Sergej Lavrov, ministr zahraničních věcí Ruské federace

60 let Fultonu: poučení ze "studené války" a současnost

22. 9. 2006 / Sergej Viktorovič Lavrov

Pátého března 1946 pronesl Winston Churchill ve Fultonu projev, který se stal jedním z hlavních symptomů událostí "studené války".

Dva týdny předtím přišel do Washingtonu proslulý "dlouhý telegram" J. Kennana a zároveň se vyvíjela íránská a turecká krize, nedaleko bylo vyhlášení Trumanovy doktríny, Marshallova plánu a řada dalších. Ale právě s tímto vystoupením bývalého britského ministerského předsedy je spojen fakt, že se vyjasnil vývoj nazrávajících událostí, jež nakonec dostaly název "studená válka". Bylo v něm nejjasněji zformulováno nové paradigma mezinárodních vztahů. Toto datum je natolik blízké dalšímu -- 9. května 1945, že je nelze analyzovat bez těsné souvislosti, i když je zřejmé, že symbolizují dvě zcela odlišné epochy -- různé co do obsahu, názorů na svět i samotnou podstatu mezinárodních vztahů, různé co do následků pro evropskou a světovou politiku.

autor je ministr zahraničních věcí Ruské federace

Zdálo by se, že dnes, po 60 letech, kdy dokonce období "po skončení studené války" stačilo získat svou vlastní historii, lze ne-li bez emocí, pak aspoň relativně objektivně zhodnotit tento převratný moment ve vývoji světa. Prameny "studené války" však dosud zůstávají v mnohém nejasné. Právě proto je třeba ozřejmit, k čemu tehdy došlo, jak pragmatickou politiku spojující účastníky antihitlerovské koalice vystřídala politika jiná, konfrontační, založená na myšlenkách a zásadách, jež nemohly nerozdělovat.

Jsem přesvědčen, že že mnohé aspekty současného mezinárodního života si žádají kritické pochopení historie "studené války", vyžadují zřeknutí se apologetiky tohoto složitého jevu mezinárodního života. Svět se znovu nachází v přelomové etapě. A na tom, k jakým závěrům dospějeme, bude záležet budoucnost planety, každé jednotlivé země včetně Ruska. Předělat historii nelze, ale je možné ji pochopit, abychom se pokusili neopakovat chyby. Pokud ostrý obrat od politiky spojenectví k ideologické konfrontaci byl nevyhnutelný a měl svoje oprávnění, pak taková interpretace historie bude podporovat analogické přístupy k problémům naší doby. Jestliže se "studená válka" stala odchylkou v rozvoji mezinárodních vztahů, pak tuto logiku je možno a je třeba v politice dneška zlomit.

"Studená válka" byla ve své podstatě soupeřením dvou soustav vedených SSSR a USA, jež mělo nejen politicko-ideologický, nýbrž i sociálně ekonomický rozměr. Vznik "studené války" se vůbec neomezuje na schéma převládající v západních zemích: SSSR se zřekl spolupráce se západními spojenci a vrátil se ke "komunistické expanzi" - následovala odpověď Západu na výzvu "sovětské hrozby". Sklouzávání ke "studené válce", jak potvrzují archívní dokumenty a výzkumy objektivních historiků, byl přinejmenším dvoustranný proces a nemalou odpovědnost za něj nesly USA a Velká Británie. Volba, kterou udělaly,byla založena na předpokladech, které se většinou nepotvrdily, a ve skutečnosti iniciovala vytvoření nového bipolárního světa.

Politika SSSR v druhé polovině 40. let měla při veškeré drsnosti v mnohém obranný, a svým způsobem důsledný a předvídatelný charakter. S ohledem na poučení z Velké vlastenecké války byla zaměřena na vytvoření ochranného pásu spřátelených států podél sovětských západních hranic, na získání přístupu ke světovým mořím a zajištění maximální hloubky obrany v celém jejich obvodu. Nelze ani zapomínat na to, že Sovětský svaz, kterému patřil rozhodující přínos k vítězství nad fašistickým Německem, se ke konci války ocitl na hranici svých možností. Se žádnou iniciativou ke konfrontaci se včerejšími spojenci v antihitlerovské koalici Moskva jednoduše fyzicky nebyla s to přijít.

Během války se USA a Anglie s pochopením chovaly ke geopolitickým požadavkům SSSR, uznávaly legitimitu jeho bezpečnostních zájmů a držely se kursu na integraci SSSR do západního společenství. Vítězství prudce změnilo vztah spojenců k sovětským zájmům na zajištění vlastní bezpečnosti.

