Taky myšlenkové pnutí uvnitř křesťanství, mezi jím a dalšími velkými zdejšími světovými náboženstvími v Česku, zatím není konfrontační.

Tradiční církve, zejména katolictví, občané už většinou nevnímají jako cizí a nepřátelské tělo v národní komunitě. Každý vidí, že je v defensivě. Už se dávno i obřady podobá evangelíkům a faráře v civilu už v davu neodlišíš. Teď rozprodává i svoje fary: Chalupářům i jiným zájemcům, dost často pod cenou.

Tak to tu ještě nebylo. Nevím, co by tomu řekl Ferda Peroutka svojí krásné Slávce, kdyby ještě žil. Ten jediný zde měl odvahu napsat, už za první republiky, že katolické křesťanství je dědictvím našich múzických, citově barokních a rokokových tradic, že jen v něm jsme nejplněji čeští. A to byla skoro každá mše jen latinská...

Lidové zvyky a umělecké výtvory předků byly díly hlavně pravověrného latinského katolicismu. Ten byl a je, nejen podle slavného novináře, náboženstvím veselejším, citově bohatším, než je rozumově strohé a mravně původně nesmlouvavé protestantství až do hrdel a statků.

I to vyměklo, přijalo za svou dokonce i Rybovu mši vánoční a provozuje ji teď koncertně v modlitebnách. Její skladatel-venkovský kantor to neměl v Brdech i s katolickou církevní vrchností jednoduché. Kvůli její málo vnímavé a velkorysé duchovnosti u bezprostředních představených, dnes bychom řekli kvůli mobbingu, si vzal život bilančně snecovským říznutím břitvou v blízkém lese za Rožmitálem. Místo aby vzal včas nohy na ramena před zatuchlým maloměstem a nedbal na přání a rozmary svého tatínka.

O moc veseleji ale nežil o celé generace později Jindřich Šimon Baar na Chodsku. Ten neopakovatelně živě vylíčil Rybovu půlnoční Hej mistře, vstaň bystře v klenečském kostele pod Čerchovem v svojí knížce o Hanýžce a Martínkovi. " Z růže kvítek vykvet nám", jásal kostel a díval se na rozzářený obraz nad svatostánkem, kde v jesličkách na seně usmíval se Ježíšek a za ním se rýsovaly rohaté hlavy dvou červených volků- právě takových, jací v každém gruntě odpočívali v té chvíli v teplých stájích.. Česky, česky zpívá Hadam Krutina! Každému slovu posluchači rozumějí, žádná latina, ale sladká řeč mateřská...Inu, naše národní obrození a vymezení proti němectví! Jeden pražský učenec mi říkal, že to je už nemoderní pojem!

Jednoduše řečeno: Zatím kamkoliv se rozhlédnete po naší krajině a po městech, vnímáte její křesťansky duchovní dominanty. Jako ruka se vztyčenými ukazováky města i městečka, ba i vesničky a kopečky ukazují k poslední instanci- k té až někde nahoře, k autoritě nezemské a božské.

Je pravda, že současným top-manažerům a propagátorům post-moderního chaotického "náboženství konzumismu" -jako dalšího bludného učení, balamucení i neřádu- je duchovní a národní obsah Vánoc u paty. Vždyť jim jde hlavně o peníze- ještě o víc prachů.

Vyřvávali nám do uší někde od září doteď: Vánoce, Vánoce přicházejí... A v podtextu je: " Tak, vy čeští bulíci, všichni hurá do hyperšopů...A před Štědrým dnem, hurá všichni do lesů, když nekrást, tak určitě rabovat plantáže ze stromečků, nejlíp z jedliček a z boroviček...

A když na dárky už nemáte? Půjčujte si, zadlužte sebe a svoje rodiny. Stanete se pro exekutory a jejich fenďáky levnou kořistí. Podivné náboženství i stát, který jen přihlíží!

Protože za blbost se nakonec vždycky nějak platí.

