Nejsme ODS s lidskou tváří.

Jsme sociální demokraté. Našim nezastupitelným posláním je mimo jiné dbát o mravní čistotu politiky. To znamená hájit základní principy solidarity mezi lidmi. Zároveň se od nás vyžaduje být vzorem obětavosti, připravenosti sloužit této zemi, nezneužívat své postavení k osobnímu prospěchu. Tvrdí o nás, že jsme ztratili věrohodnost. Nemluví pravdu!

Jsme sociální demokraté. Našim posláním je hájit sociální spravedlnost, což ve většině případů znamená bránit slabé proti silným, občany proti státu, zaměstnance proti zaměstnavatelům, malé podnikatele proti velkým monopolům, malé národy proti chorobám globalizace a rizikům integrace. Křičí na nás, že tak brzdíme pokrok a bráníme nejschopnějším v růstu. Nemluví pravdu!

Jsme sociální demokraté. Naším posláním je využívat k dosažení sociální spravedlnosti všechny prostředky, které nabízí demokratický režim. Naším cílem není neustále sílící, všemohoucí stát, ale stát, který slouží lidem. To není žádná levičácká úchylka: už Aristoteles psal, že "účelem nejlepšího státu je blaženost člověka... Stát je společenstvím rovných, jehož účelem je co možná nejlepší život." Říkají o nás, že chceme obnovit totalitní socialismus. Nemluví pravdu!

Jsme sociální demokraté. Naším posláním je hájit a rozvíjet sociální stát. Stát, který na základě vůle občanů je tu, aby jim pomáhal, jak se ve Velké Británii říkalo po světové válce, na jejich cestě "od kolébky až po hrob". Na co je člověku stát, když ne proto, aby mu kryl záda a pomáhal mu vzhůru? Provolávají do světa, že chceme pomocí státu okrádat lidi. Nemluví pravdu!

Jsme sociální demokraté. V tuto chvíli představujeme jedinou hráz, která chrání naši vlast před dravým náporem ODS, před nezodpovědnými modrými experimenty s osudy lidí. Naivní liberální koncepce dnes zcela reálně ohrožují životy milionů. Hrozí další sociální diferenciací, která odsoudí celé generace do postavení vyvrženců ve vlastní zemi. Tvrdí o nás, že jsme již poraženi. Nemluví pravdu!

Rozvíjejme moderní sociální stát!

Braňme jej před lží pravice!

1. Hrozící volební porážka

Jsme sociální demokraté. Stejně jako ta hrstka odhodlaných, která před 125 lety založila sociální demokracii. Oni, stejně jako my, měli své sny. Sny o spravedlivé společnosti, o spravedlivé odměně za práci, o osmihodinové pracovní době, o všeobecném volebním právu, o ochraně před bezprávím či o lidsky důstojném životě, který nesmí záviset jen na tom, kdo kolik peněz může položit na stůl... Mnohé z těchto snů přetrvaly dodnes. Změnily se pouze podmínky, nové jsou i některé úkoly. Nic nám nemůže zabránit, abychom v boji za ideály všech čestných lidí nepokračovali i nadále.

Když před 2. světovou válkou Ferdinand Peroutka popisoval budování státu našimi slavnějšími předky, nemohl tušit, že na počátku 21. století si budeme muset jeho otázku postavit znovu a nově. Svět plný zmatků, strachů a nadějí spojených s globalizací a integrací si opět postavil otázku, k čemu potřebujeme stát. My, sociální demokraté v České republice i v celé Evropě se snažíme nalézt odpověď, která by bránila svobodu jednotlivců a zároveň jim zajistila důstojný život. Tato odpověď upozorňuje i varuje, že chránit jednotlivce a zajistit jeho vývoj může pouze společnost. Jestliže společnost nezajistí podmínky pro rozvoj všech lidí, pak i ti úspěšní budou ohrožováni sociální nestabilitou, skupinovými a národnostními sváry či ekologickou katastrofou. Proto je naše odpověď jednoznačná: svobodu a důstojný život člověka může zajistit pouze sociální stát!

Budovat sociální stát na úrovni potřeb 21. století často znamená vyskočit z dětských střevíčků sociálního státu století minulého. Potřebujeme moderní sociální stát, který bude čelit civilizačním chorobám a této civilizaci dá nový impuls k rozvoji. Naše hledání nových rysů sociálního státu a nutnost zříci se některých jeho zastaralých podob využívají liberálové a obhájci zájmů mocných majetkových skupin ke zpochybnění smyslu sociálního státu jako takového. Chyby, které se při našem hledání moderní podoby sociálního státu objevily, pak vedou k tomu, že veřejnost ztrácí důvěru v jediného politického reprezentanta ideálu sociálního státu - v sociální demokracii.

Stále častěji se začíná v našich řadách ozývat slovo KRIZE. "Prožíváme krizi důvěry v politiky!" "Ve společnosti je krize hodnot!" "Nezájem o politiku u značné části veřejnosti může vyvolat krizi demokracie v naší zemi!" A tak by bylo možné pokračovat. Slovo krize se zprofanovalo. Přesto si myslím, že je správné hovořit o krizi důvěry v naší Českou stranu sociálně demokratickou i o krizi uvnitř této strany.

V sociální demokracii převládlo přesvědčení, že na počátku našich problémů je ústup od plnění programu sociální demokracie. V politické rovině se tato skutečnost spojuje se dvěma problémy:

• Koalice s pravicovými stranami nás nutí ke kompromisům, z nichž mnohé vedou k ztrátě důvěryhodnosti ČSSD u veřejnosti. Je otázkou, zda jsme po posledních volbách do Poslanecké sněmovny měli jinou možnost, chybí nám ale věcná analýza důsledků obětí sociální demokracie v této koalici.
• Průběh vnitrokoaličních jednání ukazuje, že někteří naši funkcionáři projevují sklon vymlouvat se na potřeby udržet vládní koalici a sami iniciativně ustupují od našeho programu. Vyhovuje jim koalice s pravicovými stranami a vstřícně nabízejí opatření, která jsou v rozporu nejen s naším programem, ale i s našimi ideály.

Propad důvěry v sociální demokracii je pouze logickým vyústěním této politiky. Nejvýraznějším a srozumitelným potvrzením, mírou této pravdy jsou volební výsledky.

Je marné si cokoliv namlouvat: naše strana prohrála v posledních dvou letech čtvery volby:

• v roce 2003 jsme zcela zbytečně prohráli ve volbách prezidenta České republiky;
• v roce 2004 jsme obdobně zbytečně propadli ve volbách do Evropského parlamentu;
• v témže roce jsme skončili jako nejméně úspěšná parlamentní strana ve volbách do krajských samospráv;
• zároveň jsme nezískali ani jeden z 31 mandátů, o nichž se hlasovalo ve volbách do Senátu v letech 2003 - 2004.

Nelze si představit horší výsledek. A bylo by naivní se domnívat, že k úspěchu v příštích volbách může stačit pouze změna formy politiky, dílčí úpravy v komunikaci s občany přes masové sdělovací prostředky či lepší spolupráce vedení strany, ministrů a poslaneckého klubu. Před hrozící katastrofou nás může ochránit jen změna obsahu politiky! Změna, která by měla být méně bolestivá než se zdá na první pohled - je to pouze návrat k principům sociální demokracie a důsledné plnění programových cílů. Změna, která nám umožní zaujmout čestné místo mezi sociálními demokraty Evropy.

Tabulka č. 1: MANDÁTY PRO POLITICKÉ SUBJEKTY

	Mandáty	ODS	KSČM	SNK-ED	ČSSD	NEZÁVISLÍ	KDU-ČSL
Celkem	200	74	50	23	17	18	18
Praha	29	12	5	7	2	2	1
St.Č.	23	9	6	3	2	2	1
J.Č.	12	5	3	1	1	1	1
Plz.	11	5	3	1	1	1	0
KV	5	2	2	0	0	1	0
U.n.L.	13	5	5	1	1	1	0
Lbc.	8	3	2	1	1	1	0
HK	12	5	3	1	1	1	1
Pce.	10	4	2	1	1	1	1
Vys.	10	3	2	1	1	1	2
J.M.	23	7	6	2	2	2	4
Olm.	12	4	3	1	1	1	2
Zl.	12	4	2	1	1	1	3
MS	20	6	6	2	2	2	2

Nebezpečí další volební porážky je skutečně reálné. Všichni dnes toto nebezpečí cítíme. Vždyť analýza loňských volebních výsledků je hrozivá. Vše zatím nasvědčuje tomu, že při nejbližších celostátních volbách můžeme propadnout hluboko pod současných 70 mandátů v Poslanecké sněmovně. Tabulka číslo 1 ukazuje, jak bychom dopadli, kdyby se v červnu 2004 nevolilo do Evropského parlamentu, ale do Poslanecké sněmovny: ČSSD by se stala nejslabší parlamentní stranou. Naopak ODS by získala možnost výběru z velkého množství koaličních partnerů, přičemž jejich kombinací při sestavení tříbarevné většinové vlády by jí k dosažení ústavní většiny mohlo chybět pouze pět hlasů.

