V sále se sešla skupina lidí, která o Rusku opravdu něco ví. Přišel i ruský velvyslanec Fedotov, mimochodem Migranjanův spolužák. Pan velvyslanec pronesl něco v tom smyslu, že má na některé věci odlišný názor než pan Migranjan a navíc je oficiálním představitelem Ruska, takže prý hosta jen uvede a půjde, aby svou přítomností nesvazoval průběh debaty. Jejich společným spolužákem, jak tvrdil později pan Migranjan, pak prý byl i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Pan Migranjan přišel pozdě, říkali nám, že se zdržel v Parlamentu. A pak hovořil a hovořil a hovořil. Celé to mělo jediný podtext. Putin to dělá dobře a všichni, kdo to nevidí, budou koukat. Jen nebylo občas jasné, kdo se bude koukat na mříž a z jaké strany, kdo hledět na nějaký lauf nebo raketu vesele směřující do Brd a kdo se dočká pohledu na poslední skomírající plynový plamínek nebo poslední ropnou kapku v Evropě, až se zatáhnou kohouty. Prostě pan Migranjan se ukázal jako veselý a hlavně úplně nezávislý chlapík...

Už pozdní příchod pana Migranjana ve mně vytvořil pocit něčeho důvěrně známého a musím říci, že tento pocit po celou dobu jeho vystoupení sílil a sílil. Už jsem věděl, že slyším starou ruskou písničku a tak jsem se oddal vzpomínkám na to, jak jsem se potkal s Ruskem. Je to sedm krátkých reminiscencí...jako trpaslíčků.

Trpaslík první

V roce 1980 jsem byl poprvé v Sovětském svazu na moskevské olympiádě. Jel jsem vlakem.

A když jsme dorazili do místa ubytování na kraji Moskvy, oslovil mne sympatický mladý muž, zapředl se mnou hovor a položil mi významně otázku, jaký je můj názor na to, že by socialistické země byly jeden stát. Řekl jsem mu, že nic proti tomu, protože se třeba u nás Sověti a Němci tradičně chovají víc než jako doma, a tudíž věřím, že já se budu moci podobně chovat u nich. Jen jsem navrhl, že by bylo dobré nemít hlavní město v Moskvě. Ptal se mě s nelibostí, kde že by mělo být, a já jsem mu řekl, že si myslím, že někde víc uprostřed a že bych navrhoval Bělověžský prales, protože v Brazílii se výstavba „takoj ljesnoj stalícy“ opravdu osvědčila. Mladý člověk si vše pečlivě zapsal o po dobu mého pobytu na mne při náhodných setkáních povzbudivě mrkal, takže jsem měl pocit, že v Bělověži už něco začalo. Kdybych měl tušení, jak to tam za 11 a půl roku dopadne, určitě bych byl zticha...

Trpaslík druhý

V roce 1985 jsem byl v Moskvě na Světovém festivalu mládeže a studentstva. V Moskvě už necelé tři měsíce zuřila perestrojka, nóvoje myšlénije a barba s pjanstvom. Patřil jsem ke skupině, která měla na starosti klub československé delegace, který byl v kulturním domě automobilky ZIL. Měli jsme malou poradu a kolem stolu jsem seděli samí leváci a měli jsme včetně šéfa tužky v levé ruce, když vešel náš hlavní sovětský spolupracovník a s údivem se nás zeptal, jestli jsme se nezbláznili, že všichni píšeme levou rukou. Vstal jsem a sdělil jsem mu, že v Československu je to tak, že když je šéf levák, musí se všichni naučit psát levou. Dotyčný soudruh se nezamyslel a potom pronesl, že je mu líto, že v Sovětském svazu doposud demokratický centralismus do této úrovně nedozrál. A bylo vidět, že mu je to líto a tak rychle dodal, že MSG a přestavba s novým myšlením to rychle změní. A v tom se nemýlil.

Trpaslík třetí

V roce 1988 jsem poprvé uviděl na Festivalu politické písně v Sokolově ruskou bigbítovou kapelu. Měli všechno, co má správný bigboš mít, a někdy i něco navíc. Měli dlouhé vlasy, silnou aparaturu, oblečení jak má být, svíjeli se, řvali, potili se a blikali. No prostě všechno jako na Západě, ale já jsem pořád slyšel jenom trochu uřvanou a nakřáplou balalajku a chorovod. Mělo to všechno, co má bigbít mít, jenom ten bigbít to nebyl ani náhodou.

