Bushova administrativa od svého nástupu silně podporovala protiraketovou obranu. Bushův první ministr obrany Donald Rumsfeld již v roce 1997 předsedal vlivné komisi, která varovala před tím, co považovala za raketovou hrozbu. Během prvního roku úřadování na ministerstvu obrany Rumsfeld reorganizoval oddělení Pentagonu zabývající se protiraketovou obranou do podoby entity, která je nyní známa jako Agentura pro protiraketovou obranu (Missile Defense Agency, MDA). Jak si možná vzpomínáte, v prosinci 2001 Bush neslavně oznámil, že Spojené státy vypoví smlouvu o protiraketové obraně (Anti-Ballistic Missile Treaty, ABM) z roku 1972. A v prosinci 2002 byla protiraketová obrana skutečně uvedena v život, když Bush oznámil, že nařídil MDA rozmístit nějaký druh protiraketové obrany během dvou let. Kvůli příkazu shora MDA začala zuřivě pracovat ve snaze splnit politicky nadiktovaný termín -- který se příhodně kryl s termínem voleb do amerického Kongresu -- a pracovala na zajištění něčeho, možno říci čehokoliv, co by mohlo být rozmístěno koncem roku 2004.

Spojené státy tedy termín rozmístění splnily, avšak za velkou cenu. Kontrola kvality v jejich programu protiraketové obrany povážlivě poklesla, což vedlo k několika selháním při letových testech nejdůležitějšího protiraketového systému.

Spojené státy právě pracují na vývoji různých antiraket pro různé typy raketových hrozeb. Toto rozlišení je důležité, protože antirakety mohou být použity k obraně pouze před tím druhem rakety, proti níž byly vyprojektovány -- nemůžete použít jednu antiraketu proti všem typům útoku. Například: Čím větší je dolet rakety, tím rychleji a výše letí, takže úkol zasáhnout ji se stává obtížnějším.

Většina lidí si pod "protiraketovou obranou" představí systém Ground-based Midcourse Defense (GMD). Jde o systém umístěný na pevnině, který by měl bránit kontinentální Spojené státy před útoky mezikontinentálních balistických střel (ICBM) tak, že je zasáhne na střední části jejich dráhy. Za pár minut vám o tomto systému řeknu více.

Existuje také námořní systém označovaný jako Aegis Ballistic Missile Defense System. Měl by být schopen bránit jednotky na bojišti před raketami krátkého a středního doletu: Není projektován tak, aby ničil mezikontinentální rakety. Během testů dosáhl z deseti pokusů osmi zásahů. I když jeho bilance je lepší než bilance některých jiných systémů protiraketové obrany, má vážný problém se systémem řízení a navádění, který bude teprve třeba vyřešit.

Systém Theater High Altitude Area Defense neboli THAAD by měl bránit jednotky na bojišti před raketami krátkého a středního doletu, které se nacházejí v terminální čili konečné fázi letu. THAAD prošel tak vážnými vývojovými problémy -- jeho politicky urychlovaný vývoj byl studijní skupinou Pentagonu nazván "štvanicí za neúspěchem" a systém GMD ho může nakonec napodobit -- že letové testy byly v roce 1999 a systém byl zcela přepracován. Nové letové testy začaly v prosinci 2005 a systém si zatím vede lépe, avšak na cestě k operačnímu nasazení jej čeká ještě dlouhá cesta.

Nakonec, Patriot Advance Capability (PAC)-3, který je projektován k ničení raket krátkého doletu na konci jejich letu, při testech zaznamenal devět z patnácti možných zásahů. Mimo jiné, sehrál hlavní roli při střelbě na vlastní jednotky během invaze do Iráku v roce 2003, takže také on se dosud potýká s problémy, které je třeba vyřešit.

Je tu také Airborne Laser, upravený Boeing 747 s lasery v přídi, a plánují se antirakety schopné zasáhnout cíl při vzletu. Oba projekty se však nacházejí ve velmi ranné fázi svých vývojových cyklů a nemohou v nejbližších letech ovlivnit debatu o dostupných možnostech obrany.