Tabulka číslo 2 ukazuje přepočet výsledků krajských voleb podle zákona o volbách do Parlamentu ČR. Tam sice ČSSD drobně posílila v podílu získaných hlasů, ale oproti prvním volbám do zastupitelstev krajů ztratila šest mandátů. Dalo by se říci, že jsou to zanedbatelné ztráty. To ale platí jen do chvíle, než na základě těchto čísel provedeme prognózu výsledků voleb do Poslanecké sněmovny. ČSSD by tak přišla o 40 poslanců. Svou velikostí by její klub byl ve Sněmovně až třetí, který se počtem příliš neodlišuje od počtu poslanců za KDU - ČSL. KSČM, stejně jako lidovci, by oproti současnému stavu posílili. A to nezapočítávám nová liberální uskupení, která uspěla ve volbách do Evropského parlamentu. Navíc v takovéto situaci nelze vyloučit, že by se ODS podařilo - a to již ve volbách, nebo v povolebních čachrech - získat 101 poslanců a vytvořit tak jednobarevnou většinovou vládu. Modré šanci by pak již nestálo nic v cestě.

Tabulka č. 2: ODHAD DO POČTU 200 MANDÁTŮ

	Mandáty	ODS	KSČM	ČSSD	KDU-ČSL
Celkem	200	99	46	30	25
Praha	26	15	6	3	2
St.Č.	23	13	5	4	1
J.Č.	12	6	3	2	1
Plz.	11	6	2	2	1
KV	5	3	1	1	0
U.n.L.	13	7	4	2	0
Lbc.	9	6	2	1	0
HK	12	7	2	2	1
Pce.	11	5	2	1	3
Vys.	10	4	3	1	2
J.M.	22	6	5	3	7
Olm.	12	5	4	2	1
Zl.	12	5	2	2	3
MS	22	10	5	4	3

Poznámka: V Praze se krajské volby nekonaly. Přidělení mandátů mimo Prahu v počtu 174 a propočet mandátů v Praze je výsledkem výpočtu průměru počtu voličů, kteří se v Praze dostavili ve stejném termínu k senátním volbám a dále výpočtem z procentuelního zastoupení voličů v Praze na celkovém počtu voličů v celé ČR za volby do EP 2004 a volby do Sněmovny 2002 a 1998.

Obdobným jazykem hovoří i výzkumy volebních preferencí. Je pravda, že polistopadové volby ukázaly, že se voliči v naší zemi při hlasování odmítají řídit výsledky agentur zkoumajících volební preference. Přesto tyto výzkumy přinášejí důležitou informaci. Tou je naznačení vývojových tendencí náklonnosti veřejnosti k té či oné politické straně. Následující grafy zobrazují odhady preferencí, které zjišťovala agentura IVVM/CVVM a které byly doplněny o konkrétní politické události, které měly vliv na zlomy v náladách veřejnosti. Graf číslo 1 názorně ukazuje, jak se vyvíjely preference sociální demokracie v době, kdy jsme ještě byli opoziční stranou.

Graf č. 1: VÝVOJ PREFERENCÍ ČSSD PŘED VSTUPEM DO VLÁDY

Jestliže v dobách naší práce v opozici bylo možné od roku 1993 hovořit sice o proměnlivém, ale přesto soustavném růstu přízně u veřejnosti, v době po vstupu do Strakovky zaznamenáváme dramatické výkyvy důvěry ze strany veřejnosti. Tuto skutečnost názorně zobrazuje graf č. 2. Z něho mimo jiné vyplývá, že nálady veřejnosti týkající se přízně věnované sociální demokracii jsou často více odrazem aktuálních politických událostí než dlouhodobého příznivého ekonomického vývoje.

Prosincový výzkum z roku 2004 dával ČSSD 11,5 % stranických preferencí, což je společně s květnem tohoto roku nejméně od počátku roku 1995. Problém je hlavně v tom, že naše stranické preference mají od září 2002 klesající tendenci. Prudký vzestup v říjnu 2004 je ojedinělý a následoval po něm strmý pád o měsíc později a další pokles. Tento pád v preferencích je jedním z největších meziměsíčních propadů preferencí ČSSD v její historii vůbec. Horší už to bylo jen po Podsedické facce a po ztrátě iluzí z předchozí vlády po povodních na přelomu let 2002 a 2003.

Je možné namítat, že sestupné trendy byly zaznamenávány vždy před stranickými sjezdy a po nich vždy následoval vzestup. To je sice pravda, ale poslední stranický sjezd v roce 2003 již tuto, do té doby pravidelnou periodu, nenaplnil. Nyní je třeba položit si otázku: proč?

Jednou z odpovědí by mohlo být upozornění, že předcházející sjezd ČSSD nepřinesl nic nového pro tradiční voliče ČSSD. Nabízí se však ještě jedno vysvětlení. ČSSD na minulém sjezdu totiž jasně deklarovala příklon k liberálnímu chápání vládnutí v této zemi. Symbolem této proměny se stala rezoluce proti válce v Iráku. Tu sice sjezd přijal, ale zvolené vedení ČSSD se k ní stavělo chladně až odmítavě. A neřídilo se jí ani při práci vlády. V hospodářské politice vlády se stále více prosazoval obrat od prorůstové politiky jako hlavního zdroje plnění sociálních cílů k sociálně úsporné reformě veřejných financí jako nejvyššímu cíli. Účetnictví nahradilo politiku.

Graf č. 2: VÝVOJ PREFERENCÍ ČSSD PO VSTUPU DO VLÁDY

Poznámka: Data podle výzkumů CVVM

2. Rozvoj sociálního státu

Sociální demokracie předložila do předsjezdové diskuse návrh moderního dlouhodobého programu, odrážejícího dobře jak realitu naší země, tak i Evropy. Přináší naši odpověď na složité otázky budoucnosti v podmínkách soudobého stále více globalizovaného světa a prohlubující se integrace Evropy. Chtěl bych vám v této souvislosti dát k diskusi poznámky, týkající se řešení některých ekonomických a sociálních problémů. Tyto návrhy nechtějí pokrýt celu širokou škálu problémů, před kterými naše společnost i ČSSD stojí. Jejich záměrem je především snaha zformulovat sociálně demokratický přístup k řešení těch problémů, kolem nichž se dnes vedou nejostřejší ideologické spory. Je to současně i námět pro širší rozpravu, která by měla v sociální demokracii proběhnout.

Sociální demokracie hledá odpovědi na výzvy 21. století v širších souvislostech. V tom se liší od zjednodušených představ pravice z mnoha politických stran, která vše pohotově zužuje do jediné samospásné odpovědi: snížit daně. Osudová otázka budoucnosti je však mnohem hlubší a širší než předstírá pravice. Je to především otázka budoucnosti sociálního státu. Není to jen otázka naší sociální demokracie, ani naší společnosti, ale celého světa a především Evropy. Evropská socialistická strana, jejíž součástí je také ČSSD, v sociálním státu spatřuje hnací sílu hospodářského a sociálního rozvoje. Pro neoliberální a konzervativní pravici je naopak takový stát překážkou pro její rozvojové koncepce neomezené liberalizace, expanze apod. Náš úspěch při mobilizaci strany i při obnově důvěry veřejnosti v sociální demokracii závisí především na tom, jak dokážeme obhájit ideu sociálního státu a samotný sociální stát modernizovat. V žádném případě nesmíme ale jeho opouštění vydávat za modernizaci!

Neskrývejme, že sociální stát má rostoucí problémy se svým financováním. Jak je možné, že na vrcholu svého rozkvětu v šedesátých letech tyto problémy neměl, a má je dnes, kdy je celá společnost mnohem bohatší? Pravice tvrdí, že je to proto, že sociální stát je příliš marnotratný a plýtvavý. Je tomu tak skutečně, nebo jsou hlavní příčiny někde jinde?

Na počátku 21. století lze vymezit tři hlavní příčiny finančních problémů sociálního státu:

• Největší příčinou jsou dnes především ohromné náklady na nové civilizační výzvy, jakými je prodlužování lidského života i doby vzdělávání, zvědečťování zdravotnictví a záchrana životního prostředí.
• Druhou stále významnější příčinou je právě tlak "nesociálních" států na snižování daní a omezování sociálních výdajů, který na světových trzích vytváří nekalou cenovou konkurenci sociálním státům. Tento tlak uplatňují nejen chudé země, které dosud mají jen malé ponětí o sociální ochraně zaměstnanců, o zákazu dětské práce či sociálním zabezpečení staré generace. K nim se řadí i pravicově liberální vlády některých vyspělých zemí, jako zejména USA.
• A konečně doplňující, i když ne rozhodující příčinou jsou i některé nehospodárnosti solidárního financování výdajů sociálního státu. Navzdory tvrzením pravice, že je to příčina, není to více než desetina celkových výdajů (podle dostupných odhadů). Pro pravici je to však záminka žádat privatizaci zejména vzdělávacích, sociálních a zdravotních systémů. Přitom finanční odborníci dobře vědí, že soukromé systémy jsou zde ještě podstatně nákladnější.

Uveďme jen symbolický příklad: Převážně soukromé zdravotnictví v USA je v poměru k hrubému domácímu produktu dvojnásobně nákladnější oproti převážně solidárním systémům v Evropské unii. Příčina je jasná - systém, založený na soukromém kapitálu, má tendenci k plýtvání. Třetina výkonů všech typů je tam indikována jako zbytečná. Je to jen ideologická slepota pravice, nebo především zájmový tlak mocných finančních skupin, usilujících o lukrativní privatizaci těchto systémů?

Jaká jsou tedy skutečně racionální, moderní, sociální a demokratická východiska?

• Za prvé, hlavním dlouhodobým zdrojem úhrady nákladů sociálního státu musí být především rostoucí produktivita práce, dosažená moderními cestami, rozvíjením znalostní revoluce. Zkušenost úspěšných zemí v Evropě dokazuje, že je to možné a že se dokonce jedná o mnohem úspornější cestu než utahování opasků.
• Za druhé se ukazuje, že nejlepších výsledků v Evropě dosahují právě země s "velkým" či rozvinutým sociálním státem. Ten nejen sociálním zabezpečením vytváří vysokou soudržnost lidí, ale zejména i sociálně rovným přístupem ke vzdělání nejlépe umožňuje získávat a uplatňovat nabyté znalosti. Stručně řečeno - nejúspěšnější sociální státy sice mají vysoké daně, ale vydělají si na ně. I díky těmto daním!

