Začátkem osmdesátých let soustředila celá řada proslulých ekonomů přesvědčivé důkazy, že otevřená obchodní politika vede daleko častěji k hospodářskému růstu než ochranářství. Ochranáři však potom znovu vznesli své protiargumenty, na základě studií ze zemí, které se prý otevřely mezinárodnímu obchodu a nezaznamenaly hospodářský růst. Spojili se s nevládními organizacemi, usilujícími o ochranu životního prostředí a o zlepšování pracovních podmínek a koncem devadesátých let stoupenci ochranářství, nyní přejmenovaní na "antiglobalisty", vyhráli znovu do určité míry svými argumenty.

V současnosti převažují však zase argumenty osob podporujících globalizaci. Komentátor Financial Times Martin Wolf nabízí ve své nové knize podle recenzenta "trpělivé a přesvědčivé vyvrácení argumentů, předkládaných kritiky mezinárodní obchodní liberalizace.

Wolf poukazuje na zkušenost Číny a Indie, které se v osmdesátých a devadesátých letech otevřely mezinárodnímu obchodu a zahraničním investicím a zaznamenaly velkou míru hospodářského růstu. Wolf píše: "Nikdy v historii nezaznamenala tak velká část světového obyvatelstva tak podstatný vzestup životní úrovně."

Neexistují snad žádné země, které by dokázaly rychle růst, aniž by zrušily ochranářské bariéry. Wolf argumentuje, že empirická fakta dokazují, že tvrzení, že otevřený obchod způsobuje v ekonomikách katastrofu, prostě není pravda.

Otevřenost mezinárodnímu obchodu je sice základní podmínkou pro hospodářský růst, avšak trvají-li některé další překážky, k ekonomickému rozvoji nedojde. Například Indie měla ještě v šedesátých letech ochromující byrokratický systém licencování průmyslových podniků, který neutralizoval otevřenost mezinárodnímu obchodu. Pokud neexistuje dopravní infrastrulktura, anebo pokud potenciální obchodní partneři uzavřeli své trhy, také dojde k neúspěchu. Překážkou vůči hospodářskému rozvoji je také špatná vláda. "Země, kde nefunguje hospodářství, mívají zkorumpovanou,, parazitickou či brutální vládu, anebo v nich jen vládne mezi konkurujícími si válečnými magnáty trvalá občanská válka." To ale není argument proti liberalizaci obchodu

Wolf souhlasí s tvrzením, že bohaté země praktikují "pokrytectví" a "dvojí morálku", když vytvářejí ve Světové organizaci pro obchod obchodní bariéry. Recenzent tato jeho tvrzení kritizuje a poukazuje na to, že je problém složitější. Chudé země zápasí v současnosti s většími obchodními bariérami než západní země, protože rozvojové země byly ochotny začít se podílet na vyjednávání mezinárodních obchodních podminek, teprve až v rámci uruguayského kola rozhovorů, které začalo až v roce 1986, takže v předchozím jednání si - nepřekvapivě - zajistily rozvinuté země mezi sebou přístup k obchodu s minimálními tarify anebo bez tarifů. Až když se rozvojové země konečně začaly také podílet na jednání, podařilo se jim přimět rozvinuté země, aby jim přiznaly rozsáhlé vývozní kvóty pro textil a oděvy od 1. ledna 2005.

Více přesvědčující je prý Wolfův argument ohledně dotací do zemědělství. Rozvinuté země masivně dotují zemědělství, rozvojové země nikoliv. Wolf však zpochybňuje známý výrok, který zpopularizovala charitativní organizace Oxfam a Světová banka, totiž že Evropská unie poskytla každé své krávě v roce 2000 dotaci ve výši 913 dolarů, avšak každé osobě žijící v subsaharské Africe dotaci jen ve výši 8 dolarů. Hospodářská argumentace, která podkládá toto srovnání, je podle Wolfa i amerického recenzenta nesmyslná. Skutečně smysluplné srovnání spočívá v tom, že dotace EU poškozují subsaharskou Afriku snižováním cen afrického exportu.

Avšak Wolf podle recenzenta nepoukazuje na logické chyby při argumentaci, že by zrušení zemědělských dotací v bohatých zemích pomohlo chudým zemím. Nevládní organizace mají pravdu, že zrušení dotací na pěstování bavlny by skutečně chudým zemím pomohlo, neboť ty jsou jednoznačně jen vývozci zboží z balvny. Avšak zrušení zemědělských dotací v bohatých zemích není vždy v zájmu chudých zemí. Až 45 ze 49 nejchudších zemí světa dovážejí potraviny a 33 těchto zemí dováží zemědělské výrobky. Odstranění dotací pro zemědělské výrobky v bohatých zemích by tyto chudé země poškodilo, protože by za dovozy musely platit víc.

Častou kritikou osob, protestujících proti globalizaci, bývají multinacionální společnosti. Ty prý vykořisťují chudé zaměstnance v zahraničí a to, že přesunují z domovských zemi kapitál do světa, vede k zchudnutí obyvatel v jejich vlastních zemích. Wolf přesvědčivě likviduje oba tyto mýty.

Jestliže jsou multinacionální společnosti tak vykořisťovatelské, proč stojí lidé v Bangalore a dokonce i v převážně marxistické Kalkatě frontu na zaměstnání u nich? Důvodem je, jak Wolf pečlivě zdokumentuvová, že multinacionální společnosti platí svým zaměstnancům víc a zacházejí s nimi lépe než místní firmy. Cituje např. studii 20 000 podniků v Indonésii, z níž vyplývá, že průměrná mzda, kterou místním lidem platily zahraniční podniky, byla v roce 1996 o padesát procent vyšší než mzda, kterou jim platily domácí firmy.

Často se říká, že odplývání kapitálu z bohatých do chudých zemí prostřednictvím multinacionálních společností vede k snižování platů v bohatých zemích a snižuje schopnost zaměstnanců v bohatých zemích vyjednat si vyšší plat. Avšak v roce 2001 se množství amerických investic, směřujících do zahraničí, v podstatě úplně rovnalo množství zahraničních investic, směřujících do USA. Čistý export kapitálu z USA do světa byl tedy minimální. Zvýšený oboustranný proud kapitálu naopak napomáhá zvyšování produktivity pracovních sil, a tedy i platů, protože stimuluje technologický pokrok.

Kompletní článek v angličtině ZDE