"Byl jsem tento týden na vaší přednášce a potěšilo mě, když jsem zaslechl, jak jste děkoval živoucímu Bohu. Nepamatuju se, že bych něco takového kdy slyšel na nějaké jiné přednášce a už jsem jich navštívil hodně, z různých oborů. Už ani nevím, o co vlastně šlo, jestli to bylo Vaše zdraví, Vaše vzdělání, Vaše schopnosti, ale bylo jasné, že jste své poděkování spojil se svým uznáním Boha, který je pro vás asi všemohoucí a zasahuje vědomě do světského dění.

Pravděpodobně se Vaše díky vztahovaly nejen na dobu, kdy jste byl počat a kdy jste se narodil, ale také na dobu Vaší pondělní přednášky. Ano, jaká radost! Ačkoliv je to trochu divné, když inteligentní člověk projeví svou vděčnost, aniž by přitom pomyslel na své bližní, kteří se přece nemají všichni tak dobře, aby za to zvlášť děkovali.

Přece ta záležitost s všemohoucností má svůj háček, protože je s ní spojen nějaký výběr. Vy jste jako příjemce Boží podpory myslel asi na Boha, který se alespoň vůči Vám chová milujícím způsobem.

A pamětlivi tvrzení, že umřít mladý je hezká smrt, jsme přece také mohli poděkovat živoucímu Bohu za dětskou úmrtnost v oněch nekonečných prostorách našeho světa. Ta ovšem odporuje mému pojetí lásky, té vlastnosti, kterou Vaše vděčnost připisuje Vašemu Bohu.

Pokud bylo ale Vaše vyjádření vděčnosti Pánubohu jen prázdným řečnickým gestem a nebylo projevem vašeho upřímného vyznání, tak pro ni asi byla vaše přednáška nesprávným místem, neboť právě Vaši studenti by měli být vyučováni v tom, že mají vědomě používat jazyka.

Pokud pro Vás skutečně existuje ten ukrutně milostivý Bůh, který Vás tak miluje, přeju Vám tedy potěšitelnou oslavu narození jeho syna a někdy příjemnější smrt, než jakou si on vymyslel pro něho."

Tolik k tomu dopisu a k tomu, co mě nad těmi profesorovými díky živoucímu Bohu napadlo. Budeme-li předpokládat, že onen živoucí a všemohoucí Bůh skutečně existuje, je to, že proti velkému množství lidí denně provádí diskriminaci, opravdu důvodem zpochybňovat to, že je milostivý?

Pro některé lidi asi ne, neboť známe ten argument, že obzvlášť těžká životní břemena se mají brát jako dar zvláštní zkoušky. Já se ale v té souvislosti pak ptám, jakou vinu nesou ti chudáci, jimž se vede tak bezostyšně dobře, že je Bůh odmítá podrobit v jejich tak příjemném pozemském životě daru autentického trápení.

Přeju vám, abyste si našli zdůvodnění pro svou vlastní osobní zvláštní zkoušku, anebo naopak pro vás mimořádně dobrý stav -- abyste našli sílu se z toho dostat, případně sílu pomáhat těm, jimž se nevede tak dobře jako vám, teď v budoucnu a navždycky.