Trpaslík čtvrtý

V roce 1990 jsem na samém konci roku dorazil na Starou Ploščaď a tam mi v legendárním nazelenalém paláci významní soudruzi sdělili, že můj zájem o zvací dopis československých pracujících sice chápou, ale že si musím uvědomit, že pro celou tu historku s internacionální pomocí neměl v zásadě žádný význam a že pokud byl vůbec nějaký dopis, tak posloužil jen jako malá část celého příběhu, který byl prostě o tom, že chtěli být na dotek se železnou oponou a svými smluvními partnery z Jalty za ní. Nějaký dopis nebo snad celý obrodný proces a socialismus s lidskou tváří byly jenom účelově použity pro odůvodnění realizace autonomního jednostranného strategického tahu. Tvářili se přitom, že dávají pitomečkovi kolonie ve tmě do ruky malou baterčičku a musím říci, že jsem tak také připadal.

Trpaslík pátý

Úplně stejně jsem si připadal, když jsem o pár let později, někdy kolem poloviny let devadesátých, dorazil na Ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace a navštívil jsem dvě malé kanceláře, které tento úřad pověřil zájmem o tehdy již dvě malé samostatné země v samém srdci Evropy. Je pravda, že vnitřní dveře mezi nimi ještě nebyly úplně zamčeny a klíč uložen do trezoru a tak ty průchozí vysoké dveře mezi Slovenskem a Českem na MZV RF byly zvláštním symbolem zbytku přežívající společné československé minulosti. Ty kanceláře byly za mnoha a mnoha výtahy, schody a rohy a rozhodně tedy neležely na nějaké hlavní třídě politického zájmu a zdá se, že tam ani nikdy nebyly. Tam jsem položil pár otázek na možnost spolupráce se skomírajícími průmyslovými podniky u nás doma a byla mi dána přátelská, leč zcela nezaobalená odpověď, že se k Rusku nechováme vůbec dobře a že je to samozřejmě naše věc, ale že nelze beztrestně dráždit tak velkého medvěda tak malým hřebíkem a že máme prostě smůlu. Rusko prý na tom sice není dobře, ale nemá žádný důvod nás preferovat, protože nemáme nic, co by si nemohlo koupit bez hloupých urážek jinde, pokud na to bude mít prostředky. A tak jsem se zase tím labyrintem vrátil zpátky, jen jsem nepotřeboval Ariadninu nit, protože mne odvedl pověřený pracovník a ta velká stalinská věž plná zahraniční politiky mne zase vyplivla na chodník, bohatšího o další malé poučení z velké země.

Trpaslík šestý

Na přelomu tisíciletí jsem v Moskvě studoval a mimo jiné jsem absolvoval mimořádně kvalitní kurs mezinárodního práva a dějin diplomacie. Byl jsem jediný zahraniční student mezi řadou významných ruských úředníků a mé všetečné dotazy si jednou vysloužily ráznou reakci našeho profesora, který byl nejen mnohonásobný velvyslanec na klíčových postech světové diplomacie, ale byl i náměstkem ministra zahraničních věcí a vedoucím činitelem Ruské společnosti pro zahraniční politiku. Shrnuto, podtrženo mi sdělil to, že mé pohledy jsou pohledy z místa, které nikdy neneslo, nenese a neponese reálnou odpovědnost za mezinárodní situaci, a tudíž, že si můžeme v Praze v zásadě říkat, co chceme. Rusko ale naproti tomu odpovědnost nese a chyby ruské zahraniční politiky znamenají obvykle válku a utrpení. A proto platí, že každý, kdo dělá v Rusku zahraniční politiku, má jen tři úkoly. Za prvé hájit zájmy Ruska, za druhé hájit zájmy Ruska a za třetí totéž... Pan profesor mne potom pozval na společnou cestu ze školy domů a ptal se mne na spoustu věcí. Mimo jiné na to, jestli se mne to nějak nedotklo. Řekl jsem mu, že jsem byl poctěn jeho otevřeností a beru to jako dar - nicméně, že naše postavení je takové, že se jeden druhého snad ani dotknout nemůžeme. Podíval se na mne, usmál se a já jsem věděl, že to podstatné jsem si z jeho kursu už odnesl. U zkoušek jsem od něj dostal výbornou a dokonce ocenil mou práci o postavení některých mezinárodních organizací, nadnárodních korporací a některých církevních řádů jako možných subjektů mezinárodního práva. Vzpomínám si, že jen u Řádu maltézských rytířů jsme se nemohli shodnout.

