Plný text dekretu prezidenta Putina, suspendující ruskou účast v CFE, vydaný 14. 7. 2007 - v ruštině ZDE

Významným nástrojem k posílení bezpečnosti v Evropě, s celosvětovým významem, se stalo vytvoření konzultačního fóra pod názvem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), dříve označovaného jako Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Proces KBSE byl zahájen v roce 1972 a vyústil o tři roky později v podepsání závěrečného Helsinského aktu. Tento dokument zahrnoval široké spektrum norem mezinárodního chování a závazků upravujících vztahy mezi zúčastněnými státy a také opatření k posilování důvěry zejména v politicko-vojenské oblasti.

Dalším významným mezníkem ve vývoji KBSE se stalo v roce 1986 přijetí tzv. Stockholmského dokumentu, dále dopracovaného a zdokonaleného ve Vídeňských dokumentech z roku 1990, 1992 a 1994. Paralelně s tímto procesem bylo v roce 1989 zahájeno ve Vídni jednání o omezení konvenčních zbraní v Evropě, které se soustřeďovalo na formulování budoucí Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (S-KOS), omezující konvenční síly nacházející se v Evropě od Atlantického oceánu až po Ural. Přijatý Vídeňský dokument z roku 1992 z Jednání o opatřeních pro budování důvěry a bezpečnosti, která se uskutečnila v souladu s příslušnými opatřeními závěrečného dokumentu Vídeňské schůzky KBSE, v sobě zahrnuje Vídeňský dokument z roku 1990 doplněný o další opatření vztahující se k transparentnosti vojenských sil a jejich činnosti. Rozšiřuje oblast aplikace opatření k posílení bezpečnosti a spolupráce tak, aby zahrnovala území nástupnických států SSSR, ležících mimo tradiční oblast Evropy (tj. celé území Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu). Byl přijat 4. dubna 1992 a v platnost vstoupil 1. května 1992. O dva roky později byl ještě dále zdokonalen o nové zásady upravující nešíření zbraní a prvky obsahující významné závazky k demokratické kontrole a použití ozbrojených sil.

Co je Smlouva o KOS ?

Jednání o snížení stavu konvenčních ozbrojených sil v Evropě mezi členskými státy NATO a Varšavské smlouvy vyústilo dne 19. listopadu 1990 v S-KOS. Podepsalo ji 22 členských států NATO a Varšavské smlouvy a na následném Pařížském summitu pak všech 34 zemí, jež se tehdy podílely na procesu KBSE. V důsledku dramatických politických změn, které s sebou přinesly sjednocení Německa, stažení sovětských vojsk z východní Evropy, nástup demokratických vlád ve střední a východní Evropě, rozpad Varšavské smlouvy, všeobecné jednostranné snížení stavu sovětských ozbrojených sil, stejně jako armád ostatních evropských zemí, a následný rozpad samotného Sovětského svazu, musela být některá ustanovení S-KOS v průběhu dalších jednání z výše uvedených důvodů pozměněna, protože na ni měly zcela zásadní vliv. Jedním z opatření bylo i přijetí tzv. Taškentské smlouvy z 15. května 1992, která rozdělila povinnosti a práva bývalého SSSR mezi jeho následnické státy ležící v oblasti působnosti S-KOS, a učinila je smluvními stranami Smlouvy. Limity hlavních druhů výzbroje stanovené ve Smlouvě přinesly nejenom významné snížení jejich počtů, ale zároveň zajistily, že žádná ze stran ani jednotlivá země není schopna udržovat své konvenční ozbrojené síly na takové úrovni, která by ohrozila bezpečnost druhých zemí nebo vytvořila dominantní postavení v Evropě. Počet zemí zúčastněných na odzbrojovacím procesu se také v důsledku rozpadu SSSR a rozdělení Československa zvýšil na 30.

