Vždy jsem se také obával o život své matky, bylo to přirozené, dávala mi pocit bezpečí a zahrnula mě maximální láskou. Dnes vím, že to byl největší vklad do mého života, mé největší štěstí a strach z její smrti, byl přirozeným projevem, neboť vědomí, že ještě je, mě propojovalo do dětství. Můj strach skončil v červnu 2004, v mých čtyřiceti sedmi letech, když zemřela u mě doma, v mé náruči. Musel jsem ale pro to mnoho udělat.

Dvacet let jsem žil svůj život podle svých představ, ale navštěvovali jsme se, psala mi pravidelně dvakrát do měsíce a když to později nebylo možné, tak jsme si telefonovali. Byli jsme propojeni, věděli jsme o sobě. Teprve posledních pět let jejího života jsem si ji vzal k sobě, když v osmdesáti jedna letech přežila těžkou operaci a už se nemohla starat sama o sebe. Bylo to pro mě jedno z nejšťastnějších a také nejtěžších období, v němž se pro mě stalo mnoho podstatných změn.

Vzpomínám, jak jsem ve svých deseti letech dlouho po návštěvních hodinách přelezl plot příbramské nemocnice, abych jí mohl zamávat do okna. Cestou jsem narazil na malou budovu, odkud šel podivný zápach a dodnes mám před očima bezvládná namodralá těla, která jsem viděl skrze okna. Bylo v tom hodně symboliky pro léta příští.

Moje matka tehdy žila, avšak obraz života, vyjádřený mým štěstím synovské lásky a současně neodvratností smrti, mne provázel po celou dobu a nikdy jsem se ho nezbavil. Tehdy to byl a i dnes stále je věrohodný obraz skutečnosti. Na jedné straně život, na druhé smrt. Stejně tak jako mě i tehdy někomu zemřel blízký člověk. Čas je stále týž, osudy lidí v něm, jsou rozdílné.

Cesta života, je cestou ke smrti a my se ji jen obtížně učíme přijmout. Jakby ne, máme pocit, že v chápání pozemského světa, v ní ztrácíme všechno, čím jsme žili a co jsme milovali. Jenomže jedině smrt dává našemu počínání smysl, neboť jedině ona je měřítkem všeho, co žijeme a co sníme. Bez ní bychom bloudili, neviděli, neslyšeli a ani nemilovali. Smrt, kterou společnost vytěsnila za bílé nemocniční plenty, měří nemilosrdně všechno naše konání.

Stala se ale tabu, nechceme ji přijmout, máme pocit, že ničí naše štěstí, naší bezstarostnost, náš pohodlný život. Smrt už není naší věcí, přestože se bytostně dotýká všech. Učinil jsem opačnou zkušenost, bez jejího přijetí, nelze život prožít šťastně. Smrt je nejprostší a nejúžasnější proměna člověka, stejně tak, jako jeho zrození. Velmi jsem si v posledních letech života mé matky přál, aby zemřela u mě doma, v mé přítomnosti a má prosba byla naplněna.

Je i nyní velikonoční čas, čas Kristova utrpení a jeho vzkříšení, je to historické pozadí událostí, jež před šesti lety, ve stejnou dobu, podstatně ovlivnily můj život. Můj ateismus mě ale nabádá k ostražitosti, před jednoduchou snahou vyvodit přímou souvislost mezi změnou, která nás tehdy čekala, a velikonočními událostmi, které popisuje Bible. Dodnes je mi to ale nezodpovězené a ony souvislosti, jejichž původ více než tuším, se budu snažit pochopit v pokračujícím životě.

Upomínají mě totiž k tomu, že nic se nepřihodí jen tak samo od sebe a především, nic se nepřihodí bez přesvědčení a víry. Tehdy jsem ještě netušil, jak vše z toho, v co jsme já i moje matka věřili, se skutečně naplní a stane realitou. Mnoho skeptiků jistě namítne, že to všechno byla jen náhoda, ale já přesto na události před šesti lety v rozechvění vzpomínám jako na zázrak. Tehdy i moje matka, v tom velikonočním období, symbolicky doslova vstala z mrtvých.

Prošla napříč nejčernějšími lékařskými prognózami a statistikami, ale také utrpením, na jehož konci bylo naše shledání a pět let jejího života se mnou. Tehdy jsem napsal, že pozitivní duchovní energie se dotkneme, když se vydáme na samou hranici víry, odkud přichází "bůh". Tehdy jsem oním bohem myslel naději, onu "prozřetelenost", jež může pomoci lidem s pevnou vírou, ale i v křesťanském pojetí je bůh a naděje jedno.

Vím, že mnoho lidí věří a přesto jejich víra nedojde k naplnění, ale nepotvrzuje snad také výjimka pravidlo? My jsme štěstí dosáhli, bylo nám dáno, ale stejnou šanci mají všichni, kteří nepodlehnou strachu a nepřesunou svoji odpovědnost jinam. Každý člověk má možnost porazit přirozeného nepřítele strach, je jím ale nutno projít, za ním je úžasný prostor svobody. Své matce jsem dal jen duchovní účast, nic světoborného, pouze jsem se snažil trpělivě vrátit to, co jsem dostal a byl jsem odměněn.

Obětujeme-li vše pro věc, pro kterou jsme pevnou vůlí a vírou přesvědčeni, pak máme naději toho dosáhnout. Každopádně tehdy pro mě skončil život v pohodlnosti, v nevědění, jakkoliv jsem si vědom, že k poznání spějeme celý život. Můj život se ve velikonočním čase 1999 začal ubírat jiným směrem, zpět jsem již nepohlédl, nebylo to možné a vpředu, kam ještě nebylo možné dohlédnout, jsem nevěděl co mě čeká, kolik mohu ztratit a kolik získat. Dnes mohu říci, že jsem získal tolik, že víc už ani nebylo možné.

Tehdy jsem se ale ocitl na křižovatce a musel jsem si vybrat, byla mi nabídnuta možnost se rozhodnout a pakliže jsem to udělal správně, což čas potvrdil, bylo to více z intuitivních pohnutek, než z těch rozumových. Protože kde vzít rozum, když okolnosti nabízejí jen velmi málo zkušeností, které lze právě v tu chvíli ověřit. Jsou chvíle, kdy nezbývá nic jiného, než přijmout riziko, přijmout odpovědnost a opevnit se vírou. Tři možnosti, přičemž ani jediná z nich, se bez té druhé neobejde.