Že by tu už nebyla žádná autorita politická, státní, církevní, občanská? Že v civilizaci tradičních křesťanských církví už neplatí nejvyšší mravní principy? A co desatero přikázání božích a co propracované pracované církevně právní normy? Co princip dospělé odpovědnosti, pokory, ba i svatosti, ve věcech našich myšlenek, činů a jejich následků?

"Trhněte si nohou! Vás, vy šaškové, tu už zase většina tu vážně nebere!" myslí si kdysi ještě nedávno náš tak zbožný lid.

Tak to vidíte! Někteří publicisté, i katoličtí, teď každé monoteistické náboženství, rádi taky ironizují. Je to někdy i horší než za předchozího režimu. Přesto, i tyhle odpadlíky a přeběhlíky, to věcem skutečně duchovním, svatým, ale stejně nakonec neuškodí.

S prostupující multikulturní globalizací jsme zranitelnější

Zdá se, že tajemství Vánoc je v tom mumraji hlavně přede dveřmi. Ono je ale víc za nimi. V tichu!

Jednoduše si to zase vyřešili v Americe a v Rusku. Zvládnou to tam všechno Santa Clausové, každý na jiný způsob, když předcházelo, jako aperitiv, strašení zrůdičkami.

Obojí, tam i tam, vlastně už léta říkali a říkají, že náboženství je moje a vaše soukromá věc, že žijeme v sekularizovaném - zesvětštěném světě. A co to stálo krve! To si právě ale konkurenční moslimové pořád nechtějí myslet a tím nás štvou, a si podle náboženství žijí i jednají - a i při správě státu.

Blízký je jim v tom jen stát Izrael, který se drží zásad: Naše hroby jsou nezrušitelné a už nikdy jako ovce.

K takovému myšlení mají ovšem naši evropští poslanci i tradiční křesťanské církve zatím daleko.

***

"Jak to, že nemáš na stánku ani jednu pořádnou dýni," šikanovala tu na Americké ulici jedna mladá matinka rozpačitého vietnamského zelináře. Chtěla, aby ji tatík doma s klukem vydlabali a změnili se oba v nestvůry. Není nad takové importované srandičky. My čecháčkové jsme byli vždycky přizpůsobiví.

I za "totáče" tu bylo dost těch, co pokrytecky kolaborovali s DĚDOM MARÓZOM. Tenkrát se sovětský maskot hodil vládnoucí straně pro boj za její jedině vědecký světový názor, s bludy farářů a kazatelů a s dalšími historickými přežitky v našem vědomí, zděděnými- prý - po poražené buržoasii.

***

Nám pionýrům byl rusky ruměný kvazi-dědek na saních ale k smíchu. Ani dnes jeho usáckou mutaci tu většinově naše lidi ještě neberou. Vystačíme si ale dál s byzantským Mikulášem s biskupskou berlou, doprovázeným anděly a čerty, když jsme všichni pod takovým mediálním a marketinkovým nátlakem?

Při nadílkách v katolických kostelech pekelníci dovnitř vysvěceného prostoru ještě nesmějí. Jejich vizáž bývá ještě stále jen česky pohádková, spíš komická.

Ne satanistická, jak to vídám na děsivých maskách našich naprogramovaných Ďáblů - vzývačů duchů Zla.

Tak vida! Je tohle pokrok, když advent se nám zredukoval hlavně na pohanský stromeček, na dobrou baštu z kapra a pak z krůty nebo krocana pokud možno s mandlovou nádivkou? Jen u málokoho vídám ještě i betlém se svatou rodinou, s božím hošíkem Ježíškem v jesličkách, s Pannou Marií a s jeho otčímem Josefem...

Příběhy a podobenství v Bibli jsou, pánové a dámy, i pro výstrahou, že to všechno, i naše sebevědomá bohyně a múza Ignorantia, které se klaníme, je rouháním a jen do času.

Mezi Oním Absolutním -tam nahoře - a přirozeným světem s námi upachtěnými mravenečky, jsou už zas další a další velehory z papírů, vznášejí se mnohobarevné mediální bubliny, co produkují zaručeně noví proroci, uměle vymodelované celebrity, nebo aspoň armády světsky přízemních ale dobře placených byrokratů.