Zahrnoval nyní Arménii, Ázerbajdžán, Belgii, Bělorusko, Bulharsko, Českou republiku, Dánsko, Francii, Gruzii, Island, Itálii, Kanadu, Kazachstán, Lucembursko, Maďarsko, Moldavsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Ruskou federaci, Řecko, Slovensko, Španělsko, Turecko, Ukrajinu, Velkou Británii a USA. Plnění ustanovení Smlouvy podléhá režimu pravidelné roční výměny informací, součástí je ujednání o inspekčních prohlídkách a ověřování deklarovaných informací jednotlivých států. V průběhu tříleté lhůty realizace smlouvy bylo v létech 1992 až 1995 na obou stranách vyřazeno kolem 58 000 kusů bojové techniky a účastnickými státy bylo provedeno téměř 2 500 inspekcí. Deklarace smlouvy jdou však ještě dále a limitují také zvyšování početního stavu vojenského personálu letectva a námořního letectva.

Hlavní principy Smlouvy o KOS

Smlouva představuje komplexní nástroj, jehož pomocí byla na evropském území v prostoru od Atlantiku po Ural snížením úrovní pěti hlavních druhů výzbroje vytvořena rovnováha ozbrojených sil dvou skupin států organizovaných v NATO a Varšavské smlouvě. Ty zpočátku představovaly 22 států rozdělených do dvou skupin: skupina 16 členských států NATO a skupina 6 států Varšavské smlouvy (včetně SSSR).Pro každou z nich byl stanoven strop výzbroje představující:

• 20 000 středních tanků,
• 20 000 hlavní dělostřelectva,
• 30 000 bojových obrněných vozidel,
• 6 800 bojových letounů,
• 2 000 bojových vrtulníků.

Tyto stropy počtů techniky byly rozděleny do tzv. národních limitů každého jednotlivého státu příslušné skupiny, který se nacházel v prostoru plnění Smlouvy. Výzbroj nad určené limity se stala nadpočetnou a musela být do 40 měsíců od vstupu smlouvy v platnost zlikvidována. Stanovený notifi kační a oznamovací režim umožňoval inspekce na místě, výměnné inspekce a inspekce na místech likvidace bojové techniky. K umožnění dalších konzultací byla ve Vídni zřízena společná konzultační skupina JCG (Joint Consultative Group). Ke klíčovým komponentům Smlouvy patřily především:

• fáze snižování výzbroje podle stanovených národních limitů v průběhu let 1992 až 1995,
• limity specifi kované výzbroje v zóně Smlouvy (od Atlantiku po Ural) a v geografi ckých subzónách, které vstoupily v platnost v listopadu 1995,
• výměna detailních údajů a notifi kací o struktuře ozbrojených sil a výzbroji,
• inspekce na místě.

Tyto čtyři klíčové elementy byl ještě doplněny celým komplexem dohodnutých pravidel, procesů, právních ustanovení a závazků, včetně práva na odmítnutí, krátkým oznamováním inspekcí na místě a detailními procedurami zahrnujícími likvidaci snižované výzbroje, které byly dopracovány do listopadu 1995.

K dalším omezením patřilo stanovení limitů, které by znemožnily překvapivý útok ozbrojených sil. Ty určují, jak početnou bojovou výzbrojí mohou disponovat bojové jednotky. Zbylé zbraňové systémy musí být umístěny v určených stálých místech skladování. Tyto limity znamenaly, že každá skupina může mít v aktivních jednotkách nejvýše:

• 16 500 středních tanků,
• 17 000 hlavní dělostřelectva,
• 27 300 bojových obrněných vozidel.

Další omezení dané Smlouvou určuje maximální počet jednotlivých druhů výzbroje ozbrojených sil jednoho státu skupiny, které představuje:

• 13 300 středních tanků,
• 13 700 hlavní dělostřelectva,
• 20 000 bojových obrněných vozidel,
• 5 150 bojových letounů,
• 1 500 bojových vrtulníků.

Smlouva rozdělovala území Střední Evropy do čtyř na sebe navazujících zón omezujících počet výzbroje v každé z nich. Zvláštní limity výzbroje pak byly stanoveny pro jižní a severní zóny, nazvané křídla. Snižovací proces ukládal zničit nebo konvertovat určený počet výzbroje k nevojenskému použití, a to do 25 % nadpočetné výzbroje do listopadu 1993, 60 % do listopadu 1994 a do listopadu 1995 pak splnit celkový stanovený počet. Na základě deklarovaného počtu výzbroje obou skupin států bylo vyhodnoceno, že na konci snižovacího období musí být zlikvidováno celkem:

• 18 000 středních tanků,
• 8 900 hlavní dělostřelectva,
• 17 500 bojových obrněných vozidel,
• 280 bojových letounů,
• 2 100 bojových vrtulníků.

