Naopak je velmi problematické tvrzení: "...když ministr nesouhlasí, měl by rezignovat". Při takovém postoji by každý musel rezignovat v okamžiku jmenování, protože nelze prosadit vše pozitivní a zabránit všemu negativnímu. Paradoxem ovšem je, že v takovém případě by sice odešel ten/ta, kdo "nedokázal škodám a nesprávným rozhodnutím zabránit", ale ti, kteří způsobili škodu a prosadili nesprávné rozhodnutí, zůstávají. A ti, kteří zůstávají, aby nekompetentně nebo kompetentně (odborně), ale společensky škodlivě rozhodovali dál, jsou veřejností vnímáni jako úspěšní. Ke kořenům problémů se téměř nikdy nikdo nevrací a kdo vydrží škodit nejdéle, je vnímán jako politická stálice. Pokud se umí příjemně usmívat, může být i velice populární. Kdo by se zabýval miliardovými nebo morálními škodami?

Ministerské blaho

Pro správné pochopení následující argumentace pokládám za nevyhnutelné vložit následující odstavec. Občanská veřejnost se zřejmě domnívá, že ministerská funkce je nejvyšší blaho, po jakém lze toužit, a jestliže o ni přijdou, nezadržitelně zahořknou a po zbytek života se užírají. Tato představa vyplývá z naprosté nevědomosti, co tato funkce obnáší...

Po stručném výčtu ministerských "radostí" průměrný zaměstnanec okamžitě poukáže na vysoký ministerský plat. Ovšem naprostá většina reálných kandidátů na ministerskou funkci má již před jmenováním vysoký příjem a někteří kandidáti funkci odmítají kvůli hrozícímu poklesu příjmu a riziku, že se nebudou moci vrátit k původnímu méně rizikovému a mnohem příjemnějšímu postavení.

Jenže pro občany těžko představitelnou zátěž podstupují ministři dobrovolně. Motivy jsou složité, různé a sotva finanční. Asi by to stálo za samostatný rozbor. Uvedu záměrně odtažitou analogii. Horolezci podstupují značnou fyzickou námahu, padá na ně kamení a teče voda, hrozí jim zřícení a laviny a přece lezou vzhůru. Mají zřejmě silné motivy. Ti, kteří jim závidí pohled z vrcholu (mnohdy do mlhy), by tam nejspíše sami nelezli a hlavně nevylezli.

Pár dní po mé rezignaci na funkci ministra se mě otázala jistá novinářka, jak to snáším, že už nejsem ministrem. Otázku jsem zprvu nepochopil a chvíli mi trvalo než jsem se vcítil do jejího myšlení. Odpověděl jsem: "V ten den, kdy jsem rezignoval, jsme si doma s manželkou otevřeli sekt." Hleděla nechápavě. Tolik na vysvětlení, proč jsem nikdy necítil žádnou hořkost z toho, že nejsem ministr, jen znechucení z toho, kdo a proč zabránil potřebným změnám ve zdravotnictví, které jsem prosazoval.

K čemu je teď platné, že se to dozvídáme ?

Paní Seibertová dále soudí: "Každý ministr by měl mít tak velkou osobní statečnost, aby pokud ví, že se dějí věci tak špatné, o kterých pan David teď píše a on je změnit, či zastavit nedokáže, měl by o nich informovat veřejnost a odporoučet se. Jistě, jeho kariéra v politické straně by byla ohrožena, ne-li na nějaký čas zničena, ale zachoval by si tvář a získal by důvěru mnoha potencionálních dalších voličů. Vím, že to vůbec není jednoduché, ale mělo by to smysl. K čemu je teď platné, že se to dozvídáme ?"

Nechť se autorka znovu zamyslí nad svými doporučeními. Především jsou nerealizovatelná. Nelze totiž informovat veřejnost. Za prvé není kudy. Média nemají nejmenší zájem zprostředkovávat taková sdělení. Ostatně proč by měli novináři chápat to, co nechápal premiér, 1. vicepremiér ani ministr vnitra, který reformu veřejné správy bezhlavě prosazoval?

Proč by měli novináři rozpoznat jako důležité to, co nechápali poslanci? A veřejnost? Ta není ve své většině připravena chápat důsledky reformy ani dnes, kdy už zřetelně nastaly. Koho, jak a proč jsem tedy měl informovat? Kdo by to pochopil? Všichni by takovou snahu asi pochopili podobně, jako by to zřejmě chápala i paní Seibertová: "Ten David má vztek, že už není ministr a tak kolem sebe vztekle kope a mlátí dveřmi." Toť vše. Nikdo by to nepochopil jako snahu varovat veřejnost před hrozícími důsledky fakticky neodvratných procesů... Média, která tehdy věnovala tolik prostoru a úsilí na moji mediální popravu by samozřejmě nevěnovala řádek ani vteřinu na moji rehabilitaci. Mluvit jsem mohl jen v nesestříhaných živých vysíláních pokud mi to moderátoři umožnili, tedy v Moravcově a pak Šímově pořadu ve Frekvenci 1 a v Kotli Michaely Jílkové. Ani tam není možné nic složitého vysvětlovat. K informování veřejnosti prostě nemohlo dojít. A veřejnost ani nevěděla, že není informována nebo, že by o něčem být informována být mohla. Proto se nemohla tázat a nemohlo jí být odpovězeno.

