovat prostě nemůžeme. Je možné, že by tedy byla láska a láska. Jedna láska pro naše vnitřní vztahy k milovaným bytostem a druhá nějaká jiná... Člověk už od Platóna hrozně rád systematizuje a tak hovoří o lásce tělesné a lásce duchovní a o dalších láskách. Bible je v tomhle ohledu krásně staromódní. Podle bible je skutečná a pravá láska jenom jedna. V této lásce jsou k sobě poutáni lidé mezi sebou navzájem i Bůh k nim. Láska je prostě určitá kvalita vztahu, buď mezi lidmi, nebo mezi Bohem a lidmi. Na tomto pochopení lásky je nádherné, že ruší člověkem zaváděnou kontrastní dvojicí láska a proti ní nenávist a dává lásce absolutní pozici. Buď je tu láska. Nebo tu není nic. Když potencionální lidské vztahy čekají na své ustavení a naplnění, volají po lásce. Jen láska jim dá vzniknout. Jinak neexistují. Láska je tedy sám základ každého vztahu, sám způsob života, ke kterému jsme zváni. Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna... dál to znáte, právě tenhle výrok svědčí o absolutně absolutní pozici lásky.

Kdysi a kdesi, možná nyní a právě tady, existuje společenství lidí, kteří věří a vyznávají, že život má smysl. Že život každého jednoho z nás může být součástí života věčného, který pro člověka nachystal jeho ochránce a Pán, Bůh. K tomu čerpají sílu ze Slova, podílejí se na společenství, které mají nejen mezi sebou, ale také s Bohem, objevují a posilují v životě radost. Takhle to viděl pisatel Janovy epištoly a já mám dojem, že jsou to slova velmi aktuální, nezastarala.

Ten pisatel si nedělá iluze o člověku, ví o něm, že často bloudí ve tmě, dělá chyby, trpí vinami. Že je slabý, že se často schovává za sílu slov, vychloubá se a nedokáže se Božích rad držet. Ten pisatel chápe, že se něco takového může stát a to ještě není důvod, aby byl člověk vyřazen. Abychom s ním zpřetrhali své vztahy. Právě tohle je vyjádřeno všemi těmi vzletnými a někdy tajemnými slovy a obrazy. Samozřejmě, že by bylo lepší, kdybychom byli všichni dokonalí, nejsme, Bůh to ví a proto dává člověku jako základ jeho vztahů něco, co dokáže jeho nedokonalost překonat, otevřenou náruč lásky. A často se právě ten, kdo tohle neumí přijmout, podílí na šíření chyb, nedokonalosti, nenávisti. Protože je neumí přebýt láskou. Nevidí smysl života, který je přece ve funkčních a otevřených vztazích. Tam kde se lidé přijímají, kde si nelžou do očí. Proto se o to máme snažit. Není to žádná podmínka: neumíš to, tak nazdar. Je to způsob života.

I pisatel tohoto dopisu rozpoznal, co už jsem zmínil od evangelisty Jana, když řekl: V tom se zjevila Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého Syna, abychom skrze něho měli život. Bůh udělal něco, čím překročil hranice a posunul smysl lidského žití někam dál. I my jsme nyní zváni, abychom prolamovaly hranice a ledy a posouvali smysl existence tohoto lidského společenství někam dál. Abychom ho vymanili z falešného sevření, které člověk tak dlouho budoval: že jsou ti, které má milovat a ti, které nenávidět. Zapomněl tak na jeden znak lásky. Totiž, že láska nerozděluje. Nikdy nerozděluje. Láska vždycky spojuje. Právě o tohle jde, když se hovoří o lásce k nepřátelům. Ne, že jim začneme skákat kolem krku a líbat je. Ale že budeme hledat cesty, které nás přivedou k sobě jako přátele. Co je na tom, že si v nějaké úzkém kruhu rozumíme, že se máme rádi, že se zdravíme, co je na tom zvláštního, vždyť je to tak normální, má to tak být. Má to tak být mezi všemi. Syn, který od Boha přichází, přichází pro všechny. Ten nám dává možnost žít v lásce, pro všechny. Ať nám k tomu Bůh dá odvahu a sílu.