Systém GMD, s jehož variantou se počítá ve Východní Evropě, měl během testování nepěknou bilanci. Za velmi umělých podmínek, které neodpovídají skutečné hrozbě, dosáhl šesti z dvanácti možných zásahů. Poslední test se uskutečnil 25. května a šlo o naprosté selhání. Cílová raketa podle vyjádření MDA "nedosáhla bráněného prostoru", takže antiraketa se ani nepokusila odstartovat.

Spojené státy odpalovaly rakety po desítky let, takže jeden se nestačí divit, jak spolehlivý náš nový protiraketový systém může být, když dosud máme problémy s ovládáním našich raket. Poslední zásah systém zaznamenal v září 2006 a byl první po takřka čtyřech letech. Tento systém jednoduše neprokázal schopnost působit v reálném prostředí. A co více, chybí mu hlavní komponenty: Síť satelitů nezbytná pro detekci a sledování startů raket dosud nebyla vybudována, systém řízení a navádění je nespolehlivý a námořní multifrekvenční radar, který má sledovat rakety během letu, se stále vrací na Havaj kvůli opravám.

Jednou z potenciálně fatálních slabin systému GMD je jeho citlivost vůči protiopatřením protivníka. Antiraketa má velké problémy s rozlišením cíle, tím spíše, pokud je tento cíl obklopen cíli klamnými nebo jinými objekty, které ztěžují rozhodnutí, co vlastně představuje aktuální hrozbu. Každá země schopná vyrobit jednoduchou mezikontinentální raketu je také schopna provádět nějaká protiopatření, takže každý systém protiraketové obrany, který chce být schopen čelit skutečným hrozbám, by měl být s to poradit si s protiopatřeními. Americký systém to neumí. Při testech to bylo opakovaně prokázáno, takže se dospělo od pokusů s využitím několika klamných cílů (ačkoliv i ty se od cvičného cíle dosti lišily, takže antiraketa si byla absolutně jista, kam letět) k testu bez klamných cílů v září 2006. Zbraňové systémy obvykle začínají od snazších testů a jak se systém rozvíjí, požadavky stoupají, nikoliv obráceně.

Systém GMD v současnosti disponuje asi patnácti antiraketami rozmístěnými na Aljašce a dvěma v Kalifornii. MDA chce mít na konci tohoto roku rozmístěných celkem čtyřiadvacet antiraket.

Je nicméně nejisté, zda toho bude schopna dosáhnout, protože mnohá aljašská raketová sila byla loni v létě během nebývalých dešťů zaplavena a utrpěla škody. MDA systém uvedla do operační pohotovosti, když Severní Korea loni v červenci provedla sérii raketových testů, přičemž dělníci nemohli vstoupit do sil a včas provést nezbytné opravy.

Jak už jsem uvedla dříve, systém GMD by měl být vzorem pro třetí základnu ve Východní Evropě, s deseti antiraketami v Polsku a multifrekvenčním radarem v České republice. Třetí základna má být nicméně osazena dvoustupňovými antiraketami, které pravděpodobně budou navrženy tak, aby čelily raketám s kratším doletem než mezikontinentálním. Výzkum a vývoj této antirakety byl sotva zahájen: Existuje pouze na rýsovacím prkně. Vzhledem k tomu, kolik problémů měly Spojené státy se systémem GMD i po deseti letech testování, nemůžeme očekávat, že by nová antiraketa byla vyvinuta snadněji.

To předpokládá, že Kongres přidělí prostředky na třetí základnu -- předpoklad, který teprve čeká na své uskutečnění. Obě komory Kongresu právě seškrtaly prostředky na základnu obsažené v návrhu rozpočtu ministerstva obrany na rok 2008. Na základnu bylo pro příští rok požadováno 310 miliónů dolarů; Sněmovna reprezentantů škrtla přibližně polovinu s argumentem, že antirakety nejsou dosud zajištěny, zatímco Senát odebral 84 miliónů. Očekávané celkové náklady na základnu ve Východní Evropě dosahují výše 3,5 miliardy.