Odporoučet se? Paní Seibertová asi soudí, že by mě nahradil někdo, kdo by prosadil, co je třeba. To rozhodně nehrozilo. Byl jsem poslancem. Byl bych vnímán jako někdo, kdo dává přednost pěti minutám pochybné hérostratovské slávy před "úspěchem" celku. Tvář bych si nezachoval, ale naopak, byl by mi připisován zcela jiný motiv, než si po letech myslí paní Seibertová. Smysl by to nemělo žádný. "Potenciální voliči" by mohli zůstat jen potencionálními, neboť bych samozřejmě nebyl na žádnou kandidátní listinu nominován.

A k čemu je teď platné, že se to dozvídáme? Právě teď je to platné, protože to aspoň někteří vyspělejší čtenáři náročnějšího média mohou pochopit. Je to důležité, protože analogické situace vznikají a budou vznikat. Je to důležité, aby aspoň část veřejnosti rozuměla zcela ojedinělým zasvěceným zprávám a komentářům.

Jak nakonec autorka skepticky uvádí: ".A snad se jako občané vzpamatujeme a začneme dávat na běh věcí větší pozor, abychom potom nemuseli jen žasnout."

Bohužel nic nesvědčí pro nějaké vzpamatování občanů.

Letos v červnu jsem byl ve Francii a sledoval francouzské vnitropolitické události z blízkosti tamních socialistů. Francouzi jsou velmi vzpamatovaní. Co se asi musí stát, aby se vzpamatovali i Češi a nenadávali jen v kuchyni, šatně a hospodě?

Rezignovat předem

Domyšleno do důsledků, měl jsem rezignovat předem. Důvody mojí možné preventivní rezignace jsou jasné. Zásadní chybou bylo předložení "koncepce zdravotnictví" ještě před nástupem do funkce. Takové chyby se nikdo přede mnou ani po mně nedopustil. Ještě před nástupem do funkce jsem totiž programem vyprovokoval mediální kampaň, která byla samozřejmě zcela nevěcná, nálepkovací. Nenarazil jsem ani na jednu konkrétní věcnou připomínku. Za druhé, jsem byl jen řadovým členem strany a moji četní nepříznivci (ze známějších např. Gross, Špidla, Buzková) činili předem řadu kroků z nichž jsem samozřejmě rozpoznal, že mě nebudou podporovat, ale právě naopak.

Veřejnost ovšem netuší, jaké vztahy běžně panují ve "vysoké politice". I to by stálo za samostatný rozbor. Miliardové ekonomické a miliónové osobní zájmy způsobují, že vysokými politiky se stávají ti, kteří maximalizují svůj vliv. Proto "vysocí" politici obvykle nemají přátele, ale pouze dočasné spojence a odpůrce. Zatímco laskavý čtenář kolem sebe běžně toleruje odpůrce a konkurenty (nemluvě o jedincích k nímž má lhostejný vztah), politik se může stát "vysokým" nejspíše za podmínky, že své okolí "vyčistí" ode všech, kteří nejsou jeho spojenci a nejraději ovšem jeho vlastní neškodní nohsledové. Miloš Zeman udělal při sestavování své první vlády "chybu", když do ministerských funkcí prosazoval mnohé jednotlivce jen proto, že je pokládal za odborně kompetentní.

Nejlepším kandidátem na rezignaci jsem byl ze souběhu příčin. Specifická vlastnost zdravotnictví - největší míra dobře manipulovatelných zdrojů společně s mojí nepříslušností k Zemanovým oponentům, společně s neochotou k rozdělování zdrojů podle váhy jednotlivých lobby, ze mě učinila optimální terč pro bourání Zemanovy vlády s cílem doplnit ji na klíčových místech vlivnými politiky bez odborných znalostí a zkušeností.

Rezignací jsem pak uvolnil místo profesoru Fišerovi (ve skutečnosti jeho náměstku Pohankovi), na kterého bylo sice spolehnutí, že nic nevymyslí, ale také, že bude poslouchat. Ten nerezignoval a škodil až do voleb. (Pokud toto hodnocení někoho popuzuje, ať se laskavě podívá například na to, kdy vznikl ve zdravotnictví obrovský příjmům nepřiměřený růst výdajů, případně na další významné ukazatele.)

Za svůj hlavní cíl jsem pokládal přípravu základních zdravotnických zákonů. V době, kdy jsem s ohledem na vnitrostranickou situaci rezignoval byly 4 poslední v připomínkovém řízení. Je pravda, že mi ke škodě zdravotnického systému mnohé zákony v PS neprošly. Žádné věcné připomínky jsem nedostal, dokonce ani pozměňovací návrhy.