V souvislosti s jednáním o S-KOS v Evropě probíhalo ve Vídni ještě jedno jednání vycházející z článku XVIII. Smlouvy o KOS, který volá po přijetí dalších možných opatření k posílení bezpečnosti a stability v Evropě. Zatímco dosavadní přijatá opatření se týkala pouze počtu hlavních druhů výzbroje ozbrojených sil, toto bylo zaměřeno na omezení jejich početního stavu. Do jednání známých pod označením CFE-1A (KOS-1A) byli zapojeni titíž účastníci jako při jednáních o S-KOS.

Účastnické státy tak stanovily závazné národní limity personálního stavu svých konvenčních ozbrojených sil v prostoru od Atlantiku po Ural, kterých musely dosáhnout do 40 měsíců po nabytí účinnosti. V porovnání s S-KOS se nejednalo o právně závaznou dohodu, a proto nebyla ani předmětem ratifi kace v parlamentech signatářských států. Jednání byla zakončena 6. července 1992 a vstoupila v platnost 17. července 1992.

Mechanismy inspekcí a ověřování

Přijaté závěry Smlouvy vyžadují důslednou kontrolu a účinné ověřování. To umožňuje vyhodnocovat, zda stav ozbrojených sil, oznámený sledujícímu orgánu, odpovídá skutečnosti a jestli je dodržováno dohodnuté snižování nebo likvidace výzbroje. To zabraňuje porušování Smlouvy nebo dohody nebo jeho včasné zjištění a předchází tak vzniku politického problému. Ověřování se provádí otevřeně, na základě souhlasu příslušného státu a jeho ochoty poskytnout příslušné informace a při kontrole spolupracovat. Vzájemná ověřovací opatření posilují důvěru a vylučují zneužití vojenské síly a jsou zásadním prvkem v politickém procesu posilování důvěry a bezpečnosti. Při ověřování se porovnává zjištěný stav s údaji, které příslušná strana ofi ciálně nahlásila. První pravidla pro uskutečňování ověřování dohod byla defi nována ve Stockholmském dokumentu o opatřeních k posílení důvěry a bezpečnosti z roku 1986 a jejich principy se staly základem pro ověřovací proces ustanovení Vídeňských dokumentů a S-KOS.

I když S-KOS vstoupila v platnost v listopadu 1992, některé její prvky, zaměřené právě na ověřování, byly v platnosti již od července téhož roku.

V principu spočívá ověřovací proces na třech pilířích: výměně informací, odpovědnosti za snížení stavu výzbroje a ověřovacím režimu. Všech třicet signatářských států má, kromě jiného, za povinnost každoročně poskytovat všem ostatním smluvním stranám seznamy svých zbraňových systémů omezených Smlouvou spolu s údaji o jejich dislokaci, počtech a typech. Každý smluvní stát má na základě reciprocity právo provádět inspekce, ale zároveň také povinnost inspekce přijímat.

Podle inspekčního protokolu je umožněno provádět inspekce zařízení, kde jsou přítomny velké zbraňové systémy, provádět nenadálé inspekce na celém území platnosti Smlouvy, včetně nevojenských zařízení a objektů, a také provádět inspekce míst likvidace zbraní. Inspekční tým je obvykle složen z devíti k těmto účelům vyškolených osob - inspektorů. Během inspekce je doprovázen tzv. doprovodným týmem složeným ze specialistů pro kontrolu odzbrojení inspektovaného státu. Inspekční tým prověřuje v místě inspekce, zda oznámený počet výzbroje odpovídá skutečnosti. Čas provedení inspekce je příslušnému státu oznámen formou nóty a místo provedení se inspektovaný stát dozví až po příjezdu inspekčního týmu. Pokusy o nedodržování Smlouvy jsou proto téměř vyloučené.

Foto: Odbor pro kontrolu odzbrojení MO ČR

Konference o konvenčních ozbrojených silách v Evropě 2007 ZDE

anglický výklad Treaty on Conventional Armed Forces in Europe ZDEZDE