Všechny zmíněné skutečnosti vyžadují pořádně se zamyslet, zda se zapojit do nebezpečných závodů s pravicí ve snižování daní a pojistného. Ty by mimo jiné podpořily pravicovou iluzi o neudržitelnosti sociálního státu a v konečném důsledku vedly k jeho likvidaci.

Nebojme se říci, že celkovým daňovým zatížením i zdaněním podniků již patříme mezi daňové "ráje" Evropské unie. Jsme svědky paradoxní situace. Na jedné straně země s nízkou daňovou kvótou vybírají málo daní. Na druhé straně jim to vůbec nebrání v tom, aby přicházely do Bruselu s požadavkem na zvýšení příspěvků pro financování své infrastruktury z fondů soudržnosti, vytvořených z daní vyspělých zemí. I proto vyspělé země EU zvažují, zda si mají svou dotační pomocí z unijních fondů financovat proti sobě tuto nekalou soutěž. Nepodceňujme tyto názory. I Evropská socialistická strana označila tyto praktiky za reálnou hrozbu soudržnosti Evropské unie.

• Za třetí, reformami solidárních systémů vzdělávání i sociální a zdravotní ochrany je nutno a možno omezit jejich hlavní nehospodárnosti. Tak mohou ještě více vyniknout nejen jejich sociální, ale i ekonomické přednosti před nákladnými soukromými systémy a nebude tak poskytována záminka k tlakům na jejich privatizaci.
• Za čtvrté, chce-li sociální demokracie tyto cíle prosadit, nesmí mít nadále dvojí, nečitelnou tvář. Jednu moderní pro Evropskou socialistickou stranu a pro naše voliče, a druhou "prag-matickou" pro skutečnou politiku, provozovanou s pravicovými koaličními partnery. Pyšnit se na jedné straně moderním, sociálně demokratickým a proevropským programem a na druhé straně skutečnou politiku provádět méně honosně, odtrženě a někdy v rozporu s tímto programem.

Na jedné straně spolu s evropskými socialisty dávat za vzor nejúspěšnější sociální státy a na druhé straně závodit s pravicí o pověst strany nízkých daní. Chceme-li znovu získat důvěru voličů a získat je pro náš program, musíme mít jen jednu tvář při řešení všech otázek: Tvář levicové strany, která se nesmí zpronevěřit "dolním deseti miliónům" obyvatel této země a má přitom vyzkoušené recepty prosperity pro celou společnost.

• Za páté, sjednocujme naši stranu důvěryhodným, sociálně demokratickým programem vznikajícím ve svobodné diskusi před zraky veřejnosti. Braňme sociální demokracii před personálními čistkami, pomocí kterých hledali a hledají jednotu strany normalizátoři!

2. 1. K ekonomickému programu

Budoucí ekonomický program musíme postavit na osvědčených principech, které uspěly v praxi jiných sociálně demokratických stran. Pro svou politiku nemůžeme hledat inspiraci v zemích, které jsou na stejné úrovni nebo dokonce na nižší než je naše. A to přesto, že takový směr patrně převládá mezi našimi sousedy, kteří stejně jako my vstoupili nedávno do EU.

Měli bychom si však být vědomi, že nelze s nimi soutěžit v tom, kdo udělá ještě větší ústupky mezinárodním investorům. Nejeden z nich k nám přichází jen proto, aby využil výhod, které investorům nabízíme. Takový sice přijde, ale nezapustí zde kořeny. Pokud mu někdo jinde nabídne více, bez zaváhání odejde.

S našimi sousedy nelze ani soutěžit v tom, jak ještě více oklestit sociální systémy, jak ještě více a lépe demontovat sociální ochranu zaměstnanců. Jak vytvořit ještě větší výhody pro bohatší část populace, privatizovat co největší část veřejných služeb. A nakonec pod záminkou zvýšení motivace lidí ještě dále prohlubovat diferenciaci uvnitř společnosti. To není a nemůže být cesta pro sociální demokracii!

Evropská socialistická strana hledá cestu, jak si na náklady sociálního státu vydělat rozvojem ekonomiky a její konkurence-schopnosti především na základě vymožeností současné znalostní revoluce, rozvoje vědy, výzkumu a vzdělávání. Je to snaha spojit vysokou konkurenceschopnost ekonomiky se silným sociálním zajištěním. A to musí být i naší cestou.

Sotva lze nalézt zřetelnější vyjádření poznatků evropských sociálních demokratů, než je konstatování, že moderní systém sociálního zabezpečení přispívá k růstu a produktivitě práce. Je to také požadavek sladit úsilí o konkurenceschopnost se sociální soudržností. Evropští socialisté mohou jasně doložit, že právě takové země patří ve světovém měřítku k těm nejúspěšnějším.

Praxe evropských sociálních demokratů dokazuje, že se dá dosáhnout vysokého stupně rozvoje vědy a výzkumu, nesporné motivace lidí k vyšším výkonům, mají-li určitou jistotu svého zaměstnání, ale i zabezpečení v případě, že by se dostali do potíží. Lidé pak nejsou nuceni vykonávat další zaměstnání či nastupovat do několika zkrácených pracovních úvazků, jen aby si zajistili slušnou životní úroveň. Od takových lidí lze také chtít odpovídající výkon, protože jim pak odpadají další starosti.

Takové ekonomiky si také vytvoří dostatek zdrojů, aby je mohly investovat do nejdůležitějších směrů - do rozvoje vědy a výzkumu a do vzdělání. To jim dnes zajišťuje přední místo v Evropě. I mezi námi přetrvává mnoho iluzí o tom, že cesta neoliberálních reforem popřípadě "třetí cesta" britských labouristů je tím, co potřebujeme právě my, a to právě teď. Někteří věrozvěsti "třetí cesty" se dosud nemohou smířit s tím, že ji nyní Evropská socialistická strana odmítá. Proto nadále tvrdí, že u nás by jiné způsoby nefungovaly a dokonce nechtějí vidět, že jsou v Evropě tak úspěšné. Naším vzorem nesmí být liberální slovenské reformy: úspěšné a bohaté státy jsou za naší západní hranicí a k těm chceme patřit. Učit se musíme od těch nejúspěšnějších. Dopad slovenských reforem na kvalitu života slovenských občanů by měl být i pro nás dostatečně varující. Jsme pro Evropu sociální, ne liberální!

Několik základních dat o hospodářském vývoji Švédska, reprezentujícího země se silným sociálním státem, a Velké Britanie, která se chlubí úspěchy při demontáži sociálního státu:

• Hrubý domácí produkt na obyvatele v obou zemích je v podstatě shodný, Švédsko ale má rozpočtový přebytek, Británie deficit.
• Švédsko má lepší postavení v kategoriích konkurenceschopnost a tvůrčí přístup v podnikání a výzkumu, má také třetí nejdelší délku života, Británie je v této kategorii až na 29. místě.
• Počítačů na 100 obyvatel je ve Švédsku 62, v Británii je jich pouze 41.
• A co je vůbec nejdůležitější - pod oficiální hranicí chudoby, což je u vyspělých zemí 11 US dolarů na den, žije ve Švédsku 6 % a v Británii 16 % lidí.

Ve světle těchto dat je sotva zpochybnitelné tvrzení, že v zemích s "největším" sociálním státem - především ve skandinávských zemích - si tento stát na sebe nejvíce vydělá. Ano, sociální stát k ohromné síle trhu dovede přidat sílu sociální soudržnosti, sociálně vysoce zabezpečené společnosti a stále více i sílu sociálně rovného přístupu ke znalostem. Jak je to potom s tvrzením, že více svobody pro bohaté znamená více bohatství pro chudé? Je tomu opravdu tak, že vysoké daně a rozsáhlé programy veřejných výdajů odsuzují občany k trvalé chudobě? Vždyť dlouhodobé výsledky jsou přesně opačné než laciné fráze neoliberálních ekonomů. Kde potom má hledat inspiraci sociální demokracie - v cestě k dlouhodobé prosperitě evropského typu, anebo v liberální cestě?

Budovat moderní sociální stát od nás vyžaduje zformulovat skutečně sociálnědemokratickou koncepci ozdravění veřejných financí. Jejím základem nemohou být účetní škrty, ale rozvoj ekonomiky, založený na nejnovějších vědních poznatcích, na rozvoji výzkumu, na aktivní politice zaměstnanosti. Tíhu reformy nesmějí nést ti, kteří se nemohou bránit - především mladé rodiny s dětmi, zdravotně postižení, důchodci a nemocní.

Máme tedy při úvahách nad koncepcí našeho dalšího postupu vpřed, při diskusích o naší budoucí hospodářské politice jen konstatovat, že švédskou cestou jít nemůžeme, protože se pro nás nehodí? Nebo to neumíme a musíme proto následovat jednoduchou britskou cestu, jejíž dlouhodobé výsledky jsou problematické? Není taková rezignace nakonec jen přitakáním názorům liberálním a politické pravici se všemi důsledky, které to nakonec má a bude mít? Existují skutečně pádné důvody opustit pokus o vlastní cestu k prosperitě?

