Je to vlastně totéž, na co ukazuje Ježíš ve dnešním čtení: dodržení litery zákona popírá jeho ducha. Korban (v.11), tedy zaslíbený dar chrámu (Bohu), nesměl být podle Mojžíšova zákona použit k ničemu jinému, než k čemu byl zaslíben. Tohoto předpisu bylo podle Ježíše zneužíváno, když se potomci chtěli vyhnout povinnostem vůči svým rodičům. Děti prostě řekly, že prostředky na pomoc rodičům jsou korbanem a nemusely tak, podle doslovného výkladu, pro rodiče již nic udělat.

Ježíš tak argumentuje proti výtce farizeů, že on a jeho učedníci nedodržují náboženské předpisy a například si před jídlem kulticky neomývají ruce. K podobným sporům docházelo často mezi farizei, úzkostlivě dodržujícími každé písmenko zákona, a Ježíšem, který ukazoval naopak na intenci, ducha zákona. Vzpomeňme například na Ježíšovu svobodu v dodržování dne klidu, když řekne: sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu. To jest, je-li třeba něco důležitého pro druhého vykonat i v sobotu, je důležitější zákon lásky, než předpis dne odpočinku.

Tento poukaz na limity doslovného výkladu litery zákonů, který zaznívá již na počátku naší křesťanské civilizace, je platný samozřejmě doposud. Není to dlouho, co jsem dostal od známého vyhubováno, jaké že přijímáme hloupé zákony, které znemožňují to a ono -- šlo o tenkrát o oblast památkové péče. A ukazoval mi celý šanon korespondence, který vede s úředníky ministerstva kultury, kteří mu zakazují konat evidentně pozitivní věc. Zastyděl jsem se, a napsal dopis příslušnému řediteli odboru, ať je tak laskavý, a ocituje mi paragraf, který onu činnost zakazuje, že se pokusím paragraf novelizovat. Během dvou dnů (!) jsem dostal omluvnou odpověď, že to samozřejmě zákon nezakazuje, a že si to jen úředníci neověřili. Byla to typická ukázka úředního šimlovství, které raději psalo stohy zamítavých stanovisek, než aby se podívalo, zda ta věc náhodou opravdu nejde povolit. Je to běžná praxe: z lhostejnosti, ze strachu vzít na sebe kus odpovědnosti, z absence kreativity, která by chtěla pomoci dobré věci raději ouřadové věci zamítají v hnidopišském přehnaně doslovném výkladu zákona místo toho, aby hleděli k duchu zákona a umožnili věcem vznikat.

Nejde ale jen o hloupost úředníků či o karikaturní výklady nového silničního zákona, snažící se ho znevážit, jakkoli již prokazatelně zachránil desítky lidských životů. Jde o mnohem důležitější věci, které se v  podstatě dají vyjádřit dnešní terminologií jako rozdíl mezi pozitivním a přirozeným právem. Tj. mezi tím psaným, parlamentem přijatým zákonem, a zákonem vyšším, zohledňujícím lidská práva, právem kodifikovaným v  Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavy.

Když po druhé světové válce v Norimberském procesu soudili nacistické zločince, hájili se poukazem na to, že pouze plnili zákony své země, řádně přijaté a platné. Tato obhajoba neobstála, soud přijal názor, že je ještě vyšší zákon, ono přirozené právo, podle kterého byli naopak ti souzení povinni odmítnout zákony zločinné, jakkoli údajně řádně vyhlášené v jejich zemi. Proto ve všech právních státech je vedle zákonodárného sboru, parlamentu, ještě Ústavní soud, či nějaká jeho obdoba. Tj. instituce, která z pozic přirozeného práva je oprávněna odmítnout jakýkoliv zákon, či jeho část (tedy předpis práva pozitivního), který parlament přijme.