Společná okupace německého území měla zůstat spojujícím základem antihitlerovské koalice. Ale ke slovu se dostala ideologie. Jinak je těžké vysvětlit anglo-americké heslo "zadržování" Sovětského svazu -- strategie, která nepočítala jen s blokováním "expanze Moskvy", ale i se zničením samotného sovětského systému jako konečným cílem "studené války". Faktor ideologie se pochopitelně nemohl spokojit rámcem zahraniční politiky. Kurs, který nabral Západ na izolaci a vysilování SSSR při závodech ve zbrojení se obrátil v těžké ztráty pro sovětský lid a prodloužil život stalinského systému. Podmínky "nepřátelského obklíčení" a stálé hrozby bezpečnosti země poskytovaly základ ke zdůvodnění totální kontroly moci nad společností a ekonomické neefektivnosti systému. "Studená válka" s její militarizací a konformismem přišla draho také americký lid, když nadlouho zdeformovala národní priority a normy demokracie v zájmu boje s "vnější hrozbou". Lokální konflikty "studené války" zahubily miliony lidských životů.

Sovětsko-americké soupeření o vliv ve světě bylo podle všeho nevyhnutelné, ale mohlo mít jiné, méně konfrontační a nebezpečné formy. Tím spíše, že Západ měl zjevnou převahu nad SSSR v celém spektru vojenských, ekonomických, vědeckotechnických a dalších komponentů síly, a tedy i větší svobodu volby a mohl si dovolit mnohem mírnější politiku ve vztahu k SSSR. Nebylo snad v Churchillově projevu cosi z předpovědí typu: Sovětský svaz nemohl v té době t Západ ohrožovat, ale během "studené války" takový potenciál získal. Namísto politické regulace odlišných názorů -- jak později uznával hlavní autor strategie "zadržování" John Kennan - se "od Sovětského svazu vyžadovala bezpodmínečná kapitulace, zatímco ten byl příliš silný na to, aby ji přijal".

"Po druhé světové válce jsme vnímali stalinské Rusko jako expanzivní a agresivní sílu a reagovali jsme odpovídajícím způsobem", psal o tom Henry Kissinger. Uznáváme, že jsme tím zřejmě vytvořili u sovětské strany dojem, že se snažíme zahnat SSSR do stavu permanentních proher. Rovněž jsme dostatečně dobře nechápali, že potřeby bezpečnosti kontinentální velmoci se značně odlišují od potřeb velmoci obklopené, jako naše, ze všech stran oceány. Naše historie, v níž chyběly zahraniční vpády od roku 1812, nás udělala imunními k problémům země, která byla podrobována četným vpádům." Celkový obraz doplňovala démonizace soupeře a černo-bílé vidění světa.

Nelze nevidět zřejmou unáhlenost anglo-amerických rozhodnutí o rozpoutání "studené války". Rozhodnutí, tak zásadní pro osudy světa , byla přijata ve velmi úzkém kruhu dvou velmocí a na velmi vratkém základě monopolu na atomové zbraně, který se ukázal být krátkodobý. Domnívám se, že nejen z pozic dneška lze takový přístup charakterizovat jako nezodpovědný. Veškerý další vývoj událostí, peripetie geopolitického soupeření a závodů v jaderném zbrojení, kdy se SSSR a USA střídavě navzájem předháněly, dávají pro takové hodnocení víc než dostatečné důvody. Nakonec však svět přešel k uvolnění neznamenající nic jiného než že Západ uznal , že politika zapojení Sovětského svazu nemá alternativu. Té politiky, chtěl bych poznamenat, která mohla být zvolena již v letech 1945-46.

Je pravděpodobné, že krajně důležitou zkouškou pro politiku zapojení byla otázka prodloužení vzájemně výhodných ekonomických a finančních styků USA s SSSR v poválečném období. V Moskvě s tím velmi počítali. Ekonomika by mohla mít stabilizující vliv na politické vztahy. USA, které přišly s komplexem politických podmínek, se fakticky zřekly jednání o sovětských návrzích o půjčkách, jež by mohly pomoci najít pozitivní společný program.

I když si Moskva nedělala zvláštní iluze, přece jen doufala, že konfrontace nebude mít totální charakter. Tváří v tvář politice spojenců nezbývalo nic jiného než rovněž přejít na nevyhnutelnou danou pozici, i když s vlastní ideologickou omáčkou.

