Odpor, který Freud tímto textem vyvolal, pociťujeme nutně i dnes a skrze něj Freuda dodnes většina lidí chápe: to je ten, co za vším viděl sex. Spojení freudismu a marxismu však přineslo ve dvacátém století zřejmě ty největší intelektuální výkony, byť některé končily v kalifornské poušti u přístroje na přivolávání deště jako v případě podivuhodné postavy Wilhelma Reicha. Přesto jistý Freudův objev dosud nebyl plně pochopen, doceněn, promyšlen a domyšlen. Freud ho již nestihl pojmenovat jinak než filozoficky, a tak tento příliš abstraktně definovaný objev obešel tolik potřebný odpor. Velký myslitel již nestihl popsat strukturu tohoto svého objevu s podobně vzrušující konkrétností jako vývoj libida. Bohužel tím nestihl lidstvu strhnout šátek z očí, jako se mu to povedlo v případě sexuality. Ten šátek na očích stále máme. A za ním: tajemství násilí.

Malá fobie velkého muže

Sigmund Freud trpěl celý život strachem ze smrti. Žil přitom v hegeliánském lingvistickém prostředí, v kontaktu s německou filozofií, a tak znal mnohé germánské výklady o tom, že strach ze smrti je základní definicí lidského života. Svůj personální strach ze smrti tak mohl příborský rodák proměnit po vzoru svých předchůdců v podobně temný "nordický" filozofický koncept. Dlouho to také v jeho životě takto probíhalo. Až jednoho dne pochopil. Toho dne se ukázalo, proč je Freud jako myslitel o jedno patro nade všemi německými filozofy, co jich dějiny vyvrhly. Toho dne konečně Sigmund Freud pochopil, že strach ze smrti není vůbec univerzálií. Uvědomil si, že drtivá většina obyčejných lidí se smrti vlastně nebojí. Naopak, masy doslova dychtí svůj život utratit pro nějakou ideu, která je zrovna po ruce - vůdce, vlast, boha... Sigmund Freud na své velkolepé cestě poznání si uvědomil, že jeho ryze personální strach ze smrti byl odporem jeho vlastního vědomí, který mu bránil objevit to, co bylo ještě mnohem revolučnější a nepřijatelnější než jeho sexuální teorie: pud smrti.

Pud sebezničení

Pojem pud smrti je vlastně extrémně nešikovný. Jednak se nejedná o pud v biologickém smyslu, a jednak v něm vlastně nejde o smrt. Přesto slovní spojení "pud smrti" má svůj hluboký smysl. Slovo "pud" říká, že jde o výbavu, se kterou se rodíme. Říká také, že v prapůvodní podobě se projevuje ryze sexuálně: jako masochismus. Ano, prvním, všelidským a základním erotismem člověka je masochismus. Pokud dosud věříte, že existují nějací sadisté, mýlíte se. Sadismus vzniká až jako přepólování tohoto bazálního masochismu - ve jménu narcismu, za mohutné intervence libida. Existuje ještě jeden druh sadismu, vyhrazený extrémně imaginativně a narcisticky vybaveným jedincům: umění vyprojektovat svůj masochistický subjekt na objekt a zažívat vzrušení ze své submisivity na tomto živém promítacím plátně. (O prostitutkách, které se štítí dotýkat mužského těla a živí se jako dominy, nemá smysl hovořit). Ona "smrt" v pojmenování tohoto všelidského pudu pak má svůj hluboký smysl ryze psychoanalytický: mnohým duchům se totiž pud smrti ohlašuje, podobně jako Freudovi, v masce "strachu ze smrti". Pod ní se však ukrývá hluboká, ba snad nejhlubší lidská touha a potřeba: ničit se, být destruován, být poškozován a zbaven existence.

