"Media jsou podmínkou demokratické společnosti"

Argument pro tezi

Svoboda medií, jejich právo na "investigační" žurnalismus a právo přinést, komunikovat, sdělovat informace, je chápáno jako záruka a někdy jako i poslední záruka svobody občanské společnosti proti sklonu byrokracie a politické moci vůbec utajovat motivace svých rozhodnutí, různé formy "korupčního" a jinak nekalého chování, kterým se snad ani ta lidsky nejlepší správa nevyhne.

Slovem, svoboda medií je obhajována tím, že je identická s nejvlastnějším zájmem společnosti jako takové. Pouze jak dalece jsou media svobodná, tak dalece je svobodná i společnost, resp. čím svobodnější media jsou, tím svobodnější je společnost jako taková. Media jsou nejen garanty svobody společnosti, media společenskou svobodu, její rozsah a hloubku, přímo vytváří.

Bez medií by společnost "pouhých občanů" brzo upadla do tenat, která jí, jaksi přímo ze své nejpřirozenější podstaty, klade i ta nejlépe to s občanem myslící, nejbenevolentnější a nejliberálnější politická moc. (Přičemž, netřeba snad připomínat, aktuálně existující politická moc snad všech tzv. demokratických, potažmo západních států, je na hony vzdálená demokratické politické moci "ideální".) Media jsou -- dle této koncepce -- chápaná jako přirozený advokát poněkud zpozdilého občana; svobodná media nejsou považována toliko za hlídající psy, ba jsou dokonce přímo chápána za tvůrce demokratického (tj.politicky odpovědného) systému vlády a za klín všech humanizačních snah celé naší industriální a postindustriální civilizace.

Argument kontra

Takto chápat media je však omyl! Je to mýtus, který má legitimizovat nekontrolovatelnou moc medií a nekontrolovatelnou moc politické moci, když tato se naučí jak media využívat. Je to mýtus, který má legitimizovat komplot mediální kliky a kliky vládnoucí. Je to ovšem přímo "zakladatelský" mýtus, podobný mýtům, které vložily do svého historického fundamentu medicína, moderní věda, inženýrské profese, socialismus a kapitalismus a v neposlední řadě ovšem i moderní politická moc tzv. liberální a demokratická; ovšem, takovéto zakladatelské mýty znají všechna náboženství (křesťanství nevyjímaje) a všechny filosofické, ideologické směry a politické strany, ať jsou ve své rétorice "demokratické" nebo ne.

Všechny "zakladatelské" mýty obsahují několik shodných klíčových prvků: prvním z nich je čistá a nezištná motivace, druhým jsou oběti, které musely být přineseny a posledním prvkem je blaho. Jinak řečeno, všechny "zakladatelské mýty" obsahují aspoň tři elementy: ideální, mučednický a vykupitelský.

Avšak lze se domnívat, že díky tezi o inherentní, abstraktní (padni komu padni) a přímo z jejich povahy jdoucí objektivnosti medií, stojí demokratické společenství na prahu nové totality, totality nebezpečnější a záludnější než byly ty, jež jsme poznali v minulosti. Cíle politické moci se nezměnily a ani se v podstatě měnit nemohou (jde jí vždy o moc nad lidmi a o to, aby její moc byla co nejméně kontrolována, přičemž ve skutečnosti tato moc ani kontrolovatelná není: občané, lid, národy atd. jsou vždy jejími obětmi; díky vypracované a sofistikované mediální technice a díky obtížnosti materie, kterou moc rozhoduje, se moc i nominálně demokratického státu stala tak málo kontrolovatelnou jako moc států totalitních.

Říci, že media jsou v žoldu moci (ať moci státní, stranické či korporativní) je sice pravda, ale je to poznatek poněkud banální a povrchní. Politická moc má moc neodolatelnou (obzvlášť ve státech kde je legitimována "volbou" ze strany "sboru občanů"), takže není divu, že ji media "podlehnou": když je jejich kolize s mocí odhalena, tak se tváří jako by byla svedená počestnost, přičemž ve skutečnosti je jejich srdce nevěstčí.

