Předně: vánoce nejsou připomínkou narození velikého muže z dávné minulosti, nejsou narozeninami Ježíše. Nejen že nevíme, kdy se vlastně narodil, ale zejména celý ten příběh o jeho narození není žádným popisem faktické události. Je to zvěst, která nám obrazně říká něco velmi podstatného o člověku vůbec, o našem lidství -- a také o tom, v jakého Boha věřili první křesťané z okruhu Matoušova a Lukášova, evangelistů, kteří tento příběh -- každý trochu jinak -- vyprávějí. Není důležité, že ten příběh je o židovském chlapci -- proto jej mohou také přijímat i černí Afričané.

Navíc: tutéž zvěst o člověku a Bohu sdělují ostatní bibličtí svědkové jinak, jinými výrazovými prostředky než vánočním vyprávěním -- takový Petr, či Pavel příběh o narození v Betlémě zřejmě ještě vůbec neznali, ostatní dva evangelisté -- Marek a Jan také ne. Co tedy ten vánoční příběh sděluje o člověku a o Bohu, v kterého jeho vypravěči věřili?

Člověk je zvláštní živočich. Již staří Židé na prvních stránkách bible vyprávějí jiný příběh -- o Adamovi, prototypu člověčenství (Adam není jméno, je to "Ten, který je prachu země", tedy zemák, stejně jako Eva znamená něco jako "Živa", nebo Živoroda"). Adam, sotva povstal z prachu země, chtěl znát dobré a zlé -- chtěl sám rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé, chtěl manipulovat zlem i dobrem. Člověk rád manipuluje druhými, světem, rád svrchovaně rozhoduje. Bible právě tuto lidskou vlastnost nazývá hříchem: na nikoho a na nic nebrat ohled, rozhodovat vždy podle své okamžité potřeby a chuti, brát do své režie život svůj i život svých bližních, být středem všeho. Tato adamovská pýcha provází člověka dějinami a vždy znovu přináší nová náboženství a nové ideologie, které ve jménu své jediné a pravé pravdy -- často ještě rouhavě oznámkované jako pravda Boží ničí celé skupiny druhých lidí, ničí zemi, všechno živé i neživé.

Ten vánoční příběh o druhém Adamovi, jak Ježíše nazve Pavel v dopise do Korintu, nás zve k jiné existenci, k jinému lidství. To smysluplné pro člověka, to dobré, to, co mu přináší novou nabídku života, to nepřichází z herodovských paláců, nejsou u toho vojenské manévry a politické čachry. Ta nabídka nového lidství ze rodí ve chlévě a rozpoznávají a nalézají ji bud jen ti nejmoudřejší (mudrci u Matouše), či ti nejopovrženější (pasáci dobytka u Lukáše). Nejsou zde žádné mocenské ambice, žádná xenofobie, žádný imperialismus, šovinismus, kolonialismus, klerikalismus, a vůbec žádné --ismy, které nepřinášejí nikdy nic jiného, než peklo válek, zabíjení, upalování, koncentrační tábory...

Pro jistotu vypráví Bible ještě příběh o pokušení na poušti, kde už dospělý, na kazatelskou dráhu se vydávající Ježíš vědomě odmítne nabídku docilovat záchranu světa mocenskými prostředky. Betlémský příběh není pohádka o ubožákovi, který se vypracoval - chudoba vánočních jeslí není smůla, je to úmysl, je to smysl existence Nového Adama.

A teď pozor: ten chudý bezmocný Ježíš, to je Bůh. Bůh se stal chudým, bezmocným člověkem. A ve jménu tohoto vánočního poznání, že s Bohem se setkáváme v člověku věříme, že každý, kdo přijímá své vlastní lidství i lidství druhých vděčně a odpovědně, jako dar a jako poslání, se už tím samotným setkává s Bohem. Bůh je všude tam, kde je člověk -- to je naše vánoční víra. A ve jménu této vánoční víry musíme hájit velikost a důstojnost člověka, jeho práva a svobodu. Vánoční zvěst říká své jasné "NE" všem pokusům snižovat a znevažovat hodnotu člověka. Proto žádný člověk na světě nesmí být diskriminován -- ani z důvodů rasových, ani náboženských, ani politických, či nacionálních. Žádný člověk by neměl umírat hlady, když jsme schopni hlad odstranit. Každý lidský život, i ten nejchudší a nejbezmocnější, je posvátný a je hoden naší ochrany.

Člověk stále touží stát se Bohem -- a vánoce přicházejí se zprávou, že Bůh se stal člověkem. Člověk Ježíš je pravý Bůh.

Kouzlo a sentiment našich vánoc jsou krásné a mají svou poezii, buďme vděčni i za možnost hojně obdarovávat své bližní. Ale je pravdou, že teprve v té chudé Namibii, kde jsem byl na pozvání organizace Člověk v tísni, mi nějak natvrdo došlo, že ty naše vánoce, tak jak je v té barokní podobě slavíme, nemají se skutečným Ježíšem a příběhem o jeho narození mnoho společného. Vždyť: co my vůbec můžeme vědět o opravdové chudobě?

Měli-li bychom dnes vykládat ten příběh stejně radikálně, jak to učinili evangelisté a měl-li by mít pro nás stejně třaskavý náboj nové lidské existence, nového evangelia, jako měl ten biblický pro tehdejší lidi, pak bychom asi musili říkat, že Ježíš se narodil jako černý Herero ve slumu nedaleko Keetmanshoopu, že se jej pokusili zabít bílí Herodovi žoldáci z Berlína a jeho rodiče zemřeli záhy na AIDS.

Kořeny německé genocidy ZDE

Kdo chce slavit opravdové vánoce a skutečně rozpoznat v tom pokorném Ježíši smysl života, tomu už ani na okamžik nesmí zůstat lhostejný osud jeho potřebných bližních. Těch nablízku, ale ani těch v dálce -- třeba v jižní Africe. Vždyť jak to říkal Ježíš?

....Cokoli jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili! (Mt 25,31-45)

Za cenu jednoho pitomého billboardu -- a že jich třeba na jaře před volbami bude kolem našich silnic -- by byla jedna velká rodina v Namïbii schopná důstojně žít alespoň rok.

Veselé vánoce a hodně dárečků!