Středověká zbožnost vytvořila pozoruhodný jazyk zbožného symbolismu. Tímto jazykem mluvila mimo jiné o Kristově kříži jakožto o stromu. Rozvíjela vize, že Kristův kříž je nejen obrazně stromem života, ale i doslovně byl vytvořen z dřeva onoho stromu, který kdysi rostl v ráji a z něhož Adam utrhl záhubné jablko: Totéž dřevo, skrze které první Adam přinesl lidstvu provinění, použil Kristus, "druhý Adam", aby skrze ně přinesl lidstvu vykoupení.

Někteří teologové či mystikové šli ještě dále a hovořili o trojím dřevě, z něhož byl kříž vytvořen, totiž z dřeva olivového, fíkovníkového a cedrového, přičemž počet tří dřev značí Nejsvětější Trojici a každé z nich má opět svou symboliku.

Latinský básník šestého století Venantius Fortunatus ve svém "křížovém hymnu" Pange lingua vyzývá kříž-strom, aby "změkčil svou tvrdost", český kazatel Kolda z Koldic mluví v Pasionálu abatyše Kunhuty o "dřevěném trůně", a tak dále až do nekonečna.

Dnes se nám podobné úvahy jeví jako fantastické spekulace nebo jako neužitečné zbožné hračičkářství - protože už nejsme schopni vžít se autenticky do myšlení středověku, který neuvažuje v exaktních pojmech, nýbrž právě v obrazech a symbolech, a současně je velmi "materialistický", totiž na viditelných, hmatatelných, konkrétních věcech lpící, ve "svatou hmotu", neboli v posvátnost přítomnou v tomto světě důvěřující.

Kéž je mi dovoleno užít řeči středověkého symbolismu a říci, že dnes je Kristus ukřižován na kříži z papíru -- na kříži z prázdných a blbých slov o Něm. Na jedné straně všechny ty marné, bezmocné a bezbarvé řeči moderních biskupů a kazatelů. Na druhé straně všechny ty strašně laciné řeči rouhavé, v nichž si libují někteří moderní ambiciózní umělci a žurnalisté, kteří si dodávají pocitu výjimečnosti, odvahy a originality na Kristův účet. Jedni vymýšlejí na téma Kristova života, smrti a vzkříšení "postmoderní, interkulturní, provokativní, nekonvenční" atd., ve skutečnosti však dávno slyšené a otravné variace, nejlépe o Ježíšových sexuálních záležitostech.

Druzí vytahují na totéž téma "zaručeně vědecké" zprávy o tom, že "všechno bylo jinak", že vlastně Krista Pána na kříži vojáci špatně propíchli a on to přežil, že umřel ve skutečnosti v Kašmíru a byl to indický jógin, že byl vlastně rouhač a zabili ho právem, nebo nejlépe že vůbec žádný Kristus nebyl a všechno je to flanďácký podvod.

Sebeotřepanější, sebevícekrát vyvrácenější domněnky a tlachy se vždycky znovu uvedou do oběhu. Vždycky znovu zafunguje i stupidní mechanismus akce a reakce: Nějaký umělec či žurnalista naplácá nějaké pitomosti. Církevní představitelé se nadurdí, protestují, organizují, podepisují, zakazují. Výsledek: Vynikající neplacená reklama pro příslušného umělce či žurnalistu. Nová kauza s knihou Šifra Mistra Leonarda, jejíž autor si vymyslel tajný řád a Magdalénu na obraze Poslední večeře a Ježíšovy potomky a vzbudil tak k životu dokonce novou celou vatikánskou komisi, která má "vyvracet" jeho názory, je dalším smutným důkazem fungování tohoto mechanismu.

Žijeme ve světě svobody slova a každý má právo napsat, co chce a co si myslí, a je to tak v pořádku. Svět, ve kterém mohl platit nějaký "index zakázaných knih", neodvratně pominul, a kdo s ní o takovém světě, zesměšňuje sám sebe. Člověk by čekal, že se církev z minulosti poučí a pochopí, že na výmysly a hloupé řeči je nejlépe reagovat důstojným mlčením.

