Čerstvý přednosta stanice svého nového šéfa pro agendu jen tak neodvolá. Říká se o něm, že velel pohotovostním jednotkám sboru národního blbství při ochraně socialistického zřízení před živly podporovanými padoušským válečnickým imperialistickým nepřítelem z druhé strany placatého a titěrného ideologického vesmíru během tzv. Palachova týdne v lednu 1989. Pavel Přibyl (kupodivu stále ještě šéf úřadu vlády) toto obvinění nijak nekomentuje a dá se s velkou pravděpodobností předpokládat, že jeho paměť je ještě natolik dobrá, než aby tvrdil, že si byl v inkriminovaný týden na Václaváku pouze opakovaně koupit Rudé právo. Náš předseda je ale rozvážný člověk a pokřikování pisálků, kejklířů a další pochybné chamradi ho nemůže donutit, aby svého kamaráda z vysoké úřednické pozice odvolal. Chce nezvratitelné důkazy o tom, že Přibyl přiložil ruku k dílu. Jinými slovy chce detailní barevnou fotografii nafocenou ze čtyř úhlů, na níž bude zachycen Přibylův obušek dopadající na hlavu člověka (živého), přičemž rozhodujícím faktorem bude přítomnost krve. Nebo autentickou zvukovou nahrávku Přibylova rozkazu " Rozbijte těm sviním buržoazním držky". Jinak si, milá veřejnosti, polib třeba šos a Pavel zůstane tam kde je, poněvadž je na něj spoleh.

Nebude to nijak jednoduché, protože skartovací stroje na příslušných úřadech zřejmě už od druhé poloviny téhož roku zcela kapitalisticky nedodržovaly osmihodinovou pracovní dobu a záznamy o tak choulostivých událostech, jako bylo potírání třídního nepřítele prodlouženou paží socialistického zákona, byly jistě mezi prvními po ruce.

Lidé jako Přibyl jsou pro Grosse velice užiteční a nerad se s nimi loučí. Už takhle mu k pocitu bezpečí chybí poslanec Ibl, který by se ve světě podle Grosse úžasně vyjímal na pozici vrchního bachaře Grossova hýčkaného ministerstva vnitra. Vypadá to na nedostatek vlastního sebevědomí, možná nějaká frustrace z dětství, třeba šikana ve škole nebo na dráze, podvědomá snaha obklopit se silnými muži v touze po zbavení se tohoto břemene, psychoanalytik aby se v tom vyznal.

Asi nikdy se nedozvíme, proč Gross tolik lpí na tom, že zrovna tento člověk musí vést Úřad vlády. S určitostí se dá ale říct, proč mu takoví lidé nevadí. Ani v době, kdy Přibyl a jemu podobní zpříjemňovali lidem na Václavském náměstí nesnesitelné lednové vedro vodními děly, se na ně Stanislav Gross nezlobil. Vzhledem ke svému pověstnému intelektu a všeobecnému rozhledu asi zuby nehty fandil esenbákům, aby ten společenský odpad už nadobro spláchli do městské kanalizace. O tom , že se jeho uvažování nezměnilo, přesvědčil docela nedávnou husitskou jízdou proti účastníkům CzechTeku.

Velice dobře musel vědět, jakou má jeho chráněnec minulost a přesto, či právě proto, jej jmenoval do významné funkce. Pavel Přibyl sice už dávno vyměnil legrační uniformu příslušníka SNB za slušivý pracovní oděv úředníka, ovšem svým zvykům získaným v době svého působení u represivního orgánu totalitní moci zůstává nadále věrný, v čemž asi vězí tajemství jeho významu.

Je zvyklý přejímat zcela bezmyšlenkovitě příkazy shora, což znamená nemít svědomí nebo mu nepřikládat žádný význam. A protože současný povel zní "zůstaň a čekej", tak ani při drtivém útoku médií a angažované veřejnosti nehne brvou a klidně dál chodí velet svým novým podřízeným. Chce to opravdu výjimečné vlohy pro ignoranci a tupost, jinak si nedokážu vysvětlit, proč ten člověk jednoduše nerezignuje a nenechá se přesunout svým mocným kamarádem někam do ústraní.

Pokud to ovšem současný vedoucí Úřadu vlády ustojí, pak bude s těmito schopnostmi odvádět svému novému pánovi neocenitelné služby. Lze si ho představit jako pohádkového Džina z láhve, který na příkaz splní každé pánovo přání. Tentokrát nejde o pohádku, ale o docela hororovou realitu.

Řídký, pomalý a krátkozraký

Veřejná iniciativa namířená proti působení pana Přibyla na Úřadu vlády je potěšující. Našlo se několik lidí, kteří svým postojem vyjadřují odpor proti legitimizaci nedávné totalitní minulosti. Nabízejí se však dvě až tři otázky - jednak proč až nyní, a také proč tak krátkozrace. A taky proč tak řídce.

Stanislav Gross vlastně nedělá nic nového. On to všechno okoukal od svého politického pěstouna Zemana, který ustavil prvním mezi svými poradci bývalého aparátčíka Šloufa. Pokud by někdo chtěl namítnout, že šéf Úřadu vlády a šéf poradců premiéra je velký rozdíl, pak souhlasím, protože šéf poradců premiéra je fakticky daleko mocnější. Jen jestli to s tou její nevinností nevidím moc naivně, když prvním polistopadovým premiérem byl komunista Čalfa.