Podle mého názoru se při modernizaci sociálního státu musíme soustředit na řešení několika problémů:

V prvé řadě musí stát vytvářet podněty pro takovou proměnu ekonomiky, aby dokázala reagovat na nové výzvy a reality, tj. aby naplňovala požadavky znalostní ekonomiky, opřené o aplikaci poznatků vědy a výzkumu. Musíme dosáhnout co nejvyššího využití znalostního potenciálu lidí, růstu jejich kvalifikační úrovně. Musíme rozvíjet výroby, založené na pokročilých technologiích a na vysoké přidané hodnotě.

Tabulka č. 3: PRŮMĚRNÝ RŮST HDP V ZEMÍCH VISEGRÁDU

	2001/1990	2001/1995	2001	2002	2003	2004
Česká republika	1,5	6,5	2,6	1,5	3,1	3,9
Maďarsko	4	14,2	3,8	3,5	2,9	3,9
Polsko	4,4	11,6	1	1,4	3,8	5,4
Slovensko	4	8,1	3,8	4,4	4,2	4,9

Pramen: OECD, Podle WIIW Vídeň dosáhlo Slovinsko v období 1990 - 2001 tempo růstu HDP 4,1 % a 1995 až 2001 8,3 %.

Musíme usilovat o všestrannou podporu všech sektorů ekonomiky uvolněním prostoru pro podnikatelskou iniciativu zjednodušením administrativy a odstraněním byrokratických postupů při vstupu do podnikání a v jeho průběhu. To však neznamená, že bychom se měli vydat cestou, kde nebudou respektována žádná pravidla. Naopak, je nutno vytvořit odpovídající mechanismy pro korektní podnikání a zejména pak na ochranu smluvních vztahů a zejména slabší smluvní strany - malého podnikatele ve vztahu k velkému monopolu a rozumnou ochranu zaměstnance v pracovních vztazích (účinná podpora odborového sdružování) i spotřebitele na trhu. A musíme pokročit v řešení vymahatelnosti práva. Naším důležitým úkolem je proto ochrana pravidel trhu a to zejména před tendencemi k monopolizaci trhu, které mohou narušit podmínky trhu.

Dále musíme podporovat rozvoj sektoru malého a středního podnikání, který se velmi významně podílí na celkové zaměstnanosti. Jedná se zejména o podporu při získávání finančních zdrojů pro tento sektor a jeho podporu při tvorbě nových pracovních míst.

Pokud chceme jít cestou rozvoje znalostní ekonomiky, musíme daleko výrazněji než dosud pokročit v podpoře vědy a výzkumu. Nestačí jenom rychleji a ve větším rozsahu odepsat náklady na vědu a výzkum. Naše dosavadní úvahy počítají s tím, že až v roce 2010 dosáhne objem prostředků ze státního rozpočtu, věnovaných na podporu vědy, úrovně 1 % podílu na HDP. Je to nesporně strategický úkol a měli bychom učinit vše potřebné, abychom tohoto cíle dosáhli alespoň o dva roky dříve. Nejde o horentní sumu peněz - v dnešních cenách to představuje přibližně 25 miliard oproti současným 16 miliardám korun.

Kromě toho potřebujeme co nejdříve dosáhnout také toho, že výrazně změníme způsob financování vědeckých úkolů směrem k pro-jektovému financování, které otevírá cestu k získání podpory nejen pro výzkumné instituce, ale i pro firmy a vysoké školy - a tedy umožňuje v rostoucí míře zapojit i soukromý kapitál.

Naše hospodářská politika musí v budoucnu v daleko větší míře podporovat hospodářský růst. Jeho dosavadní tempo je nedostačující, protože nevede k tomu, že by se dařilo výrazněji zmenšovat rozdíly mezi naší ekonomickou úrovní a úrovní vyspělých ekonomik EU. Ani mezi ekonomikami nových zemí EU rozhodně nemůže dynamika naší ekonomiky působit jako vzor.

Tabulka č. 4: MÍRA NEZAMĚSTNANOSTI (2003), PODÍL VEŘEJNÝCH VÝDAJŮ NA SOCIÁLNÍ OCHRANU (2000) A PODÍL OSOB OHROŽENÝCH CHUDOBOU V NOVÝCH ČLENSKÝCH ZEMÍCH EU

	Míra nezaměstnanosti v %	Nezaměstnanost mládeže (15-24 let)*	Výdaje na sociální ochranu - podíl na DPH	Podíl osob ohrožených chudobou **
Polsko	19,2	41,1	29,9	15
Slovensko	17,1	32,9	21,7	21
Litva	12,7	27,2	15,8	17
Lotyšsko	10,5	17,6	17,8	16
Estonsko	10,1	22,9	15,2	18
ČR	7,8	18,1	19,5	8
Slovinsko	6,5	15,9	26,1	11
Maďarsko	5,8	13,1	23,2	10
EU-průměr	8,0	15,6	27,3	15

* Podíl nezaměstnaných ve věku 15 - 24 let na celkovém počtu ekonomicky aktivních v dané věkové skupině.

** Podíl osob v celkové populaci pod hranicí rizika chudoby po sociálních transferech. Hranice chudoby se stanovuje jako 60 % národního mediánového disponibilního příjmu po sociálních transferech.

Tabulka č. 5: NÁKLADY PRÁCE NA ODPRACOVANOU HODINU

	Náklady práce	Mzdy	Nemzdové náklady
Slovinsko	9,01	5,38	3,63
ČR	5,03	2,75	2,28
Maďarsko	5,03	2,82	2,21
Polsko	4,49	2,82	1,67
Slovensko	3,46	2,02	1,44
Estonsko	3,19	2,09	1,11
Lotyšsko	2,83	1,86	0,96
Litva	2,29	1,59	0,69
Rumunsko	1,46	0,86	0,60
Bulharsko	1,23	0,73	0,50
SRN -- staré země	31,67	17,84	13,83
SRN -- nové země	19,09	11,65	7,44

I když v Česku na jedné straně například produkce průmyslových odvětví roste rychle, neprojevuje se tento růst již v růstu přidané hodnoty. To je signálem, že naše firmy se jen těžko prosazují na náročných trzích jako dodavatelé vyspělé techniky. Daleko více jsou na těchto trzích v pozici dodavatelů jen málo kvalifikované práce, práce ve mzdě, ale již nikoli dodavateli finální produkce.

To musíme změnit. Budeme-li se zaměřovat jen na lacinou práci a nebudeme výrazněji stimulovat kvalifikovanou práci, inženýrskou práci, budeme zanedbávat přípravu specialistů s technickým vzděláním, nebudeme moci ani pomýšlet na to, že bychom mohli odstranit technologické zaostávání za vyspělou Evropou.

Odstranit takové zaostávání však nespočívá v tom, že budeme ještě více spoléhat na naše nízké náklady práce, snižovat sociální ochranu i náklady na další vzdělávání našich zaměstnanců. Ani v tom, že budeme rozvíjet jen jednoduché výroby. Musíme se již rozloučit s praxí minulosti, kdy zde vznikalo nemálo firem, zaměřených jen výrobu jednoduchých výlisků, polotovarů a na montáž, kdy se - obrazně řečeno - ze tří drátů dělá další kabel. Tato pozice nám nezaručuje ani dlouhodobé investice, ani zvýšení kvalifikace.

Musíme proto daleko více podporovat kvalifikované výroby. Musíme být schopni podpořit malé inovační firmy. Musíme umět po-skytnout jim tuto podporu v jejich začátcích, zejména pokud by se měly zabývat novými technologiemi. Je třeba hledat netradiční řešení - daleko více spolupracovat na bázi Svazu průmyslu, Hospodářské komory a vysokých škol a oprostit se od byrokratických struktur ministerstev. Především s podnikateli je nutno hledat způsoby, jak nové poznatky dostat z výzkumu či škol do praxe. To je jeden z našich hlavních problémů, jak se vůbec zapojit do výzkumných projektů EU a jak vůbec demonstrovat naši schopnost přinášet originální poznatky.

Musíme jít ještě dál. Především je nutné nalézt cestu, jak podpořit inovace v našich firmách. Jak budovat inovační centra, která budou dostupná pro malé firmy, které v nich budou moci začít co nejrychleji a nejsnáze vyrábět. Nesmíme váhat s poskytováním takové podpory a služeb - státem zvýhodněných - které umožní, aby inovační proces byl co nejrychlejší. Potřebujeme co nejdříve vybudovat několik inovačních center spojených s technickými vysokými školami v tradičních centrech našeho průmyslu.

Potřebujeme také daleko intenzivnější podporu českého exportu na nové trhy - Čína, Indie, Rusko, jižní Amerika. Není správné, jestliže si český premiér od roku 2002 nenašel čas na cestu do Číny, Ruska či Indie, tedy do oblastí, kde se ostatní země světa předhánějí v tom, kdo tam přijde dříve s atraktivní nabídkou. Musíme si přiznat, že i námi vedená současná vláda zklamala a nedovedla vyvinout odpovídající strategii. Do příštích let tuto praxi musíme zásadně změnit. Bude nutné, aby tyto ekonomické skutečnosti respektovala i naše diplomacie - obdobně, jak to dělá například diplomacie německá.

Otázky daňové a fiskální politiky nepředstavují dnes pouze jádro ideologických sporů o budoucnost sociálního sátu. Jsou též předmětem cílených dezinformací. Není divu. Tlak finančních skupin na privatizaci sociálních služeb i penzijního pojištění jim slibuje zisky v řádech desítek miliard.

