Když se Severní Mariány a Saipan dostaly do amerických rukou, byly od roku 1947 spravovány jako poručnické území OSN, ale od roku 1986, podle rozhodnutí předchozího referenda z roku 1975, se staly součástí Unie Spojených států jako přidružený stát. V té době bylo rozhodnuto, že na území Severních Marián budou sice platit americké zákony, ale s několika výjimkami, z nichž nejdůležitější se týkají zákona o minimální mzdě (Ostrovy si mohou stanovit vlastní úroveň minimální mzdy nezávisle na USA) a řady ustanovení Immigration and Nationality Act. Právě toto umožnilo rozvoj soukromých oděvních továren využívajících práce dovezených zahraničních dělnic, pracujících za minimální mzdu.

Sweatshopová ekonomika a její fungování

Dráha těchto dělnic začíná na zbídačeném venkově nebo v chudinských slumech čínských, filipínských, banladešských a thajských velkoměst. Aby vydělaly nějaké peníze pro svoji rodinu nebo na studia svých dětí, podlehly nabídkám rekrutérů oděvního průmyslu, kteří jim slíbili výborné výdělky v Americe v kulturních pracovních podmínkách a se sociální ochranou, se zajištěním dobrého bydlení a jídla. Tyto ženy neměly co ztratit a uvolily se nabídku jednoročního pracovního kontraktu (což je maximální možná délka) přijmout, a to za cenu nějakých 7000 dolarů (5000 dolarů je poplatek za obstarání práce včetně dopravy a 2000 dolarů je roční cena ubytování a jídla, zajišťovaného společností), které si většinou musí půjčit od zaměstnavatele. Dělnice jsou pak dovezeny na Saipan v Severních Marianách, kde pracují v továrnách, vesměs patřících zahraničním vlastníkům z Číny, Hong Kongu, Japonska a Jižní Koreje. Ředitelé a vyšší perzonál továren se převážně rekrutuje z řad domorodého obyvatelstva (Chamorro). Vyrobené zboží jako halenky, košile a sukně se pak pod označením "Made in USA" nebo "Made in Saipan (USA)" bez zdanění, cla a bez ohledu na americké dovozní kvóty textilního zboží téměř ve všech případech dopravuje do kalifornských přístavů a následně prodává v luxusních amerických módních obchodech, jako jsou Ann Taylor a J. Jill, nebo se prodává oděvními a obchodními korporacemi např. firmami GAP, J.Crew, Wal-Mart, Sears Roebuck & Co., Dress Barn a dalšími. Všechno toto zboží je vyráběno za minimální mzdu pro Severní Mariány, která činí asi 3 dolary za hodinu.

Na dalším kroku ve své cestě do faktického otroctví musí již těžce zadlužená žena na Mariánách podepsat s firmou "pracovní smlouvu", které obvykle vůbec nerozumí - buď neumí anglicky, nebo neumí číst vůbec. V "pracovní smlouvě", odporující všem ustanovením a zákonům, kterých si americká dělnická třída vydobyla v průběhu století a půl krvavých bojů s kapitálem, se dělnice například zavazuje, že se nebude účastnit žádné politické nebo náboženské činnosti, žádat o zvýšení mezd, protestovat proti pracovním a ubytovacím podmínkám, organizovat se v odborech, vdávat se a v některých případech dokonce nesmí s nikým chodit. Rutině je zakázáno měnit zaměstnavatele a podle některých smluv je zakázáno i navštěvovat příbuzné, nebo dokonce i po pracovní době opouštět ubytovnu továrny. Porušením této "smlouvy" se žena vystavuje riziku okamžitého ukončení pracovního poměru, hrozbě deportace (bez doplacení mezd) nebo nutnosti zaplatit plně náklady na zpáteční cestu i s pokutou za "ztráty zaměstnavateli".

