29. 1. 2005
Virtuální bohoslužba nejen pro levicové politikyVaše srdce obrostlo tukem, takže jste slepí a hluší, vaše srdce je tvrdé a necitlivéČtení: Lukáš 8,4-15; Text: Izaiáš 6,9-12
Ve známém textu píše Karel Čapek do časopisu Přítomnost už v roce 1934, kdy komukoli normálnímu by představa holocaustu se jevila jako čiré šílenství, na adresu nacismu: "Asistujeme jednomu z největších kulturních debaklů v dějinách světa; jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila duchovně na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly; prosím, celý národ i s univerzitními profesory, faráři, literáty, lékaři a právníky. Myslíte, že by se mohla taková animální doktrína hlásat, kdyby každý vzdělanec v oné vysoce vzdělané říši pokrčil rameny a suše řekl, že takové primitivní voloviny nedělá s sebou? Tady se nestalo nic menšího, než nesmírná zrada vzdělanců, a budí to hroznou představu o tom, čeho je inteligence schopna.....Zeptáte se, co má a může udělat takový víceméně osamělý a sociálně závislý inteligent dělat; nestačí zajisté, aby s hlubokým sice přesvědčením, ale slabým hláskem protestoval proti rozpoutaným silám. Ponechme jemu, co může dělat nad to; nesporné je, co má dělat. Záporně řečeno, nemá a nesmí zradit svou duchovní disciplínu...... Selhala inteligence, která sama sebou znamená protiklad každé omezenosti. Selhala kultura, která je založena na světových pokladech ducha, světových dějinách a světovém vědění. Přesněji řečeno, selhali příliš mnozí z těch, kterým byly tyto hodnoty svěřeny vzděláním, povoláním a posláním.....A neříkejme si, jaképak strachy u nás! Nechte to být, hrozí nám to zvenčí a je to nalomeno i u nás a v nás; pod tlakem doby to může praskat hlouběji. Připočtěte k tomu obecný stav ducha: nedůvěru,stísněnost a zklamání; dnes by mohl lidem zvrtačit hlavy kdejaký politický primitiv nebo kejklíř, který by jim přinášel zdánlivé jistoty nebo davovou sugesci naděje. Lidé chtějí věřit a utíkají se do kostelíčků, chtějí doufat a naslouchat šarlatánům; chtějí nalézt jistotu, jež není v nich. Je to chaos, který lze rozdmýchat kdekterým heslem; ale je to také chaos, ve kterém lze hledat půdu pod nohama. Najít ji, to by už také znamenalo najít sebe sama a sejít se na ní s druhými."
Perikopou dnešní neděle je podobenství o rozsévači v podání Lukášova evangelia. Ve všech synoptických evangeliích má podobenství stejné schéma: Nejprve Ježíšovo podobenství, potom prosba učedníků o interpretaci jeho příběhu a nakonec Ježíšův výklad. V podstatě jde v celém textu o to, že jakkoli lidé vědí o dobru, z různých popsaných příčin se přiklánějí raději ke zlu. Pouze někdy volí dobro, tato volba má však -- a to je dobrá zpráva, euaggelion dnešního textu - explosivně zachraňující, stonásobný účinek. Letos si připomínáme šedesát let od konce druhé světové války, ve čtvrtek byl Den obětí holocaustu - šedesáté výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi. |
A tak si všimněme, že toto podobenství o rozsévači odkazuje v podání Matoušova evangelia na veledůležitý text z proroka Izaiáše, a učiňme tento text předmětem našeho nedělního přemítání. Většina výkladů Ježíšova podobenství se pohybuje většinou v rovině takříkajíc privátně-etické. Člověk na dobro zapomíná pro posedlost konzumním způsobem života, z pohodlnosti, ze strachu, z nestálosti, prostě podlehne zlu ve svém osobním životě. Matoušovo evangelium však svým odkazem na proroka Izaiáše (Mt 13,14-15) upozorňuje naléhavě na to, že podlehnutí zlu může mít a také mívá v dějinách dopad nejen na jednotlivce a jejich soukromý život, ale může mít děsivé důsledky pro celou