Buďme proto velmi obezřetní, než v této oblasti začneme podnikat zásadních kroky. V návrzích jak dál postupovat bychom v prvé řadě měli respektovat naši výchozí pozici. Složená daňová kvóta v České republice - to jsou daně a pojistné v poměru k HDP - v roce 2003 jen o málo přesáhla 35 %. To znamená, že

• je výrazně pod úrovní států EU - 15 (Evropská unie před rozšířením), kde je toto daňové zatížení více než 40 % HDP;
• ale i pod úrovní EU - 25 (Evropská unie po rozšíření), kde tvoří 40 %.

Současná úroveň daňové kvóty v České republice neposkytuje dostatek zdrojů k tomu, aby bylo možné řešit všechny naše problémy. Vedle zděděných problémů transformace ekonomiky jde i o podporu rozvoje znalostní ekonomiky, vědy a výzkumu, podporu rozvoje školství i malého a středního podnikání apod. Vytvářený nedostatek zdrojů pak vede k tomu, aby byly vynucovány rozsáhlé škrty ve výdajích, zejména sociálních.

Především bychom si měli být vědomi, že pro udržení sociálního státu je důležitá také solidarita v oblasti daňových příjmů státu. Neměli bychom zapomínat, co ukazuje praxe zemí Evropské unie: podíl chudé populace je tím vyšší, čím je daňová kvóta nižší. Česká republika dosud patří mezi země Unie, kde je podíl chudých občanů nejnižší (na rozdíl od Slovenska, kde již přesahoval před zavedením jejich reforem 20 % a nic nenasvědčuje tomu, že by se snížil).

Naše cíle při reformě soustavy daní lze shrnout do několika požadavků. Především musíme požadovat, aby daňová soustava v období konjunktury byla schopna vytvářet přebytek a v období recese naopak bude zpomalovat vznik deficitu. V návaznosti na ekonomický cyklus by tato soustava by měla být v zásadě vyrovnaná.

V naší soustavě daní je - oproti vyspělým zemím - relativně vyšší váha nepřímých daní, které zpravidla působí na pokles daňové kvóty, a relativně menší podíl daní přímých, reagujících na ekonomický vývoj, a velmi malý podíl majetkových daní. To je nutno pozorně analyzovat a nepřistupovat k výrazným změnám nepřímých daní, zejména DPH, a již vůbec ne k systému rovné daně.

V žádném případě se nesmíme nechat strhnout k tomu, že budeme s pravicí, resp. s ODS závodit o to, kdo více sníží daně. Takový postup nemá smysl a sotva bude našimi příznivci chápán jako věrohodný. V ekonomice, stejně jako v životě platí, že nic není zadarmo. Můžeme sice snížit daně lidem s nízkými platy. Nezvýšíme-li současně jiné daně, musíme ušetřit na výdajích. Jde-li o úspory na daních v rozsahu 10 miliard, pak na výdajích musíme ušetřit také 10 miliard. Úvaha o tom, že tento výpadek daní dohoníme rychlejším růstem hospodářství, sotva obstojí. Takové příjmy jsou nejisté a za rok může být vše jinak.

Graf č. 3: PRŮMĚRNÁ DAŇOVÁ KVÓTA A PRŮMĚRNÝ PODÍL POČTU CHUDÝCH

Zvažujme proto velmi důkladně, co vlastně navrhujeme a chceme v daňové oblasti uskutečnit. Zda naše návrhy nakonec nebudou mít za následek nejen další rozsáhlé škrty sociálních výdajů, ale pak už i výdajů na vzdělání či na podporu podnikání. I ty mají své místo v naší hospodářské politice. Není správné, jestliže tak zásadní návrhy nepodrobíme skutečně důkladné analýze a nejsme schopni včas reagovat na případné problémy. Takové ukvapené návrhy nám nepomáhají a hlavně voliče matou. Lidé musí vidět, že naše politika nepodléhá konjukturalismu, že naše politika je zásadová a má svůj obsah.

Navrhujeme přece, že zavedeme stropy na placení sociálního a nemocenského pojištění a analogicky i stanovíme maximum náhrad z těchto systémů. Už tím poskytujeme nemálo úlev pro lidi s vyššími příjmy. Je to na jednotlivce mnohem více než jsme schopni dát lidem s nízkými platy. Chceme-li proto být důslední, pak musíme požadovat vyšší daňovou progresi pro nejvyšší mzdy.

Není žádný důvod, aby sociální demokracie opouštěla svůj dosavadní program, v němž počítá s progresivně koncipovanou daní z příjmů fyzických osob. Jde pouze o to, že by míra progrese měla být srovnatelná s odzkoušenou praxí zemí Evropské unie. Měli bychom počítat i s tím, že by se podíl majetkových daní na celkové daňové kvótě postupně zvýšil na srovnatelnou úroveň. Tato daň by měla být koncipována tak, aby jen minimálně zatěžovala vlastníky nemovitostí ze středních a nižších příjmových skupin. Také daně dědické a darovací, které jsou podstatně nižší než kdekoli v Evropě, nelze již dále snižovat.

Ve vztahu k daním právnických osob nesmíme vstupovat do žádné soutěže s ostatními zeměmi o to, kdo bude mít nejnižší daně. Pro plátce daně je důležitá především efektivní sazba a ta je v případě České republiky plně srovnatelná s ostatními zeměmi Evropské unie. Zároveň je ale nutné systém daně právnických osob zjednodušit a zpřehlednit. Bylo by žádoucí ve vztahu k malému podnikání zavést systém jednoduché paušální daně, založený na vyměření daně podle druhu a místa podnikání.

Soustavu daní je nutno oprostit do nadměrného počtu nejrůznějších odpočitatelných položek. Kromě toho je nutno změnit i současnou praxi odpočtu nezdanitelné částky od daňového základu a nahradit ho systémem, který odečítá slevu na poplatníka od splatné daně. Takový systém je sociálně spravedlivější.

Zároveň potřebujeme systém výběru daní učinit efektivnější. Pokračuje, byť v podstatně menším rozsahu, praxe daňových úniků - jen položky se mění - a to svědčí o malé pružnosti daňové správy reagovat na nedokonalosti daňové soustavy. Náklady na správu daní jsou vyšší než v okolních zemích - audit nákladů daňové správy by měl být proto proveden co nejdříve. Je nutno zvážit, zda by nebyla zvýšena efektivnost výběru daní tím, že za správu daní od jednoho poplatníka bude odpovídat stejný daňový úředník. Dále je nutno odstranit z daňové soustavy systém "privilegií", založený na nejrůznějších výjimkách a úlevách pro některé subjekty.

2. 2. K sociálnímu programu

Dynamická ekonomika není důvodem pro nadměrné sociální diferenciace, ale pro posílení nástrojů sociálního státu. Ten je v poslední době pod velkým tlakem, protože příliš mnoho lidí má dojem, že náš sociální systém je příliš marnotratný. Také proto, že je to jedno z vděčných mediálních témat, kde se dá pracovat se strachem lidí z budoucnosti a s jejich neinformovaností.

Jsem přesvědčen, že náš sociální stát není rozmařilý, že kritici tohoto státu tak soudí jen podle některých excesů a nikoli podle toho, jaká je skutečnost. Kromě ideologických pohnutek a sobeckých zájmů některých jedinců a kapitálových skupin je často příčinou kritiky sociálního státu malá znalost konkrétní situace - například skutečných plnění, plynoucí z některých dávek.

Podíváme-li se na některé vybrané dávky v oblasti státní sociální péče, rozhodně nemůžeme mít pocit, že jsou nadměrné. Je to opravdu tak mnoho,

• jestliže přispíváme na společné stravování starým a sociálně potřebným občanům 12 Kč na jeden oběd a tuto dávku můžeme zvýšit mimořádně až o 15 % tj. o 1,80 Kč,
• nebo když plně nevidomým občanům se může přispět až 200 Kč měsíčně na zvýšené životní náklady?

Navíc se jedná o dávky určené lidem se zdravotními problémy, kteří také mají i daleko horší možnost zapojit se do práce. Dnes je velká většina těchto dávek v pravomoci obecních úřadů, které nejlépe mohou posoudit, zda a v jaké výši dotyčný tyto dávky potřebuje.

Na druhé straně je ale třeba se ptát, jak je možné, že výdaje na zdravotnictví v posledních patnácti letech vzrostly nominálně téměř desetkrát a přesto stále slyšíme, že ve zdravotnictví nejsou peníze? Problém vůbec není v celkovém objemu peněz. Je v prvé řadě v tom, jak se s nimi hospodaří. Nedávno bylo publikováno dostatek dat o tom, že některé výdaje ve zdravotnictví jsou podivné a málo svědčí o tom, že by zde panoval dostatečně přísný režim hospodárnosti.

• Jak je možné, že jeden pacient se převáží v průměru na vzdá-lenost 30 km?
• Jak je možné, že v éře internetu není přehled o tom, zda pacient s jedním onemocněním může jít k více lékařům?

A je zase příznačné, že jen v malé míře jsou tyto "nešvary" zaviněny pacientem. V daleko větší míře jsou příčinou plýtvání zdravotnická zařízení v koalici se zájmovými tlaky dodavatelských, zejména farmaceutických firem. Je příznačné, že i malý pokus o narovnání některých úhrad ve zdravotnictví stačí k tomu, aby se vzedmula vlna odporu proti tomu, dostat takové výdaje pod kontrolu.

V prvé řadě bychom proto potřebovali zavést do řady systémů veřejných služeb základní pořádek, evidenci a skutečnou kontrolu výdajů. Potřebujeme především vidět, jak se zde s penězi pojištěnců hospodaří. Nebude-li zde účinná kontrola, pak tyto systémy jsou bezednými černými dírami, kde zmizí jakékoli finanční částky.