Podstatu jevu vystihl zcela veřejně při své příslovečné prostoduchosti poslanec Chytka (ODS): "Budu hlasovat proti předloženému návrhu proto, že ho předkládá ministr David.", (možno ověřit na www.psp.cz). Tytéž zákony po mojí rezignaci prakticky beze změn hladce prošly. Ovšem žádné jiné krom zákona o transplantacích (měl být původně součástí zákona o zdravotní péči, který nebyl dodnes přijat). V jeho důsledku každý rok umírají zbytečně desítky nemocných, protože není dostatek vhodných orgánů pro transplantaci (koho to zajímá?).

Některé potřebné zdravotnické zákony, které po mém odchodu ministr Špidla nechal stáhnout z připomínkového řízení a zrušit, nebyly dodnes předloženy. Moje ministerská exekutivní rozhodnutí, která měla vést k zefektivnění systému, byla po mé rezignaci okamžitě zrušena, pokud byla v kompetenci mých následovníků (likvidace některých parazitních organizací, systém kontroly hospodaření, systém zprůhlednění výběrových řízení, jednací řád lékové kategorizační komise atd.). Exekutivní rozhodnutí, která jsem prosadil ve vládě, ovšem pozitivně zapůsobila (vyhlášky o cenách a o limitaci režijních nákladů pojišťoven), i když některá byla vynucena okolnostmi (vyhlášky o úhradách) a byla tedy dobrá jen relativně. Tato fakta jsou ověřitelná na statistických ukazatelích z té doby. Při porovnání toho, čeho bylo třeba dosáhnout a čeho jsem dosáhl, jsem byl neúspěšný.

Při porovnání dosažitelných cílů a dosažených cílů jsem byl dost úspěšný. Velké škody v krátké době napáchal bezprostředně po mně jdoucí ministr Špidla. Ministr Fišer se o řešení problémů nepokoušel, vytvářel nové. Součková a Kubinyi projevili chaotickou snahu něco nějak řešit, ministryně Součková se dokonce nebála některých významných lobby, bohužel ani oni systému správně nerozuměli.

Byl i další důvod, proč rezignovat dříve, než jsem funkci ministra přijal. Vždyť vláda mohla být buď menšinová, nebo (jako ta současná) pravolevá. Se vznikem opoziční smlouvy bylo zřejmé, že koncept efektivního zdravotnictví bez dodatečných zdrojů straničtí vyjednavači "prodali".

Po dodatku k opoziční smlouvě, v níž se ČSSD zavazovala, že se "nezvýší úloha státu ve zdravotnictví", což při totální pasivitě obyvatelstva neznamená nic jiného, než nepřípustnost jakékoliv kontroly a uplatnění nástrojů zajišťujících efektivnost systému bez růstu výdajů a poklesu kvality.

Byl jsem sice ministrem, ale jen řadovým členem ČSSD. Nikdo z vedení strany se mnou o připravovaných smluvně opozičních ujednáních nechtěl jednat. Vedení ČSSD vyměnilo "programové priority" za přežití funkcionářů v co nejvyšších funkcích a za zatlačení premiéra Zemana do zcela beznadějné defenzívy. "Nový styl" výměny programu za koryta zvítězil.

Je dobře vědět, že po mém odchodu a jarní rekonstrukci vlády v roce 2000 již bylo politické rozhodování v této zemi téměř zcela v rukou dnešní vládní koalice, i když se mohlo zdát, že společně vládnou strany "opoziční smlouvy".

Je docela možné, že jsem nepochopil dobu. Veřejnost je zcela neinformovaná a moje přesvědčení, že smyslem zdravotnického systému je poskytovat co nejefektivněji zdravotní péči, je již zcela přežilé. Je docela možné, že definitivně zvítězila představa, že smyslem poskytování zdravotní péče je maximální zisk všech, kteří z poskytování služeb a zboží ve zdravotnictví profitují a samozřejmě chtějí profitovat více.

Kompas nebo radar?

Politika je umění možného. Existují ovšem dva typy politiků. Ti první chtějí dosáhnout cíle, ti druzí přežít a vytrvat. David Riesman (Osamělý dav, 1950) ty první nazval "politici s kompasem" (sledují cíl a snaží se překonávat překážky), těm druhým "politici s radarem" (hledají problémy, aby se jim vyhnuli). Ti první možná něco dokáží, možná dopadnou špatně, ti druzí přežijí mnohem déle. Těch prvních ubývá, druhých silně přibývá. Podle mého názoru je to proto, že politici s kompasem už nemohou počítat s podporou veřejnosti, která se ani nedozví o co se bojuje nebo o co by se bojovat mělo. Politici s radarem mohou získat podporu médií za peníze bohatých a vlivných zájmových skupin, které prosazují proti veřejnému zájmu zájem svůj.

Jestliže podle paní Seibertové má politik, který více nebo méně o něco usiluje, odstoupit možná při prvním neúspěchu, pak vlastně podporuje politika, který má radar. Nemá cíl a proto ho nemine. Rezignovat nemusí. Přežívá a vítězí. Asi to tak musí být.