Největší potíž je, že nejsou viditelné, ale většinou skryté, za jistou formou jakési podivné familiérní bodrosti, tzv. otevřené, či nevymáchané huby, jež není ale často nic jiného, než drzost a sprostota, směřující proti lidské důstojnosti. Je to "neviditelné" a někdy i "neslyšitelné" pole individuálních a intimních střetů zdravotníka s pacientem. Už Jung napsal, že pacient se potkává s lékařem nikoliv skrze diagnózu, ale psychiku.

Jsem často svědkem situací, v nichž k podobným praktikám dochází. Občas jsem přímo či nepřímo přítomen komunikaci mezi pacientem a zdravotníkem, který se vůči nemohoucímu člověku nějakým způsobem projevuje v okamžicích, kdy na něm provádí nejrůznější ošetřovatelské úkony. Nejde o to, že je nedělá dobře, nebo že nedodržuje předepsané postupy, či normy, ale že svoji činnost často komentuje způsobem, směřujícím proti lidské důstojnosti.

Už se zase posr...! To je hrozný, vona si to rozmazala po sobě! To jsou jen některé hlasité komentáře, které se rozléhaly z pokojů, když jsem na nemocniční chodbě čekal, až sestry přebalí nemohoucí staré pacienty. Jde samozřejmě o nelidský přístup, o nedodržování etických norem, neboť ti lidé za vykonání své potřeby nemohou. Absurdní na tom je, že nemohoucí pacienti jsou krmeni, občas způsobem, jakým krmily naše babičky husy.

Na jednu stranu je nutí do jídla, jistě převážně v zájmu pacienta, na druhou stranu projevují nelibost nad faktem, že strávená potrava přirozeně prostě musí chtě nechtě opustit tělo. A jestliže je tento pacient odkázán jenom na plenky, kam jinam, než tam, svoji potřebu může udělat? Nechápu, proč některé sestry se prostě nezdrží svých komentářů, když už k těm lidem nemají žádný vztah. Měla by to být čistě profesní samozřejmost.

Ono to vypadá, že se nic neděje, jenomže se děje. Ti lidé nejsou hluší a slepí, nejsou necitliví a podobné zacházení nesou obvykle velmi těžko, neboť se prakticky nemohou nijak bránit. V jistém smyslu jde o šikanu, buzeraci, o vylévání si vzteku, o přenášení svých nějakých osobních či osobnostních problémů do zaměstnání. Paradoxní také je, že nehybný pacient, upoutaný jen na lůžko, je nejméně problematický, je s ním nejméně práce.

Není nutné mu nějak zvlášť asistovat, péče o něho se omezuje na občasnou kontrolu, či výměnu kapaček, přebalení, mytí, převlékání a krmení. Je to něco podobného, jako když se dítě odloží k televizoru, pokud ho obrázky zaujmou, nic v tu chvíli nepotřebuje, neobtěžuje své rodiče nejrůznějšími přáními, či pobídkami k asistování na nějaké činnosti. Praxe je taková, že sestry si udělají svoje a pak vysedávají v kanceláři.

Kdyby s těmi lidmi komunikovaly na jiné úrovni, než na té formální, musely by být celou svoji službu stále "na place" mezi nimi, neboť lidskost tolerující přístup by si přirozeně vyžadoval individuální postup a nárokoval by si mnohem více času v kontaktu s pacientem. Jistěže takové nejsou všechny sestry, ale to jsou spíše výjimky. Základní metodou komunikace, jež má budit zdání jisté lidské blízkosti, je polopatistická forma na způsob mateřské školky.

Jak to, že nejíte? Podívejte se, jak vypadáte, co jste to zase vyvedla? Proč jste to udělala? Co to má zase znamenat? Kdo to má pořád uklízet? Kdo k vám má stále běhat? To je základ velmi časté komunikace na té nejnižší možné mentální úrovni, to jsou otázky, na které ti staří lidé nemohou odpovědět a odpovědět na ně ani nemají, protože podobné "ulevování si" je pouze a jen primitivní forma monologu zdravého ošetřovatele.

Zacházejí s nimi jako s dětmi a i to je dle mého názoru jen jiná forma ponižování, neboť tito staří lidé jsou dospělí a svéprávní. Každý je zde se svým údělem, se svým životním příběhem, zkušenostmi a do "ponižujícího" stavu odkázání na pomoc druhého člověka je dostala nemoc. Jsou ale "trestáni" neohleduplností za něco, za co nenesou vinu. Nevěřím, že vedoucí či sloužící lékaři o tom nevědí, není to možné, pouze mlčí, skloněni za svým psacím stolem.

Přitom Etický kodex práv pacientů hovoří v bodě 10 zcela jasně: Nemocný má v závěru života právo na citlivou péči všech zdravotníků. Stejně tak Etický kodex české lékařské komory zmiňuje v bodě 2, že "lékař se k nemocnému chová korektně, s pochopením a trpělivostí a nesníží se k hrubému nebo nemravnému jednání". V bodě 3 také mimo jiné uvádí, že "lékař má pacienta respektovat jako rovnocenného partnera".

Mnozí namítají, že hlubší vztahy není možné v nemocničním prostředí založit, protože zdravotníci musejí vykonávat řadu odborných úkonů a na něco podobného nemají čas. Myslím že to je alibismus, ve většině případů jde jen o lenost, často i o hloupost. Komunikace je ze strany zdravotníků špatně vedena také proto, protože o ty lidi vlastně nejde, jsou jen ekonomickou jednotkou, obsazeným lůžkem, na kterém v podstatě dál už jen obtěžují.

Kdyby o ně šlo, musela by komunikace vypadat jinak. Jestliže po dospělém pacientovi něco chci, nemohu mu to přikázat a vnutit, musím s ním vést dialog a získat jeho důvěru, abych ho přesvědčil, že to myslím v jeho zájmu. To ale předpokládá vnitřní účast na věci pacienta, nikoliv sobeckou snahu po pohodlí. Zdravotníci jsou mrzutější a otrávenější, čím povrchnější komunikaci s pacienty vedou, protože jim nic kromě měsíčního platu nepřináší.

Argument, co by kdo za tyhle peníze chtěl, je zcela běžný. Před několika lety oslovila rakouská televize několik českých umělců s otázkou, co si myslí o vstupu České republiky do Evropské unie. Odpověděl jsem, že s ním nesouhlasím, a protože šlo o propagační pořad, můj názor se do vysílání nedostal. Argumentoval jsem, že Češi nejsou z hlediska svých vztahů připraveni na vstup do tohoto společenství a nic na tom neměním ani po letech.

Nemáme tam co dělat. To, co presentujeme světu jako vysokou úroveň služeb a péče v jakékoliv oblasti, ve zdravotní péči třeba nemocnici Na Homolce, není u nás dosud běžným standardem dostupným pro všechny. Kultura vztahů mezi lidmi je stále děsivá, všichni to znají, kteří třeba jezdí autem. Nemohu si pomoci, můj názor zase vzbudí nevoli, ale stále jsme zamindrákovaným národem, který si neví rady s nabytou svobodou, je mi to líto.

Epilog:

Nemocnice následné péče by měla být pro pacienta přechodným pobytem s rehabilitací a přípravou na domácí péči, avšak mnozí a zdá se mi že většina, alespoň soudě podle jednoho pokoje, který navštěvuji už tři měsíce, se domů nedostane, ačkoliv předpoklady alespoň minimální samostatnosti pro to měly. Nikdo si je domů nevezme, tak svůj boj v takovém to prostředí vzdají a já se jim ani nedivím, opustili je všichni.