Zbytek rodiny usnul
v rychlíku života.
Jejich čas plyne dál
aniž zpomalil,
jen u toho spí.
Zůstal jsem tu jen já
a noc.
Elektronické cikády
velice tiše
vyluzují svoje
akustická hypnotika,
která se šíří
do místnosti
a bez nichž bych se
asi bál, sám.
Rychlík jsem
nechal ujet
a zůstal na
neznámém nádraží
v cizím městě.
Zrovna se chystali
zavřít čekárnu.
Ten pocit je zvláštní
- jste v nuceni;
rozespalí;
vydat se
do nepřátelské noci,
která vás chce
zbavit svobody
a uspat.
Je to určité riziko,
které je nutno
podstoupit,
ale proč ne?
Případné podlehnutí
je jen rozloučení,
krátké.
A,
nejsem v tom sám.
Telepatická vlnka
zabrnkala
na tětivu
v oblasti představ
a vrátila se
formou SMS.
Neurózou cikád,
nastavenou
na tichý chod,
projel krátký
tón hlasu
nočního ptáka
a třikrát po sobě
se ozval červotoč.
Zpráva z rychlíku?
Ne.
Přítel také vystoupil
a na oko zmeškal,
aby se mohl
nechat vyhodit
z nádražní čekárny
uklízečem
na noční směně.
toulá se
kdoví kde,
ale technika
se na chvíli
naplnila duchapřítomností
a obkvetla
jako arktické jaro.
Sláva jejím rozměrům.
Nikdo nepromluvil
a přesto bylo
každé slovo textu
intonováno,
opatřeno grimasou
a gestem,
prostě vším,
co patří
k jeho významu.
To bylo skvělé,
protože jsem
se ujistil,
že nebudu
mluvit sám
za sebe.
Sedl jsem si;
podíval jsem se
do věčného ohně
a prsty do něj začaly
sypat jedno černé
zrnko rýže za druhým
a každé z nich
prsklo
a zanechalo
malou čmouhu
na plameni.
Bral jsem je
z černého pytle,
v němž sem
prosíval rukou
tam a zpět
a vždycky uvízlo
něco v dlani.
Co chvíli
jsem se napil.
Za chvíli
byl plamen
počmárán skvrnkami,
z jejichž konstelace
se dalo
i leccos vyčíst.
Jsem hotov.
Ještě chvilku
se budu procházet
a třeba se nechám
polapit cikádami
a půjdu za jejich
hlasem,
který vždy utichne,
aby se okamžitě
ozval o kousek dál.
Pak se vydám
pomalu na nádraží
a vrátím se
do rychlíku,
který na své
pasažéry věrně
čeká.
Čas přece
není třeba hledat.
On si každého
ochotně
najde
sám.