Po podepsání "smlouvy" žena vstupuje do systému, který je fakticky peonáží, nucenou prací - musí totiž pracovat dokud nezaplatí dluhy, což ale není možné, pokud nenapracuje obrovské množství přesčasů. Má-li např. zaplatit 6000 dolarů dluhu (což fakticky může být až 7200, neboť úrok u věřitele činí třeba 20% ročně), pak by za 3 dolary na hodinu při osmi hodinové pracovní době šest dní v týdnu vydělala za celý rok 7488 dolarů - pouze 288 dolarů pro sebe po zaplacení dluhu. Ve skutečnosti je ale systém nastaven tak, že denní výrobní normu stanovenou manažery v oděvních továrnách téměř žádná dělnice nemůže dosáhnout. V takovém případě není dělnici zaplacena ani plná výše žebrácké mzdy za odvedenou práci a dělnice se musí upsat k "dobrovolné" přesčasové práci, aby "dohnala ztrátu". Tyto přesčasy "na splnění normy" nejen nejsou placeny jako normální práce navíc, ale dokonce je hodinová mzda této "dobrovolné" práce nižší než minimální třídolarová mzda. Dělnice pak nezřídka pracuje během dne 12, 15, ale i 20 hodin, nebo musí pracovat v neděli. Odmítne-li "dobrovolnou" přesčasovou práci na splnění normy, je jí pak vedením podniku zakázáno dělat přesčasy úplně, což vede k nezplacení dluhů, nebo k tomu, že žena pak nemá peníze na cestu zpátky domů. Ženy tak přesčasovou práci nutně potřebují, a proto jsou ochotny trpět i dvacetihodinovou dřinu, je-li potřeba "splnit denní normu". Chen Xiaoyan, 26-letá dělnice z Číny uvedla, že "jednou nebo dvakrát týdně jsme musely pracovat celou noc a byly jsme úplně vyčerpané...Někdy jsme také musely dělat i v neděli, ale pokud bych odmítla, nedají vám za trest už žádnou přesčasovou práci". Mzda se dělnicím obvykle vyplácí jednou za 14 dní, s tím, že zprostředkovatel práce si bere zpět až 90% sumy na úhradu dluhu. Nezřídka se ovšem stává, že mzdy jsou vypláceny se spožděním, které někdy dosahuje i několika měsíců. Stále zadlužená žena nebo i ta, která si nevydělala ani na cestu zpátky, pak musí požádat o nový jednoroční kontrakt u stejného zaměstnavatele.

Pracovní podmínky

Tento úděsný pracovní systém připomínající některé tábory Gulagu a reálie evropského kapitalismu 19.století, je samozřejmě doprovázen také těmi nejhoršími pracovními podmínkami, jaké si jen lze představit. Místo ženám slibované práce v "kulturních podmínkách bohaté, svobodné Ameriky" musí ženy pracovat v robotárnách jedna vedle druhé, natěsnané v přeplněné továrně s nedostatkem čerstvého vzduchu. Teploty v nevětrané továrně často dosahují 40° C i více a ženám je během pracovní doby přesto k dispozici jen naprosté minimum vody na osvěžení. Bezpečnostní a hygienické poměry v továrně jsou velmi špatné, v případě požáru nebo jiného neštěstí jsou ženy ve smrtelném nebezpečí. Zdravotní péče je zcela nedostatečná.

