Velkopáteční události, jak je líčí Nový zákon, jsou ale především skandálem, který nemůže odeznít, a proto je neutralizován tradicemi a zvyky. Potřebujeme jistotu, korýtko pro mazlavý tok našich nejistých životů, které od naprosté marnosti nezachraňuje ani fanatismus, ba ani ti farizejové, co nabízejí pravdu a recepty na život. A co už má být jistého, když ne Bůh, jeho vůle, jeho přikázání, jeho moc přivést nás do ráje? Jenže právě jej nacházíme v novozákonním příběhu na kříži, je přibit hřeby, popliván a zbit do krve, je nenáviděn důstojnými otci kněžími a posmíván lidem: když jsi Syn Boží, proč tě Bůh nesundá dolů?

Bůh vtělený v Ježíši Kristu se vzdal všech definic, zůstal věren svým slovům z hořícího keře: jsem, který jsem. Už to je skandální: skrze něj byl stvořen vesmír, a najednou tu jako člověk byl mezi námi. A proč? Protože miloval. Jsme u dalšího skandálu: miluje nás natolik, že za nás umřel, neboť jinak bychom díky svým hříchům nikdy nenalezli život. Usvědčuje! Hřích už není cosi, co se týká jen nějakých grázlů, ale před křížem jsme na tom všichni podobně. Před jeho láskou je pak Herodes i svatý Petr bez lásky stejně jako černá a šedá splývají v porovnání se zářivě bílou.

Čili Velký pátek je mystérium absolutní a tragické lásky. Spíše než v kostelích mu můžeme porozumět v konkrétních životních situacích, kdy se díky své lásce dostáváme do samoty a na křížovou cestu, kdy se tradice a zvyklosti postaví proti nám a kdy litera katechismů řekne: hoden pekla. Pak ho budeme potřebovat, neboť v hloubi své hříšnosti budeme cítit, že život, pramenící z lásky, je silnější a přemáhá hřích, že Kristus vstal z mrtvých...