Se vše prostupující multikulturní globalizací jsme se stali zranitelnější.

Možná opravdu jednou přijde sofistikovaný útok. Nastane globální tma- tma jako byla na Počátku- a Soudný den. Budeme za chvíli bez jídla, bez pití, bez dopravy, bez spojení? Utoneme v informačním Chaosu? Nebo pod tsunami nové Potopy, z níž jsme kdysi povstali energií a programy slova Božího?

***

Start cesty k duchovněji prožitým Vánocům je proto pořád hlavně v naší lidově- folklorní zbožnosti, v jednoduchosti a nepochopitelnosti prosycených radostnou vírou v očekávaného Mesiáše, i s modlitbami a koledami, i s dárky a činy blíženecké lásky.

Bez pobožnůstkářské pochmurnosti.

Vyšší kvalita radosti z narození Bohočlověka je ale v soustředění na Krista Vykupitele. Je to první stupeň křesťanských učedníků kontemplace, který popsali už církevní Otcové před staletími.

Na ještě vyšší stupně přiblížení vedou až náročná duchovní cvičení. Jen mystikové vidí až za naše lidské horizonty- ohraničené samolibostí, pýchou, sobeckou nebo požitkářskou sebestředností.

O úzké stezce k výšinám promlouvá ve svém Vyznání i Aurelius Augustinus a další autoři od raného středověku do 17. století.

Ti, kdo umí praktikovat křesťanskou kontemplaci i dnes, vědí, jak těžké je nerozptylovat svou mysl a zahnat svody okolního světa k nesmyslným činnostem.

***

Post-moderní evropská tradice není ale, bohužel, zatím intuitivní duchovní praxi, zejména citově rozjímavého katolictví, nakloněna.

Byla vykázána za dveře přesto, že znaku Evropské unie kraluje hvězdný číselný kruh: Symbol mariánského nebesky modrého řádu a kosmické inteligence a dokonalosti.

Kde jste, vy andělové z nebe nad naším idylicky českým Betlémem?

Advent byl v plném proudu a je brzo před Svat-večerem a někde na jiném poledníku po něm... Folklorní tanečky a para-koledy a jiná notování nám tu ale předvádějí hlavně pražští politici ze všech manšaftů na obrazovkách našich povinně-dobrovolných debilizátorů.

O týden napřed jsme tam i onde do náměstí lákali i Anděla na svátek narození božího Nemluvňátka.. Možná, že Archanděl Gabriel tam průzkumně přelétl, ale dezorientován marně vyhlížel svůj betlém.

Jak to udělat, aby se mu v nás ve městě napřesrok víc zalíbilo?

S přítelem a Mistrem F. X. Panešem nad tím vším už dlouho dumáme a kreslíme si tuhletu situaci. Příliš mnoho pánů inženýrů architektů všechno zašmodrchalo. Myslíme si, že by stálo u nás- ve velkolepém městě piva se špičatou věží - pojednat budoucí hlavní kašnu s Andělem Strážcem v náměstí jako sochařské seskupení, kde velbloud a chrtice by mohli po letní sezóně vodního provozu hrávat i roli poutníků putujících k jesličkám. Změnit na zimu odstavenou kašnu v živý nebo i jen loutkový betlém, doplněný o další postavy. Řekněte, nebyla by to maličkost, vážení zastupitelé i občané města? A městský znak? Byl protiprávně snesený pražským architektem do několika kašen. Teď by si zachoval celistvost, duchovní a historickou identitu a integritu, jak to ukládá statut města , který rozdělení znaku našeho nej-pro-američtější metropole českého Západu výslovně zakazuje...

***

A co se to tam zas dělo minulou sobotu před svátky? Celý nerozkopaný zbytek náměstí byl narvaný hlavně mladšími Plzeňáky. Přilákala je tam staroplzenecká country kapela Strašlivá podívaná? Dobrý název, nebo že né!?