Zkrátka, Stanislav Gross měl mnoho příkladů z minulosti, kterých se mohl držet, aniž by jeho lehké bytí pokryl sebemenší stín pochybnosti. Stanislav Gross je ztělesněním jinak neviditelného průměrného Čecha a Češi nikdy neměli odvahu podívat se sami sobě do očí a říct si něco upřímného, třeba za cenu určité míry bolesti, což nechtějí udělat ani teď. Pro Čecha představuje uspokojení jeho politických představ mít v pravé ruce buřta a v levé pivo.

Pokud se párek začne povážlivě krátit a pivo ubývat a teplat, český občan rád půjde zvonit klíči na náměstí. Dále mu stačí, když párek doroste a když se přivalí nové sudy. Řečeno obecně, socialismus padl, protože už nedokázal uspokojovat materiální potřeby společnosti, v níž rodina představovala nejen základ, ale i vrchol státu ( hezky popisuje lehkost Sametové revoluce Ivo Možný ve své studii Proč tak snadno). Ale žijme dál v iluzi, že jsme už nemohli dále snášet příkoří lži a nesvobody, pomáhá nám to s grossovsky lehkou duší ignorovat amorální kontinuitu, která se jako pírko přenesla přes systémovou propast obou konstitucí.

Od první otázky tedy není daleko k té třetí. Odpor proti jmenování Přibyla vedoucím Úřadu vlády je viditelný zejména proto, že jej zorganizovali lidé zapojení více či méně do veřejného života, a protože tito lidé mají přístup do médií usnadněn svou popularitou. Obávám se však, že zde všechno začalo a zde také všechno skončí. Ať už bude nakonec Přibyl odvolán či ne, zásluhu na domnělém odporu veřejnosti budou mít pouze jednotlivci, u nichž by bylo přímo nehorázné, kdyby takto pobuřující svévoli nereflektovali. Jinak je veřejnost klidná jako Jadran, neboť počasí v Chorvatsku ji zajímá neskonale více, než aféra bývalého esenbáka a současného byrokrata. Buřty jsou dva a piva naprší...

Nejzajímavější otázkou je otázka krátkozrakosti. Krátkozrakost je zde myšlena ve vztahu k objektu protestu. Je nutné ještě jednou vysvětlit, kdo je to vlastně onen nenáviděný Pavel Přibyl. Pavel Přibyl je bývalé kolečko střední velikosti v zanedbaném socialistickém soukolí a jeho stigma spočívá v tom, že jako mnoho dalších takových jedinců byl ve svém konání instruován někým nadřízeným, tudíž se jeho morální vina sama bagatelizuje imanentní morální nedostatečností.

A tato jeho pozice samozřejmě trvá dále, i když za jiných podmínek a v jiných souvislostech. On je pouhým nástrojem, který je za různými účely využíván k dosažení konkrétních cílů, což sám dokazuje svou němou přítomností v aféře, která se ho bytostně dotýká. Je-li Přibyl pouhou instrumentální částí problému, protestovat proti němu znamená vyčítat šibenici, že pověsila tolik lidí. Daleko důležitější než nástroj je jeho uživatel. Nástroj je užíván s konkrétním vědomím, a toto vědomí zde představuje Stanislav Gross. On je tím, kdo nese odpovědnost za svůj nástroj, neboť ten sám o sobě odpovědný být neumí, i když by být měl. Cínový esenbák Přibyl prostě není tím nebezpečím vitálního totalitního podvědomí, tímto nebezpečím je hravý chlapec Gross. Není tedy třeba ani pokládat otázku, zda-li vyvinutý odpor nebyl zacílen na chybné souřadnice.

Násilí jako argument

Pokud se nestane nic víc než odvolání Přibyla z funkce, měla by být alespoň započata debata o změně jmenovacích pravomocí v souvislosti s úřadem vlády. Tento vládní orgán neslouží pouze premiérovi a není tedy důvodu, proč by zrovna on měl být tím, kdo jmenuje vedoucího tohoto úřadu. Daleko více by slušel demokratické společnosti většinový názor všech členů vlády.

Byl bych rád, kdyby tato celospolečensky marginální iniciativa za udržení živé kolektivní paměti dosáhla alespoň částečných úspěchů. Bude to mít velmi těžké, protože v tuzemských podmínkách musí každá taková snaha počítat s hluchoněmou reakcí publika. Ke srovnání je možné sledovat politické události ve Venezuele, kde se konalo referendum za odvolání prezidenta H. Chaveze. Nelze jistě srovnávat příčiny, ale politický život v této zemi je opravdu věcí veřejnou a nezná pohodlnou českou odevzdanost. Kolik naivity, kolik zaslepenosti a kolik násilí je v něm obsaženo, jenže to všechno nemůže převážit onu ohromnou upřímnost vyjádření. Upřednostňuji nestabilní, ale živou politickou atmosféru před konsolidovanou klinickou smrtí.

Iniciativa za odvolání Přibyla je vedena podle demokratických zásad. Je ale značně problematické apelovat na člověka uhněteného v semknutých řadách totalitní policie, respektive na člověka, který tento fakt očividně přehlíží, nenásilným způsobem. Tito lidé jsou navyklí vnímat pouze natolik pádné argumenty, které nemohou překlenout fyzicky. Nemuselo by tedy být marné obnovit Palachův memoriál a za stejných podmínek jako v roce 1989 prohnat organizátory tehdejšího roztančeného Václaváku bolestivou a mokrou vzpomínkou na minulost. A připojit by se samozřejmě mohli i ti, kteří tuto minulost z různých důvodů vnímají jako bezproblémovou.