Kdybyste jeli do Koreje jako cizinci, měli byste úplně stejné problémy, jako mám já v České republice: jazyková bariéra, nerozluštitelná gesta a výrazy tváře, barbarské zvyky (v důsledku západního monokulturalismu) <- toto se ovšem týká jen Koreje, nikoliv České republiky. Ale nemohli byste ze zaostalosti vinit komunismus, ani antikomunismus, ani diktaturu, ani neschopnost ubránit vlastní zemi. Jistě, Jižní Korea nikdy nebyla komunistickou zemí, ale věřte mi, že i v Jižní Koreji mnoho lidí trpělo v důsledku komunismu (přesně z opačných důvodů, byli krutě utlačováni, protože za něj bojovali). Neobviňuji žádnou ideologii ani žádný politický systém.

Takže - co chci vlastně říct? Řekla bych, že je to utrpením - vrásky na tváři, skleněné pohledy do prázdna, trpký kouř, který vydechují, vzpomínky na ztracené rodinné příslušníky a přátele, děsivé zážitky, kdy byli blízko smrti...

Ano, můžete jistě argumentovat, že skoro každá země zažila něco podobného, ale délka utrpení a jeho následky byla v různých zemích různá. Čím větší utrpení podstoupíte, tím těžší je a tím déle to trvá, než se dokážete postavit na vlastní nohy.

Po korejské válce se Jižní Koreji podařilo znovu vybudovat stát docela rychle, v důsledku americké pomoci. Američané zavedli do Koreje kapitalismus a lidé si uvědomili, že se za peníze dá koupit všechno, i láska. Všichni se stali otroky peněz, ale jsou šťastní.

No, tak pan Jírovec argumentuje, že Západ trpěl více než Východ - pasivní kouření je podle něho škodlivější než aktivní kouření. Je to pravda? Ano, protože většina cigaret má filtr, ale to je vedlejší.

Britské či americké angažmá ve světových záležitostech je voluntaristický akt. Ať už jim při tom jde o něco sobeckého, anebo jen chtějí podporovat spravedlnost a lidská práva, je to vedlejší. Důležité je, že mají volbu. Měli kdy Češi v něčem volbu? Měli možnost říct Němcům: "Tak. Konec. Přestaňte s těmihle nesmysly." Měli možnost říct Rusům: "Jděte do prdele! Vaši pomoc nepotřebujeme?" Ano, jednali tak trochu jako Justine, ale nemohli se bránit, protože to nebylo jejich volbou, že se dostali do průšvihu.

Svět se vždycky točí kolem velkých mocností: kolem bohatství, účinné vojenské politiky, přírodních zdrojů, vědy, techniky, rétoriky a drzé odvahy.

A teď k těm mladým lidem. Ano, jsou stejní na celém světě. V Holandsku je vůbec nezajímá, co prožili jejich prarodiče během druhé světové války. Totéž platí i v Koreji. Milují Sony, čtou japonské časopisy, poslouchají J-Pop, japonština je už delší dobu populární jazyk, kterému se všichni učí. Proč by se měli starat o něco, co se jich přímo netýká? Proč by se měli starat o něco, co se odehrálo, než se narodili?

Poslední dva odstavce na mém blogu nejsou jen o mladých lidech v České republice. Válka, utrpení a jejich nekonečné opakování - to je věčné. Použila jsem jen Českou republiku jako příklad k tomu, abych se vyjádřila o mladých lidech všeobecně. Nedostatek sociálních stimulů? Zde je příklad:

Když byli mí rodiče mladí, konalo se mnoho studentských demonstrací a pokusů o revoluci. Ti lidé v něco věřili (nezáleží na tom, co to bylo) a bojovali za to. Mnoho z nich během těch demonstrací a pokusů o revoluci zemřelo; někteří skončili ve vězení a přišli o veškerá svá práva. Bylo to v sedmdesátých letech a začátkem osmdesátých let.

Kolik takových studentských demonstrací a pokusů o revoluci se koná dnes? Ano, všichni víme o mírových demonstracích proti Bushovi, ale tito lidé neriskují život. Jen jděte na pár dní demonstrovat a uvidíte, jestli to k něčemu je. A až vám ten hodný pan policajt řekne, že je načase, abyste šli domů, poslechnete ho jak ovce. A předpokládám, že i kdybyste se pokusili ho neposlechnout, nepraští vás po hlavě pendrekem. Anebo možná praští, můžete to zkusit.

Chci říci, že namísto toho, aby mladí lidé dnes věřili ve svobodu, nezávislost a spravedlnost, věří v iPod, v MSN/ICQ, v celebrity, značková jména, Nokia N GAGE, protože to, co se ve světě dnes děje, přímo nijak neovlivňuje jejich život.

A protože dnešní mladí lidé nezažili utrpení tak, jak ho zažili jejich rodiče a prarodiče, je pro ně obtížnější pochopit a uvědomit si, jak vážné je to, co se děje ve světě.

Jestliže jsem napsala, že by se mohli začít chovat jinak, kdyby Prahu zničila bomba, znamená to, že by si asi uvědomili, co to znamená trpět.

Zdá se mi skutečně podivné, jak necitlivá je tato Generace N vůči světovým událostem. Její příslušníci mají čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu přístup na internet a díky broadbandu vidíte, co se děje ve světě, jen na pár kliknutí myší. Ale oni neklikají.

Nevím, co je podstatou toho problému u mladých lidí, protože k nim patřím. Možná, že se změní, možná, že ne. Kdo ví. Jak zní tady v České republice ten slogan - Můj život, moje volba. Všem je to ale jedno.