Proto nevidím cestu ke kontrole růstu nákladů ve zdravotnictví v tom, že začneme diskusi o spoluúčasti pacientů. Že budeme dnes požadovat poplatky za vydání receptu či návštěvu u specialisty. A kam se po této cestě dostaneme zítra? A to už ani nemluvím o tom, že budeme chtít od pacientů v nemocnici poplatek za jídlo. Jak se taková myšlenka vůbec může vážně posuzovat? Nejde jen o to, že je to krajně neetické. Člověk, který leží s popáleninami na infuzích, bude platit za jídlo a přitom tyto náklady nečiní více než zlomky procent jeho léčby. Co tím vyřešíme?

Něco jiného je úhrada nákladů na stravování u lidí v léčebnách dlouhodobě nemocných. Ani zde to jistě není hlavní položka nákladů, ale snažme se alespoň rozlišovat a nedělejme kroky, které nás zbytečně poškozují v očích voličů.

Jedním z nejdůležitějších úkolů, stojících před námi, je reforma penzijního systému. Právě kolem ní se začínají šířit nejrůznější výmysly a dezinformace. Pokusme se proto definovat hlavní body naší pozice. Hovořit o krizi penzijního systému je mezi ekonomickými komentátory módní téma. V prvé řadě je snahou omíláním těchto nepravd dokázat, že sociální demokraté jen umějí peníze utrácet. Ale hlavně: v pozadí poplašných zpráv o rozpadu penzijního systému je především snaha tento systém privatizovat. Důvod je prostý: privátní penzijní fondy nabízejí ohromné zisky pro vybrané jedince. Budiž pro nás vážným varováním, že pokud se náš penzijní systém vydá takovou cestou, bude již jen velmi obtížná, ba téměř nemožná cesta zpět.

Tabulka č. 6: CELKOVÉ VÝDAJE NA ZDRAVOTNICTVÍ

	1992	1993	1994	1995	1996	1997
Veřejné výdaje	43,6	69,3	81,1	93,3	102	109
Přímé soukromé platby	2,1	3,8	5,3	7,3	8,3	9,9
Celkem	45,7	73,1	86,4	101	110	118,8

	1998	1999	2000	2001	2002	2003
Veřejné výdaje	119,3	123,5	130	145	154,1	170,4
Přímé soukromé platby	10,6	11,5	12,2	13,7	14,5	16,1
Celkem	129,9	134,9	142	159	168,5	186,4

Zdroj: ÚZIS

Mějme proto stále na paměti, že v tuto chvíli žádná krize penzijního systému nehrozí. Výchozí reformní kroky jsme již učinili.

Provedli jsme

a) parametrické změny v penzích;

b) prodloužili hranici pro odchod do důchodu;

c) převedli dvě procenta z odvodů na politiku zaměstnanosti do příspěvku na důchody.

Po těchto krocích je celý důchodový systém v přebytku:

• V letošním roce bude na příspěvcích do penzijního systému vybráno 254 miliard a na důchodech se vyplatí 241 miliard korun. Vzniká zde tedy přebytek 13 miliard korun.
• V příštím roce bude přebytek 18 miliard a v roce 2007 dokonce 20 miliard korun.
• V příštích třech letech tak v penzijním systému vzniká přebytek (včetně minulého roku) více než 50 miliard korun.

A to všechno i při valorizaci penzí a dalších zákonných úpravách! O jaké krizi penzijního systému potom hovoříme?

Nejméně do roku 2020 tak bude penzijní systém v přebytku. To nakonec musela - a s překvapením - uznat i komise expertů z různých politických stran. Pro nás to není překvapení. Experti sociální demokracie již dávno upozorňovali, že po úpravách bude systém stabilní. Opačné setrvale šířené nepravdy byly dány nejen ideologickou zaslepeností pravicových ekonomů i politiků. Ostatně ohromný zájem finančních skupin o důchodovou reformu, jejich podpora privatizaci těchto systémů, je důkazem toho, že od ní očekávají nemalé zisky, nikoliv ztráty.

ČSSD musí při přípravě reformy hájit dvě zásady:

• PRVNÍ ZÁSADA: Peníze, které jsou vybrány na penzijní pojištění, nesmí být použity ve státním rozpočtu na nic jiného, než na výplatu penzí. Co se v daném roce nevyplatí, se musí převézt do rezerv na příští roky. Musíme respektovat jednoduchý princip - jde o příspěvky, které jsou určeny na důchody (dnešní či budoucí) a jako takové nemohou být použity na jiné účely.

Jsem přesvědčen, že se musíme vrátit k naší - a správné - myšlence z volebního programu: vytvořit zcela samostatnou a od státního rozpočtu oddělenou Penzijní pojišťovnu. Ta musí pod státním dohledem spravovat peníze, odvedené na penzijní pojištění.

Jeho oddělení od státního rozpočtu odstraňuje nebezpečí, že peníze na penzijní pojištění se nakonec utratí za něco úplně jiného. A třeba za rok či dva se dozvíme, že zase není na důchody a musí se omezit jejich valorizace. Kdy jindy bychom měli Penzijní pojišťovnu zřizovat, když ne teď, v období, kdy systém má přebytky? Zřídíme-li dnes Penzijní pojišťovnu, pak zásadně omezíme možnosti přechodu k rovnému důchodu a také k privatizaci penzijního systému. Bude totiž dobře vidět, kolik je v něm peněz a na co se používají.

• DRUHÁ ZÁSADA: Musíme říci zásadní ne jakýmkoli pokusům o privatizaci penzijního systému. Není to rozhodně akademická otázka. Dokonce i v samotné sociální demokracii se objevují hlasy, které s touto myšlenkou koketují.

Vysvětleme si názorně na konkrétním příkladu, o co jde. Jedna ze zmíněných parametrických změn spočívala v tom, že dvě procenta z příspěvku na zaměstnanost byly převedeny do příspěvku na sociální zabezpečení. Z hlediska podnikatelů (a ani zaměstnanců) to neznamenalo další zátěž.

Hned vzápětí se objevily návrhy, že by se tato dvě procenta mohla převést na povinné penzijní spoření a tak se položily základy k rozvinutí tzv. druhého kapitálového a povinného pilíře penzijního pojištění. Prostý výpočet ukáže, co by to znamenalo. Takové opatření se nemůže týkat starších lidí, ale pouze osob mladších 40 let.

• Bude-li někdo ve věku 40 let povinně spořit dvě procenta svého platu, dělá to měsíčně zhruba 400 Kč, tedy 5 tisíc korun ročně.
• Za 25 let naspoří kolem 125 tisíc korun.
• Rozpočteme-li to na zhruba 15 let dožití, pak může počítat s tím, že si pak přilepší k penzi měsíčně kolem 600 korun.

To jistě není nijak horentní částka. Jenže 600 korun jednoho spořícího občana netvoří ono lákadlo, které přitahuje privatizátory. Kouzlo této operace je přece jinde.

• Za celou ekonomiku tato dvě procenta představují téměř 20 miliard korun ročně.

Za dvacet let, po které by mohl beze změn fungovat současný systém, to již dělá pěknou sumu. A právě o ní se chce podělit několik soukromých penzijních fondů.

Navíc návrhy na privatizaci penzijního systému otevírají cestu pro ODS a její rovný důchod. Co potom brání, bude-li rukama sociální demokracie vytvořen takový povinný systém, aby se zanedlouho přišlo s návrhem zvýšit povinný příspěvek do soukromých pojišťoven např. na 8 či 10 nebo 15 %? Současně se navrhne snížit analogicky příspěvek do současného průběžného státního systému! Nebrání tomu vůbec nic. Z průběžného systému se bude hradit jen základní minimální důchod na úrovni životního minima a ostatní důchod půjde přes povinné penzijní spoření se všemi problémy, které takový systém má.

Uvědomují si to ti, kdo navrhují ústup od dosud sociální demokracií uvažovaného příspěvkově definovaného systému podle švédského vzoru a koketují s myšlenkou rozvinutí povinného pojištění? Jsou si vědomi, že pod hesly o deficitu penzijního systému či pod záminkou, že prý takový systém moc postihuje lidi s průměrnými a nižšími příjmy, fakticky děláme - ať už vědomě či nevědomě - předvoj ODS, která pak dílo námi započaté jen dokončí? Jak to potom vysvětlíme voličům a jak potom chceme, aby nám věřili?

Obdobná je i situace v nemocenském pojištění. Nedávné parametrické změny vedou k přebytkům na pojistném v rozsahu až čtvrtiny celkových příjmů. Neměli bychom alespoň část těchto přebytků použít také na zvýšení rezervy na důchodové pojištění? Nakonec jsou tvořeny stejnými lidmi, kteří jednou také budou důchodci.

Přirozeně, že základní stabilizace těchto systémů a vznikající přebytky nabízejí i úvahu, zda neupravit některé příspěvky. Domnívám se, že o takovém řešení by bylo účelné uvažovat. Nevidím žádný důvod k tomu bránit se např. omezení plateb jak důchodového, tak nemocenského pojištění zaměstnanců na úrovní čtyř či pětinásobku průměrné mzdy (při vyšší mzdě by už byl příspěvek absolutně stejný). Analogicky k tomu by měl ovšem být také stanoven maximální důchod, který bude z tohoto solidárního systému vyplácen. Varianty takových návrhů by bylo účelné v klidu posoudit a zvážit jejich souvislosti.