Důvody pro vybudování základny se postupujícím časem mění. V dokumentech připojených k návrhu rozpočtu na rok 2008 MDA vysvětluje, že potřebuje třetí základnu ve Východní Evropě kvůli již existujícím radarům protiraketové obrany, které již v Evropě provozuje: "Protože musíme chránit tyto radary, nebo riskovat ztrátu 'očí' našeho systému, plánujeme vybudovat pozemní antirakety a přičleněnou pozemní základnu s radarem v Evropě. Tím dosáhneme čtyř cílů: Ochrany radarů umístěných v zahraničí, zlepšení ochrany Spojených států v důsledku získání dodatečných a časnějších příležitostí k útoku; rozšíření této ochrany na naše spojence a přátele; a demonstrace mezinárodní podpory pro obranu před balistickými raketami." Všimněte si, že ochrana přátel a spojenců je v seznamu až na třetím místě. Před nedávnem administrativa zdůraznila, že systém by byl proti ruským raketám neúčinný -- to je pravda, protože by byl ruským arsenálem okamžitě překonán -- a že je určen proti Íránu.

Velkou otázkou je: Dokáže tato základna Evropě poskytnout adekvátní ochranu před hrozbou íránských raket? Tak, jak je třetí základna naplánována, jihovýchodní Evropa se pod chystaný protiraketový štít nevejde -- existuje tu příliš mnoho geografických omezení. A navíc je tu ještě jeden odvážný předpoklad: Že to, co Spojené státy budují, bude spolehlivě fungovat. Vzhledem k nepřesvědčivým záznamům o vývoji systému to vůbec není jasné. A předpokládá to také, že Írán zahájí útok na Evropu pouze jednou či dvěma balistickými raketami dlouhého doletu, takže systém řízení palby protiraketového systému nebude přehlcen, avšak Írán by nesměl být tak opatrný, aby odpálil rakety s klamnými cíli. Pokud by nějaká země zahájila raketový útok na Spojené státy nebo jejich evropské spojence, je nepravděpodobné, že nepřátelský stát bude tak nakloněn spolupráci, aby se omezil na typ útoku, pro nějž byl americký systém protiraketové obrany vyprojektován. Snad ještě méně realistická je možnost, že by došlo k odpálení pouze jedné nebo dvou raket. Tento způsob zahájení nepřátelství by byl typem vypovězení války, který by vyprovokoval okamžitou a komplexní vojenskou odpověď Západu, takže Írán by zahájil válku pouze v případě, pokud by si přál totální válku.

Někteří členové Kongresu nejsou dosud přesvědčeni, že třetí základna v Evropě je potřebná. Dokonce i v Kongresu kontrolovaném Republikány byly často seškrtány prostředky na některé programy protiraketové obrany, jejichž návratnost byla v nedohlednu. Nyní, když Kongres ovládli Demokraté, bude patrně ještě podezřívavější k málo realistickým argumentům ve prospěch protiraketové obrany a bude tedy vyžadovat více vysvětlení a přijme méně nepravděpodobných tvrzení.

Někteří kongresmani věří, že na názorech jiných zemí záleží a pracují na legislativě, která má do problematické záležitosti protiraketové obrany zapojit NATO. Je nejisté, jak v tom budou úspěšní, nicméně jejich snaha by neměla být přehlížena. Je také nejasné, jaký účinek bude mít na ochotu Kongresu financovat třetí základnu zjevný odpor mnoha Poláků a Čechů ke spolupráci na americké protiraketové obraně.

Právě proto je Putinova nabídka začlenit ruský radar včasného varování v Ázerbájdžánu do plánované americké protiraketové obrany tak intrikářská. Bushova administrativa říkala, že bude otevřena spolupráci s Ruskem v této věci, což bylo tvrzení určené k utišení ruských obav z plánovaných základen ve Východní Evropě. Namísto toho však Putin tuto nabídku hodil Spojeným státům zpět a vytvořil celou sérii nových mezinárodních rozhovorů, které se docela dobře mohou protáhnout až do konce funkčního období Bushovy administrativy. Tvrdím, že to je něco, čeho se Bílý dům velmi obává. Podle mého názoru je hlavní hybnou silou americké snahy postupovat ve věci základny co nejrychleji snaha Bílého domu vtisknout programy protiraketové obrany do obranného rozpočtu a našich vztahů se spojenci tak hluboko, že práce na projektech budou pokračovat ještě dlouho poté, co Bushova administrativa předá otěže svým nástupcům.