Strava a ubytování, zajištěné podle "smlouvy" společností, jsou té nejhorší kvality, nekonečně mil vzdálené od představ žen postavených na slibech rekrutujících agentů. Ženy jsou obvykle ubytované hromadně v zařízeních kasárenského typu v pokojích, kdy na jednu ženu připadá často jen necelé 4 metry čtvereční prostoru. Pokoje i okolí ubytoven je špatně osvětlené, kolem kasáren se nachází hromady suti a odpadků, uvnitř pokojů vedou nezakryté elektrické rozvody. Baráky nejsou standardně vybaveny tekoucí pitnou vodou, tu si dělnice musí nosit ve špinavých a rezavých džberech z továrny. V továrně se dělnice také mohou osprchovat - mají právo právě na 5 minut studené vody denně. Během období sucha na Saipanu je však někdy takový nedostatek vody, že se ženy sprchovat nemohou vůbec. "Kuchyně" ubytoven se obvykle skládá pouze z plotýnek přenosného vařiče nebo kamen a z barelu s vodou. Kolem ubytoven jsou kovové ploty nebo na dřevěných sloupech natažený ostnatý drát, a jak již bylo řečeno, mnoho dělnic má zakázáno prostor ubytoven opouštět. Některé ženy dávají před ubytovnami "přednost" ještě levnějšímu "bydlení" v chatrčích ze dřeva a pocínovaného plechu. Reportéři, kteří vyšetřovali životní a pracovní podmínky dělnic na Mariánských ostrovech, viděli, jak v těchto chatrčích sdílejí tři ženy jednu postel, která nebyla ničím jiným než špinavou betonovou deskou. Na devět žen z těchto chatrčí připadal jeden suchý záchod.

Stejný obraz bídy poskytuje i "jídelníček" pracujících žen, který je rovněž podle "smlouvy" zajišťován oděvní společností. Dodávané jídlo absolutně nesplňuje základní nutriční a kvalitativní předpoklady. Dělnice se téměř po celý rok živí výhradně rýží a levnou mraženou zeleninovou směsí. Maso, vejce, cukr a jiné potraviny se na jejich jídelní stůl dostanou jen výjimečně pak-li že vůbec. Jídlo je často nekvalitní, znečištěné nebo plesnivé. Kuchyně a voda je v mnoha případech znečištěna koliformními bakteriemi z prosakujících fekálií. V březnu 1999 na otravu z vody a jídla onemocnělo 1200 dělnic. 35-letá čínská dělnice (nechtěla uvést jméno) vypověděla pro časopis Ms. v roce 2006, že z nekvalitní stravy měla celý rok krvácivost ze zubů. Stížnosti na ubytování a jídlo jsou zakázané "pracovní smlouvou", ale navíc ohlídané výhružkami a hrozbami fyzickým násilím ze strany podnikatelů. Kromě nich ovšem dělnicím z Číny hrozí, že budou udáni agentům zločinecké tzv. "komunistické" strany Číny a po příjezdu domů potrestány i několikaletým vězením. Řada sweatshopů má, jak již bylo řečeno, čínské a hongkongské akcionáře.

Ovšem jednou z nejhorších zkušeností z vykořisťování na Mariánách je nucení žen, které otěhotněly, k potratům. Firma dá ženám jasně najevo, že těhotenství je nežádoucí, nebo že firma nebude těhotné ženě ani před ani po porodu platit a zajišťovat žádné lékařské úkony spjaté s očekáváním a narozením dítěte. Chen Xiaoyan otěhotněla, když navštívila na krátkou dobu svého přítele v Číně. Poté, co odmítla potrat a odmítla podepsat závazek, že si všechnu péči kolem porodu bude platit ze svého, byla propuštěna a deportována. "Četla jsem v knize, že Spojené státy mají nejlepší zákony a ochranu dělníků a myslela jsem si, že to tu bude lepší než v Číně, ale není" říká Xiaoyan. Jiné dělnice nakonec, aby se udržely v práci, podstupují cestu za potratem do Číny, nebo podstupují ilegální interrupci přímo na Mariánách (kde je zakázaná), většinou v bídných podmínkách tzv. akupunkturních klinik. Řada žen zde na špinavé podlaze zemřela vykrvácením.