společnost, důsledky vpravdě globální. V knize Izaiáš čteme: "Posloucháte a nic nechápete, díváte se a nic nevidíte! Vaše srdce obrostlo tukem, takže jste slepí a hluší, vaše srdce je tvrdé a necitlivé. A bude to trvat tak dlouho, dokud vaše města nezpustnou, lidé budou vyhnáni ze svých domovů, mnoho míst bude opuštěno, budete jako pahýl pokáceného stromu". To píše Izaiáš před 2800 lety! Jak je vše pořád stejné! Ve známém textu, který rád často cituji, píše Karel Čapek do časopisu Přítomnost už v roce 1934, kdy komukoli normálnímu by představa holocaustu se jevila jako čiré šílenství, na adresu nacismu: "Asistujeme jednomu z největších kulturních debaklů v dějinách světa; jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila duchovně na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly; prosím, celý národ i s univerzitními profesory, faráři, literáty, lékaři a právníky. Myslíte, že by se mohla taková animální doktrína hlásat, kdyby každý vzdělanec v oné vysoce vzdělané říši pokrčil rameny a suše řekl, že takové primitivní voloviny nedělá s sebou? Tady se nestalo nic menšího, než nesmírná zrada vzdělanců, a budí to hroznou představu o tom, čeho je inteligence schopna.....Zeptáte se, co má a může udělat takový víceméně osamělý a sociálně závislý inteligent dělat; nestačí zajisté, aby s hlubokým sice přesvědčením, ale slabým hláskem protestoval proti rozpoutaným silám. Ponechme jemu, co může dělat nad to; nesporné je, co má dělat. Záporně řečeno, nemá a nesmí zradit svou duchovní disciplínu...... Selhala inteligence, která sama sebou znamená protiklad každé omezenosti. Selhala kultura, která je založena na světových pokladech ducha, světových dějinách a světovém vědění. Přesněji řečeno, selhali příliš mnozí z těch, kterým byly tyto hodnoty svěřeny vzděláním, povoláním a posláním.....A neříkejme si, jaképak strachy u nás! Nechte to být, hrozí nám to zvenčí a je to nalomeno i u nás a v nás; pod tlakem doby to může praskat hlouběji. Připočtěte k tomu obecný stav ducha: nedůvěru,stísněnost a zklamání; dnes by mohl lidem zvrtačit hlavy kdejaký politický primitiv nebo kejklíř, který by jim přinášel zdánlivé jistoty nebo davovou sugesci naděje. Lidé chtějí věřit a utíkají se do kostelíčků, chtějí doufat a naslouchat šarlatánům; chtějí nalézt jistotu, jež není v nich. Je to chaos, který lze rozdmýchat kdekterým heslem; ale je to také chaos, ve kterém lze hledat půdu pod nohama. Najít ji, to by už také znamenalo najít sebe sama a sejít se na ní s druhými." Čapek volá po osobní zodpovědnosti každého člověka za svět, ve kterém žije. Přesně to říká také kniha Proroctví Izaiášovo, když do podobné situace v osmém století před Kristem se v této knize ptá Dobro - Bůh slavnou otázkou: "Koho pošlu, kdo nám půjde?" A Izaiáš říká neméně slavnou větu: "Hle, zde jsem, pošli mne!" Ta nejlepší tradice naší kultury ví, že dobro se neprosadí bez osobního angažmá zcela konkrétních lidí. Dějiny jsou plné nejen hanebných selhání, ale i nádherných příkladů statečnosti a vzdoru vůči zlu. V samotném Německu to byly desetitisíce lidí, kteří se nacismu postavili a tisíce těch, kteří to zaplatili životem. Za všechny jmenujme známého faráře a theologa Dietricha Bonhoeffera, který se podílel na odboji proti Hitlerovi a na přípravě atentátu na něj a který byl spolu s mnohými dalšími po dlouhém věznění na osobní Hitlerův příkaz popraven na samém konci války 9.dubna 1945. A byli to mnozí Němci i čeští, kteří se postavili nacismu. Mimochodem: dodnes jsme jejich statečnost my Češi neocenili. A byly to samozřejmě statisíce statečných, zcela konkrétních lidí, kteří proti