Oproti tomu je rovnostejně pravdou, že politická moc se v demokratických státech stala obětí médií: jen politika medializovaná, tzn. politika, kterou media "řádně" zpracovala tak, aby byla polknutelná veřejností, jen taková politika je udělatelná. Všimněme si na například osudy "politik" (policies), které z jakéhokoli důvodu nebyly medii učiněny stravitelnými: media fungují jako žaludeční kyselina politického těla. Troufnu si říci, že stejně důležitý jako je "odpovědný" držitel moci (např. ministr), je důležitý, ne-li důležitější jeho (její) mediální pracovník. (Že media mají co do činění se sváděním je doloženo faktem, že všichni mluvčí politických a komerčních jednotek jsou pohlední mladí muži nebo -- ještě častěji -- lepé krasavice! Ministr, který si vybere nikoli přitažlivou mluvčí je politickým sebevrahem.) Vztah mezi politikou, popř. ekonomickými korporacemi a medii je analogický ke vztahu mezi podstatou, substancí a zdáním, fenoménem (čili tím, jak se věci jeví) v klasické a moderní filosofii.

Cílem médií, resp.těch, kteří je vlastní či kteří z nich žijí, je se na této amorfní a v posledku anonymní moci podílet. Výsledkem je, že média manipulují mocí, moc se snaží manipulovat médii, oba pak svorně manipulují občany, tj.těmi, kterým údajně slouží. Občané -- byť různým způsobem - to vědí čí aspoň tuší, nicméně i oni se tváří, nemajíce alternativy, že médiím věří a že moc volí a že ji poslouchají: výsledkem je jaksi komedie dokolečka. Empirický výzkum by patrně prokázal existenci hluboké nedůvěry vůči médiím, stejně jak běžně dokazuje relativně vysokou nedůvěru k držitelům moci, kteří, nota bene, byli zvoleni demokratickým hlasováním! Takže média, jež jsou v teorii hlídacími psy demokracie, se přímo dialekticky proměnila v její škůdce, záhubce a hrobaře!

Determinace

Ethos, potažmo "mythos" médií, konkrétně žurnalismu, vznikl v době hroutícího se absolutismu, tzn. v 17. a 18. století. Jeho základem je myšlenka náboženské tolerance (přesněji přesvědčení o pouze relativní hodnotě náboženství) a Osvícenectví, tj. přesvědčení, že svobodný člověk je sám o sobě, resp.jako jednotlivec, dostatečně vybaven rozumem k tomu, aby si zvolil své hodnoty. On sám si je určí a takto vzniklé hodnoty jsou, poněvadž člověkem udělané, pro něj, jako člověka, i dobré. V době ideologii, tj. v 19. a ve 20. století a v době tzv.postmoderní, tento mythus vzal za své. To "Co" (scholastické "quid" jež se ptá na esenci věcí) se změnilo v pouhé "Jak" (quomodo), které je učitelné a každému proto k dispozici. Takže, hledání společenské pravdy, které boj proti absolutismu a boj za "lepší příští" motivovalo, se v posledku proměnilo v pouhou mediální techniku, podobně jako láska se proměnila v techniku milování, lékařství se proměnilo v činnost, která má zrealizovat nikoli zdraví, ale toliko tělesné, organické, fungování, právo se již neobírá spravedlností, ale prosazuje toliko legální zájmy, filosofie - ona klasická hledačka pravdy - se mnohde zredukovala na propracování positivně-vědeckých metod atd. Život sám je pak měřen jenom kvantitativně a vnějškově; o jeho smysl se snad zajímají jen nějaké náboženské sekty či esoterika!

Situace v médiích a v demokratické společnosti je taková, taková špatná, chcete-li, protože, právě taková -- vzhledem ke ztrátě hodnot, které stály na počátku médií a i demokratické společnosti - musí být.