Historie nepřipouští žádné "kdyby". Ale není obtížné předpokládat, že SSSR, který zaplatil tak hroznou cenu za celkové vítězství, jehož plody -- třeba v různé míře - však využili všichni, byl připraven hrát podle pravidel a přijmout kompromisy. Moskva k tomu poskytovala dostatek důkazů. Na podporu toho hovoří sama posloupnost událostí. Jejich vývoj v Asii závisel v podstatě na rozhodnutí USA diktovaném ideologickými motivy. Cenou za spolupráci by plně mohla být umírněnější politika Moskvy vůči zemím střední a a východní Evropy. Avšak pocit konfrontačního tlaku ve všech azimutech, absence vzájemnosti a stimulů k tomu, aby došlo k dohodě, zřejmě takovou variantu vylučovaly..

V tom, že neexistuje přání udělat závěry ze zkušeností "studené války", poctivě a kriticky analyzovat její důsledky,vidím projev nebezpečné intelektuální a psychologické setrvačnosti, která vytváří reálnou hrozbu pro mezinárodní vztahy v naší době. Nejde o odpověď na zdánlivě triviální otázku, kdo zvítězil a kdo prohrál ve "studené válce". Hlavní je, že její konec přinesl výhru všem, protože se osvobodili od jejích okovů.

Politika "studené války" svazovala OSN, když se v podstatě stala alternativou mnohostranné diplomacie. Věci řídila disciplína jednotlivých bloků, politická účelovost a zájmy zachovat si ideologickou "tvář". Jsem přesvědčen, že právě dnes, po skončení "studené války", může být plně otevřen potenciál Organizace. Pochopitelně, že je potřebné ji komplexně přizpůsobit současným podmínkám, k čemuž také směřuje jednomyslné přijetí závěrů Summitu 2005. Solidní základ, obsahující základní principy Charty OSN, už máme. A pokud se OSN dařilo sloužit zájmům světového společenství v horších dobách, tím spíše je OSN s to dělat to efektivně dnes, kdy existuje dobrá vůle všech států.

Dnes není ¨nikoho třeba přesvědčovat o tom,že se svět střetává s reálnou hrozbou rozkolu civilizací. Provokují ho teroristé a nejenom to. Na ruku jim jdou extremisté z druhé strany, jak o tom víc než přesvědčivě svědčí "karikaturní krize", a rovněž ideologizované přístupy k mezinárodním otázkám jako celku. Přímé paralely se zkušenostmi "boje s komunismem", hesla zavánějícící islamofobií a recidivy politiky dvojích standardů v oblasti demokratického rozvoje a ochrany lidských práv nechávají málo prostoru k jiným výkladům.

Logika ideologizovaných přístupů k mezinárodním záležitostem je v přímém rozporu k imperativům globalizace. Jsou globalizovány nejen možnosti, ale i hrozby. Závěr je jediný: efektivně postavit proti novým výzvám a hrozbám bezpečnosti a trvalému rozvoji se lze jenom společně, kolektivním úsilím celého světového společenství. Nedělitelnost bezpečnosti a rozkvětu nemá jinou alternativu. K tomu je zase potřeba společného jmenovatele, jež nám umožní vést praktickou politiku založenou na zákonných zájmech států, jakož i oddanost hodnotám, jejichž výklad se nevyhnutelně různí.

Otázka pramenů a smyslu "studené války" je příliš důležitá, než abychom se spokojili jejím "matným" chápáním. Zde je třeba co nejvíc srozumitelnosti. A je třeba neuzavírat archivy: bez originálních dokumentů nelze vysvětlit otázky, které zůstaly. Rusko je připraveno ke společným výzkumům na vyváženém základě -- bez pouhého dílčího přístupu k historii ( a takové pokusy byly podnikány i kdysi, v době rozkvětu "studené války"), k jejím událostem, skutečnostem a jevům. Vyzýváme k tomu naše zahraniční partnery, především někdejší spojence v antihitlerovské koalici.

Nové podmínky diktují také novou formulaci lídrovství v současné světě. V Rusku panuje přesvědčení, že volba musí být vedena ve prospěch odpovědného lídrovství v zájmu vytvoření jednotných přístupů ke všem ostatním vedoucím mocnostem. Dnes je to možné: politická vůle k tomu v mezinárodním společenství existuje. Naším hlavním společným úkolem se musí stát upevnění mnohostranných kolektivních principů ve světové politice.