Řešení pudu smrti: agrese

Tímto sebedestruktivním pudem se člověk liší podle všeho od zvířat. A tak jako v rovině infantilní sexuality si libido vynutí zvrat v sadismus, tak na obecné rovině každý z nás musí pud sebezničení přemoci. Podle všeho se tak rodí agrese. Druhá velká lidská energie vedle libida. Touha ničit sebe se promítá do světa a vzniká touha ničit svět a druhé. Objev pudu smrti je zřejmě největším objevem v moderních dějinách ducha. A dosud se s ním nikdo opravdu nesmířil. Sám Freud byl ohromen, jak dlouho byl tento jeho poslední veliký objev přemáhán jeho vlastním odporem. Je to objev totiž z gruntu děsivý: člověk je odhalen jako ničící bestie, přičemž tato totožnost je jeho jedinou obranou před touhou zničit sám sebe. Krom obrany nahlédnutí, poznání, jež je však vyhrazena jen několika vyvoleným, kteří se ke skutečnému objevení pudu smrti v sobě musí stejně dobírat mnoho let. Pud smrti totiž člověku naznačuje dvě strašlivé skutečnosti. Za prvé: svět tě ničí, protože to po něm chceš; za druhé: agrese je to jediné, co tě učiní živou bytostí, čím se můžeš bránit sobě samému. Dějiny nalezly dva ohromné vzorce, jak tuto agresi učinit snesitelnou s kulturním řádem: rituál a exploataci. Když selžou, přichází válka, revoluce, anarchie, anómie.

Moloch versus Exploatace

Rituál oběti, sebemrskačství, sebeponížení před bohem, orgie, bakchanálie, otroctví, válečné výboje, gladiátorské zápasy, inkvizice, ale nezapomínejme též: pojídání masa, to jsou klasické a archaické podoby, kterými se lidská civilizace pokoušela vyrovnat s pudem smrti. Tento způsob zdaleka nezemřel: sport, fanatické fanouškovství, vandalismus, terorismus, vražda, sebevražda, násilné obsahy masových médií, počítačové hry, to jsou nástupci rozervání zvířecího těla a jeho pozření v dnešním světě. Jistá skupina osob v hebrejském kulturním okruhu se však kdysi rozhodla k pozoruhodnému alternativnímu řešení: využít tu ohromnou energii lidského rodu, agresi dosud bezúčelně bloudící v cyklech a rituálech mýtické společnosti, k dějinné dynamice. Odčerpat energii z "molochismu", z praorgie, a přesměrovat ji. Zapřáhnout ji jako lokomotivu před civilizační dění a nechat se touto lokomotivou dovléci až k Budoucnosti. Tato koncepce byla uchvacující. Zachvátila také celé lidské dějiny (často velmi brutálně). Její nejvýznamnější historické instituce se nazývají: judaismus, křesťanství, islám, socialismus a kapitalismus. Jejich nejdůsažnější důsledek nazýváme většinou moderna či novověk. Barevné balónky, jimiž je ověšena lokomotiva, se nazývají: pokrok, svoboda, budoucnost, technická revoluce, vzdělanost. O něco méně vystavena je individualizace či efektivita.

Kritika moderní institucionalizace agrese

Jenže agrese zůstává agresí. Přes mystickou uhrančivost modernity mnozí velcí duchové rozpoznali, že tuto agresi a destrukci rozeznáváme v moderním světě jako exploataci - vykořisťování. První velikou žalobu učiní socialistické hnutí. Odhalí vykořisťování dělnictva, proletariátu, jako velký hřích, který musíme odstranit. Celé století tento střet otřásá světem a málem přiměje k přehodnocení celé zběsilé jízdy za splašenou lokomotivou. Jenže systém tuto první velkou žalobu přežije. Připojí vagóny pro druhou a třetí třídu a vezme na palubu, koho jen půjde. Hračka, která má zabavit žalobníčky, se nazývá konzum. Na přelomu století velký duch pochopí: pozor, tohle řešení je jen kličkou. Připojení vagónů není překonání exploatace, ale odehrává se naopak za zintenzivňování exploatace - ta je ovšem přenesena do třetího světa, její praxí je kolonialismus a imperialismus. I tuhle žalobu však moderna přežije. Jednak ti, kteří žalovali, se pokusí rozjet svojí vlastní lokomotivu, která si nakonec nevezme za cíl nic jiného než "dohnat a předehnat" lokomotivu první, a tím utratí naději, jež spočívala v kritice, která tuto alternativu zplodila. A pak motor té první lokomotivy dostane v souboji s konkurencí pořádnou motivaci a ještě jednou všem vytře zrak. Začne vyvážet svůj exploatační model do celého světa. Rozhodne se deklarativně nalodit všechny obyvatele Země. S obtížemi, ale přece prodává exploatační životní styl do všech koutů planety. Právě v době, kdy vládne největší naděje, že by se to opravdu mohlo povést, ozve se třetí veliká žaloba.