Faktem je například, že většina mediálních informaci je jednoduše zbytečná, je to, dalo by se říci pouhá mediální konfekce. Této konfekce je nicméně tolik produkováno, protože záplava informací zapříčiní ztížení výběru případně důležité informace informačním spotřebitelem: je to v podstatě cenzura, cenzura naruby, cenzura dělaná tak, že příjemce je zahlcen haldami slovních, popřípadě obrazových, produktů. Mediální spotřebitel je neutralizován podobně jak je neutralizována většina mužů při vstupu do oděvního velkoobchodu! Média záměrně vytváří abstraktní, imaginární a fenomenální svět, svět vzdálený reálným potřebám průměrných, živých lidí. Média však v podstatě nemohou ani jinak, neboť i ona jsou toliko součástí rozjetého a dobře naolejovaného systému "systému", i ona jsou -- v tomto smyslu - obětí. Příjemce informací, jejich konzument, je informacemi informován, je mu dávána forma, je tvarován! Toť literární význam výrazu mediální komunikace, tzv. informace!

Mediální recipient se sám stává pouhým fenoménem, abstrakcí (mluví se přece o "voliči", "posluchači", "čtenáři", "divákovi": volič, posluchač, čtenář či divák, chce --údajně - to a to atd.) a imaginární představou, pouhým zdáním! Je na místě hovořit o všestranné ztrátě reality: v neposlední řadě -- spolu s voličem, divákem atd. - totiž ztratil svojí totožnost i ten, jenž tvoří mediální zprávy, tutu fenomenální projekční stěnu reality. Vniveč přišla realita před i za mikrofonem, před i za kamerou, před i za novinovou stránkou: není zpráv, které by "stály za to", není nic, oč se rvát, není kdo by byl pohnut a není kdo by pohnout mohl!Situace, ve které se mediální recipient dnes nalézá je v podstatě situace, kterou kdysi popsal J. J. Rousseau. Cestovat zpět, navrátit se k "hodnotám" nelze. Moderní mediální společnost již ztratila všechny hodnoty, kromě snad hodnoty jediné a to, své mediálnosti, své pseudo-reality, svého se-dění!

Na straně druhé, společnost vůbec a demokratická společnost obzvlášť, nezbytně potřebuje hodnoty, které její občané de facto sdílí. Toto není pouhé dictum svatého Augustina a dalších, toto je nesporný fakt doložitelný o všech kdy existujících civilizačních okruzích: bez společných hodnot není společnosti. Existuje, lze se ptát, v moderní době společnost na Západě, když neexistují, jak je deklarováno, žádné společné hodnoty. Hodnota pouhé "tolerance" vůči jakémukoliv postoji, názoru a životnímu stylu (i tlupa banditů má svůj nějaký etický kodex!) právě není žádnou substanciální hodnotou: hodnotou prostě není, že nejsou žádné opravdové, sdílené ani sdíletelné hodnoty. Demokracie prostě nemůže být společnost, která žádné hodnoty nemá: nepřítomnost něčeho realitou není, což věděli už antičtí filosofové.

Svým bez-hodnotovým postojem média bez-hodnotovou situaci společnosti jen zhoršují. Tím, že zahrnují konsumenta haldami mediálního braku, tím znemožňují jakoukoliv snahu mediálního konsumenta se i jen začít orientovat. Jejich činnost je fakticky přímo namířena na eradikaci jakýchkoliv počátečných snah o nápravu na tomto společensky klíčovém poli.

Místo "Vyvrácení výhrad" pár poznámek závěrem

Odpověď na otázku Kolik medií snese (či si může dovolit demokratická společnost? jsem ovšem nenalezl. Formálním důvodem je, že odpověď nelze kvantifikovat a zda společnost tolik a tolik médií de facto snesla, lze jen zodpovědět retroaktivně, tj. až v budoucnosti, resp. až potom, co takovéto společnosti bylo projít krizí, přičemž politické krize a společenské otřesy jsou -- jak víme z historie -- celkem běžným zjevem. Zde toliko dodám několik poznámek a rétorických otázek či nejspíš výkřiků.