nacismu nasazovali své životy a svobodu v nacisty okupovaných zemích. Bojím se, abychom při vzpomínkách na konec druhé světové války nepodléhali vždy znovu se opakující iluzi: zlo, zabíjení, válka, bída, diktatura -- to přeci již nikdy nemůže být. Může! Bylo a je snad toho zla málo hned od pětačtyřicátého roku, co z naší evropské kultury vzešlo do světa a co se všechno dokonce na samotném našem kontinentě již odehrálo? A s Karlem Čapkem pověděno: neříkejme si, jaképak strachy u nás! Nebylo a není toho i u nás dost? A s Petrem Příhodou pověděno: Buďme upřímní! Všichni jsme si přáli před patnácti lety změnu poměrů, zvonili jsme klíči, do gruntovní přeměny společnosti i každého z nás se nám ale moc nechtělo. Nějak to o sobě víme, ale raději se vemlouváme do pocitu zklamání "poměry", stydíme se za pár měsíců polistopadové naivity, hubujeme a nadáváme a hledáme, kdo za "to" všechno může. Jenže: jak jinak mohla dopadnout transformace naší společnosti při takové morálně-psychologické nevybavenosti, jakou jsme měli a se kterou nechceme zatím nic či rozhodně ne mnoho dělat? Za všechny ty sebeklamy, švindly a svinstva či svinstvíčka celé dlouhé šedesátileté poválečné epochy je třeba platit, jinak to dějinách nechodí. Těch patnáct let svobody je stále poznamenáno snahou vyváznout lacino, bez zaplacení. Vsadili jsme na všeobecné předstírání. Základní charakteristiky životního stylu "reálného socialismu" -- pasivita, závislost, touha po jistotách, šlendrián, parazitismus, klientelismus, korupce, privátní svět jako pevnost -- to trvá i nadále a v mnohém ještě posílilo. Jsou výjimky, ba i více výjimek, ale na povšechném rázu situace to nic nemění. Máme například snad i některé moudré soudce. Přesto však máme justici, s níž je lépe nepočítat. Vedle individuálního zla existuje i zlo strukturální. Strukturální zlo nelze atakovat zvenčí. "Zlou" strukturu lze mechanicky rozbít, ale samo zlo se přemístí jinam, do jiných struktur. Lze je přemáhat pouze zevnitř. Zlo se brání a proroky likviduje nebo aspoň eliminuje. Jsou komunisté, kteří se jako jednotlivci s tou jejich zločinnou strukturou vypořádali, strana však nikoli. Jiné strany, byť možná ne zrovna tolik zločinné, jsou na tom podobně, svobodnou autokritiku potlačují -- a s ní i vnitřní pohyb. V čele některých jsou lidé, jejichž mentální ustrojení cosi takového přímo vylučuje. A nejsou to jen strany, jimž jde o sebezáchovu, ale i profesní skupiny. Proto i justicí, policií, žurnalistikou, vědou, zemědělstvím, školstvím, zdravotnictvím atd., bloumají zlí duchové minulosti a nemají se k odchodu. Havlíček i Masaryk věděli, že revoluce je potřebná, ale nejprve musí začít revoluce hlav a srdcí. Řečeno méně poeticky: transformace je nutná, ale také a zejména zdola, a hlavně zevnitř. To je podmínka, bez které to nejde a na které je třeba stále ještě hodně pracovat. A to platí o každém z nás, kdo nechceme aby o nás platilo izaiášovské: "Posloucháte a nic nechápete, díváte se a nic nevidíte! Vaše srdce obrostlo tukem, takže jste slepí a hluší, vaše srdce je tvrdé a necitlivé. A bude to trvat tak dlouho, dokud vaše města nezpustnou, lidé budou vyhnáni ze svých domovů, mnoho míst bude opuštěno, budete jako pahýl pokáceného stromu". Před vchodem do Památníku obětí nacismu v Pinkasově synagoze v Praze byla tento čtvrtek odhalena pamětní deska zachráncům Židů v době druhé světové války, Spravedlivým mezi národy. Slavnostního odhalení se zúčastnila také desítka lidí, kteří tehdy ukrývali Židy před nacisty. Odkaz těchto lidí mluví za celé toto kázání: "Koho pošlu, kdo nám půjde?" "Hle, zde jsem, pošli mne!" Amen |