Třetí vlna kritiky: postmoderna a enviromentalismus

Ozve se to, čemu někdy říkáme ekologie, a co v nejobecnějším smyslu lze nazvat postmodernou. Žaloba je jednoduchá: menší vykořisťování lidí se realizuje pouze jako zintenzivnění vykořisťování přírody. Podle všeho je třeba zastavit celý vlak. Převzít nad ním kontrolu. Uzavřít s přírodou mír. Jak to však učinit? Prvním řešením se zdá utopie. I tak moudrý muž, jakým byl Herbert Marcuse, napíše na konci své slavné žaloby, že řešením je automatizace. Až se proletariát osvobodí od poblouznění konzumem a probudí se z reklamní narkotizace, může zlikvidovat princip vykořisťování za pomoci procesu automatizace, píše Marcuse. Automatizace osvobodí člověka od práce, uvrhne ho do říše svobody a umožní mu podepsat s přírodou mír. Jak se mohla tahle myšlenka v hlavě génia zrodit, zůstává záhadou. Těžko si věru představit, jak sebeautomatizovanější tovární systém podepisuje mírovou smlouvu s nadále kácenými lesy, nadále trávenou řekou a nadále znečišťovaným vzduchem. Tahle utopie také žádnou podstatnou historickou roli nesehraje, byla posledním dozvukem 19. století. Podstatnější se ukáže koncepce "trvale udržitelného rozvoje". Ta však byla časem geniálně hegemonicky inkorporována a dnes již neznamená toto sousloví nic. Tuhle verbální "šlehačku na dortu" si dnes už může dovolit i George Bush. Přesto tu po "zeleném třesku" šedesátých let zůstává vážná a zásadní enviromentalistická kritika.

Spor o všelidskost agrese: feminismus

K ní se časem přidruží druhá, podobně mocná kritika: feministická. Ta institucionalizovanou agresi exploatace označí za institucionalizovanou agresi ryze mužskou (mluvím teď o skutečném feminismu, nikoli maskulinismu - snaze vyrobit z žen upravenější muže). V mnohém je i tato kritika uhrančivá, neboť ona ta agrese je opravdu maskulinní, jelikož ženská agrese je v zásadě přepólovávána u děvčátek někdy kolem třetího roku života zpět k subjektu. Díky pocitu viny za odebrání penisu se objevuje jako feminní submisivita a získává tak původní sebedestruktivní podobu. Feministické hnutí si tuhle zákonitost má možnost uvědomit při seancích typu "vagína monology", kde se ženy odnaučují nenávidět svou vagínu. Ani feminismus však neřeší to zásadní. Stejně jako enviromentalismus neodpovídá na otázku: když zastavíme exploataci, kam přesměrujeme lidskou (mužskou) agresi? Vrátíme se k rituálu? Pokusíme se přesměrovat tuto agresi do sexuality (pradávné orgiastické řešení) či masturbace u internetové pornografie? Nebo zastavíme hebrejskou dějinnou dynamiku cyklickým matriarchátem za pomoci náhražkovité agresivní zkušenosti ve virtuální realitě? Anebo přinutíme muže, už tak otřesené ve své identitě, úplně se zříci své agrese a učiníme z nich sebe nenávidící neurotiky? Nebo dokážeme, například s pomocí některé drogy, tuto neurózu časem překlápět k sexuálnímu masochismu? Budou však takoví muži na světě ještě k něčemu? Kde najdou své dominy, když ty z podstaty neexistují?

Odstranění penisu?

Nebo odstraníme agresi tím, že zrušíme penis a rozmnožování přenecháme technologii? Tato možnost hypoteticky existuje: člověk, stejně jako každý jiný savec, se do určité doby v děloze vyvíjí jako žena (samice) a až teprve hormonální intervence aktivuje vznik penisu a mužského pohlaví. Pokud deaktivujeme v děloze působení testosteronu - což není žádný složitý problém - budou se rodit jen ženy. Některé budou mít dělohu a některé ne (ty s mužským chromozómem) - ale všechny budou mít vagínu. Jenže, nebudou-li na světě penisy, nerozvine se infantilní ženský pocit viny ze ztráty penisu, zanikne ženská submisivita a původní popření pudu smrti u žen možná zplodí stejnou agresi, proti které dnes feministky brojí. Možná však nebude tak pronikavá, neboť jejím biologickým palivem je jistě testosteron. Možná je však řešení vůbec chemické: co třeba uzákonit očkování mužů malými dávkami ženského hormonu? Holit si nohy se jistě už naučí sami. Až feminismus na některou z těchto otázek odpoví, budu rád uvažovat o tom, že se stanu feministou. Jen však připodotýkám: dejme pozor, aby odstraněním agrese ze světa nezmizela na duchovní rovině z tohoto světa pronikavost jako taková - třeba by nám ztráta mužského řešení pudu smrti zabránila si takové otázky časem vůbec položit. Neboť jsou to otázky velmi brutální.