Obecně znakem "inteligence" je schopnost vybrat to důležité z masy hlušiny, tj. z nabízeného množství nedůležitých informací. Touto selekcí vzniká poznání jak úzce vědecké tak i "obecné". Média, obecně řečeno, tuto kvalitu zhusta postrádají, protože pro tvorbu svého produktu ji nepovažují za význačnou.

Kdo nebo co povolává mediální úředníky, potažmo žurnalisty, do jejich vysokého úřadu? Jsou to pouze samozvanci nebo námezdní pracovníci, čili tak zvaní profesionálové? Dává touha po platu, resp. potřeba chleba, právo na to handlovat na tržišti zpráv, idejí a politického vlivu? Jaká je řídící hodnota této profese? Zda profit či psychická touha vládnout myšlenkám jiných, přičemž činnost medialistů je odpovědnější a pro život společenstva důležitější -- v mém názoru - než třeba taková profese lékařská!

Žijeme v době, ve které se nejčastěji hovoří v termínech osobních nebo skupinových práv: jednotlivec či jejich skupina se vyhraňují proti "zbytku" společnosti poukazem na svá práva, která oproti společnosti mají. Jak je to tedy s právem na svobodu vyjadřovací? Má se obecně za to, že každému právu odpovídá reálná povinnost, povinnost někoho jiného, tomuto právu nebránit, povinnost, bez které toto právo je pouze lichým a prázdným jazykovým útvarem: držitel práva může to, co je předmětem práva, od jiných požadovat a jejich povinnosti je vyžadované dát. Např. mému právu na život odpovídá povinnost jiných, která spočívá v tom, aby mě nezabili protiprávně atd.

Jaká povinnost odpovídá právu na svobodné vyjadřování? Snad povinnost občanů nikoli mediálně činných mediím naslouchat a nechat je vyjádřit svobodně svoje mediální názory? Zdá se, že by to byla propozice absurdní! V tom případě pak buď existuje právo, jenž neimplikuje korespondentní povinnost (což je proti obecně rozšířené teorii), nebo právo na svobodu slova není právem v plnohodnotném smyslu slova. Zde vidím řešení teoretického problému, o kterém padla zmínka svrchu: místo práva na svobodu slova žurnalistů a mediálních pracovníků vůbec, se stává čím dál aktuálnější vyhlásit právo na svobodu neposlouchat, na svobodu nevědět a obzvlášť právo na svobodu nebýt informován ve svrchu naznačeném smyslu!

Jestliže slova "média" a "liberálně-demokratický politický systém" jsou takřka vyslovovány jedním dechem, lze poukázat na další závažný důsledek. Tzv. parlamentní demokracie, jestliže jsou jejím projevem tzv .liberální média, není, resp. nemusí být totožná se svobodou člověka, resp. se systémem, který takovou svobodu v sobě ztělesňuje. Ba co víc, nelze již vyloučit, že zápas o nezadatelnou svobodu jedince (přičemž svoboda jedince je základní a neodmyslitelnou hodnotou novověkého západního světa) by implikoval přímo odmítnutí "mediální demokracie". Jisto je, že stejně jako koncepty spravedlnost, rovnost, společenské dobro atd. neimplikují, tj. nikoli logicky znezbytňují tzv.parlamentní systém (a ovšem i naopak), stejně tak je tomu i v případě svobody!

Lze již tušit den, kdy v zájmu svobody samotné bude třeba mediální liberální demokracii, jež spoléhá na volby a na media proto, aby bylo rozhodnuto, kdo bude držitelem politické autority a moci, odmítnout, resp. je třeba si položit otázku, zda ji lze ještě a za jakých podmínek zachránit! In summa: v zájmu svobody občana je nezbytné problematizovat "svobodu" medií!

Enough is enough!

Pročež mi nyní drazí přátelé, dovolte, abych se vrátil do svého středověku, kde slovo "média" nebylo známé, resp. kde "medium" neznamenalo noviny, rozhlas a televizi a kde slovo "zpráva" vibrovalo skrytým vzrušením z očekáváním čehosi opravdu důležitého.

Autor je vysokoškolský pedagog na FSV UK