Ale ne. Na hloupá slova další nikoli chytřejší slova, neboť slova, která hodlají teologicky vyvracet ROMÁN, tedy dílo, které je už z definice žánru uměleckou fikcí (nechme teď stranou otázkou, nakolik umělecky zdařilou), jsou sice zajisté slova teologicky správná -- ale z hlediska místa a funkce svého použití slova hloupá. A tak Kristus v naší době visí opravdu na kříži z hloupých slov... Kéž je mi dovoleno užít podruhé středověkého symbolismu a dovodit, že svislé břevno jsou slova zlomyslného rouhání -- a kolmé břevno slova dobromyslné, ale nepříliš chytré zbožnosti.

Nebylo-li by lépe vůbec o Kristu a o Velikonocích mlčet? A to je další paradox Velikonoc: Bylo by to určitě lepší, neboť nemáme, co bychom naším jazykem moudrého a nového pověděli. Jenže mlčet nesmíme. Kristův příběh musí být vyprávěn dál, až na konec světa a do konce časů, neboť On to tak výslovně žádal.

Co tedy počít? Snad přece jen není tak zavrženíhodný onen středověký symbolismus, který důvěřuje více obrazům a konkrétním příkladům než definicím a abstraktním pojmům. Snad můžeme naši situaci přirovnat k situaci Jana Křtitele, jehož životní dílo lze shrnout -- tak, jak to učinila středověká ikonografie - do jediné věty "Ecce Agnus Dei", "Hle, Beránek Boží". Do oné věty, která vlastně není než ukázáním, než gestem ruky, než oním nataženým ukazovákem, který říká o Kristu: To je On! Jako Jan Křtitel, i my máme k dispozici mnoho slov -- a jeden obraz, který všechna slova převyšuje.

Křtitel mohl ukázat na Ježíše živého, tak jak k němu přišel. My můžeme ukázat prstem na obrazy, které vznikly z víry v něj během dvou tisíců let, na obrazy ze slov a obrazy z barev a obrazy ze slov a tónů. Nemysleme si, že někdo v naší churavé době vytvoří nějaké lepší. Dnešní "křesťanští umělci" se zapřísahají svou hlubokou vírou a nejlepšími úmysly, ale jejich tvůrčí síla je zlomená tak, jak rozlomené je celé umění moderní doby. Nikdo už nenapíše lepší Pašije, než jsou Bachovy "Matoušovky", ani lepší Stabat Mater, než je ta Dvořákova, ten poslední opožděný květ českého baroka. A samozřejmě, nikdo už nesloží lepší a hlubší báseň o Matce Páně pod křížem, než je sama středověká, ze třináctého století pocházející sekvence Jacopona da Todi Stabat Mater.

Co ovšem můžeme ještě, je ukázat prstem na obrazy živé, které se Ježíšovi podobají. Není třeba chodit daleko, vždyť ten, jehož oficiální titul zní "náměstek Kristův", se Kristu v těchto měsících a týdnech podobá více než kdy jindy. A kéž je mi dovoleno užít do třetice středověkého symbolismu: I papež je napjat na kříži ze dvou břeven: Svislé břevno je břevno bezmoci vůči fyzickému chátrání -- a kolmé břevno je břevno bezmoci vůči lidem, kteří ho obklopují, kteří ho sice opatrují, ale současně se schovávají za jeho tvář a jméno, jeho jménem vydávají rozhodnutí a publikují texty, plné prázdných slov.

A nám nezbývá nám než věřit a doufat, že po Velkém Pátku, v němž se nyní nacházíme, po Bílé sobotě mlčení, do níž nutně vstupujeme, nastane Neděle Vzkříšení: že jednou vstanou z mrtvých i slova lidského jazyka a bude jimi opět lze důstojně mluvit o tom, co je podstatné a pravdivé.

(Vyjde v sobotu v slovenském deníku SME.)