Konzervativci, kriminálníci a turisté

Situace se sweatshopovou ekonomikou na Mariánách byla již delší dobu, od samého počátku 90.let, předmětem kritiky a odsouzení, které postupně rostlo s dalšími a dalšími odhaleními. Poměry na Saipanu byly odsuzovány nejen lidskoprávními organizacemi, iniciativami proti sweatshopům a levicovými novináři, ale stále častěji i liberály a dokonce členy amerického Kongresu. V roce 1999 začal velký soudní proces proti americkým korporacím, pro něž bylo zboží na Saipanu vyráběno. Proces po letech skončil porážkou podnikatelů a dělníkům bylo přiznáno 20 milionů dolarů odškodného, ale velkou většinu částky spolkly výdaje na právníky a k dělnicím se dostal jen pakatel - v průměru 300 dolarů na jednu dělnici. Na pracovních podmínkách se navíc nic nezměnilo.

V Kongresu byla vytvořena řada návrhů zákonů, kterými se měla na Mariánách zvýšit minimální mzda a odstranit ty nejhorší závady oděvních závodů a zacházení se zaměstnanci. Všechny však skončily porážkou. Zatímco v Senátu většinou prošly bez potíží, jejich pohřebištěm obyčejně býval Výbor sněmovny reprezentantů pro zdroje, ovládaný Republikány. Klíčovou úlohu v porážkách všech návrhů sehrál dnes neblaze proslulý lobbysta Jack Abramoff, v březnu 2006 osouzený na 5 let a 10 měsíců ve vězení a k pokutě 21 milionů dolarů. Abramoff zuřivě loboval za zájmy majitelů sweatshopů a politické reprezentace Severních Marián. Od nich se Abramoffovou cestou přesovaly tučné provize na konta určená pro republikánské volební kampaně a různé nadace. Jednou z nejúčinějších metod korumpování, kterou Abramoff využíval, bylo obstarávání plně hrazených "poznávacích" pobytů pro republikánské členy Kongresu, jejich rodiny a členy jejich štábu (mimochodem tutéž metodu dnes zkouší zločinecký americký establishment použít na české poslance rozhodující o radarové základně v Brdech - viz jejich cesta za radarem do Tichomoří).

Mezi účastníky zájezdů a příjemci peněz na kampaně byli např. poslanec Bob Ney ze státu Ohio, který byl v listopadu 2006 kvůli namočení v Abramoffově skandálu (ten se týkal především korupce veřejných činitelů a podvodů ohledně indiánských kmenů provozujících kasína) nucen rezignovat a 19.ledna 2007 byl odsouzen na 30 měsíců vězení. Dalším výtečníkem, který od Abramoffa v souvislosti se sweatshopy na Mariánách obdržel v letech 1999-2001 peníze, je republikánský poslanec John Doolittle z Kalifornie. 13.dubna 2007 udělala FBI prohlídku v jeho domě ve Virgínii a v současnosti je ve vyšetřování. Předseda sněmovního Výboru pro zdroje v letech 2001-2007, opět kalifornský poslanec Richard Pombo, samozřejmě také bral peníze na kampaně od šéfů oděvních továren. Kvůli řadě skandálů, podezření z korupce a nepotismu již rovněž není členem Sněmovny Reprezentantů.

Jen tak pro zajímavost, zmiňovaný zájezd, při kterém se samozřejmě obvinění a tvrzení o hrůzných pracovních podmínkách, vynucených potratech atd. nikdy sebeméně nepotvrdila, obvykle zahrnoval pobyt v letovisku Hyatt Regency, šnorchlování v průzračně čisté vodě, golf na jednom ze čtyř luxusních saipanských golfových hřišť, nemluvě samozřejmě o mořských pochoutkách, koktejlech, tanečnicích apod. Toto vše Abramoff zařídil pro téměř 100 lidí pracujících v Kongresu - zastupitelů i jejich asistentů. Všichni se vraceli s úžasnými zážitky a odmítáním "nepodloženého skandalizování" a všichni pak hlasovali proti zákonům, jenž by mohly třeba jen ohrozit ostrovní status quo. Nezřídka šlo o ty samé poslance, kteří v Americe tolik bojují a horlí za tzv. "rodinné hodnoty" mj. usilují o ztížení nebo i zakázání legálních interrupcí ve Spojených státech.