Moje druhé spisovatelské já, co si tam žije, mi tvrdí, že i to je vtip, protože mají moc hezkou blondýnku - zpěvačku. Ta skupina není Strašlivá, ale Pěkná Pohledná Podívaná...Inu, každej se tu k něčemu nebo někomu přece jen modlí anebo je to jen fanynka!?

To si rozhodněte, já na blondýny zas tak moc netrpím. Však je, kluky a tu holku, taky časem někde uslyšíte i uvidíte. Organizátoři se , mimo jiné, týden před Štědrým dnem, pokusili překonat loňský rekord v počtu zpěváků vánočních koled. Ty zpěváky tu ale dávám do uvozovek.

Davem se k pódiu, s bombastickým moderátorem, fakt nedalo probojovat. Na forbínu tam ale odvážně vyšel i nový pan primátor, ale zůstal oproti lokálním a pražským celebritám docela dost v deficitu.

Bude se muset nováček ještě přiučit, jak to chodí v jeho městě.

Ani vytoužených 5500 duší se nám sem do náměstí nedostavilo - nový rekord se zase nekonal.

Tak to vám řeknu, jejich starosti bych chtěl mít!

***

Ale co náš celý západočesky český venkov?

Vánočních stromů na náměstích a návsích jsem se zatím nedopočítal. U nás v Rotaunu výzdoba začíná až na vyšších patrech větví, aby byla bezpečnější před místními skokany. Někteří z nich nám tu těsně před Vánocemi zplundrovali za miliony zrekonstruovaný místní hřbitov nad Strání...

Radní teď budou krčit rameny, však je znám osobně, a jen pan správce hřbitova tu ví, kudy se tam dostávají. Vsadím se ale, že svého drahého vlčáka by tam taky nepustil. Byla by z něj nejspíš předčasná mrtvola. Čert vezmi všechny ty měděné parády na našich náhrobcích, hlavně když je nepovalí. To jsme celí my čecháčkové...Zas je jiná doba, míň policejní, i když těm nahoře to zatím moc nedochází.

Když se , občané, nezmátožíme a nepřejdeme do protiofenzívy aspoň mravní a převýchovné, nebudeme už bezpečni už ani pod kytičkami a dobře nám tak. A nebudu vám tu podrobně vyprávět, jak to chodilo na hřbitovech za hladomorů za třicetileté války u nás a u sousedů...

Kde jsou a co dělají aspoň naši černí andělé? Taky fuč...

***

Takže zas jen náš slavný novinář Ferdinand Peroutka měl odvahu napsat, ale už to taky bylo za první republiky, že katolické křesťanství je dědictvím múzicky barokních a rokokových tradic naší vlasti a že v něm jsme jako Češi nejplněji doma. Že lidové zvyky a umění jsou dědictvím po pravověrném katolicismu, že je to náboženství veselejší, půvabnější a citově bohatší. Sotva by to napsal dnes znovu! Kdyby žil.

Ostatně, kamkoli se už brzo podíváte po naší krajině, časem z ní zmizí i ty vizuálně oživující duchovní dominanty, které ukazují jako ukazováky ke křesťanskému pánu Bohu. Možná je ale nahradí minarety a možná někde jen nové mešity... Architekti tu za prachy udělají a zdůvodní už cokoliv!

U Jindry Šimona Baara je sukovitý stařec- pantáta Skřivánek z Borovna na Domažlicku a ten by se nám teky divil:

Vylíz by si v plzeňským hostinci dva mázy piva. Ták, ičko ho nechme hajť tu zlost zají a splákne, sic do něj teky nic nebure. Pak nám to vypoví:

"Náše řeč tu muší bejt zas podlé Biblí ano,ano-ne,ne. Hdyž se má člověk potěšit i hdyž má zaplakat, hajť to za to stojí. Co má bejt sladký, hajť je jako med, ha co kyselý, hajť je jako šťovík.

Sloužím- li Pánu Bohu nebo ďáblu, muším mu sloužit v kostele i v hospodě pořádně. Radši nic, než chtít ha nemoct..."