Rozsudek byl vykonán mezi lety 35 a 37 před Damašskou bránou do Jeruzaléma. Štěpán je národním patronem Uher, místně uctíván jako patron koní a vinné révy.

V českých zemí je svátek sv. Štěpána spojen s tradiční vánoční koledou.

Tak praví nejotevřenější encyklopedie, do které své znalosti můžete dopsat i vy - Wikipedie.

A encyklopedisté z Libri nám k tomu k danému dnu dodají, že toto jméno již bylo vysvětleno u Štefana 9. října. Znamená "věnec" a přeneseně bychom mohli říci i "vítěz" nebo "věncem ověnčený či korunovaný".

Štěpán zemřel jako první mučedník křesťanstva, a je proto nazýván prvomučedníkem. Jeho svátek je starý jako Vánoce, a přesto je s nimi v křiklavém rozporu: radost z narození střídá žal a hrůza z umučení a smrti.

Podle Skutků apoštolských patřil původně helénský Žid Štěpán k sedmi jáhnům, kteří byli vysvěceni apoštoly vkládáním rukou a měli ulehčit Ježíšovým učedníkům v jejich práci. Štěpán se představil hned od počátku jako vynikající kazatel, který přitahoval posluchače nejenom slovem, ale silným charismatem. Na někoho působila jeho slova blahodárně, u jiného naopak roznítila ty nejhorší pudy. Během jednoho kázání došlo k prudké při: několik posluchačů začalo se Štěpánem tvrdě polemizovat, s úmyslem vtáhnout jej do přímého sporu. Štěpán se bránil, seč mohl, ale nakonec byl ukřičen a obžalován z urážky Boha. Rázem se ocitl před soudem. Štěpán sice pronesl vynikající obrannou řeč, ale nebylo uší ochotných mu naslouchat. Zinscenovaný proces skončil tak, jak takové soudy končívají: smrtí nevinného. Ortel vynesený nad Štěpánem zněl: "Ukamenovat!"

Zuřící dav vláčel Štěpána po rozsudku ulicemi Jeruzaléma až před město, kde jej skutečně ukamenoval až k smrti. Svůj kámen si zde zřejmě hodil i pozdější apoštol a velký křesťan Pavel. Tehdy však ještě tvrdě pronásledoval vše křesťanské a jmenoval se Šavel...

Podle tradice z 5. století mělo být místo Štěpánovy mučednické smrti vzdáleno několik kroků od Damašské brány. Místo odpočinku nalezlo ubité tělo na poli Gamaliela. Tato strašlivá událost se podle tradice udála zřejmě roku 40 po Kristově narození a až v roce 417 našel kněz Lucián po třech předcházejících snech Štěpánův hrob. Odtud se dostaly ostatky do sionského chrámu v Jeruzalémě a později byly přeneseny do Konstantinopole. V roce 560 se pak dostala jejich část do Říma, přesněji do baziliky sv. Vavřince Za Hradbami. Podle legendy se prý tehdy Vavřinec pohnul ke straně, aby se Štěpánovy ostatky vedle něj vešly. Již ve 4. století začali lidé na Východě a od 5. na Západě prokazovat tomuto světci svou úctu. Kult nabyl na významu především tehdy, jakmile se Štěpánovy ostatky po znovunalezení hrobu v Jeruzalémě dostaly do celého světa. Na mnoha místech vznikly kostely, které byly zasvěceny Štěpánovi a dostaly jeho jméno. Štěpánův svátek patřil u lidí k vůbec nejoblíbenějším svátkům roku. Proto byl stanoven na 26. prosince, aby ještě více zdůraznil význam vánočních svátků.

O svátku sv. Štěpána se vyvinuly v průběhu staletí pestré svatoštěpánské obyčeje, které se ovšem vztahovaly také na svátky vánoční. Mělo to ovšem souvislost i s tím, že Štěpán je uctíván jako patron koní. Ještě dnes jsou na mnoha místech v Bavorsku slavnostně žehnáni koně. Také oves se ještě někde žehná 26. prosince. V dřívějších dobách měnili o sv. Štěpánu koňští pacholci a kočí svého zaměstnavatele. Svěcenou vodou se na Štěpána dříve kropili koně a krmivo a dnes svěcenou sůl dávali potom hospodáři zvířatům do žrádla. V mnoha krajích se však tyto zvyky začaly více spojovat se sv. Leonardem, ochráncem koní.

Zvyky a obyčeje se však dnešního dne netočily jenom kolem koní. Mnoho lidí si také dávalo 26. prosince žehnat červené víno v kalichu, do něhož kladli malý kámen jako vzpomínku na Štěpánovo kamenování, a víno pak vypili. Také sůl a vodu, které byly o Štěpánu svěceny, užívali lidé jako léčebný prostředek. A podobně jako se koledovalo o Třech králích, chodili mladí lidé dům od domu a vyprošovali si malé dárky. Štěpánův příběh byl mnohokrát umělecky zpracován. Slavným dílem je například malba od Tiepola v mariánském klášteře v Diessenu na Amerském jezeře nazvaná Kamenování sv. Štěpána (1736) nebo obraz od Carracciho v Louvru v Paříži (1604) se stejným názvem. Úchvatné je též chórové okno v dómě sv. Štěpána ve Vídni (14. století).

Koleda a džbán, i to tady mám

Koleda, koleda Štěpáne,
co to neseš ve džbáně?
Nesu, nesu koledu,
upad sem s ní na ledu.

Psi se na mě sběhli,
koledu mi snědli.
Co mám smutný dělati,
musím jinou žebrati.

Koledu mi dejte,
jen se mi nesmějte.
Koledu mi dali,
přece se mi smáli.

tradiční z Čech

Vánoční

Běží koza rohatá,
hej, koleda, Štěpáne;
na ní Roha kozatá
hej, koleda, Štěpáne.

A já kozu doženu,
hej, koleda, Štěpáne;
pojmu Rohu za ženu,
hej, koleda, Štěpáne.

Splynem spolu v noční čas,
hej, koleda, Štěpáne;
rod bude pokračovat,
hej, koleda, Štěpáne.

Až zestárnem umřeme,
hej, koleda, Štěpáne;
v jeden rov si lehneme,
hej, koleda, Štěpáne.

postmoderně vánoční