Zelený fašismus?

Stejně tak se rád stanu enviromentalistou, jímž bych opravdu chtěl být (už dnes třídím fanaticky odpad), až enviromentalismus odpoví na tu zásadní otázku: co učinit s agresí, která pohání soudobou exploataci přírody? Vtělit ji do "zelené diktatury"? Prohlásit agresi vůči člověku za etičtější než agresi vůči přírodě? Proč ne, logiku by to mělo: člověk má narozdíl od přírody schopnost se bránit a možná, že nic než tvrdost a sílu si lidská chátra nezaslouží (a díky Freudovi koneckonců víme, že po ničem jiném ani netouží). Zelený fašismus však asi není to, co by si soudobé enviromentalistické (či ekologické, jak se většinou říká) hnutí bralo dobrovolně za svůj program. Anebo existuje nějaké jiné řešení? Zatím zůstávám freudiánským vegetariánem a s napětím čekám na odpověď. Mimochodem, stejně tak jsem dosud od žádného svého kolegy-vegetariána neslyšel vyprávění, co učinila v jeho životě agrese vyvázaná z pojídání masa. Realizoval ji v nenávisti k sobě, ke světu, ke komunistům nebo ryze sexuálně-perverzně? Nebo ji prostě jen vytěsnil, případně vyprojektoval do svého okolí? Či snad dokonce promyšleně sublimoval? Rád si vyposlechnu i tuto odpověď, existuje-li někdo odpovědi schopný.

Není to naše Matka

Před sto lety se zrodil nový, nemilosrdný a nemilosrdně osvobozující pohled na člověka. V jeho jménu dovolte poslední poznámku: v enviromentalistických úvahách bych nedoporučoval nazývat planetu Zemi "Matkou", jak to činí některé směry typu New Age. Tím totiž projektujeme do našeho vztahu k přírodě své ryze ambivalentní city k postavě matky. Každý skutečný muž musí toužit se od své matky osvobodit, a nejde-li to jinak, musí tento úkol zvládnout alespoň za pomoci matčiny smrti. Je příliš mnoho symptomů, že tohle drama na makroúrovni prožíváme v kolektivní podobě ve vztahu k "matce Zemi". V každé adoraci matky je kus nenávisti k ní. Stejně tak myslím není rozumné považovat planetu Zemi za náš domov. Neboť domov bývá pro většinu z nás dělohou, kde se chráníme před světem a uchylujeme se k infantilní neodpovědnosti - fenomén domácího násilí je v tomto smyslu výmluvný. Nadějnou by snad mohla být identita bezdomovce. Buďme na planetě Zemi hosty. Skutečně nadějná postmoderní kultura je ta, která unese člověka, jaký opravdu je, a naučí ho chovat se na Zemi jako na návštěvě. Otázka je, zda člověk unese takovou kulturu. Kulturu s preferovanou identitou odcizení, kulturu jakožto vrcholnou formu kolektivní neurózy.

Naděje však zůstává: Identitu bezdomovce měl i Freud, který nikdy nepřestal vzpomínat na nádherné moravské lesy jako na ztracený ráj, z něhož byl vyhnán. Pocit cizoty v nenáviděné Vídni ho nasměroval k nesmiřitelné ostrosti pohledu na člověka. Freud se dlouho rozmýšlel, zda ho uplatnit v politice socialismu, nebo na poli poznání. Zvolil druhou cestu. Ty dvě cesty jsou však dvě strany jedné mince. To platilo v předapokalyptické extázi belle époque a platí to i v roce 2005.

Původně vyšlo v časopise Obrys-Kmen ZDE