Trpaslík sedmý

Sedmá a poslední reminiscence je loňská a je spojena s mými moskevskými konzultacemi mé disertační práce týkající se bezpečnosti korporací. Její téma, obsah a myšlenky v ní obsažené byly myslím přijaty docela dobře. Horší to bylo s tím, že se jen obtížně hledala forma, pod kterou by bylo možné takovou práci obhájit. Prostě tak nějak se nikam nemohla vejít. Abych nakonec mohl vůbec předstoupit před nějaké posuzovací grémium, musel jsem zpracovat cosi, co mělo s obsahem mé původní práce společného jen málo co. Nicméně systém je systém a forma má v určitých případech a v určitých místech rozhodně navrch nad obsahem. Ruská disertace je žánr s velice úzkými mantinely a přísnými pravidly. Jde při ní o daleko více než o pouhé obsahové zpracování tématu. Jde při ní i o prokázání určité dovednosti. Je svého druhu výučním listem vědecké práce. Jde i o řád a určitou disciplínu, disciplínu svého druhu, která mi vždy chyběla. Ale podřídit jsem se musel. Ne proto, že bych nějak lpěl na titulu, ale prostě proto, že mít možnost sdělovat něco chytrým a moudrým lidem v té velké zemi za to prostě stojí i když jsou úplně a od přírody jiní než já. A možná právě proto, že jsou tak jiní, je možnost ukázat jim své vidění věcí taková výzva...

Ruský obr

Tak tohle vše mi letělo hlavou, když Andranik Migranjan hovořil o Rusku těchto dní a o jeho vnitřních i vnějších ambicích. Ty vzpomínky mají jedno společné. Rusko zůstane Ruskem, ať si o něm myslí a říká, kdo chce, co chce. A zůstává Ruskem, i když proti němu nebo pro něho někdo něco činí. Rusko zpívá svou píseň už pár set let. Má silný příběh a nenáročnou táhlou melodii. Někdy zní silněji a někdy slaběji, ale je tu pořád a nemění se. Nestává se hitem a nedá se vyhodit do koše, dokonce se nedá ani vypnout. Nelze ji prostě neslyšet. Je to svého druhu evergreen a zároveň unikát. Většina slov, která zazněla v mých vzpomínkách, se nějak přímo nebo nepřímo vázala ke slovům, která nezávislý ruský politolog ze sebe sypal. Měl jsem pocit, že dokáže i sám sebe tak trochu rozohnit a potom, že řekne i o trochu více, než by musel nebo měl. Ale proč vlastně ne?!? On přece hájí zájmy Ruska!!!

A pokud se jedná o tu vzpomínku na ruský, nebo chcete-li pozdně sovětský přestavbový sokolovský bigbít, pak ta mně vytanula na mysli právě ve vztahu k označení pana profesora Migranjana jako nezávislého ruského politologa. Ruské chápání pojmu nezávislost a reálný projev této nezávislosti jsou ve svém výsledku velice podobné onomu zvuku ruského bigbítu. Vypadá to tak, snaží se to tak tvářit, ale není to ono...

Zkrátka a dobře, Andranik Movsesovič Migranjan je ruský politolog. A je dobře, že jako takový se u nás ukázal v plné kráse. Kdo na to měl, ten pochopil. Jen se bojím, že jestli podobně vystoupil v Parlamentu, tak to může vést k nárůstu počtu členů poslaneckého klubu KSČM. Možná také pár jinostraníků přiběhne doplatit partajní známky... I když v Parlamentu bych z chápavosti tohoto druhu moc lidí nepodezříval. Takže partajní kasa asi zůstane prázdná a lavicemi ve Sněmovně se asi taky šoupat nebude.