Severní Mariány: Petriho miska kapitalismu

Výčet vysoce postavených gangsterů by ovšem nebyl úplný, kdybychom nezmínili hlavní hvězdu, prominentního konzervativce, v letech 1995-2003 Whipa většiny ve Sněmovně reprezentantů (třetí nejvyšší funkce ve Sněmovně reprezentantů) a v letech 2003-2006 Vůdce sněmovní většiny (druhá nejvyšší funkce ve Sněmovně reprezentantů), Toma DeLaye z Texasu. Právě on byl ve své funkci pojistkou Jacka Abramoffa, kdyby "selhal" dokonce i jemu oddaný Výbor pro zdroje a pustil nějaký návrh zákona příčící se zájmům sweatshopových podnikatelů do pléna Sněmovny. Ve své pozici tomu totiž mohl DeLay zabránit. Jeden z nejpravicovějších členů Kongresu dostal od řady lidskoprávních, enivromentalistických a protikorupčních organizací a zájmových skupin nejnižší možná hodnocení a naopak dostal 95 ze 100 možných bodů v hodnocení Obchodní komory USA - jedné z nejdůležitějších zájmových organizací amerických byznysmenů. Jeho názory, které nelze nazvat jinak než extrémně pravicový fanatismus (tvrdil např., že za problémem střelby na amerických školách stojí zaprvé školky, které znehodnocují význam dětského života, a zadruhé výuka evoluce, neboť říká, že lidé jsou jen oslavované opice vzniklé z polévky pravěkého bahna; vládní úřady na ochranu životního prostředí zase rutinně nazývá gestapem), polekaly svého času dokonce i George Bushe a členy silně pravicového izraelského Likudu. Právě DeLay, který stál v čele všech iniciativ za úplný zákaz potratů v USA (včetně případů znásilnění nebo bezprostředního ohrožení života matky!), zároveň podporoval zachování strašlivých podmínek saipanských sweatshopů včetně vynucených potratů znevolněných žen.

DeLay ale šel ještě dále než druzí. Při jeho, rovněž Abramoffem zaplaceném, zájezdu na Saipan v roce 1998 prohlásil doslova: "Když mě jeden z mých nejbližších a nejlepších přátel, Jack Abramoff (!), váš nejschopnější zástupce ve Washingtonu D.C. pozval na tento ostrov, chtěl jsem vidět na vlastní oči tento úspěch volného trhu a pokrok a reformy, které jste učinili". Guvernéra Severních Marián následně označil za "jasné světlo pro to, co se právě teď děje v Republikánské straně. Vy představujete všechno, co je v Americe dobré a co se snažíme v Americe udělat, abychom vedli svět v systému volného trhu". Tento odporný, extrémní případ kapitalistického vykořisťování je tedy politickým gangsterem a ultrapravicovým náboženským fanatikem dáván jako příklad celému světu! O dva roky později dal DeLay rozhovor deníku The Washington Post, kde nazval Severní Mariány "perfektními Petriho miskami kapitalismu...něco jako moje Galapágy" [Petriho misky se používají k pěstování tkáňových kultur a bakterií v laboratořích, Galapágy jsou narážkou na souostroví, kde Darwin objevil základní principy jím popsané druhové evoluce]. Zde má tedy kapitalismus svoji laboratoř, kde zkouší účinky volného trhu bez zásahu státu, bez "intervence" odborů, bez stávek a odporu dělnic pracujících za minimální mzdu (Ta je poslední věcí, která ještě pravici vadí). Autoři z konzervativního think-tanku, American Enterprise, beze studu a s mesianistickým nadšením neoliberálních teologů nazvali již v květnu 1997 toto děsivé místo lidského zotročení, "laboratoří svobody".