To, mimochodem, bylo také meritum sporu mezi Senátem a prezidentem Klausem před necelými dvěma lety. Prezident Klaus, který nemá rád Listinu a je zastáncem parlamentarismu, tj. onoho systému, kdy parlament může všechno, i přijímat hrozné zákony, se snažil ochromit Ústavní soud, aby tento nemohl "remcat" parlamentu do jeho zákonů. Senát naopak hájil konstitucionalismus, to je systém, kdy Ústavní soud je pojistkou proti zbláznivšímu se parlamentu a hájí přirozená práva lidí.

Odpusťte chvilku občanské výchovy, ale považoval jsem ji za nutnou k osvětlení toho, jak důležitý princip lidského jednání Ježíš nastoluje. Je to princip ukazující k lidské svobodě, k právům člověka, princip odmítající tupou poslušnost litery zákonů, princip hledající vždy takovou jejich intenci, která hledá skutečnou spravedlnost a ne jen legalistická pravidla. Jde o to rozhodovat se nikoli na základě strnulých pojmových schémat, nýbrž podle konkrétního vztahu ke spravedlnosti -- biblicky pověděno k živé vůli Boží.

Ve smyslu Ježíšova učení i celého Nového zákona nelze Boží vůli jen tak vydedukovat ze žádného principu, ani přímo vyhledat v nějakém paragrafu zákonného kodexu, ani toho Mojžíšova. Nový zákon překonává farizejské zákonictví. Hledání a nalézání spravedlnosti není tak pohodlné, jak se zákonictví, či jakási "principiálnost" domnívá. Nejvyšší spravedlnost nám není nikdy k dispozici, není "hotová" ani v podobě kodexu ani v podobě myšlenkového systému. Musíme ji stále hledat, zvažovat, pátrat po ní.

O tom všem mluví náš druhý biblický text z dopisu apoštola Pavla do Říma. Pavel zde podává jakousi "preambuli" novozákonní etiky když říká, že Boží vůle se musí "zkoumat" - dokimazein.Je to významný termín: zkoumat, a v odvozeném významu "vyzkoušet", přezkoušením shledat dobrým, nalézt osvědčeným, schvalovat. Zní to bigotním farizejským uším až blasfemicky -- vůli boží, dobro, libost a dokonalost je nutno takto zkoumat, tj. hledat a nalézat, přijímat a uznávat s vnitřním pochopením a souhlasem. Vůle boží není nějaká věc, na kterou bych mohl vnějšně narazit, ani pojem, který bych jen rozumově pochopil.

Nepřizpůsobujete se, nebuďte konformní světu kolem sebe a předkládaným "pravdám", ani těm náboženským, říká Pavel, ale udělejte se sebou všechno proto, abyste byli schopni "zkoumat" boží vůli -- pravdu. Je to arci náročná životní cesta, je k ní třeba hodně odvahy, vnitřní svobody, naděje, že má smysl pokoušet se staré věci měnit a objevovat nové, je k ní třeba hodně nonkonformismu a osobního rozhledu, který nám poznání umožňuje. Je to cesta svým způsobem individualistická svým apelem na osobní rozhodování a na osobní odpovědnost. Je to však cesta, která posouvá dějiny kupředu, chrání lidská práva a člověčí svobodu.

Etika nového zákona, jak vidíme z obou textů, je svým způsobem situační, staví se radikálně proti jakékoliv zkostnatělosti, ideologizaci, bigotnosti, každému přebujení věcných vztahů, ohledů, požadavků a domnělých nutností. Vždycky nám připomíná, že všechny věci mají oprávnění a nutnost jen natolik, nakolik srozumitelně slouží člověku. V tom smyslu je "radikálně humanistická", či antropocentrická. V jejím středu však nestojí sobecké já, ale právě ono "ty" -- druhý člověk, bratr, druh, bližní.

To všechno jsou velmi důležité věci, které se jeví být téměř základní pro naši civilizaci, má-li si uchovat svoji otevřenost, úctu ke svobodě a lidským právům. A není náhodou, že zaznívají hned na počátku této naší éry od jejích zakladatelů.

Amen