"Studená válka"dala všem společné lekce. Je to zhoubnost komplexu neomylnosti a tendence obšťastňovat jiné národy proti jejich vůli, nebezpečí militarizace mezinárodních vztahů a pokušení spoléhat se na násilné vojenské metody řešení problémů místo jejich politicko-diplomatického urovnávání.

Rusko, které rozhodně vykročilo ze "studené války", přestalo být ideologizovaným a velmocenským státem. Tato emancipace ruských sil a zdrojů může být jenom přínosná pro zájmy Evropy a celého světa. Rusko získalo svobodu chovat se v souladu se svým historickým posláním, tj. být samo sebou a tedy plně vnést svůj příspěvek ke společné podpoře mezinárodní stability a souladu mezi civilizacemi v kriticky důležité etapě formování nové architektury mezinárodních vztahů.

Současná situace ve světě se při veškerých jejích výzvách zásadně odlišuje od období "studené války". Nehledě na recidivy starých přístupů přece jen roste pochopení toho, že úkoly stojící přede všemi zeměmi jsou společné. Rusko, USA a další vedoucí státy těsně vzájemně spolupůsobí v širokém okruhu otázek včetně boje s terorismem a rozšiřováním zbraní hromadného ničení, ve dvoustranném i mnohostranném rozsahu a také v Radě bezpečnosti OSN, "osmičce"i Radě Rusko-NATO. Mezi nimi se rozvíjejí mnohotvárné obchodně ekonomické a investiční styky, které tím zároveň vytvářejí objektivní základy vzájemné závislosti a vzájemné zainteresovanosti, což právě tolik chybělo dříve. Společně řešíme problémy globální ekonomické bezpečnosti, ochrany před epidemiemi a zajištění přístupu k modernímu vzdělání. Společné pochopení smyslu naší společné minulosti jen upevní vzájemné pochopení a důvěru a umožní definitivně překonat následky "studené války" ve světové politice.

Rossijskaja gazeta, 6. března 2006, článek byl v rámci syndikace převzat se souhlasem redakce z magazínu Rusko v globální politice

projev Winstona Churchilla, Westminsterská kolej, Fulton, Missouri, 5. březen 1946

Na základě celoživotní zkušenosti si mohu dovolit zamyšlení nad problémy, které na nás doléhají těsně po naprostém vítězství našich zbraní, a zároveň se pokusím ze všech sil zaručit, že všechno, čeho jsme dosáhli za cenu takových obětí a takového utrpení, zůstane zachováno pro budoucí slávu a bezpečnost lidstva.

Spojené státy v této chvíli stojí na vrcholu světové moci. Je to pro americkou demokracii slavnostní okamžik. Neboť s mocenským primátem jde ruku v ruce i odpovědnost vůči budoucnosti, jež probouzí hrůzu... Dnes se nám naskýtá jasná a lákavá příležitost, jíž se mohou chopit obě naše země. Odmítnout ji... by znamenalo na dlouho na sebe přivolat všemožné nekonečné výčitky... Musíme dokázat, že tváří v tvář těmto náročným požadavkům obstojíme, a jsem přesvědčen, že to dokážeme.

Aby nespočetné domovy mohly žít v bezpečí, musí být chráněny před dvěma mocnými bandity -- válkou a tyranií... Dnes nám do očí bije strašlivé zpustošení Evropy i s její celou zašlou slávou jako zničení velké části Asie. Když plány zlých lidí nebo agresivní choutky mocných států zničí na rozsáhlých územích strukturu civilizované společnosti, musí prostí lidé čelit obtížím, s nimiž si nedokáží poradit. Pro ně je všechno rozvráceno, rozbito, ne-li přímo rozdrceno na prach. Když tu stojím v dnešním klidném odpoledni, s hrůzou se děsím pouhé představy toho, co se právě děje miliónům lidí a co se ještě stane v té době, kdy Zemi obchází hlad...

Byla již vytvořena světová organizace, jejímž hlavním účelem je zabránit Válce. OSN, nástupkyně Společnosti národů, rozhodujícím způsobem posílena členstvím Spojených států a vším, co z toho vyplývá, už začala působit...