Není tudíž nezbytné v nejbližších měsících přijímat žádná radikální opatření týkající se penzijní reformy. Máme dost času na to, abychom mohli věci prodiskutovat, spočítat různé varianty a také s nimi seznámit veřejnost. Budeme-li se celý letošní rok věnovat penzijní reformě a připravovat skutečné varianty možných řešení, nikoli jen variace na jediné řešení, nic se nastane a bude to jen dobře. I jiné země diskutovaly o penzijní reformě několik let a určitě jim to pomohlo. Nechť se k tomuto problému vysloví i voliči v příštích volbách, kde to může být jedno z důležitých témat.

Solidární systém, který je základem každého sociálního státu, musíme posilovat především tím, že platba jeho každého účastníka bude spravedlivá. Nemůže se lišit ve vazbě na formu jeho podnikatelské činnosti či zaměstnaneckého vztahu. Je-li výše čistého příjmu podnikatele a zaměstnance stejná, pak i jejich příspěvek do solidárního systému musí být stejný.

To považuji za spravedlivé, protože i oba z tohoto systému pak čerpají stejně. Žádná skupina nesmí být v placení daní nebo příspěvků na důchodové či jiné pojištění zvýhodněna na úkor druhé skupiny. Systém daní a pojistného nesmí umožňovat, aby formální změnou (např. změnou zaměstnaneckého poměru na smlouvu s osobami samostatně výdělečně činnými) bylo možno daňové povinnosti a příspěvky na pojištění měnit a tak méně přispívat do veřejných fondů.

Rozhodujícím základem reformovaných systémů - zejména penzijního a zdravotního - musí zůstat solidární přístup. Ten je nejen sociálnější, ale i úspornější. To je v praxi evropských států dokázáno. Nelze tedy připustit omezování těchto systémů na úroveň chudinské péče podle pravicových receptů. Tím bychom jen umožnili, aby solidární systémy vyklidily prostor pro nákladnější soukromé systémy. Ty by podle našich představ měly mít naopak jen doplňkovou úlohu.

Uvedu nejpalčivější příklad: Hlavní cestou k finanční udržitelnosti solidárního penzijního systému je pro nás - stejně jako v celé Evropské unii - zvyšování zaměstnanosti starších lidí, nikoli utahování opasků. Zvýšit zaměstnanost lidí starších 50 let - a také žen - oprávněně požaduje již Lisabonská strategie, ale znovu se k této myšlence vrací tzv. Kokova zpráva, která se zabývá tím, jak se Lisabonská strategie plní. Snaží se najít především překážky jejího plnění.

Požaduje na všech členských státech Evropské unie, aby nalezli potřebnou rovnováhu mezi pružností trhu práce a zabezpečením. Upozorňuje, že to není pouze věcí zaměstnanců, aby si vytvářeli potřebné návyky a dovednosti pro to, aby mohli setrvat delší dobu na trhu práce. Přispět k tomu musí také zaměstnavatelé, protože i oni musí do udržování potřebných návyků investovat a umožnit zaměstnancům, aby mohli na trhu práce setrvat déle než v současné době. Požaduje proto, aby všichni, kteří na trhu práce působí - stát, zaměstnavatelé, ale i zaměstnanci - nesli svůj díl odpovědnosti.

Tyto požadavky platí v plné míře i u nás. Musíme proto společným úsilím - a to bych chtěl znovu zdůraznit - státu, zaměstnavatelů a zaměstnanců hledat způsoby, jak umožnit lidem déle pracovat. To je pak i řešení, které potřebujeme pro všechny sociální systémy. Čím déle lidé budou moci setrvat v práci, tím bude menší tlak na tyto solidární systémy, neboť lidé do nich budou déle a větší měrou přispívat.

Je nesporné, že naše společnost stárne a tento proces je nevyhnutelný. Učiňme proto vše, co je možné, abychom umožnili lidem zůstat v produktivní práci tak dlouho, jak budou mít zájem. Proto musíme rozvinout vzdělávací programy a to jak na straně státu, tak zejména podnikatelské sféry. I podnikatelé musí mít na delší pracovní kariéře těchto lidí zájem.

Pokud lidé pracují, jsou přece daleko aktivnějším účastníkem trhu - mají větší příjmy, více spotřebovávají, využívají řady služeb. Vytvářejí další dodatečnou poptávku. Jakmile je odkážeme jen do role pasivních důchodců s omezenými příjmy, či jak to chce ODS jen s minimálním důchodem na úrovni životního minima, pak se to projeví i na celkovém stavu hospodářství.

Proto musíme začít neprodleně pracovat na strategii aktivního stárnutí, kde bychom mohli definovat všechny nezbytné předpoklady pro zvýšení pracovní aktivity lidí nad 50 let věku i pro zaměstnanost žen. Měla by to být právě sociální demokracie, která se postaví do čela takových prací. Přece z podstaty našeho politického programu plynou takové hodnoty jako je solidarita, sociální spravedlnost stejně jako rovnost šancí. A nejen to, sociální demokracie dobře chápe, jak klíčový význam pro další zdárný vývoj naší společnosti takový postup má.

Je pro nás povinností také pokročit v rozvoji vzdělávacího systému. Za vlády sociální demokracie se toho udělalo nemálo. Uveďme jen jedno číslo: V letošním školním roce nastoupilo do prvního ročníku vysokých škol více než 72 tisíc studentů, v naprosto převažující většině na veřejné vysoké školy. To představuje více než polovinu z populačního ročníku dvacetiletých.

Hlavní problém již ale není v počtu studentů. Nezapomínejme, že úplné vysokoškolské studium může zvládnout jen určitá část populace. Myslím, že bychom měli více pozornosti věnovat tomu, jakého zaměření jsou absolventi těchto škol: Řečeno velmi zjednodušeně, zda tyto školy neprodukují další nezaměstnané či lidi obtížně uplatnitelné na trhu práce.

Je dobře známo, že již delší dobu upozorňují představitelé našich průmyslových firem na nedostatek odborníků s technickým vzděláním a to jak středoškolským, tak vysokoškolským. Každoročně také vidíme, že právě na tyto školy se hlásí relativně málo studentů. Měli bychom proto věnovat daleko více úsilí posílení právě takových oborů a takové přípravě lidí. Chceme-li rozvíjet moderní technologie a inovační procesy, modernizovat průmysl, platí to dvojnásob.

Kromě toho je před námi i nutnost posílit kapacity na zdokonalování vzdělání právě pro starší generaci, jejich rekvalifikaci a tvorbu nových dovedností.

Požadavek na zavedení školného na vysokých školách je nutno odmítnout. Situaci těchto škol nevyřeší. Možná, že část jejich problémů je také v tom, že nemálo z nich je světem sám pro sebe, značně uzavřeným pro lidi z praxe. Některé mají i problémy v získávání dalších dodatečných finančních zdrojů formou spolupráce s firmami či spoluúčasti na výzkumných programech, kde se zejména vyžaduje technické zaměření atd. Systém bezplatného vzdělání na vysokých školách však nemůže být bezbřehý. Proč by mělo být bezplatné studium současně na několika vysokých školách, nebo studium delší než je obvyklé?

3. Zahraniční politika

Základním úkolem ČSSD v oblasti zahraniční politiky v nad-cházejícím období musí být plné využít možností, které se otevřely vstupem České republiky do Evropské unie. Jsme jedinou stranou v naší zemi, která měla jasnou představu o místě ČR v Evropské unii. To platí i o našem aktivním podílu na diskusích o budoucí podobě EU i na přípravě Evropské ústavní smlouvy. Při jednáních o evropské ústavní smlouvě jsme vycházeli z rezoluce, kterou schválil 31. sjezd ČSSD v roce 2003. Všechny hlavní záměry, které jsme v roce 2003 na sjezdu formulovali, se podařilo naplnit. Tuto velkou práci je nutno úspěšně završit. Nelze dopustit, aby toto velké dílo, na jehož vytvoření jsme se podíleli, bylo znehodnoceno českými euroskeptiky.

Našim úkolem pro nejbližší období je vysvětlit souvislost mezi podporou pro návrh ústavní smlouvy o Evropě s obhajobou našich národních zájmů. Naším nejvyšším národním zájmem je dnes stát se plnohodnotným, věrohodným, důvěryhodným, aktivním členem Evropské unie, schopným prosazovat v rámci EU realizaci sociálně demokratických základních hodnot a aktivně bránit vymoženosti silného sociálního státu. Spoluprací na evropské úrovni posílíme naši kolektivní schopnost vytvářet lepší společnou budoucnost pro naše občany. Smlouva o evropské ústavě, jejíž ratifikaci podporujeme, nám umožní lépe a efektivněji spolupracovat při dosažení našich cílů.

Je nutné zajistit, aby politika i koncepce České republiky byly v souladu s duchem i dokumenty EU a evropskou společnou zahraniční a bezpečnostní politikou. Mluvím-li o Evropské unii, mám na mysli nejen instituce, ale i ideály, které stály u jejího zrodu. Byl to především požadavek zajistit mír a prosperitu v jednotné Evropě, která tolik vytrpěla ve světových válkách. Tato skutečnost je patrná i v dokumentu Bezpečná Evropa v lepším světě, který Evropská rada schválila v roce 2003. Ten dává Unii bezpečnostní strategii, která by napomáhala orientaci zahraniční politiky EU. V jeho duchu i my vnímáme jako základní hrozby terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, kolaps států v důsledku špatné vlády a organizovaný zločin. Tyto představy v tomto dokumentu doprovází dvě důležité teze:

• Novým hrozbám nelze čelit čistě vojenskými prostředky. Dnes žádná nová hrozba nemá čistě vojenskou podobu a žádné z ní nelze čelit čistě vojenskými prostředky. Každá vyžaduje směs nástrojů.
• Mezinárodní řád musí být založen na efektivním multilateralismu. Spolupráce s USA a s NATO je založena na obhajobě a rozvoji mezinárodního práva. Přitom základním rámcem mezinárodního práva je Charta OSN.