Z logistického hlediska je ještě třeba hodně vyjasnit roli, kterou by ázerbájdžánský radar mohl sehrát. Bude Rusko trvat na tom, že na základně smějí pracovat pouze její lidé a předá informaci Američanům? Radar by byl přinejmenším v lepší pozici, aby pokryl celou Evropu tak, že nikdo nezůstane bez ochrany, ať už bude vybudována protiraketová obrana jakéhokoliv druhu. Avšak radar není k ničemu, pokud s dostatečným předstihem nepředá informace antiraketám -- tak, aby mohlo dojít k účinné obraně. Opět nehledě na skutečnost, že žádný protiraketový systém neprokázal schopnost konzistentně bránit velká území: Bude navrhovaná dvoustupňová antiraketa schopna působit z Iráku nebo Turecka? Souhlasily by vlády Iráku či Turecka s tímto typem spolupráce? Byl by protiraketový systém Aegis schopen zasáhnout íránskou raketu dlouhého doletu? Pravděpodobně ne, protože systém Aegis není projektován tak, aby působil proti mezikontinentálním raketám.

Spojené státy měly každopádně v minulosti velké potíže spolupracovat na protiraketové obraně jako rovnocenný partner...

Celá diskuse o zapojení jiných zemí do budování amerického systému protiraketové obrany přehlíží jeden zásadní detail: Tento systém nefunguje, nikdy nedokázal, že bude fungovat, a jeho vývoj byl popoháněn tak, aby splnil politicky stanovený termín svého dokončení, což zaručuje, že nikdy nebude fungovat tak, jak jeho příznivci tvrdí.

Avšak tato debata ignoruje jeden zásadní důsledek spolupráce na systému protiraketové obrany Spojených států: Totiž ten, že to může vést ke spolupráci na zbrojení ve vesmíru. Spojené státy zamýšlejí vytvořit vrstvu protiraketové obrany s antiraketami na oběžné dráze s cílem sestřelit nepřátelské rakety během počáteční fáze jejich letu. V návrhu rozpočtu na rok 2008 bylo požadováno deset miliónů dolarů na zahájení výzkumu a vývoje takového systému, a byl vyjádřen úmysl utratit v příštích pěti letech na stejný účel přes 290 miliónů. Tento návrh vyvolal mezi některými kongresmany poplach, protože zbrojení ve vesmíru je extrémně problematická věc. Zatímco letos se zdá, že položka bude z návrhu nakonec vyřazena, je pravděpodobné, že se do něj v příštím roce opět vrátí.

Spojené státy samozřejmě neočekávají, že by nějaká jiná země spolupracovala na výstavbě nebo vypouštění vesmírných antiraket umístěných ve vesmíru. Nicméně údaje systému včasného varování, které mohou být shromažďovány z kompletní sítě jejich protiraketové obrany - mimo jiné radarů, které již existují ve Fylingdales a Thule a nového plánovaného pro Východní Evropu -- mohou být velmi pravděpodobně využity k zaměřování vesmírných zbraní, vzhledem k tomu, že budování kompletní nové sítě by nedávalo smysl. To by ve svém důsledku učinilo ze zemí, které souhlasí se spoluprací na protiraketové obraně, kolaboranty při americkém zbrojení ve vesmíru. Tato linie úvah se již ve skutečnosti objevila. V únoru 2005 Kanada preventivně sdělila Spojeným státům, že se na budování jejich systému protiraketové obrany nehodlá podílet, protože kanadské obyvatelstvo to považuje za první krok ke zbrojení ve vesmíru.

Vesmírné zbraně jsou vysoce destabilizující -- takřka více než zbraně jaderné -- a vytvářejí extrémně nebezpečné kusy odpadu, který může ohrožovat vesmírná zařízení, jako jsou například komunikační satelity. Je to to, co Evropa chce? Čas k zastavení této nebezpečné hry nastal právě teď, kdy jsme dosud nepřekročili linii, která nás od zbrojení ve vesmíru dělí.

Evropské země by se neměly nechat ukolébat falešnými sliby Rushových úředníků ohledně protiraketové obrany, ale namísto toho by měly klást důkladné otázky ohledně realistického využití a dalších potenciálních kroků -- předtím, než budou zataženy do zbrojního programu, který je strašlivě drahý a navíc je učiní méně bezpečnými.

Kompletní text v angličtině ZDE