Budoucí evoluce "laboratoře svobody"

Po téměř čtvrt století, od zrodu prvních ostrovních továren v roce 1983, nebyla přes stále rostoucí protesty a odpor veřejnosti, ale i přes negativní následky vývozu sweatshopových produktů do USA na tamní skomírající průmysl politická vůle sjednat nápravu, zvýšit minimální mzdy a zaručit ochranu zaměstnankyň sweatshopů, ale i další, ze zahraničí dovezené pracovní síly (domácích služek, pracovnic hotelů a stavebních dělníků). Teprve v únoru 2007 bylo do Kongresem přijatého zákona o zvýšení minimální mzdy v USA zahrnuto také území Severních Marián. Od roku 2009 by se měla minimální mzda na ostrovech zdvojnásobit.

Je to alespoň nějaký úspěch? Bohužel, sotva. Toto opatření přichází totiž, jak se říká, s křížkem po funuse. Od let 1998-2000, kdy byl sweatshopový průmysl na Mariánách na svém vrcholném boomu (měl tehdy 34 továren a vyráběl a vyvážel více oděvů než Malajsie, která má ale 358krát víc obyvatel než Severní Mariány), probíhá v posledních letech jeho rychlý úpadek. V roce 2003 existovalo 27 továren, v roce 2006 15 továren a na konci roku 2007 se očekává existence pouhých 10 továren. Poslední sweatshopy pravděpodobně zavřou své brány v letech 2008-09. Jaký je důvod? Zrušení posledních obchodních bariér a kvót na dovoz textilního zboží z Číny do USA. Právě skutečnost, že Severní Mariány jsou americkým územím a tudíž jejich produkce není zahrnuta do dovozních kvót, byla spolu s mimořádně nízkou mzdovou úrovní důvodem usazení čínských, japonských a korejských oděvních firem na jejich území. Nyní, s "vítězstvím volného trhu" se společnosti vracejí zpátky do Číny, ale i Bangladeše, Vietnamu, Kambodže a na Filipíny. Zde budou podnikat za ještě horších pracovních podmínek pro své dělnice, které budou dřít 20 hodin denně za ještě nižší mzdy.

Továrny a jejich kasárna zavřou své brány, ale osud dovezených žen se nezlepší. Naopak, již od roku 2001 je pozorován neustálý nárůst počtu žen pracujících jako prostitutky v rozvijejícím se místním turistickém průmyslu. Drtivá většina těchto žen jsou přitom bývalé dělnice z oděvních robotáren. Továrna je mnohdy propustila bez doplacení mezd a nechala ženy, které neměly peníze na cestu zpátky, svému osudu. Ty nyní již nemají ani ty poslední minimální záruky, jaké skýtala práce ve sweatshopech, a jsou vystaveni úplné zvůli majitelů a majitelek bordelů, které je mnohdy obírají o veškeré vydělané peníze a dávají jim pouze nejnutnější stravu, aby jim mohly dál vydělávat. Těchto žen neustále přibývá a sotva co změní na tom, že jich bude přibývat i nadále.

Saipan už tedy nebude lákat samotné továrny hrůzy, ale pro změnu jejich majitele - japonské a čínské byznysmeny, kteří si zde spolu s nadrženými americkými námořníky budou užívat požitků na tělech svých bývalých zaměstnankyň. Je jen otázkou, která veličina konzervativní, pravicové a pro-rodinné politiky se zajede na Severní Mariány podívat, aby mohla zhodnotit další evoluci této zářivé a kouzelné "laboratoře svobody".

Zdroje:

Rep. Doolitlle: A devoted friend of Sex Slavery ZDE

Lawsuit Against US Corporations Using Sweatshops In Saipan; ZDE

+ články s příbuznou tematikou z časopisu Ms.; ZDE

+ články z Wikipedie o Severních Marianach, Saipanu a jednotlivých kongresmanech