Naši odvahu hájit národní zájmy musíme spojit s obhajobou mezinárodního práva. I my se musíme podílet na budování evropského a celosvětového společenství odporu proti politice dovolávající se práva silnějšího. Jsme proti prosazování politiky tzv. preventivních válek bez posvěcení mandátem Rady bezpečnosti OSN. Je nutné plně respektovat platné mezinárodní právo, což nevylučuje i naši ochotu přispět k vývoji tohoto práva a k jeho aktualizaci například směrem k významnější roli základních lidských práv. Do doby, než však dojde ke kodifikaci nových principů mezinárodního práva, je nutné respektovat jeho dosavadní podobu a formu, neboť jinak vytvoříme právní džungli. V podmínkách chaosu a právního nihilismu jsou vždy pošlapávána především práva slabších, tedy i naší země. Malé státy jsou nejvíce ohroženy poklesem významu práva a mezinárodních institucí, vybudovaných na jeho prosazování.

V situaci postupující současné neoliberální globalizace je nutné na rozpory a nebezpečí tohoto vývoje odpovědět globalizací sociální spravedlnosti. Globalizační procesy mohou významněji ovlivňovat pouze silní "hráči", mezi něž musí patřit Evropská unie. Ta může přispět k zastavení polarizace mezi bohatým Severem a chudým Jihem a snížit nebezpečí, že se tyto nerovnosti budou některé skupiny pokoušet řešit násilím včetně ozbrojených konfliktů.

Naším cílem je přispět k budování Evropské unie jako dynamického, multikulturního, kooperujícího společenství s vysokou kvalitou života, postavené na sociálních jistotách. Řešením pro Evropu nemůže nikdy být americký model, postavený na tzv. "tavicím kotli", krátkých dovolených a vypjatém individualismu. Tento přístup se v našich podmínkách snaží napodobit tzv. Modrá šance ODS.

Vycházíme z toho, že kořeny mnohých současných konfliktů ve světě jsou v ekonomické a sociální oblasti. Eskalující ekonomické nerovnosti mezi jednotlivými oblastmi neumožňují harmonické soužití mezi jednotlivci, různými skupinami i celými národy. Nedostatečné řešení tohoto problému vytváří stupňující se napětí mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Extrémní chudoba, absence základní zdravotní péče, nedostatečný přístup k nezbytnému základnímu vzdělání, šíření HIV/AIDS a dlouhodobě neřešené politické problémy jsou faktory, které vytvářejí živnou půdu pro radikální, extrémistické a dokonce teroristické jednání.

Proto je nezbytné se aktivně připojit k boji proti extrémní chudobě. V této souvislosti je zapotřebí umožnit rozvojovým zemím nediskriminační přístup na trhy vyspělých zemí. Pokud jde o boj proti mezinárodnímu terorismu, je nutno rázně vystupovat nejen proti jeho důsledkům, ale i příčinám a kořenům. Plné respektování lidských a občanských práv, dobré sociálně ekonomické podmínky, demokratická účast občanů na spolurozhodování apod., to vše přispívá k omezení prostoru pro extrémisty a teroristy.

Proto musíme v duchu dokumentů Evropské unie usilovat o spravedlnost, mezinárodní solidaritu a mír!

4. Naše strana

Zahledění se do sebe, nedůsledné prosazování programu a politické chyby vyžadují, abychom se znovu zamysleli nad některými organizačními principy naší strany. Myslím si, že řešením není zavedení vojenské disciplíny či likvidace lidí jiného názoru. Lékem na neduhy sociální demokracie musí být prohloubení demokracie a otevřená diskuse. Stavím se zásadně proti tomu, abychom se vylučovali ze strany či jinak pronásledovali ty členy, kteří mají jiný názor než je ten, který je právě v této chvíli vydáván za oficiální. Nikdo nesmí být zatracen - každý, kdo chce poctivě pracovat pro sociální demokracii a pro tuto zemi, musí být využit! Jen tak se obnoví naše síla a vrátí věrohodnost. V této souvislosti - a to i s ohledem na volební prohry - doporučuji zapracovat do stanov ČSSD některé návrhy, které byly před sjezdem předloženy k diskusi:

• Každý nový člen ČSSD se může přihlásit do jakékoli místní organizace ČSSD bez ohledu na místo trvalého bydliště; totéž platí pro přestupy dosavadních členů mezi jednotlivými místními organizacemi.
• Kandidátka do komunálních voleb je v tajných volbách sestavována všemi členy místní organizace v pořadí podle počtu odevzdaných hlasů. Tam, kde nepůsobí místní organizace, rozhoduje příslušný OVV.
• Kandidátka do krajských voleb je v tajných volbách sestavována všemi členy krajské organizace v pořadí podle počtu odevzdaných hlasů.
• Kandidátka do voleb do Poslanecké sněmovny je v tajných volbách sestavována všemi členy krajské organizace (tj. organizace ve volebním kraji) v pořadí podle počtu odevzdaných hlasů.

Propad důvěry v Českou stranu sociálně demokratickou v naší zemi znamená jedno: Vše, čeho jsme na naší politické scéně dosáhli v uplynulých letech, je ohroženo! A nejde jen o ztrátu politických pozic. ČSSD přestává být věrohodným reprezentantem zájmů těch občanů, kteří tradičně tvořili a tvoří naši přirozenou volební základnu. Ve veřejnosti se šíří zklamání a beznaděj.

Hovořím-li o tradičním voliči sociální demokracie, nemám na mysli chudého dělníka žijícího v chatrči na okraji chátrající městské aglomerace. I ten byl v minulosti našim přirozeným voličem.

Dnes lze za voliče sociální demokracie pokládat:

• Každého, kdo u společnosti hledá oporu v těžkém údělu svého života. A takoví lidé mohou být ve všech sociálních skupinách.
• Nesmíme ale též odradit ty, kdo v sociální demokracii vidí přirozeného obhájce elementární spravedlnosti - odměny za vykonanou práci, trestu za porušení zákona, zásluhovosti v příjmech i majetcích.
• Neméně významným zdrojem síly sociální demokracie byla a stále zůstává skutečnost, že se naše strana mohla vždy opřít o ty, kteří ve svém vědeckém bádání či ve své kulturní činnosti a v neposlední řadě také ve své novinářské práci hájili ideály humanismu. Jakýkoliv náš úkrok směrem k liberalismu znamená, že opouštíme lidi, kteří vidí v politice jednu z cest, jak naplňovat své sny o lidské solidaritě či vnímají vytváření podmínek pro lidskou solidaritu jako způsob kultivace společnosti, a to včetně jejího ekonomického růstu v nezbytném koridoru trvale udržitelného rozvoje.
• Přirozenými spojenci jsou organizace, působící ve všech sférách občanské společnosti - odbory, organizace žen, zájmové organizace apod.
• Sociální demokracie musí být též přitažlivá pro ty, kteří hledají mravnost v politice i celém životě.

V této chvíli se nabízejí dvě základní cesty, jak čelit poklesu věrohodnosti ČSSD. Tou první je pokračovat s nadějí, že se vše nějak k lepšímu obrátí. Pro tento přístup je příznačné, že se naše politika stala rukojmím pravicových stran. Výsledkem bude jen další rozmělňování důvěryhodnosti ČSSD. Je zřejmé, že se představitelé této linie pokusí využít sjezdové jednání k takové úpravě stanov a vnitřních mechanismů strany tak, aby byla omezena práva okresních a krajských organizací, a umožnili úzkému okruhu lidí zakopat se po porážce v dalších volbách v pohodlných parlamentních křeslech.

Tou druhou reakcí na krizi v naší straně je obnova autentické sociálnědemokratické politiky. Politiky, která vyrůstá z lidu, je zaměřena ve prospěch lidu a je lidem naplňována. Politiky, posilující práva základních, okresních a krajských organizací. Politiky, která zabrání přeměně ČSSD v ODS s lidskou tváří!

Přestaňme se bát toho, že nás nazývají levicovou stranou! Jsme a musíme být stranou, která hájí zájmy společnosti jako celku, principy solidarity skupin a jednotlivců, tedy i potřeby těch, kdo se nedokáží hájit sami. Naše sociálnědemokratické ideály stále představují hlavní linii humanizace vývoje lidské civilizace. Nesmíme se ale nechat oklamat těmi, kteří ochotně na takovéto principy přísahají a jsou připraveni se podepsat pod jakékoliv znění nového programu strany jen když jim to pomůže k upevnění jejich osobních pozic. Mírou věrohodnosti nejsou slova, ale činy. Nestačí vzepřít se liberalizaci stranického programu, je nutné čelit liberalizaci naší politiky!

Posun sociální demokracie doprava nezvyšuje její volební šance. Ztrácíme své tradiční voliče a na takto uvolněné místo nastupují komunisté. Podruhé jim odebrat voliče bude nesmírně obtížné. A je naivní domnívat se, že pro svůj program získáme voliče pravicové, kteří již dlouho mají vlastní strany, jimž věří. Voliče v naší zemi neošidíme. Sociální demokracie může vyhrát jen pod svými vlastními symboly, prapory a hesly!

Našim cílem není a nesmí být zakopat se či dokonce ustupovat z těžce získaných pozic. Nesmíme ani na chvíli zapomínat, že máme obrovskou zodpovědnost: jen sociální demokracie může ochránit tuto zemi před dobrodružnými experimenty ODS!