Bylo by nicméně nesprávné a neprozíravé svěřit utajované informace a zkušenosti, které jsou nyní společně známy Spojeným státům, velké Británii a Kanadě, světové organizaci, která je dosud v plenkách.Bylo by trestuhodným šílenstvím přehodit je jen tak na pospas dnešnímu rozvrácenému a nejednotnému světu... Nevěřím, že bychom všichni spali tak klidně, kdyby se situace vyvinula obráceně a nějaký komunistický nebo neofašistický stát si prozatím uchoval monopol na tyto strašlivé prostředky. Už pouhý strach z nich by mohl být snadno využit ke vnucení totalitních systémů svobodnému demokratickému světu s důsledky, jaké se vymykají lidské představivosti. Bůh to nedopustil a my jsme získali alespoň chvilku oddechu, abychom si udělali doma pořádek dřív, něž tomuto nebezpečí budeme muset čelit...

Na místa teprve nedávno ozářená spojeneckými vítězstvími dopadl stín. Nikdo neví, jaké jsou v tuto chvíli bezprostřední úmysly sovětského Ruska a komunistické mezinárodní organizace a jaké meze mají... jejich expanzivní sklony. Mám hluboký obdiv a velikou úctu k hrdinnému sovětskému lidu a svému příteli z dob války maršálu Stalinovi... Chápeme, že si Rusové potřebují zabezpečit západní hranice odstraněním všech možností německé agrese...

Je však mou povinností, abych vás seznámil s fakty, jak je skutečně vidím a předložit vám některé skutečnosti o nynější situaci v Evropě.

Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy. Jediné Athény -- tedy Řecko se vší svou nehynoucí slávou -- mohou svobodně rozhodnout o vlastní budoucnosti ve volbách konaných pod dohledem britských amerických a francouzských pozorovatelů. Polské vládě ovládané Ruskem se dostalo povzbuzení, aby se neoprávněně zmocnila rozsáhlých německých území a právě probíhá masové vyhánění Němců, jehož hrozivý dosah si až dosud nikdo nedokázal představit.Komunistické strany, které v těchto zemích byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka přesahující počet jejich členů a ze všech sil se snaží prosadit totalitní vládu. Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie.

Turecko a Persie (dnes Írán) jsou hluboce znepokojeny a zneklidněny požadavky, jaké jsou na ně kladeny i tlakem, který na ně vyvíjí moskevská vláda. Rusové se ve svém okupačním pásmu v Berlíně právě pokoušejí vytvořit jakousi komunistickou stranu tím, že skupinkám německých levicových předáků udělují zvláštní výhody...

Jestliže se sovětská vláda pokouší na svém obsazeném území vytvořit prokomunistické Německo, způsobí tím nové vážné potíže v britském a americkém pásmu a poražené Německo si bude moci vybrat v dražbě mezi Sověty a západními demokraciemi... Tohle rozhodně nebude osvobozená Evropa, ze kterou jsme bojovali. A také to nebude Evropa uspořádaná tak, aby v ní mohl nastat mír...

V Itálii je vliv komunistické strany značně omezen tím, že je tato strana nucena podporovat požadavky, jež komunisty vyškolený maršál Tito vznáší na bývalá italská území na severním konci Jaderského moře. Přesto zůstává budoucnost Itálie na vážkách.A nikdo si nedovede představit obnovenou Evropu bez silné Francie... V celé řadě zemí vzdálených od ruských hranic a rozsetých po celém světě se vytvořily komunistické páté kolony a ty působí v naprosté jednotě a slepé poslušnosti pokynům, jež dostávají z komunistického ústředí...

Na základě toho, co jsem u našich ruských přátel za války spatřil, jsem přesvědčen, že nic neobdivují tolik, jako sílu a k ničemu nechovají menší úctu, než k slabosti, především slabosti, především vojenské. Z tohoto důvodu ztratila stará politika mocenské rovnováhy své oprávnění. Nemůžeme si dovolit... pohybovat se v mezích nepatrné převahy a tím se vystavovat možnosti, že by někdo mohl podlehnout pokušení a pokusit se o vzájemné změření sil...

Budeme-li se neochvějně řídit Chartou OSN a budeme-li vystupovat s vědomím klidné a střízlivé síly, která netouží po cizím území ani bohatství a nepokouší se svévolně ovládat lidské myšlení, spojí-li se všechny britské materiální i morální síly a přesvědčení s vašimi v bratrském svazku, cesty k budoucnosti zůstanou volné nejen pro nás, ale pro všechny, a nejen dnes, ale i po všechna příští staletí.


Převzato z http://coldwar.hyperlink.cz, autor překladu: Jan Ešner

Poznámka autora překladu: Projev není citován celý, jsou vybrány pouze ty nejvýznamnější pasáže. Nejznámější část projevu je silně označena.

plné znění projevu Winstona Churchilla "Iron Curtain speech" ve Fultonu - v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 22.9. 2006